Vlastním jménem Pietro Antonio Domenico Bonaventura Trapassi. – Pocházel z chudých poměrů, a proto se o vzdělání M. i jeho bratra Leopolda zpočátku staral kardinál P. Ottoboni. 1708 převzal nad chlapcem záštitu právník a vzdělanec G. V. Gravina, který rozpoznal jeho inteligenci a nadání. Adoptoval M. a s cílem zajistit mu právnickou kariéru jej směroval ke studiu řeckého a latinského jazyka a literatury. Uvedl svého chráněnce do společnosti vlivných současníků, kde M. veršovanými improvizacemi upozornil na svůj mimořádný básnický talent. Pod jménem M., které přijal 1715, začal publikovat první díla. Jako první uveřejnil tragédii Giustino z 1712 spolu se sbírkou básní pod titulem Poesie di Metastasio (1717). 1714 přijal nižší kněžské svěcení. Gravina († 1718) ustanovil M. svým dědicem a ten uctil jeho památku básnickou skladbou La strada della Gloria [Cesta slávy], kterou recitoval při svém uvedení do sdružení Accademia arcadiana Aletina (přijat jako Artino Corasio, 1718). Po ukončení studií se M. jako právník 1719 usadil v Neapoli. Brzy se však v aristokratických kruzích prosadil libretní tvorbou; svatební scénickou kompozici Endimione (azione teatrale, 1721 ke sňatku Antonia Pignatelliho a Anny Pinelli di Sangro, h: D. Sarri) věnoval ženichově sestře a své budoucí podporovatelce Marii Anně Pignatelli, hraběnce Althanové (1689–1755), dvorní dámě rakouské císařovny Alžběty Kristiny. V operním prostředí podpořila M. aktivity sopranistka M. A. Benti-Bulgarelli, první představitelka titulní role opery Didone abbandonata [Opuštěná Dido, h: D. Sarri, Neapol 1724], komponované na první původní M. operní libreto. Do konce dvacátých let 18. stol. byly opery na M. libreta provedeny i v dalších dvou nejvýznamnějších italských operních centrech, v Benátkách (Siroe, h: L. Vinci, 1726; Ezio, h: N. Porpora, 1728) a v Římě (Catone in Utica, 1728; Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis], 1729; Alessandro nell’Indie, 1729; Artaserse, 1730, vše h: L. Vinci). Když M. na návrh svého předchůdce A. Zena (1668–1750) a s doporučením hraběnky Althanové dostal 1729 nabídku stát se císařským dvorním básníkem ve Vídni, byl již u dvora známou osobností a uznávaným tvůrcem. Do Vídně přesídlil v dubnu 1730 a působil tu v prestižní funkci až do konce života ve službách tří římskoněmeckých císařů, Karla VI. (1730–40), Františka Lotrinského (1740–65) a Josefa II. (1765–82). V prvním vídeňském desetiletí jeho tvorba plně odpovídala vkusu a potřebám dvora, který pověřoval M. prvořadými tvůrčími zakázkami. V této době kromě řady menších prací vzniklo 11 hudebních dramat (dramma per musica), např. L’Olimpiade (1733), Demofoonte (1733) a La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova, 1734], jež ve Vídni poprvé zazněla s hudbou → A. Caldary, dále 7 oratorií, 11 příležitostných libret k narozeninám císařovny (28. 8.) a svátkům císaře (4. 11.). Vláda Marie Terezie znamenala po 1740 pokles zájmu o operu seria a od počátku padesátých let 18. stol. se dvůr i šlechta jednoznačně přiklonili k provozně méně náročným a stylově i jazykově odlišným divadelním druhům. Premiéry některých M. nových děl se 1740–82 uskutečňovaly už mimo Vídeň, jeho nejúspěšnější opery z této doby byly poprvé uvedeny v Drážďanech (Antigono, h: J. A. Hasse, 1743) a v Madridu (Nitteti, h: N. Conforto, 1756) a vídeňské zakázky měly už jen příležitostný charakter.
