Narodil se v rodině mlynáře a rolníka. Po gymnaziálních studiích ve Slaném a v Praze absolvoval filozofické ročníky a zapsal se na práva, která dokončil 1838. Praktikoval u magistrátu v Litoměřicích, pak pracoval na krajské komorní prokuratuře v Praze. Od dob univerzitních studií se účastnil vlasteneckého života, 1846 spoluzakládal v Praze Měšťanskou besedu. 1848 se zapojil do politického dění (byl vůdčí osobností schůze ve Svatováclavských lázních), stal se členem obecního zastupitelstva Prahy, odtud byl zvolen do zemského sněmu a dvakrát vyslán s dalšími politiky do Vídně k jednání s panovníkem o českých záležitostech. Na ústavodárném sněmu ve Vídni a v Kroměříži patřil k nejaktivnějším českým poslancům. V červnu 1849 se stal prvním (prozatímním) intendantem českého divadla v zemském výboru, funkci zastával do února 1851. S F. L. Riegrem a F. Palackým inicioval 1850 vznik Sboru pro zřízení ND, po jeho ustavení byl zvolen jednatelem výboru. 1855 získal doktorát práv, následujícího roku byl jmenován notářem v Rakovníku, 1880 přeložen do Prahy, kde působil až do své smrti. Na počátku konstituční éry se vrátil do politiky (1861); jako poslanec českého sněmu i říšské rady se zasazoval o česká národní práva a samostatnost zemí Koruny české. V názorově se štěpící národní straně patřil od 1872 k radikálnímu (mladočeskému) křídlu, ve volbách 1891 dovedl mladočeskou stranu k vítězství nad Riegrovou stranou staročeskou. Napsal řadu právních studií a spisů, byl prezidentem českého notářského spolku, členem Průmyslové jednoty, předsedou Národní jednoty severočeské. Praha a několik dalších měst mu udělily čestné občanství, 1887 byl vyznamenán řádem Železné koruny.
Divadlo chápal jako významnou platformu českého národního života a usiloval, podobně jako F. L. Rieger, o jeho institucionální osamostatnění. Byl jedním z členů připravované, avšak vídeňskou vládou zmařené Jednoty pro divadlo české (1845), jejímž cílem bylo získat jedno ze stavovských divadelních privilegií a zajistit českému divadlu vlastní působiště. Po zvolení do zemského výboru důrazně prosazoval české divadelní zájmy. Zřejmě z jeho popudu byl na jaře 1849 ředitel StD J. Hoffmann vybídnut, aby požádal o povolení postavit letní arénu, do níž by se od května do konce září přesunuly české hry a jež by sloužila do plného osamostatnění českého divadla. V souvislosti s arénou poskytl zemský výbor řediteli Hoffmannovi zvláštní subvenci pro české hry a zřídil funkci prozatímního intendanta českého divadla. T. úzce spolupracoval s intendantem StD Albertem hrabětem Nosticem (ve funkci od 1846); zemskému výboru předložili společný návrh na zřízení prozatímního českého divadla, v němž by po skončení letní sezony v aréně české hry plynule pokračovaly. Z pověření výboru měli vytipovat vhodnou lokalitu. Doporučili Kotce, avšak tento návrh zemský výbor kvůli vysokým nákladům na zakoupení a adaptaci objektu zamítl a vyslovil se pro postavení nové budovy, k němuž však z finančních důvodů také nedošlo. Při návratu českých her z Arény ve Pštrosce na stavovskou scénu T. docílil rozšíření vyhrazených termínů o čtvrteční večery a prosadil navýšení subvence na 8 000 zl. pro období říjen 1849 – duben 1850. Polovina sumy byla výslovně určena na to, aby se ve StD udržela a v dramatickém umění i jazyku vzdělávala Tylem řízená česká herecká společnost. T. dbal i o umělecký rozvoj českého divadla; v zemském výboru inicioval vypsání soutěže na podporu původní dramatické tvorby (vyhlášena v říjnu 1849 ve třech kategoriích: hra historická – dotováno částkou 250 zl., hra občanská – 200 zl., kus vhodný k provozování – 100 zl.). Přestože průběh první letní sezony ve Pštrosce ukázal, že Praha nemá dostačující divácké zázemí pro každodenní český provoz, T. nadále usiloval o zbudování domu pro české divadlo. Když zemský výbor na podzim 1849 stanovil místo (v dolní části Václavského náměstí), zadal T. staviteli J. Frenzelovi vypracování náčrtů. Postupující restituce předbřeznových poměrů však otázku samostatného českého divadla potlačila a T. musel napřít síly k pouhému udržení českých her, které ředitel StD J. Hoffmann kvůli údajné finanční ztrátě hodlal k 1. 