Bratr divadelního malíře Vincenza S., otec Antonia S., strýc divadelního malíře Napoleona S. Byl žákem D. Cerata a D. Fossatiho. 1785–94 působil jako malíř dekorací v Benátkách, 1790–94 i jako profesor perspektivy na tamní akademii. 1791 začal pracovat pro Burgtheater a Kärntnertortheater ve Vídni, kam se posléze přesunul a kde byl činný do 1812. 1804–05 provedl výzdobu interiéru městského divadla v Opavě. 1811–14 maloval dekorace pro divadlo v Linci. 1814–17 pobýval jako malíř dekorací v Brně se synem Antoniem, spolu s ním a s bratrem Vincenzem vyzdobil divadlo Divadlo na Zelném trhu (Reduta). Od 1817 působil v Praze, ale jeho podíl na výpravách ve StD je doložen až od 1829. Pravděpodobně jako předtím v Brně tu spolupracoval se synem. Významná byla jeho účast na budovaném právovárečnickém divadle v Plzni (postaveno 1831–32); byl autorem projektu, výzdoby interiéru, opony a základního souboru typových dekorací. Některé z nich byly používány ještě v polovině devadesátých let 19. stol. (např. Římský sál). Napsal učebnicovou příručku o divadelním malířství (Fasslicher Unterricht in den Anfangsgründen der Theater-Mahlerei – Allen Jünglingen, welche in diese Kunstschule eingeführt werden wünschen, Prag 1830). V posledních letech žil ve Vídni, kde zemřel na stařeckou slabost.
Vrchol jeho umělecké kariéry spadá do vídeňského období, kdy spolu s J. Platzerem určoval výtvarnou podobu jevištní tvorby. Po technické stránce navazoval na scénické řešení barokního divadla, které přizpůsoboval klasicistnímu stylu a obohacoval je o romantické prvky, využívaje více malířských postupů než prostředků perspektivy. Do českých zemí přišel jako zralý umělec s bohatou praxí z velkých divadel ve Vídni, kterou zužitkovával v práci pro zdejší scény. Zřejmě nejdůsažněji zapůsobil v Plzni, kde měl ojedinělou příležitost propojit koncepci a realizaci dekorační výpravy s architektonickým i výtvarným řešením nové divadelní budovy.
Výpravy činoher a her s hudbou
StD
J. B. Schenk: Albrecht Dürer in Venedig (Náměstí sv. Marka s výhledem na ostrov San Giorgio), V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Der Scharfrichter von Amsterdam (3. jedn.), F. Raimund: Der Alpenkönig und der Menschenfeind (závěr. dekorace) – 1829; J. L. Deinhardstein: Erzherzog Maximilians Brautzug (5. jedn.), F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans – 1830.
Prameny a literatura
Sbírka matrik fary u Sv. Josefa ob der Laimgrube Vídeň 6, matrika zemřelých 1833–1839, s. 90. ■ F. Filaus: Pilsens Schauspielhaus, in M. Kopetzký: Uiber die günstigen Verhältnisse der Kreisstadt Pilsen im Königreiche Böhmen, 1834, s. 29–31; Ch. d’Elvert: Geschichte der Musik in Mähren und Österr.-Schlesien, Brünn 1873, s. 122n.; J. Schiebel: České divadlo v Plzni, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 31n.; J. Gregor: Wiener szenische Kunst II, Wien 1924, s. 120; J. Port: O budově starého plzeňského divadla, Plzeňsko 10, 1928, seš. 1, s. 2–5; F. Hadamovsky: Katalog der Handzeichnungen der Theatersammlung der Nationalbibliothek, Wien 1930, s. 37, 300; H. Tintelnot: Barocktheater und barocke Kunst, Berlin 1939, s. 101, 109; A. Javorin: Divadla a divadelní sály v českých krajích I, 1949, s. 21, 172; M. Dietrich: Einige Daten zu Josef Platzer, Maske und Kothurn [Wien], 4, 1958, s. 134–141; F. Hadamovsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966 I, Wien 1966 [soupis vídeň. prací]; DČD II; K. Boženek: Historický vývoj opery v opavském Slezsku a stručný pohled na opavskou operu po roce 1945, Opava 1970, s. 75; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 21, 283, 294; DČVU III/1; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, zvl. s. 39n., 42, 86n., 97, 115n. ■ ES, HD, Nagler, NDp, ÖBL, Thieme-Becker, Toman, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 871–872
