Křtěn Romuald Emanuel, uváděn také s křest. jm. Roman. – Otec byl panským písařem na opatovickém a křesetickém polesí u Kutné Hory, rodina údajně pocházela ze starého rodu Skálů z Doubravky a Hradiště spřízněného s evangelickým církevním historikem Pavlem S. ze Zhoře. S. strýcem byl malíř František S. (*1817), bratrancem malíř Valentin S. (1843–1891), kteří oba spolupracovali s PD. S. studoval 1869–72 na pražské Akademii výtvarných umění, pravděpodobně u J. M. Trenkwalda. Soubor akvarelů českých krajin a měst z let 1870–90, stylově se pohybující mezi realistickou a romantizující malbou, jeví S. smysl pro divadelnost a dramatičnost. Volnou malířskou tvorbu záhy opustil a začal se věnovat práci pro divadlo. Nejprve pracoval pro soukromé Švestkovo divadlo u sv. Mikuláše, posléze jako pomocník H. Ullika v PD, kde samostatně žádnou dekoraci patrně nevytvořil (kulisy pro Puldovu báchorku Čert na zemi 1873 bývají připisovány jeho strýci Františku S.). V polovině sedmdesátých let vedl dva roky divadelní malírnu na Zbořenci u Karlova nám., patrně počátkem osmdesátých let zřídil na Vinohradech, kde dlouhodobě žil, malírnu vlastní (v místech pozdější kavárny a kina Valdek, dnes Jugoslávská ul.). Po jeho smrti ji převzal dekorační malíř F. Petránek.
Syn Vít S. (1883–1967) byl činný jako výtvarník a režisér loutkových divadel.
S. bývá v literatuře uváděn jako dekorační malíř StD a ND, prameny to však nepotvrzují. 1881 vytvořil soubor dekorací pro Švandovo Divadlo u Libuše na Smíchově; v jeho dekoracích se tu odehrála zahajovací inscenace Smetanovy Hubičky. Jako autor nových dekorací je doložen u tří inscenací Pištěkova (Letního) divadla na Král. Vinohradech (anon.: Cesta z Plzně do Prahy, 1884; Audran: Velkomogul, 1886; Raeder: Panna jezerní, 1892) a u Wagnerova Lohengrina uvedeného Pištěkovou společností v Plzni (1887). Je pravděpodobné, že jich pro Pištěka zhotovil víc. 1888–89 maloval na zakázku brněnského divadelního družstva pro divadlo na Veveří nové prospekty a restauroval staré z divadelního fundu. Oponami a dekoracemi vybavil řadu mimopražských divadelních budov a sálů (1878 Mšeno u Mělníka, 1882 Vlašim, 1885 Mladá Vožice, 1887–88 Lomnice n. Popelkou, 1888 [?] Nový Bydžov, 1889–92 Vamberk, 1895 Beroun, 1897 Rychnov n. Kněžnou, Hradec Králové). V druhé polovině osmdesátých let zhotovil pro adaptovaný divadelní sál v novorenesančním Městském domě v Hořicích sadu dekorací, zrestauroval a většímu jevišti přizpůsobil oponu K. Maixnera ze šedesátých let. Pracoval i pro německé divadelní ředitele. 1880 si u něho (a H. Ullika) objednal H. Pord dekorace pro své Letní divadlo v Litoměřicích; u německé společnosti F. Padewietha v Žatci 1894/95 je zaznamenán dekorační malíř Scala, kterého se nepodařilo blíže identifikovat.
S. byl řemeslně schopným malířem i zdatným podnikatelem. Jeho firma produkovala v tu dobu obvyklé typové dekorace, kulisy, prospekty a dekorační doplňky, jimiž v posledních dvou desetiletích 19. stol. zásobila značné množství divadel a sálů, i mimo české země (v Sofii, Mariboru). S. práce, jako většina tehdejších jevištních výprav, zůstaly anonymní a nedochovaly se, jejich charakter proto nelze blíže určit.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, Kutná Hora 12, matrika narozených 1843–50, s. 290. ■ Národní listy 17. 6. 1884 [Cesta z Plzně do Prahy]; Jeviště 1, 1885, s. 140 [Mladá Vožice]; tamtéž 2, 1886, s. 126 [Velkomogul]; Valná hromada Družstva ND v Brně, Moravská orlice 6. 3. 1889; Národní listy 11. 9. 1892 [Panna jezerní]●; tamtéž 11. a 14. 9. 1901 [úmrtí]; J. Malík: Sedmdesátka Víta Skály, Literární noviny 2, 1953, č. 4, s. 10; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 43, 77; DČD III; B. Srba: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadla a na jeho filiálních scénách 1862–1883, in SPFF BU 49, 2000, ř. Q – teatrologická a filmologická 3, s. 15; DČVU III/2; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, s. 188; Malované opony divadel českých zemí, ed. J. Valenta, 2010, s. 90. ■ Toman
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 900–901