10. 1850 ukončit a české herce propustit. T. znovu vymohl v zemském výboru subvenci (4 000 zl.) pro sez. 1850/51, avšak čtvrteční večerní termíny ve StD byly českému divadlu odebrány. Na přidělení zvláštní subvence řediteli Hoffmannovi vázal zemský výbor řadou podmínek: Vymiňoval si dohled nad repertoárem (tato pramovoc byla delegována na intendanta již při vyhlášení stavu obležení nad Prahou při červnovém povstání 1848) a rozhodující vliv na česká odpolední představení, hercům ukládal cvičení v deklamaci, české výslovnosti a čtení (snaha zlepšit jazykovou kulturu) a od ředitele požadoval, aby jim k tomu poskytl vhodné podmínky („teplou místnost“). Poslední dva požadavky splněny nebyly. V únoru 1851T. na funkci z blíže neznámých důvodů rezignoval. Jeho nástupcem se stal V. Bohuš rytíř z Otěšic, který ve věci dalšího financování českých her nevyvíjel žádnou iniciativu, subvence nebyla přidělena a ředitel StD dal českým hercům k 1. 10. 1851 výpověď. T. úsilí a jeho výsledky tak byly zmařeny.
Z titulu intendanta podal T. 10. 7. 1850 vojenskému velitelství Prahy (vládlo městu od potlačení revoluce 1848) žádost o povolení založit společnost pro finanční sbírky na ND, která byla kladně vyřízena. Na ustavující valné hromadě Sboru pro zřízení ND (12. 9. 1850) byl zvolen jednatelem. Svými právnickými schopnostmi přispěl k právnímu uspořádání vztahu mezi sborem a zemským výborem. Původní představu zemského výboru (neomezené disponování s penězi ze sbírek, investorství stavby ND), která se sborem prakticky nepočítala, se T. diplomatickou obratností podařilo značně korigovat: smlouva uzavřená mezi oběma subjekty 9. 12. 1850 zajistila sboru výlučné právo realizovat stavbu ND a rozhodnout o podobě budovy. Po odstoupení z jednatelské funkce (1852, rezignoval spolu s předsedou F. Palackým) T. už v českém divadle další aktivity, vyjma jednorázové účasti při znovuoživení činnosti sboru v červenci 1860, nevyvíjel. Na jeho průkopnickou intendantskou činnost navázal na počátku konstituční éry F. L. Rieger, který po řadě laxních intendantů-úředníků z padesátých let působil ve funkci ku prospěchu a v zájmu českého divadla.
Prameny a literatura
Bohemia 6. 6. 1849 [jmenování intendantem]; J. K. Tyl: Národní divadlo, Národní noviny 19. 10. 1849, s tit. Ceny za české hry → Divadelní referáty a stati, 1960; P. A. Trojan: Provolání, Pražský večerní list 27. 10. 1849 a 2. 8. 1850; F. A. Šubert: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená, 1881, s. 32, 36–39, 41–46, 77–79, 107; J. Neruda: Dr. A. P. T., Humoristické listy 14. 1. 1882 → Podobizny II, 1952; =: Dr. A. P. T., Zlatá Praha 2, 1885, s. 206; nesign., nekrolog, Světozor 27, 1892/93, s. 168; J. L. Turnovský: Nové rovy české, Osvěta 24, 1894, s. 171n.; K. Kadlec: František Palacký a české divadlo v Praze, in sb. Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého, 1898, s. 473–484; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926, s. 337–339, 347; K. Kazda: Dr. A. P. T., Slánský obzor 36, 1928, s. 13–19; M. Navrátil: Almanach československých právníků, 1930; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, s. 74–105; Česká Thalie před sto lety, ed. J. Vondráček, 1950; Vondráček II; DČD II J. Štaif: Dva typy občanského sdružování v době předbřeznové. Akcionářská jednota pro české divadlo a […], Documenta pragensia, sv. 18, 200, s. 141–159. ■ Otto, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1107–1108