Otec byl obuvník. T. se vyučil soustružníkem, s divadlem začínal v šestnácti letech. Po příchodu do Prahy 1897 s kamarádem a též příznivcem divadla J. Sládkem vystupoval rok jako duetista u Cihelkovy společnosti. U pěvecko-herecké společnosti jeho manželky K. Petrnouškové (někdy uváděna jako Petrnožková), hrající ambulantně např. U Bucků nebo U Rozvařilů, působil 1899/1900 jako sólový komik či s principálkou souboru v kontrastní manželské dvojici (malý a hubený – velká a tlustá); plnil též funkci režiséra. Poprvé byl ženat s Josefou Linkovou (sňatek 30. 1. 1900). 1901 účinkoval v Braithutově kavárně u B. Sodomy, 1902 u F. L. Šmída (ten jej však jako příliš lidového komika neakceptoval) a U Štajgrů na Václavském nám. (též jako vedoucí podniku). Prosadil se 1904 kuplety Kanimura a Vdovec a od 1905 v angažmá u Společnosti bratří Hartmannů U Lhotků na Václavském nám. (role židovského vojenského dobrovolníka ve scéně Po čepobití, kuplet U nás ve Zbuzanech). 1907 přešel do Dvorního pivovaru ve Štěpánské ul., kde byl hlavní hvězdou programu. 1913 založil vlastní Kabaret Hvězda, do něhož si přivedl větší část družiny souboru Dvorního pivovaru (např. H. Škrdlíka, F. Kohouta). Podnik vedl až do své smrti.
T. byl typickým představitelem lidového komika, jeho doménou byl autorsky i interpretačně nenáročný humor rozvíjený v tradičních šantánových žánrech (kostýmní kuplet, sólový výstup, krátká komická scéna) a podporovaný i jeho zevnějškem: malou, hubenou postavou a zjizvenou tváří. Prosadil se a popularitu získal rázovitými „karikaturami“ příslušníků nejrůznějších profesních, sociálních a lidských typů, nejednou též ženského pohlaví. Zpodobňoval je dokonalým převlekem – kostýmní maskou a portrétoval drasticky realistickou zkratkou. Scény, kuplety a výstupy psal sám nebo ve spolupráci s L. Ratolístkou, J. Wandererem aj., k charakteristickým číslům patřila Domovnice, Káča s máselnicí, Vojenská Barča, Pobuda či Tambor – major od šorfšiců. Svůj zřejmě nejznámější kuplet, eroticky dvojsmyslnou Harfenici, napsal pro R. Slavínskou. V době vrcholné popularity (1910) se údajně uvažovalo o jeho hostování v ND.
Pořádal edice šantánových textů vydávané J. Švábem-Malostranským, M. Knappem či M. Urbánkem. Vydával je i vlastním nákladem, nejznámější byla řada Karikatury A. T., jež vycházela přibližně od konce 19. stol. do počátku světové války (sto čtyřicet titulů). Tiskl v ní i práce jiných autorů. Svá čísla natáčel též na gramofonové desky, pro různé společnosti jich nahrál přes pět set. Hrál ve třech filmech, ve snímku Aloisův los (1919) ztvárnil hlavní roli, určenou původně pro F. Futuristu.
T. předznamenal velké lidové komiky dvacátých a třicátých let 20. stol. Byl jedním z nejúspěšnějších šantánových umělců i po obchodní stránce. Během 1. světové války nabyl velkého jmění z Kabaretu Hvězda, který vedl pevnou rukou. Kabaret, jehož provoz byl postaven na pravidelném, jednou za čtrnáct dní obměňovaném programu, dosáhl vrcholu popularity v popřevratovém období, po vzniku samostatné republiky.
