Křtěn František Josef Jan; Ladislav je přijaté vlastenecké jméno. – Pocházel se starobylého mlynářského rodu. Jako jediný syn měl převzít výnosný mlýn, který byl v držení rodiny po několik generací. Neměl však pevné zdraví a díky matčině podpoře šel na studia, nejprve do gymnázia v Jičíně, 1833, po čtyřech letech, přešel do Prahy na Akademické gymnázium a absolvoval přípravné filozofické ročníky. Z otcova rozhodnutí se vrátil domů připravovat se na mlynářské zkoušky, ale bez jeho vědomí začal soukromě studovat práva. Druhý rok již s jeho souhlasem pokračoval ve studiích ve Vídni, pak na pražské univerzitě. 1835 otiskl v Květech první básně, od 1837 se stýkal s vlasteneckou společností, blízce mj. J. K. Tylem. O prázdninách 1837 podnikl s A. J. Vrťátkem slovanskou cestu do Uher a Haliče (seznámení s L. Štúrem, J. M. Hurbanem, K. Kuzmánym ad., návštěva J. Kollára v Pešti). Po praxi u hrdelního soudu 1840/41 se připravoval k profesuře v oboru státního práva. Po otcově smrti (1841) se ujal rodinného majetku. Za podezření ze styků s polským disentem byl 1842 vazebně vyšetřován a od té doby sledován tajnou policií. Podezření se neprokázalo, avšak soudní kariéra mu zůstala uzavřena. Působil v národním hnutí a v předbřeznové době patřil k jeho čelným reprezentantům. 1844 u něho propukla dědičná tuberkulóza. 1847 získal doktorát práv a odjel na léčebný pobyt do Itálie, kde zažil vyhlášení ústavy a protirakouské demonstrace. Při návratu do vlasti se v dubnu 1848 připojil ve Vídni k české deputaci vyslané jednat s rakouskou vládou. Doma byl zvolen do Národního výboru, do zemského i říšského sněmu (Vídeň, Kroměříž) a stal se nejvýraznější osobností české politiky. Ve svém úsilí o zrovnoprávnění Čechů s Němci v rakouské monarchii se orientoval na patriotismus zemské šlechty, v níž spatřoval silného a vlivného spojence pro věc národních zájmů. K politické činnosti měl vynikající předpoklady; byl důrazný, vytrvalý a trpělivý, dokázal překonávat rozpory a přijímat neúspěch, uměl logicky a přesvědčivě argumentovat, jeho řečnický talent byl proslulý. Politiku vždy ztotožňoval s jednáním, příčil se mu radikalismus, odmítal násilné akce a revoluční fanatismus ulice. Předpokladem a východiskem k uznání české státnosti (rovnoprávnost v parlamentu, vytvoření zemské vlády atd.) mu byla ústava, pro jejíž přijetí intenzivně pracoval. Na kroměřížském sněmu byl nejaktivnějším z českých poslanců a jeho zásluhou vstoupila česká politika do evropského povědomí. Rozpuštění sněmu po svatodušních bouřích v Praze zhatilo české naděje a R. přineslo první velkou politickou porážku. S K. Havlíčkem byl zvolen do spolku Slovanská lípa, ale potlačení možností pro politickou práci v Čechách a hrozba policejního pronásledování jej v dubnu 1849 načas odvedly do ciziny (do Francie, Anglie, Holandska). Studoval národohospodářskou problematiku, mj. i Engelsovy práce, ve Francii navazoval kontakty s vlivnými osobnostmi ve snaze získat podporu pro české zájmy. Po návratu do vlasti 1851 vyvíjel za bachovské éry zástupnou politickou činnost v oblasti divadelní, literární a průmyslové; habilitace pro obor politické ekonomie mu zůstala uzavřena. 1853 se oženil s dcerou F. Palackého Marií. Spolu s ní vedl kulturní umělecký salon (založený již jejím dědem, advokátem J. Měchurou, a posléze udržovaný R. dcerou), který se v padesátých letech stal centrem pražského intelektuálního a uměleckého světa. R. v té době psal do řady periodik (do ČČM, Obzoru, Poutníka aj.) včetně německých, překládal odbornou i krásnou literaturu, texty koncertních písní a operní zpěvy (byl hudebně nadaný, v mládí se učil hře na klavír, housle a kytaru), psal písňové texty (populární Kovářská), popularizační stati o hudbě a výtvarném umění (Venuše Miloská a její stanoviště v řecké umění, in alm. Kytice 1859). 1858 začal po dohodě s nakladatelem I. L. Kobrem pracovat na Slovníku naučném; první dva svazky redigoval sám, 1861 předal výkonnou redakci J. Malému a ponechal si supervizi nad celým dílem (dalších devět sv. + Dodatky). Po pádu absolutismu 1860 se vrátil do aktivní politiky autorstvím memoranda české politické reprezentace. Inicioval zrod národního deníku (Národní listy), pro nějž však získal vydavatelské oprávnění J. Grégr. Pro odlišná stanoviska k polskému povstání 1863 se R. s Národními listy rozešel a založil noviny Národ, které se však neprosadily. V obnovených všeobecných volbách 1861 byl zvolen do rady obecních starších města Prahy, jejímž členem byl třicet let a vykonal mnoho práce pro moderní rozvoj města (komunikace, veřejné sady, vyšší dívčí škola ad.).
