Trnka, Jiří

Narodil se v Plzni jako první dítě klempířského mistra Rudolfa Trnky a jeho manželky, švadleny Růženy, roz. Rehbergerové. Už jako student reálky zaujal T. svým výtvarným talentem J. Skupu, který jej přivedl do Loutkového divadla feriálních osad a umožnil mu podílet se na výpravě inscenací. T. následně studoval užitou grafiku na pražské UMPRUM (1929–35), kontakt se svým mentorem a podporovatelem Skupou udržoval i nadále. Při studiu navrhoval hračky (plstěná zvířátka a látkové panenky) pro rokycanskou továrnu a pracoval jako výtvarník a ilustrátor novin a časopisů (Večer, Pestrý týden, A-Zet, Mladý hlasatel, Ahoj, Kvítek z čertovy zahrádky aj.). Ke každé práci přistupoval svědomitě bez ohledu na umělecké ambice. Po absolutoriu založil v Praze profesionální Dřevěné divadlo; loutková scéna však zanikla po jediné sezóně (1936/37). Díky originálnímu uměleckému projevu se stal žádaným a vyhledávaným ilustrátorem dětských knih. Krom toho spolupracoval zejména v 1. polovině 40. let na 13 činoherních inscenacích Národního divadla, kam jej přizval režisér J. Frejka. Po válce založil filmovou společnost Bratři v triku a 1947 Studio loutkového filmu. Veškerou energii věnoval – jakožto výtvarník i režisér – animaci a loutkovému filmu a na divadlo mu nezbýval čas. Vleklé zdravotní komplikace (cukrovka a rozedma plic) zapříčinily jeho předčasnou smrt.

1962 mu byl udělen Řád práce, 1963 titul národního umělce. Mezinárodní uznání mu bylo vyjádřeno mj. cenou H. Ch. Andersena a G. Mélièse. V občanských aktivitách se neangažoval s výjimkou podepsání Dvou tisíc slov (1968). Dva roky před smrtí byl jmenován profesorem UMPRUM. S první manželkou Helenou Chvojkovou měl syna Jiřího (1940–2003) a dcery Zuzanu (1938) a Helenu (1945). Ve vztahu s Věnceslavou Asmanovou se narodila dcera Klára (1949) a syn Jan (1956), s nimiž žil na pražské Kampě, kde se často stýkal s J. Werichem.

T. jedinečný výtvarný talent objevil jeho učitel J. Skupa, který jej podpořil i při volbě následného studia v Praze. V devatenácti letech T. vystavoval soubor loutek inspirovaných Donem Quijotem a indickými pohádkami na Mezinárodní loutkářské výstavě v Praze (1931). Během studia vytvářel marionety, které odrážely jeho vynikající charakterizační a výrazové schopnosti: Viking, Merkucio, Hamlet, Jelimánek, Bruslařka, Muzikant, Samuraj ad. Pro Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy navrhl na konci 20. let dvě nové loutky: dívenku Máničku a Hurvínkova psa Žeryka. T. také dotvořil loutku Hurvínka pro vystupování ve filmu. Setrvat v divadelním prostředí chtěl T. i po absolutoriu. V září 1936 proto uvedl na scéně svého Dřevěného divadla, otevřeného v pražském sále Rokoko, vlastní adaptaci Karafiátových Broučků (spoluautorem byl J. Kuncman). Šlo o látku, k níž se opakovaně vracel i v letech následujících ve formě knižních ilustrací, loutkového filmu a rozměrné diorámy připravované pro newyorskou Světovou výstavu (1939). Druhou premiérou T. divadla bylo zpracování ruské bajky, hry J. Menzela Vasil a medvěd, která vznikla přímo pro potřeby Dřevěného divadla. Vystupovala v ní vedle mužika zvířata medvěd, kohout, liška, koza. Také k tomuto textu se T. vrátil, když ilustroval několik knih o Míšovi Kuličkovi (přepracovaná Menzelova hra). Na přelomu 1936/37 inscenoval Vánoce u broučků, které napsal opět s J. Kuncmanem. Poslední premiérou před uzavřením provozu byl na jaře 1937 Pan Eustach, pes a sultán. Nízké vstupné na dětský repertoár nemohlo pokrýt provozní náklady na T. 24členný soubor čítající i profesionální herce R. Hrušínského nejst., A. Zíbu a M. Hálovou. Na rozdíl od Skupova divadla navíc Dřevěné divadlo nehrálo pro dospělé diváky (ačkoliv T. výhledově plánoval tuto dramaturgickou mezeru zaplnit) a nejezdilo na zájezdová představení. Na repertoáru byla vždy jedna inscenace, která se hrála vždy ve středu a v sobotu a v neděli ve dvou představeních. T. v Dřevěném divadle zastával funkci loutkáře, scénografa, autora, dramaturga i režiséra, ačkoliv zaměstnával i profesionálního rozhlasového režiséra M. Jareše.