Přesto však M. zůstal nejvyhledávanějším operním dramatikem, jehož libreta (vytvořil celkem 27 děl typu dramma per musica) byla opakovaně zhudebňována, vydávána tiskem a dosáhla v evropském prostoru enormního rozšíření. Jedním z hlavních důvodů obliby textů mezi skladateli byla mimořádná hudebnost jeho veršů, která souvisela s básníkovou rozvinutou hudební představivostí. Dramatická struktura textů zachovává pravidla klasicistické estetiky kodifikovaná v libretní tvorbě už A. Zenem, zároveň však vychází vstříc působivosti jevištní realizace (častá změna scény, promyšlená zápletka protínající a proměňující osudy postav, smířlivé vyústění děje, uplatnění sboru) a citlivě modeluje jednání postav, přijímajících svá poslání a povinnosti, ale zároveň zmítaných protikladnými city. M. literární styl, spojující racionalitu s citlivostí, příklonem k idyle a elegičnosti, je chápán jako jeden z charakteristických rysů austro-italského baroka. Prostřednictvím překladů a adaptací se M. dramata stala také součástí repertoáru profesionální německojazyčné činohry cestujících hereckých společností a důležitým inspiračním zdrojem soudobé dramatiky.
M. renomé posilovala řada kontaktů a osobních přátelství s umělci, literáty a vědci v mnoha zemích, jež udržoval především prostřednictvím rozsáhlé korespondence. Do kulturního prostředí českých zemí vstoupil svými librety na počátku třicátých let 18. stol. V kroměřížské rezidenci olomouckého biskupa a kardinála → Wolfganga Hannibala Schrattenbacha (byl neapolským místokrálem v době M. tamějšího působení, ⇒ Spáčilová 2005) byly provedeny tři opery komponované na M. libreta (J. A. Hasse: Artaserse, 1731; N. Porpora: Ezio, 1732; Hasse: Demetrio, 1733), přičemž uvedení Artaserse (původní premiéra Řím 1730, h: L. Vinci) a Ezia (Benátky 1728, h: N. Porpora) jsou považována za první na teritoriu tehdejší římskoněmecké říše (⇒ Meyer 2/VII, VIII). Schrattenbachův kapelník a skladatel → V. M. Gurecký byl patrně prvním domácím autorem, který na M. text zkomponoval oratorium Gioas, re di Giuda [Jóaš, král judský, Brno 1736]. Na M. libreto složil operu Artaserse, provedenou v zámeckém divadle hraběte → Rottala v Holešově, také → E. Bambini (1733). Výrazněji se M. libreta uplatnila v zámeckém divadle v Jaroměřicích nad Rokytnou za hraběte → Jana Adama Questenberka (F. Conti: Issipile, 1733, L. Vinci: Didone abbandonata, 1735, G. F. Brivio: Demofoonte, 1738). Brzy M. pronikl do repertoáru operní společnosti působící ve slezské Vratislavi, kde opery s jeho librety uváděl A. Bioni, někdejší kapelník a skladatel pražské → Denziovy společnosti, většinou s vlastní hudbou (Demetrio, Siroe– obě 1732; Artaserse, pasticcio Alessandro nell’Indie – obě 1733). Opery s M. librety zaznívaly v pražském Šporkově divadle a také v malostranské míčovně (N. Porpora: Siface, 1729; T. Albinoni: Didone, 1731; L. Vinci: Siroe, 1734; M. Luchini: Alessandro nell’Indie, 1734; pasticcio Issipile, L’Olimpiade – obě 1735) i později v Divadle v Kotcích, kde např. → P. Scalabrini provedl 1744 vůbec poprvé svoji operu Antigono na M. libreto se společností → P. Mingottiho. Serenátu Endimione komponoval na M. libreto 1754 v Praze → F. Zoppis pro slavnost pořádanou při příležitosti návštěvy Marie Terezie (⇒ Kamper 1936, ⇒ Grossegger 1987). Kapelník operní společnosti → G. Bustelliho, působící v Divadle v Kotcích, → A. Boroni uvedl 1767 na této scéně své metastasiovské opery Artaserse a Siroe, re di Persia. Pro stejné divadlo komponoval na M. libreta pražský skladatel → J. A. Koželuch opery Alessandro nell’Indie (1768) a Demofoonte (1771). Na M. texty skládal většinu svých děl → J. Mysliveček, v Praze zazněly opery Bellerofonte (1767), Semiramide riconosciuta (1768) a Farnace (1768). Osobní vztah měl M. k jižní Moravě. Na zámcích v Jaroslavicích a ve Vranově nad Dyjí trávil 1730–55 každoročně v létě a na podzim několik týdnů u své přítelkyně a protektorky hraběnky Althanové. Stýkal se také s hrabětem Thomasem Vinciguerrou Collaltem, držitelem panství Brtnice u Jihlavy, kde působila jedna z významných moravských zámeckých kapel.