T. r. byl zvolen poslancem říšské rady (do 1863) a zemského sněmu, kde se stal přísedícím zemského výboru a byla mu svěřena funkce intendanta českého divadla. Od šedesátých let byl po tři desetiletí vůdčí osobností české politiky, reprezentoval její umírněné staročeské křídlo. Ve vrcholném období své politické dráhy usiloval o změnu státoprávního uspořádání Rakouska; vystupoval s návrhy na federalizaci, s protesty proti dualismu apod. 1867 se účastnil tzv. slovanské pouti na Národopisnou výstavu do Moskvy (navštívil i Petrohrad), která byla reakcí na rakousko-uherské vyrovnání, rusofilství však nesdílel. Spojence hledal ve Francii, kterou chápal jako mocnost schopnou brzdit německou rozpínavost, opakovaně tam zajížděl (mj. i před cestou do Ruska) a budoval základy česko-francouzských vztahů. Ve vnitrostátní politice se podílel na přípravě tzv. fundamentálních článků (úprava poměrů mezi zeměmi rakouského soustátí). Po jejich odmítnutí panovníkem přešel do pasivní opozice (1868–79) a soustředil se na prosazování dílčích českých zájmů, např. ve školství. Jeho politickou kariéru ukončil propad staročechů ve volbách v březnu 1891, v nichž čeští voliči projevili nesouhlas s tzv. punktacemi (národnostní vymezení úředních jazyků v českých zemích). Vzdal se i dalších význačných funkcí – členství ve sboru pražské radnice, předsednictví v Ústřední matici školské a v Jednotě občanů pražských, avšak v panské sněmovně zasedal do 1895. Vedle politiky zasáhl do řady dalších oblastí. Původními studiemi a překlady položil základy teorie českého národohospodářství, vytvořil i jeho terminologii. Naučným slovníkem vybudoval bázi pro domácí encyklopedistiku. Jako první předseda Ústřední matice školské (1880–91) pečoval o rozvoj vzdělanosti, ve spolku Svatobor o podporu umělců, v hudební sekci muzea (starostou od 1874) se podílel na vzniku hudebního archivu. Rozhodujícím způsobem ovlivňoval české divadlo, které mezi jeho kulturními a uměleckými zájmy zaujímalo první místo a jemuž se věnoval i v posledních letech života, kdy po smrti dcery Marie (1895) na většinu veřejných aktivit rezignoval. Dostalo se mu vysokých poct a vyznamenání: 1865 byl zvolen mimořádným členem KČSN, ruský car Alexandr II. mu udělil komandérský Řád sv. Anny (1863), císař Franz Josef I. Řád Železné koruny (při dokončení stavby ND) a baronský titul (1897). Žil střídavě v Praze a na velkostatku v Malči nedaleko Chotěboře (zakoupil ho po prodeji rodinného mlýna), během politické kariéry často pobýval ve Vídni. Zemřel po krátké nemoci. Pohřeb s impozantními poctami uspořádaný pražskou obcí byl vypraven z panteonu Národního muzea do rodinné hrobky v ambitech Vyšehradského hřbitova. U příležitosti stého výročí narození (1918) byl k jeho poctě vztyčen ve vinohradských sadech (dnes Riegrovy sady) pomník vytvořený J. V. Myslbekem.
