Křtěn Václav Ferdinand. Syn pražského zahradníka a měšťana Johanna T., jehož rodina pocházela ze Štýrska. T. se stal rovněž zahradníkem, rozšiřoval rodinný podnik a majetek, zahrnující pozemky na pomezí pražského Nového Města a Karlína a několik domů. Jeho společenskou prestiž zvyšovala funkce v městské hospodářské inspekci, byl také přísežným odhadcem pro věci zahradnické. Podílel se na vytvoření zahrady pro hraběte J. E. Canala, zvané Kanálka. Své postavení, styky i příznivé ekonomické možnosti využíval k rozvíjení pražského kulturního života posilujícího sebevědomí českého etnika. Cestu k tomuto cíli spatřoval i v podpoře českých divadelních snah. 1819 dal postavit v prostorném salonu svého domu v ul. Na Dlážděném (v místech dnešního Masarykova nádraží) jeviště vybavené papírovými dekoracemi. Tam pak hráli jeho synové Jan (1799 – po 1845), Václav (1801 až 1879) a dcera Kateřina (div. pseudonym Amalie, *1802) se svými mladými přáteli. Scéna měla zprvu soukromý rodinný ráz, hrálo se jen pro okruh známých a zvané hosty. Budila však značný zájem vlastenecké společnosti, neboť česká představení ve StD se konala jen sporadicky. 1821 bylo divadlo vybaveno prostornějším jevištěm a galerií pro hudebníky. Tehdy již T. získával potřebná povolení k divadelním představením, konaným k dobročinným účelům. Při adaptaci 1823 byly sál a jeviště rekonstruovány a celý divadelní prostor zvětšen. Zde se během zimního období hrálo téměř každou neděli. Na uměleckém vedení se T. nepodílel (později bylo v rukou pražského měšťana J. Miraniho, který na divadlo finančně přispíval). Hlavní zásluhou T. rodiny zůstává vytvoření scény, která v první polovině dvacátých let 19. stol. zvýšila zájem o české divadlo v měšťanských kruzích. Vedle zkušených osobností (J. Haklíka, V. K. Klicpery) se kolem této scény postupně soustředili a spolupracovali s ní studenti a příslušníci mladé umělecké generace (herečka M. Forchheimová, skladatel F. Škroup, překladatelé J. Chmela a J. Linda ad.). Celkem bylo nastudováno a provedeno čtyřiadvacet her (další dvě připraveny, ale neuvedeny), z toho polovina jednou i vícekrát reprízována. Kmenovým autorem se stal V. K. Klicpera (sedm titulů), k němuž se T. scéna programově přihlásila zahajovacím představením Běloušů. 1823 uskutečnila první pražské provedení veselohry I dobré jitro!, premiéry Hadriána z Římsů a Kytky, možná i Divotvorného klobouku (ve StD 1. 9. 1823). Klicpera udržoval s divadlem živý kontakt, zahrál si tu i několik rolí, občas herecky vystupovala i jeho žena Anna. Ostatní repertoár sestával vesměs z her přebíraných z pořadu českých představení StD, vyjma singspielové úpravyl okální frašky P. Šedivého s hudbou V. Bartáka Pražští sládci aneb Kubíček dostal za vyučenou. Zejména za své veřejné etapy T. divadlo konkurovalo českým hrám ve StD a zřetelně se vymezovalo vůči jejich dramaturgii klicperovským repertoárem a orientací na náročnější publikum z okruhu studentů a měšťanstva. Přesto mezi oběma scénami fungovala určitá kooperace: Ochotníci od T. vypomáhali v českých operních představeních StD (Weigl: Rodina švejcarská; Cherubini: Vodař) a StD zapůjčovalo T. kostýmy a rekvizity.
T. provoz divadla z valné části finančně zabezpečoval, zajišťoval rovněž úřední povolení nutná pro každé představení. Důvody vedoucí k ukončení činnosti scény nejsou známy; mohlo jimi být zahájení pravidelného českého provozu ve StD (1824), který poskytl hercům-volontérům větší možnosti uplatnění a saturoval zájem tehdy ještě nepočetného českého publika.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, PE N5O4, matrika narozených fary u sv. Petra 1744–1780, fol. 180, obr. 372 [zapsán Tajzinger]; JCH Z15, matrika zemřelých fary u sv. Jindřicha 1824–1846, s. 471, nová foliace 241. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 640, obr. 55 [Teisinger Wenzel, 1758]. ■ J. K. Chmelenský: Teisingrovo české divadlo v Praze, Česká včela 1, 1834, s. 208, 214–216; J. J. Stankovský: Kronika divadla v Čechách, in Almanach Matice divadelní, 1881, s. 67; Illustrovaný svět 1, 1901, s. 257; J. Horáček: Teissingerovo divadlo a V. K. K., Osvěta 40, 1910, s. 309–313; nesign: České divadlo na počátku XIX. století, Dělnické divadlo 5, 1925, s. 88; J. Plavec: František Škroup, 1941, s. 84; Vondráček I; DČD II; V. Horyna: Důvěrné listy V. K. Klicpery, Hradec Králové 1983, s. 53–58; L. Sochorová: „Dívkovnadná! Přijmi vděky vřelé…“. Žena a tzv. domácí divadlo na počátku 19. století, Acta Musei Moraviae. Scientiae sociales 84, 1999, suppl. Folia ethnographica 33, s. 27–34. ■ EDS [Teisingerovo div.], ODS [in České divadlo]; Laiske, Místopis II [Praha-Nové Město, s. 238]
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1090–1091