Vlastimila je přijaté jméno vlastenecké, příjmení uváděla i ve variantách Ružičková, Růžičkova. – Narodila se jako nemanželské dítě, neznala otce ani přesné datum svého narození. Do Prahy, odkud rod otce – fiakristy – pocházel, přišla patrně již v šestnácti letech. Živila se domácím šitím. Od 1841 ji jako jednu z pěti prvních nadějných českých básnířek přijala vlastenecká společnost. R. se horlivě zúčastňovala jejího dění, hrála v domácích a ochotnických představeních, byla zdatnou recitátorkou a oblíbenou deklamátorkou při nedělních výletech, českých bálech, besedách apod. Ve Spolku Slovanek se aktivně zasazovala o povznesení národního cítění, o vzdělání a emancipaci žen. Sebevzdělávala se, 1850 navštěvovala dívčí reálku. Od konce padesátých let žila ve stále tísnivějších poměrech, po nepříznivém přijetí pozdního knižního debutu Básně (1859, Nerudova kritika) a ochladnutí vztahu starší generace (J. V. Friče, V. Hanky) se postupně literárně i společensky odmlčela. Zůstala neprovdána a zemřela v bídě po delší nemoci. Pohřbena byla na Olšanských hřbitovech.
Literárně se uplatňovala od začátku čtyřicátých let básněmi, prózami a překlady v České včele, Květech, v almanachu České besedy, později v Lumíru, Rodinné kronice aj. Vedle vesměs naivní vlastenecké a milostné lyriky psala žertovné deklamovánky a básně, nejednou inspirované vlasteneckými podniky (pouť na Závist 1844, jubilejní oslava nalezení Rukopisu královédvorského 1857, oslava F. J. Rubeše ve Skutči 1863 aj.). Největšího ohlasu dosáhla deklamovánkami pro ženskou interpretku, namířenými nezřídka proti mužům nebo zakončenými smírně žertovnou pointou. Pro lehkost, prostý verš a snadnou rétoričnost byly její deklamovánky i oslavné vlastenecké básně oblíbeny a hojně přednášeny i jinými interprety už za jejího života a také zhudebňovány (F. Škroupem, V. Preislerem). Řada z nich (např. Manželova opička, Důkaz lásky, Polekaná venkovanka, Markytánka) plnila dobové sborníky a v české národní společnosti byla živá ještě počátkem osmdesátých let. R. překládala hojně časopisecky z maďarštiny (dosud první známá žena a překladatelka do češtiny; K. Kisfaludy, E. Fáy, M. Jósika) a z němčiny, nezřídka na vyšší literární úrovni, než jakou vykazují její práce původní. Z překladů divadelních her zachovaných většinou v rukopise byla uvedena pouze hra A. Grüna Hlas svědomí (StD 1860). Po příchodu do Prahy se zapojila do činnosti tehdy nejvýznamnější pražské ochotnické scény, Švestkova divadla u sv. Mikuláše na Starém Městě, kde se herecky uplatňovala v charakterních rolích. Svůj deklamační talent využívala také při přednesu vlastních básní a hlavně žertovných deklamovánek. Jako autorka a interpretka v jedné osobě přispívala k posílení divadelního rázu aktivit vlasteneckých společností v Praze i na venkově, např. v Blatné.
Pseudonymy, šifra
B. Vlastimila -á, Vlastislava -á, Wlastislawa R., Vlastimil R., A. R.
Překlady
A. Grün: Hlas svědomí [Eine innere Stimme], StD 1860.
Deklamovánky
In České besedy, 1842; Pomněnky, 1843; Holubice, 1846; Deklamovanky čili básně ku přednášení pro dítky větší, ed. F. Doucha, 1853; Společenský krasořečník český, ed. J. B. Pichl, 1853; Fest-Album zum 27. Februar 1856, 1856; Besedník 1–3, 1861, 1862, 1863; Po desíti letech. Zpomínky na Františka Jaromíra Rubeše, 1863; Besední deklamátorka, 1869, ed. K. B. Kober, F. A. Urbánek; Malý besedník, 1871, 1873, 1878; Úplný besedník, 1877; Český deklamátor, 1897; Český besedníček, b. d.
Prameny a literatura
SOA Plzeň: Sbírka matrik, 009 Plzeň, matrika narozených 1812–1826, s. 308, obr. 299. LA PNP: korespondence A. V. R. ■ Fr. D. [Doucha]: Slovo o spisovatelství vlastenek, Vlastimil 3, 1842, s. 251; nesign.: V neděli…, Pražské noviny 27. 1. 1860; -r-: V neděli spatřili jsme poprvé…, tamtéž 31. 1. 1860; a.: Působení českých žen, Litoměřický všeobecný domácí a hospodářský kalendář 1864, s. 95; M. Krajník: Žena v literaturách evropských, zvláště slovanských, Květy 4, 1869, s. 292●; úmrtí a nekrology: Národní listy 12. a 14. 12. 1869; Květy 4, 1869, s. 399; Světozor 3, 1869, s. 416; Věstník bibliografický 1, 1870, č. 6, příl., s. 63●; E. Krásnohorská: Obraz novějšího básnictví českého, ČČM 51, 1877, sv. 2, s. 307; V. Kučerová: K historii ženského hnutí v Čechách, 1914, s. 50; E. Felix: Literární Plzeň v obryse, 1933, s. 31n.; J. B. Pichl: Vlastenecké vzpomínky, ed. M. Hýsek, 1936, s. 114, 247; E. Bass: Sedm žen probuzenské Prahy, Naše zprávy 2, 1940, č. 24 → Čtení o roce osmačtyřicátém, 1940; nesign.: Ženy v českém veřejném životě, Venkov 23. 11. 1941. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 852–853