Dcera Marie Červinková-R. (1854–1895) se uplatnila jako operní libretistka, uspořádala a publikovala otcovy memoáry (Vzpomínky z mladých let dra F. L. R., in Osvěta 1903). Druhá dcera Libuše, provdaná za staročeského politika A. Bráfa, je autorkou spisku R., Smetana, Dvořák, vyvracejícího tendenční výklady o R. negativním vztahu k B. Smetanovi. Syn Bohuslav se stal právním historikem.
Divadlu se R. věnoval nejprve jako kritik. Od 1843 referoval o českých představeních v Květech, sérii kritik napsal 1846 do Havlíčkovy České včely (šifra S., mylně připisovaná K. Sabinovi), od poloviny padesátých let přispíval do Pražských novin (šifry R., L. R.). České divadlo chápal jako instituci, v níž se nedělitelně pojí poslání národní s funkcí uměleckou. Prvořadou pozornost věnoval repertoáru, apeloval na náročnější dramaturgii, dbající víc na kvalitu her než na vkus a zájem většinového publika. Za brzdu českého divadla považoval přetrvávající závislost na druhořadé německojazyčné dramatice a volal po hojnějším zastoupení her z ostatních evropských kultur, zvláště z francouzské a polské. Za prvního pobytu v Paříži zásoboval pražskou scénu francouzskými novinkami (více než dvě desítky textů). S nimi poslal i svůj překlad Fredrovy hříčky Pan Čapek aneb Cožpak mne nikdo nezná?, která se v padesátých letech stala jedním z nejoblíbenějších repertoárových titulů a podnítila zájem o polskou dramatiku. Další hry, které přeložil, již takového ohlasu nedosáhly. Od konce padesátých let působil jako porotce Náprstkovy soutěže o původní drama. Sledoval konstituující se českou operu, která se podle jeho názoru měla napájet ze zdrojů lidové písně a melodiky (Květy 1847). Jeho pojetí české opery nepřekročilo hranice nacionalistického náhledu, s nímž souviselo – též esteticky motivované – odmítání wagnerianismu, jehož vývojový impuls nedocenil. Zásadní význam měly R. iniciativy vedoucí ke zřízení samostatného českého divadla. Po ztroskotání prvního pokusu o českou scénu, Stögerova Nového divadla v Růžové ul., podnikal 1845–46 kroky k ustavení akciové společnosti Jednota pro divadlo české, jejímž cílem bylo získat koncesi a pozemek pro budovu českého divadla. V přípravné fázi se na této akci se zřetelným politickým aspektem (platforma pro sjednocení občanského hnutí se šlechtickou opozicí) podílel J. K. Tyl. Pro podnik, zaštítěný českou šlechtou (Josef Matyáš hrabě Thun), se podařilo získat téměř dvě stě movitých pražských měšťanů a od českých stavů příslib přenechání jednoho z divadelních privilegií. Metternichova vláda však žádost o povolení ustavit společnost nevyřídila, a celý podnik tak zhatila. 1847 připsal Tyl R. tisk své hry Slepý mládenec, připomínaje v dedikaci společné úsilí o české divadlo.
Od 1850 R. působil ve Sboru pro zřízení ND, který chápal jako novou základnu pro občanskou aktivitu. Jeho členem se stal v září 1850, ještě před návratem z exilu. Ve funkci druhého sekretáře byl hybnou silou výboru. V červnu 1852 docílil souhlasu k zakoupení stavebního pozemku v místech staré solnice na vltavském nábřeží, t. r. vypracoval návrh nové organizace peněžních sbírek (vybírání po domech) a sepsal provolání k veřejnosti. Pro podezření z přípravy revoluční akce byly však sbírky i provolání zakázány. V následujících letech, kdy tlak bachovského režimu aktivity sboru zmrazil (od 1855 nebyl svoláván), udržoval spolu s Palackým ideu národního divadla. Po převzetí intendantského úřadu 1861 se soustředil na co nejrychlejší řešení divadelní otázky – osamostatnění českého divadla. V zemském výboru docílil nejprve rozšíření počtu termínů vyhrazených pro česká představení ve StD o dvě večerní a jedno odpolední týdně. Pak prosadil přijetí rozhodnutí (21. 1. 1862) zbudovat menší provizorní scénu, která překlene období do postavení reprezentativního velkého ND, k úspěšnému konci dovedl nesnadná jednání se sborem o poskytnutí části stavební parcely pro budovu PD.