T. lyričnost a bohatá imaginace se naplno projevily zvláště v broučkiádách zaplněných plejádou lidských typů. V dramaturgické rovině se nespokojil s osvědčenými loutkovými hrami, ale hledal náměty v prozaických textech s polidštěnými zvířecími protagonisty a oživlými věcmi. Hry byly vytvářené přímo pro Dřevěné divadlo. Přesto na této scéně byla nadřazena složka obrazová složce obsahové, což bylo společně s jistou technickou neobratností opakovaně kritizováno.

Mimo Dřevěné divadlo se T. k psaní a úpravě divadelních textů dostal jen v souvislosti s plzeňskou loutkovou scénou. Spolupráce s J. Kuncmanem začala počátkem 30. let, kdy vydali dadaistickou humoresku Spejblův rodinný výlet (1931). Po ní následovalo loutkové drama Mořský pán inscenované v Loutkovém divadle feriálních osad (1935). Groteskní revue se vysmívala dobrodružné literatuře s naivními syžety a typizovanými postavami. Kromě podílu na textové stránce díla vytvořil T. pro inscenaci scénu, loutky i jejich kostýmy. Na úspěšného Mořského pána navázali téhož roku na téže scéně spoluautoři parodií na Carmen. Nadhledem těchto parodií, tematizujících směšnost dobrodružné literatury i melodramatičnost Bizetovy opery, se T. přiblížil Voskovci a Werichovi, s nimiž několikrát spolupracoval. Vytvořil výpravy ke hře Nebe na zemi (1939) a k prvnímu československému muzikálu Divotvorný hrnec (1948). S Werichem se T. umělecky sešel i v divadle ABC, kde v 50. letech vypravil Caesara (1955) a Milence z kiosku (1959).

Po krachu vlastní scény se T. realizoval v jiných uměleckých oborech – malba, grafika, ilustrace apod. Vyhrál soutěž nakladatelství Melantrich o nejkrásněji ilustrovanou dětskou knížku (K. Andersen Ve spárech oceánu) a stal se žádaným a oceňovaným umělcem, který dal během třiceti let obrazovou podobu knihám Zuzanka objevuje svět, Zahrada, Broučci, Dvakrát sedm pohádek, Fimfárum, Říkejte si se mnou, Perníková chaloupka, Pohádky tisíce a jedné noci, Pohádky a legendy, Pohádky bratří Grimmů. Často ilustroval knihy F. Hrubína; T. obrázky se staly jejich neoddělitelnou součástí.

Teprve za protektorátu se znovu intenzivně zapojil do divadelní práce, konkrétně v Národním divadle (1941–43). Režisér J. Frejka mu nabídl pracovní příležitost, obohatil jej o své teoretické poznatky o divadle a vedl jej k lepšímu chápání scénického prostoru. T. se tak dostalo nového pohledu na divadelní inscenaci jako celek, na němž se podílejí všechny dílčí složky. Spolupráce mezi režisérem a scénografem měla v pojetí Frejky a T. vyústit v dramatizování divadelního obrazu. T. měl schopnost nazírat dramatický děj a vtisknout jej do účinné obrazové kompozice. Pro Frejku se stal spřízněnou duší a zaplnil místo jeho dřívějšího spolupracovníka F. Tröstera.

Jeho scénografie tíhly k odlehčené scéně upřednostňující malířské prvky. Podstatné bylo výrazné scénické pozadí s ústředním motivem bez popisných, nepodstatných detailů. Jeho výpravy působily dojmem čistoty, jednoduchosti a impozantnosti zároveň. Stejně jako Frejkovi mu byl blízký poetismus a hravá fantazie. Oproti jiným scénografům se T. navracel k iluzionismu; nestačil mu jen holý prostor a světlo, na jeviště vrátil výrazné vizuální prvky, typická pro něj byla obrazová zkratka, a především návrat k tradičním malovaným kulisám. Při scénografické práci se chtěl věnovat výpravě jako celku, včetně rekvizit a kostýmů, což se mu v rámci institucionálního kolosu ne vždy dařilo. Navíc byl při práci limitován i ekonomicky nesnadnou situací protektorátu. Při tvorbě scén i kostýmů nezapřel své historické znalosti. Kostýmy byly hravé, humorné, často pestrobarevné a zároveň historizující, tj. korespondující s časoprostorem daného dramatického textu.

