Pocházel z řemeslnického rodu, jehož uměleckou tradici založil jeho děd Jan S. st. (1770 až 1820) ze Staré Paky, který se vyučil tkalcovství a později i řezbářství v blízkém klášteře paulánů. Živil se oběma řemesly, od 1789 měl ve Staré Pace řezbářskou a tkalcovskou dílnu. Jeho prvorozený syn Jan S. ml. (1797–1873) se od otce vyučil uměleckému řemeslu, založil sochařskou dílnu v Nové Pace a věnoval se především práci v kameni. Mnozí z dalších příslušníků rodu se stali malíři, sochaři, řezbáři, grafiky či restaurátory.
Také S. se vyučil řezbářství u otce, Jana S. ml. K řezbě loutek jej údajně podnítil V. K. Klicpera, který 1829 spolu s loutkářem J. Meissnerem k Suchardům zavítal. S. jej pak občas navštěvoval v Hradci Králové, s novopackými Meissnery se blízce stýkal a prokazatelně pro ně marionety řezal. Stal se uznávaným řezbářem loutek pro české kočovné marionetáře a zakladatelem této tradice v rodinné dynastii; výroba loutek není předtím u Suchardů doložena. Ve čtyřicátých letech už dodával marionety podkrkonošským loutkářům a sám také příležitostně hrával s vlastnoručně vyřezanými, téměř metrovými loutkami. 1846 přesídlil do Nové Paky. Jeho dílna pak dostávala zakázky od mnoha loutkářských rodin: Finků, Kaisrů, Kellnerů, Kopeckých, Lagronů, Šimků, Třísků ad. V řezbování loutek pokračoval syn Antonín S. ml.
S. marionety se vyznačují uměleckostí a barokizujícími prvky, které jsou zřetelné zvláště u velkých loutek (kolem devadesáti cm). Obzvláště patrné je to v řezbě mohutných plnovousů, knírů a licousů noblesních postav a loupežníků. Figury lupičů také bývají často opatřeny pověstnými „klapačkami“, tj. otevíracími ústy, respektive pohyblivou bradou. Ta je na rozdíl od podobných a ne tak hojných „klapaček“ jiných řezbářů u mnoha S. loutek dokonale vkomponována do struktury vousů nebo vrásek bezvousé tváře. Starší S. řezby loutek jsou schematičtější a jednoduše polychromované střízlivějšími barvami. V obličejích mají spíš neutrální výraz, oči jsou užší a hluboko posazené. Mladší loutky jsou stylizovanější a výraznější, působí nápadně „vypoulenýma“ očima a širokými ústy, což je příznačné hlavně pro marionety venkovských postav. Typologicky odpovídají dobovému marionetářskému repertoáru. Odráží se v nich konvence ztvárnění příznačných postav s daným charakterem. Za zcela specifické a nezaměnitelné lze pokládat S. celořezbované čerty, kteří v mnoha fantastických podobách reprezentují celou škálu pekelné hierarchie od ďáblíků s komickými hlavami kozlů nebo ptačím zobákem až po „vousaté a chlupaté“ démonické lucifery s mohutnými rohy a zvláštním „okřídlením“ paží a nohou.
S. loutky jsou primárním dokumentem českého kočovného loutkového divadla a představují osobitý doklad nejstarší produkce tzv. suchardovské marionetářské školy.
Prameny a literatura
S. loutky jsou ve fondech NMd, MZMd, Muzea loutkářských kultur v Chrudimi a v několika soukromých sbírkách. ■ J. Veselý: Korrespondence A. Suchardy o loutkách z let šedesátých, Český loutkář 1, 1912, č. 1; B. Sucharda: Suchardové – řezbáři loutek, tamtéž 2, 1918, č. 2; J. Veselý: Loutkářská dynastie Maiznerů z Nové Paky, tamtéž 15, 1929, č. 7; B. Slavík: U Suchardů, 1973; DČD III; A. Dubská: Dvě století českého loutkářství, 2004, zvl. s. 51; J. Blecha, P. Jirásek: Česká loutka, 2008, s. 71, 75. ■ Knížák
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 960