R. koncepce „malého“ PD, jejíž výhodami byly nízké náklady (100 000 zl.; hrazeno ze zemské pokladny) a možnost rychlé realizace stavby (zbudována za šest měsíců), brala v potaz i reálnou divadelní situaci (potenciál českého souboru, kapacitami diváckého zázemí). Otevření PD 1862 saturovalo požadavek na samostatnou českou scénu, avšak oddálilo zbudování ND a utlumilo i činnost sboru. Mladší, radikálně orientovaná část kulturní veřejnosti přijímala s výhradami už samo provizorium PD, kontroverze vyvolalo jmenování J. N. Maýra prvním kapelníkem (1862–65), de facto šéfem opery PD. R. si jej vážil za zásluhy o českou operu ve StD a dal mu přednost pro dlouholeté divadelní zkušenosti a postavení v pražském hudebním životě před tehdy ještě málo známým B. Smetanou. Z titulu intendanta rozhodoval o provozně-uměleckých záležitostech PD, počínaje obsazováním vůdčích pozic přes doplňování ansámblu, pořizování a nákup dekorací až po schvalování repertoárového pořadu ve čtrnáctidenním intervalu. R., oprávněně považující PD za své dílo, plně využíval kompetencí intendanta k působení na další osudy a tvářnost české zemské scény. Ve funkci předsedy sboru, do níž byl zvolen 1863, však nevyvíjel téměř žádnou činnost. Na ostré kritiky, stíhající pasivitu sboru pod jeho vedením, odpověděl statí Boucharoni (Národ 1865), v níž břitce zaútočil na populistický radikalismus a frazérství. Stať (inspirovala Šamberkovu frašku Boucharon) prohloubila rozkol mezi umírněným a radikálním křídlem české politiky a kulturní veřejnosti. 1865 nebyl již zvolen předsedou sboru, který ovládla opozice z okruhu Umělecké besedy, jež se ho dokonce snažila odstavit ze slavnosti položení základního kamene ND 1868, avšak neuspěla (byl jedním z hlavních řečníků).
Během sedmiletého intendantského působení, ukončeného odchodem ze zemského sněmu v srpnu 1868, R. uvedl v život první samostatnou českou scénu, kterou se české divadlo vymanilo z německého područí. V počátcích její existence pečoval o zabezpečení a rozvoj této instituce (rozšiřování ansámblu, vybavení dekoračním fundem ad.). Podpořil ustavení penzijního fondu (1863), který české herectvo v Praze na rozdíl od německého dosud nemělo, a zařídil jeho přijetí do zemské správy. 1866 vypracoval smlouvu mezi nově ustaveným divadelním družstvem a zemským výborem upravující jejich poměr a kompetence; tento právní dokument byl s dílčími modifikacemi užíván za nástupnických družstev ještě i v ND až do převzetí jeho správy Společností ND (1900). Členem prvního divadelního družstva s převahou mladočechů, které řídilo PD 1866–74, se R. stal až 1873, se svými stoupenci je 1874 ovládl a na místo ředitele divadla prosadil J. N. Maýra (1874–76). Sílící rozkol mezi umírněným a radikálním křídlem české politiky se promítal do zápasů o ovládnutí divadelních institucí – sboru a družstva. 1876 bylo PD zadáno nově utvořenému družstvu mladočeskému, které již po roce finančně zkrachovalo. Od konkurenčního stranického boje, v němž např. staročeši vyzývali veřejnost k bojkotu mladočechy vedeného PD, se R. distancoval. Vstoupil do vyjednávání a zdárně je dovedl ke smírnému konci a k ustavení Spojeného družstva (1. 5. 1877), které po vplynutí majetku staročeských družstev (divadelní fundus, členské podíly) disponovalo dostatečným provozním kapitálem. Určující role, kterou sehrál v konsolidaci divadelních poměrů, posílila jeho vliv v PD: na místo ekonomického ředitele prosadil svého chráněnce J. N. Maýra (1878–80). Po opětovném zvolení do čela Sboru (srpen 1877) energicky usiloval o urychlené dokončení stavby ND. 1880 obhájil na zemském sněmu návrh výboru poskytnout na dostavbu finanční prostředky ve výši jedné třetiny celkových nákladů ze zemské pokladny.