Monumentální T. výpravě k nerealizované opeře Libuše (1939) dominovala modrá bezmračná obloha podtrhující poezii a patos libreta i heroismus národního mýtu a jeho mravní apel. Při vzniku snímku Staré pověsti české (1952) se T. k tomuto chápání bájné prehistorie českého státu částečně vrátil. Jiné T. scénografie připomínaly barevné, prozářené férie. Někdy vycházel tento přístup z povahy dramatického textu (Benátská maškaráda, 1941), jindy barevnost kontrastovala s černobílými obrazy a diferencovala hru zeměpisně i tematicky – bukolická přímořská česká krajina v kontrastu se Sicílií evokující chladnou, antickou tragédii (Zimní pohádka, 1941). Lišák Pseudolus (1942) se odehrával na pozadí vlysu z monumentální amfory, před níž hnědobíle a černobíle kostýmovaní herci rozehrávali dynamické akce. Díky zvoleným barvám se herci jevili jako kontrastní siluety na starověké váze. Expresivní herectví L. Peška v titulní úloze fascinovalo T. natolik, že trávil mnoho času na zkouškách a vytvořil řadu skic, které později využil v poválečných obrazech a grafikách. Klicperova Zlého jelena „zarámoval“ jako lovecký výjev s předimenzovanými nadlesními v rozích, odkud shlíželi svrchu na postavy a děj. Výprava, která zaznamenala velký divácký ohlas, byla v mírně upravené podobě znovu využita o několik let později ve vinohradském (1948). T. se ke Zlému jelenu vrátil i v plzeňském městském divadle (1947) a v divadle na Kladně (1952). Konstruktivisticky působila výprava ke Gygovu prstenu (1943), která byla opět inspirována dobou, v níž text vznikl, tentokrát klasicismem. T. pro Hebbelovo drama navrhl členitou neměnnou scénu se všemi dějišti (síň, komnata, chrám i prostranství před ním), která střídal pomocí světla. Při práci na Strakonickém dudákovi (1943) T. prostřednictvím kostýmů charakterizoval Švandovu neohroženost, humornou stránku Kalafunovu, bezcharakterní vlastenčení příživníka Vocílky apod., čímž podtrhl typovost postav. Poslední výtvarníkovou prací pro Národní divadlo byly kostýmy ke hře Drahomíra a její synové (1960) a výprava Oldřicha a Boženy (1966).

Poválečná práce pro film T. pohltila natolik, že se jako divadelní scénograf omezil na dílčí projekty, během nichž se vracel k textům J. K. Tyla (Drahomíra – Olomouc, 1961; Čestmír – Liberec, 1965) a vypravil ranou hru bratrů Čapků Lásky hra osudná (České Budějovice, 1964). V 50. letech vytvořil též scénické a kostýmní návrhy pro několik filmů: Byl jednou jeden král, Císařův pekař – pekařův císař, tzv. husitská trilogie.

Díky svému filmovému dílu – Zasadil dědek řepu, Zvířátka a Petrovští, Špalíček, Císařův slavík, Árie prérie, Bajaja, O zlaté rybce, Staré pověsti české, Dva mrazíci, Osudy dobrého vojáka Švejka, Cirkus Hurvínek, Sen noci svatojanské, Kybernetická babička, Archanděl Gabriel a paní Husa, Ruka aj. – dosáhl T. světového věhlasu (festivaly v Cannes, Benátkách, Karlových Varech, EXPO 58 v Bruselu, EXPO 67 v Montrealu). Na všech zhruba dvaceti filmových snímcích se podílel coby scénárista, výtvarník i režisér. Příběh o pětici chlapců, jimž se po otevření tajemné staré branky otevře svět plný barev, fantazie a pohádkových bytostí, zpracoval do podoby ikonické autorské knihy Zahrada (1962), která v polovině 70. let získala podobu animovaného seriálu v režii B. Pojara.

T. výtvarné vidění světa rozrušovalo stereotypní konvence české scénografie, ilustrace i animace. Jeho styl v sobě nesl poetickou imaginaci, fantazii, humor, pohybovou stylizaci, důraz na atmosféru krajiny a prostředí, v němž se postavy pohybují. V případě filmové tvorby dosáhl i jedinečného propojení výtvarné složky se složkou hudební.