Pseudonym
Fráňa Alois Chrudimský
Prameny a literatura
NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 644, obr. 791 [Tichý Alois, 1875]; Všeobecná registratura, sign. T 430/1, kart. 3759. SOkA Chrudim: druhopis matriky narozených, u. č. 86, i. č. 2209. AMP: Sbírka matrik, ŽKR O17, s. 162, NMd: pozůstalost J. Waltnera [obs. i rkp. Začínám se rozhlížet]; Album historie lidových zpěváků v Praze 1870–1930, Klub členů bývalé Jednoty národních zpěváků – Organisace českých kabaretiérů, usp. a slovní doprovod napsal J. Waltner; J. Meszner: Jak se Praha bavila. Od zpěvních síní k divadlům malých forem, soubor dokumentů a materiálů, 1988. ■ K. Nosovský, V. Pražák: Soupis československé literatury za léta 1901 – 1925 I/2, 1931, s. 516; V. Pletka: Přehledný soupis edic kupletů a šlágrů na konci 19. a v první polovině 20. století, Hudební věda 1, 1964, s. 330, 333, 336, 338n., 341, 346. ■ Umělecká družina ve dvorním pivovaře, Český artista 1, 1910, zvl. č. 2, s. 5, č. 3, s. 3; Š. [F. L. Šmíd]: O vzniku, počátcích a působení českých zpěvních síní IV. [spr. III.], tamtéž 1, 1910, č. 4, s. 3; nesign.: Jubileum umělecké družiny ve Dvorním pivovaře, Zajímavé noviny 1, 1910, s. 79; axo: A. T., Český kabaret 1, 1921/22, č. 4, s. [3]●; úmrtí a nekrology: Tribuna 15. 1. 1922; Národní listy 17. 1. 1922; D. Pražský, Moravsko-slezský denník 18. 1. 1922 → V. Z., Český kabaret 1, 1921/22, č. 8, s. [1]n.; -ax, tamtéž, č. 6, s. [1]●; V. V. Tomek: Ze starých pražských šantánů, 1929, s. 96, 99, 129, 172, 187–196; J. Waltner: O pražských zpěváčcích, České slovo 17. 8. 1930; Katalog retrospektivní výstavky fotografií, rukopisů a různých tiskopisů z dob působení lidových zpěváků od roku 1863 do roku 1935, 1937; J. Waltner: O českém kabaretu, Národní listy 14. 8. 1940 + Pražský zpěvák A. T., tamtéž 16. a 20. 8. 1940 + Lidový zpěvák H. Zeffi, tamtéž 22. 8. 1940; L. Buzek: Historie pražského šantánu, Svobodné slovo 17. 3. 1957; V. Wasserman vypráví o starých českých filmařích, 1958, s. 21, 76, 134, 199; J. Červený: Červená sedma, 1959, s. 50, 128, 141; V. Wasserman: Od zpěváčků ke kabaretu, in sb. Kniha o Praze, 1960, s. 227–230, 234; J. L. Kalina: Svet kabaretu, Bratislava 1966, s. 368; J. Karbusický: Mezi lidovou písní a šlágrem, 1968, s. 137n.; DČD III; L. Klosová: Zvuková dokumentace českého činoherního divadla v letech 1848–1918, in Dějiny českého divadla. Soubor zvukové dokumentace k I. – IV. sv., 1971, s. 18, 34 + deska 3, ukázka 29; F. Horáček: Muž s chryzantémou, G 10, 1974, č. 8, s. 12 [vzpomínky F. Kohouta]; A. Branald: Zrození velkoměsta, 1985, s. 207, 212, 215, 217; J. Kotek: Český kuplet, jeho prostředí a pěstovatelé, Hudební věda 22, 1985, č. 2, s. 106–108, 123–125, 131 + Šantán s červenou lucernou aneb Ať žije Baj-Kaj-Laj!, 1985, s. 30–32, 35, 169–177, 187–190, 200–202, 215–218 + Dějiny české populární hudby a zpěvu, 1994, s. 190n., 199, 210; Český hraný film I (1898–1930), 1995, s. 27, 202, 230; L. Klosová: Česko-německá kabaretní tvorba před r. 1918, Divadelní revue 6, 1995, č. 1, s. 81, 86–88; Z. Šesták: Jak žil Žižkov před sto lety, 2005, s. 264, 305–310; P. Rut: Orchestrion v hlavě, 2011, s. 37, 39; J. Adamec: Jak se dělá kabaret, b. d., s. 9. ■ ČHS, Zach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1102–1104