T. r. inicioval z podnětu F. A. Šuberta vznik Družstva ND, kterému byla svěřena správa ND, a stál za jmenováním J. N. Maýra prvním ředitelem ND. Po ztroskotání nadějí na účast císaře při slavnostním otevření ND dojednal s vídeňskou vládou předběžné otevření při návštěvě korunního prince Rudolfa Habsburského a jeho manželky v Praze, maje na zřeteli sblížení následníka trůnu s Čechy. – Po dobu správy ND staročeským Družstvem ND (do 1900) zůstával R. respektovanou autoritou. Ve F. A. Šubertovi, na jehož jmenování ředitelem po Maýrově rezignaci (březen 1883) se nepodílel, měl názorově spřízněného a dlouholetého spolupracovníka. Jako ekonom a právník dbal na správné hospodaření a na udržení finanční stability. Návrhy, podněty a doporučení, s nimiž vystupoval v družstvu, byly povětšině akceptovány. Nepřímo, avšak významně, ovlivňoval záležitosti ND včetně personálních (stál např. za jmenováním L. Stroupežnického dramaturgem). Ve funkci předsedy Družstva ND (1900–03) se věnoval zejména výstavbě divadla v Brně.
V jeho aktivitách týkajících se českého divadla byl završen národně obrozenský koncept a nově nabyl politického obsahu: Vytvoření institucí českého divadla manifestovalo jak národní, tak státoprávní zájmy. Činnost, kterou R. vyvíjel ve věcech divadelních, byla spjata s jeho politickým programem. Funkce intendanta se na rozdíl od bezmála všech svých předchůdců a následovníků chopil jako příležitosti k uspořádání poměrů českého divadla a svou uváženou představu uvedl v život. Zbudování první samostatné české scény zůstává jeho historickou zásluhou.
Teatralia
Slovo o Klicperově Popelce Varšavské, s některými strakatými myšlénkami jistého milovníka českého divadla, Květy 11, 1844, s. 524, 528, 532, 536 (šifra F. L.); Slovo o Národním divadle. K objasnění „Pravdy o Národním divadle“ v Národních listech, Pokrok 21. 8. 1875, i sep.; První počátky českého divadla, Máj 1, 1902/03, s. 97–102. ■ K. Sabina: Počátky českého divadla. Divadlo a drama v Čechách do začátku XIX. století, ed. J. Fučík, 1940 [zde kritiky z České včely, šifra S. chybně připsána Sabinovi].
Překlady
A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mne nikdo nezná?, ochotn. Divadlo u sv. Mikuláše 1849, Prokopova spol. Chrudim 1849, t. b. d.; K. E. Chojecki: Vláda a láska aneb Matka v zápasu s dcerou [La Florentine], StD-Novom. 1860, t. 1863 s tit. Vláda a láska; E. Augier: Škaredá sestra [Philiberte], t. b. d., StD-Novom. 1862.