T. bývá charakterizován jako osobnost s duší básníka, rukama řemeslnického mistra a srdcem a myslí věčného dítěte, která se projevovala v magičnosti, snovosti, barevnosti a zároveň tajuplnosti všech jeho výtvarných děl, ať šlo o ilustrace, grafiky, plastiky, malby, scénografie, kostýmní návrhy, filmy, animace či loutky.

Scénografie

Národní divadlo

Z. Štěpánek: Kamaráde, kde jsi? [scéna] – 1936; B. Smetana: Libuše [scéna, nerealizováno] – 1939; C. Goldoni: Benátská maškaráda [scéna, kostýmy], W. Shakespeare: Zimní pohádka [scéna, kostýmy], D. C. Faltis: Veronika [scéna] – 1941; T. M. Plautus: Lišák Pseudolus [scéna, kostýmy], V. K. Klicpera, úpr. J. Frejka: Zlý jelen [scéna] – 1942; F. Hebbel: Gygův prsten [scéna], J. Vrchlický: Soud lásky [scéna], D. C. Faltis: Stanice Gordian [scéna], F. Grillparzer: Sen jako život [scéna], J. K. Tyl: Strakonický dudák [scéna, kostýmy] – 1943; Lope de Vega: Císařův mim [scéna] – 1944; J. K. Tyl: Drahomíra a její synové [kostýmy] – 1960.

Městské divadlo na Král. Vinohradech
(1966 – dosud Divadlo na Vinohradech)

V. K. Klicpera, úpr. J. Frejka: Zlý jelen [scéna, kostýmy] – 1948; F. Hrubín: Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách [kostýmy] – 1968.

Dřevěné divadlo [scéna, kostýmy, výroba loutek]

J. T. – J. Kuncman: Mezi broučky, J. Menzel: Vasil a medvěd, J. T. – J. Kuncman: Vánoce u broučků – 1936; J. Menzel: Pan Eustach, pes a sultán – 1937.

Osvobozené divadlo

V + W: Nebe na zemi – 1939 [scéna, kostýmy].

Loutkové divadlo feriálních [scéna, kostýmy]

J. T. – J. Kuncman: Mořský pán, G. Bizet, úpr. J. T. – J. Kuncman: Carmen – 1935.

Plzeňské loutkové divadlo prof. Josefa Skupy [scéna, kostýmy]

J. Skupa – F. Wenig: Hurvínkova jarní revue – 1930; J. Skupa – F. Wenig: Revue z revue – 1931.

Městské divadlo Plzeň [scéna, kostýmy]

V. K. Klicpera, úpr. J. Frejka: Zlý jelen – 1947.

Městské oblastní divadlo na Kladně

V. K. Klicpera, úpr. J. Frejka: Zlý jelen [scéna, kostýmy] – 1952.

Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc

J. K. Tyl, úpr. O. Krejča: Drahomíra [kostýmy] – 1961.

Jihočeského divadlo České Budějovice

J. a K. Čapkovi: Lásky hra osudná [scéna, kostýmy] – 1964.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

J. K. Tyl: Čestmír [kostýmy] – 1965.

Divadlo V + W

B. Lane – F. Saidy – E. Y. Harburg, úpr. V + W: Divotvorný hrnec [scéna] – 1948.

Divadlo státní filmu

V + W: Nebe na zemi [scéna, kostýmy] – 1950.

Divadlo ABC                                                                    

V + W: Caesar [scéna] – 1955; V. Nezval Milenci z kiosku [scéna, kostýmy] – 1959.

Teatralia

Lidové umění, in F. Sokol (ed.): Svět loutkového divadla, sv. 1, Praha 1987, s. 119; O loutce, Loutkář 43, 1994, č. 12, s. 276.

Prameny

Archiv ND: T. scénografické návrhy k inscenacím.

NMd.

NFA.