Edice
Tutte le opere di P. M. I-V, ed. B. Brunelli, Verona 1947–54 (včetně edice dopisů); Opere, ed. M. Fubini, Milano 1968; soupis tvorby a starší edice ⇒ S. Leopold in MGG.
Prameny a literatura
MZK, sign. R P. I. d. 1, přív. 9: Artaxerxes, Opera… zu Cremsier in wälscher Sprach gesungen werden im Jahr 1731 zu feyerlicher Begehung des hohen Nahmes-Tag… Herrn Wolffgangi… cardinalens von Schrattenbach…, Brünn [1731] ⇒ Meyer 2/VII, s. 136n.; Württembergische Landesbibliothek Stuttgart, sign. Fr. D. 8° 5068: Ezio, Drama Per Musica, da rap[p]resentarsi in Cremsier l’Anno 1732. Celebrandosi la Festa di S. Wolffango Nome Di… Signor Cardinale Wolffango Annibale di Schrattenbach…, Bruna [1732] ⇒ Meyer 2/VIII, s. 138; další libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Dokoupil, ⇒ Sehnal, ⇒ Sehnal 1974, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer, ⇒ Spáčilová 2006. • V. Helfert: Hudební barok na českých zámcích, Praha 1916, s. 171–174, 187n., 284, 335–341 + Hudba na jaroměřickém zámku, Praha 1924, s. 349n., 355n., 359–361; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 62, 78n., 144n., 235; T. Straková: Hudebníci na collaltovském panství v 18. stol., Časopis Moravského muzea (Brno) 51, 1966, vědy společenské, s. 247; R. Pečman: P. M. jako libretista Myslivečkových oper, Otázky divadla a filmu, ed. A. Závodský, Brno 1970, s. 83-100; J. Sehnal: Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, ed. E. Petrů–J. Stýskal, Praha 1974, s. 56–59; P. Janská: Hudební kultura na zámku Vranov nad Dyjí a helfertovský model zámeckého hudebního provozu v Jaroměřicích nad Rokytnou, Hudebněvědná konference ke 100. výročí narození pokrokového vědce a člověka, ed. R. Pečman, Brno 1987, s. 55–60; E. Grossegger: Theater, Feste und Feiern zur Zeit Maria Theresias 1742–1776, Wien 1987, s. 140–143; T. Volek: Italská opera a další formy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 48–51; J. Trojan: Mezi horami moravskými, aneb zavátou stopou P. M., Opus musicum (Brno) 30, 1998, s. 97–101; K. Hálová: Alessandro nell’Indie. Proměny Metastasiova libreta v 18. století a stejnojmenná opera Jana Antonína Koželuha, dis., FF UK Praha 1998; R. Meyer: Bibliographia dramatica et dramaticorum. Einführung – Ergebnisse – Erkenntnisse, Tübingen 1999, s. 9–26 (úvod ke sv. 2/VII); P. M. – uomo universale (1698–1782), ed. E. T. Hilscher–A. Sommer-Mathis, Wien 2000; F. Menchelli-Battini: Die Opera seria Metastasios, Die Oper im 18. Jahrhundert, ed. H. Schneider–R. Wiesend, Laaber 2001, s. 23–36; Metastasio im Deutschland der Aufklärung, ed. L. Lütteken, Tübingen 2002; A. Sommer-Mathis: Kulturtransfer zwischen Wien und Madrid im 17. und 18. Jahrhundert am Beispiel der höfischen Oper, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 163–188; J. Perutková: Opera seria na Moravě ve čtyřicátých letech 18. stol. se zvláštním zřetelem na operní provoz v Jaroměřicích nad Rokytnou, http://acta.musicologica.cz (2005/3); J. Spáčilová: Hudba pro neapolského místokrále, Opus musicum(Brno) 37, 2005, č. 2, s. 34n. + Současný stav libret italské opery na Moravě v první polovině 18. stol., http://acta.musicologica.cz (2006/2). • DBE, DBI, DEUM, ES, Grove, Grove O, MGG
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 381–384