Prameny a literatura
NMa: pozůstalost. LA PNP: osobní fond, inventář → H. Kokešová, 1989. ■ Národní listy 19. 5. 1861; Lumír 11, 1861, s. 497 [obojí intendance]; J. V. Jahn: F. L. R. Obraz životopisný, 1861, přepr. vyd. 1889; nesign.: Dr. F. L. R., Světozor 6, 1872, s. 2, 18n., 27; J. L. Turnovský: Dr. F. L. R., Divadelní listy 1, 1880, s. 106–109 → Z naší doby, [1888] + O životě a působení J. K. Tyla, 1881, s. 152, 157–159; J. Malý: L. R., politický vůdce národu českého, 1881; J. J. Stankovský: Kronika divadla v Čechách, vyd. J. L. Turnovský, 1881, s. 92n., 106; F. A. Šubert: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená, 1881 + České divadlo a dr. F. L. R., Hlas národa 9. 12. 1888 → sb. Národ Riegrovi, 1888; J. Ladecký: Dr. F. L. R., jeho zásluhy o české divadlo, Česká Thalia 2, 1888, s. 333n., 353n.; K. Kadlec: Družstva Král. českého zemského a Národního divadla, 1896, passim; M. Červinková-Riegrová: Vzpomínky z mladých let dra F. L. R., Osvěta 33, 1903, s. 481 a pokr.; nekrology, pohřeb: V. Červinka, Lumír 31, 1902/03, s. 193; Národní listy 4., 5., 7. a 8. 3. 1903; Národní politika 4., 5., 6., 7. a 8. 3. 1903; Moravská orlice 5., 6., 8. a 10. 3. 1903; Lidové noviny 5. a 6. 3. 1903; Dalibor 25, 1903, s. 78●; R. J. Kronbauer: Záhadné příběhy a vzpomínky, 1904, s. 41–52; L. Bráfová: R., Smetana, Dvořák, Osvěta 40, 1910, s. 23–34, 109–119, 198–208, 295–302, 369–375, 473–481, 528–534, kn. → 1913; B. Kalenský: Maýr a Smetana, Dalibor 35, 1913, s. 2, 25, 45, 105; Z. Nejedlý: Bedřich Smetana a kulturní politika F. L. R., Česká kultura 2, 1913/14, s. 8–12, 25–28, 53–55, 70–72, 86–89, 115–117, 140–143, 163–166, 269–272, 289–292, kn. → 1915; Z. Tobolka: F. L. R., [1923]; M. Hýsek: Dr. F. L. R. v zápiscích J. L. Turnovského, Československá republika 4. 3. 1923 → Literární besedy, 1940; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé (Dějiny ND I), 1933, passim; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 12, 52, 176, 199; M. N. [Novotný]: Drobný příspěvek k divadelnictví F. L. R., Lidové noviny 16. 10. 1934; Z. Nejedlý: Opera Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND III), 1935, s. 12, 20, 25, 35–41, 60, 69, 105; K. Stloukal: Legenda o budovatelích Národního divadla, ČČH 41, 1935, s. 83–105, 321–355; J. B. Pichl: Vlastenecké vzpomínky, vyd. M. Hýsek, 1936, zvl. s. 150n.; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 60–202; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, s. 15, 17, 277; Karel Sabina o literatuře, vyd. J. Thon, 1953, s. 348n. [autorství kritik v České včele]; DČD II; DČD III; K. Kardyni-Pelikánová: Překládala B. Němcová hru Edmunda Chojeckého La Florentine?, in sb. Pocta Josefu Dobrovskému. Václavkova Olomouc 1978, 1982, s. 166–170; J. Rak: Divadlo jako prostředek politické propagandy v první polovině 19. století, in sb. Divadlo v české kultuře 19. století, 1985, zvl. s. 47n.; R. Sak: Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku (s předmluvou V. Klause), Semily 1993; J. Štaif: F. P. a F. L. Rieger po revoluci 1848–1849, Historický obzor 6, 1995, s. 172–183; P. Horská: Sladká Francie, 1996, zvl. s. 38–57; J. Štaif: Dva typy občanského sdružování v době předbřeznové. Akcionářská jednota pro divadlo české a sbírky na českou průmyslovou školu, Documenta Pragensia sv. 18, 2000, s. 141–159 + Palacký, R., Bráf aneb česká národní entita mezi prestiží, rodinou a majetkem, in sb. Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi, ed. D. Jančík, 2003, s. 103–115; sb. F. L. Rieger a česká společnost 2. poloviny 19. století, Z Českého ráje a Podkrkonoší, suppl. 8, Semily 2003. ■ LČL, ÖBL, Otto, Otto-dod, Rieger, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 830–836