Literatura

anon.: Trnkovo Dřevěné divadlo, Loutkář 23, 1936/37, s. 35 + anon.: Dřevěné divadlo, tamtéž, s. 48–49; -rí, Rudé právo 16. 9. 1936 [ref. Mezi broučky]; J. Malík: Konfrontace, Loutkář 23, 1936/37, s. 37 + Trnkovo Dřevěné divadlo, tamtéž, s. 95–96; –kov–, Večer 7. 9. 1936 [ref. Kamaráde, kde jsi?]; if, Národní osvobození 31. 10. 1936 [ref. Vasil a medvěd] ● ref. Benátská maškaráda: K. Engelmüller, Národní politika 22. 2. 1941; E. Bass, Lidové noviny 22. 2. 1941 ● ref. Veronika: A. J.: Nedělní listy 14. 11. 1941; K. Koval: Venkov 18. 11. 1941 ● ref. Lišák Pseudolus: AMB, Venkov 11. 4. 1942; vlč, České slovo 24. 4. 1942 ● ref. Zlý jelen: ej, Národní politika 4. 12. 1942; J. Sejud, Polední list 4. 12. 1942 ● ref. Sen jako život: AFŠ, A-Zet 5. 10. 1943; V. Hloch, Venkov 5. 10. 1943 ● ref. Císařův mim: B., Osvěta 29. 2. 1944; jk: Večerní české slovo 14. 2. 1944 ● ref. Zlý jelen: ček, Stráž českého západu 13. 12. 1947; – fw –,  Svobodný směr (Plzeň) 13. 12. 1947 ● ille, Večerník (Bratislava) 18. 9. 1952, [ref. Caesar]; J. Träger: S J. T. o divadle, loutkách, jevištním výtvarnictví, Divadelní noviny 3, 1959/60, č. 23, s. 8 ● ref. Drahomíra a její synové: V. Běhounek, Práce 21. 6. 1960; J. Císař, Tvorba 23. 6. 1960 ● čk, Svobodné slovo 25. 5. 1961 [ref. Drahomíra]; M. Benešová: Od Špalíčku ke Snu noci svatojanské, Praha 1961  + J. T. a jeho loutky, Československý loutkář 12, 1962, č. 2, s. 28–30; J. Boček: Několik problémů trnkovských, Výtvarné umění 15, 1962, s. 214–215 + J. T.: Historie díla a jeho tvůrce, Praha 1963; jp, Svobodné slovo 15. 5. 1965 [ref. Čestmír] ● ref. Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách: M. Křovák, Svoboda 9. 10. 1968; S. Machonin, Listy 14. 11. 1968 (Praha) ● DČD IV; H. Chvojková: J. T., Plzeň 1990; J. A. Novotný: Loutkář (ohlasy hovorů s J. T.), Loutkář 46, 1997, č. 1–2, s. 14–16; A. Dubská: Krátký příběh Dřevěného divadla, Divadelní revue 9, 1999, č. 3, s. 29; V. Tetiva: J. T., Hluboká nad Vltavou 1999; L. Hlaváček Augustin: J. T., Praha 2002; J. Císař: Dílo Jiřího Frejky v historickém kontextu českého moderního divadla, Divadelní revue 15, 2004, č. 3, s. 96–98; J. Hilmera: Přínos Jiřího Frejky pro scénografii Národního divadla, tamtéž, s. 99–101; M. Valnohová: Výrazové prostředky loutkových filmů J. T., bakalářská práce, FF MU Brno 2011; J. Neureuterová: Chybami se člověk učí, Loutkář 62, 2012, č. 3, s. 113–115; N. Malíková: J. T., tamtéž, s. 130–133; A. Drdla: Proměna loutky u J. T. (Od Špalíčku po Staré pověsti české), bakalářská práce, FF UP Olomouc 2013; M. Vöröšová: Scénografie J. T. v Národním divadle, magisterská práce, FF UK Praha 2013 ● Loutky J. T. [dokumentární film], 1955; To jsou Bratři v triku [dokumentární film], 1957; J. T. [dokumentární film], 1967; Trnka z Čech [dokumentární film], 1994; J. T.: nalezený přítel [dokumentární film], 2019 ● B. Voráčová: J. T.: výtvarník a zakladatel animovaných filmů [online], cit. 30. 12. 2022, URL: https://regiony.rozhlas.cz/jiri-trnka-vytvarnik-a-zakladatel-animovanych-filmu-8152505; J. Herget: Úžasné životy: Ilustrátor a animátor J. T. podle spisovatelky Terezy Brdečkové [online], cit. 30. 12. 202, URL: https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-ilustrator-a-animator-jiri-trnka-podle-spisovatelky-terezy-8700045; K. Brezovská: Loutkovými filmy okouzlil svět. J. T. zemřel před 50 lety [online], cit. 30. 12. 2022, URL: https://cesky.radio.cz/loutkovymi-filmy-okouzlil-svet-jiri-trnka-zemrel-pred-50-lety-8111839; A. Hrdličková: O splněném snu J. T. [online], cit. 30. 12. 2022, URL: https://www.knih-st.cz/content/o-splnenem-snu-jiriho-trnky + K výročí narození J. T. [online], cit. 30. 12. 2022, URL: https://www.knih-st.cz/content/k-vyroci-narozeni-jiriho-trnky.

Fikejz – Film III, NDp, SČS od 1945

Vznik: 2023