Roz. Artmannová. Dobromila je přijaté vlastenecké jméno. Své práce podpisovala též Léna (Lena) Dobromila Retikova (Retiková). – Narodila se v rodině vrchnostenského úředníka, který působil jako správce ve Všeradicích, Osově a u Šporků ve Statenicích (u Prahy). Po otcově smrti zůstala sedmiletá R. sama s přísnou matkou (tři sourozenci zemřeli v raném věku), která ji od útlého dětství vedla k domácím pracím a zprvu ji také učila doma. Několikrát měnily bydliště, žily u příbuzných, z podpor bývalých otcových zaměstnavatelů a dalších šlechticů. R. začala navštěvovat německou školu až 1795 v Plzni. Od 1798 pobývala v Praze u bohaté tety. Ráda se učila nejrůznějším ručním pracím, k nimž měla veliký talent, byla i zapálenou čtenářkou. V té době vážně onemocněla, léčila se v nemocnici u alžbětinek a přála si stát se jeptiškou. Po kratších pobytech na venkově žila s matkou znovu v Praze. 1807 se provdala za právníka a uvědomělého vlastence Jana Aloise Sudiprava R., který ji uvedl do české společnosti. V Táboře, kam přesídlili 1809, se začala věnovat výchově měšťanských žen a dívek: Učila je domácím a ručním pracím, chování, etiketě a působila na jejich národní uvědomění. Od 1812 žilas manželem v Přelouči, od 1818 v Ústí n. Orlicí, kde se oba zapojili do činorodé vlastenecké skupiny (mj. pořádala divadelní představení), s jejímiž členy zřídili svépomocnou českou veřejnou knihovnu, v níž pak R. půjčovala knížky. 1824 se přestěhovali do Rychnova n. Kněžnou, kde R. založila kávovou společnost, kde kladla důraz na českou konverzaci, organizovala domácí ochotnická divadelní představení, s přáteli podnikla vlasteneckou cestu na Moravu (1826). V Litomyšli, která se stala 1834 jejím posledním domovem, pokračovala ve své celoživotní osvětové a národní aktivitě: Vybudovala knihovnu, působila v sociální oblasti (založila studijní stipendium pro nemajetné dívky) a byla industriální učitelkou dívčí školy. V posledních letech pořádala svá literární díla a připravovala k tisku soubor próz a básní. Po celý život trpěla chatrným zdravím, které podlamovaly časté porody, několikrát ji postihly těžké choroby. Zemřela na selhání jater, pochována je v Litomyšli.
Z jedenácti děti se dožily dospělosti pouze tři. Jindřiška (Henrietta, 1813–1854), koloraturní sopranistka, působila od 1834 ve StD (ztělesnila mj. Lidušku v prem. Tylovy a Škroupovy Fidlovačky), od 1839 ve Štýrském Hradci a od 1842 v Mnichově, kde proslula interpretací Meyerbeerových postav. Na repertoáru měla role z oper Mozartových (Donna Anna, Don Juan; Královna noci, Kouzelná flétna), Donizettiho (tit., Linda ze Chamounix; tit., Lucrezia Borgia; Antonie, Belisar) aj. 1844 hostovala sérií rolí v německých představeních StD. Starší syn Karel (*1816) se vyučil u J. H. Pospíšila typografem a v této profesi pracoval i po odchodu do Itálie. Mladší Ondřej Josef Liboslav se stal knězem (→ Jan Alois Sudiprav Rettig).
R. si jako první uvědomovala, že má-li se česká kultura stát skutečností, musí se realizovat v běžném životě, ne jenom v projevech vysokého umění, kde se ji snažili etablovat jungmannovci. Přesvědčena o nutnosti kultivovat společnost od jejího nejmenšího článku – rodiny, zaměřila se na výchovu žen a dívek. Je považována za původkyni ideálu ženy jako spořádané manželky, matky a hospodyně (tak ji také zpodobil A. Jirásek ve hře M. D. Rettigová, 1901), avšak velký důraz kladla na vzdělání, které mělo přinést ženě respekt v rodině i společnosti a zajistit správnou hodnotovou orientaci potomků. S celoživotní vzdělávací, osvětovou a výchovnou aktivitou R. souvisí velká část jejích spisů (praktické příručky o vaření, vedení domácnosti, chování a postavení ženy v manželství), včetně nejproslulejší Domácí kuchařky aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské (1826).
První literární pokusy psané ještě německy vznikaly pravděpodobně již v Táboře, uvádí se mj. nedochovaná veselohra Unschuld und Edelmut. Z popudu královéhradeckých přátel J. H. Pospíšila, J. L. Zieglera a V. K. Klicpery začala publikovat česky (soubor sentimentálních povídek a naučných článků Mařenčin košíček. Dárek malý pro dcerky české, 1821).
S divadlem se dostala do těsnějšího kontaktu v Ústí n. Orlicí, kde byly pravděpodobně ochotnicky provedeny i obě známé hry jejího manžela. V dalších bydlištích iniciovala nebo spoluorganizovala ochotnická představení, která pořádala i ve vlastní domácnosti. Její dramatická tvorba má příležitostný ráz a je určená povětšině k domácím a soukromým produkcím nebo ochotníkům. „Dramatickou maličkost“, aktovku Bílá růže, napsala při cestě po Moravě k oslavě narozenin guberniálního rady P. Bajera, jednoaktovou „pastýřskou hru“ Hygea pravděpodobně pro dobročinné představení (uvedeno s původní hudbou v domácím divadle Rettigových v Rychnově n. Kněžnou s účastí dcery Jindřišky), tradiční „masopustní žert“ Koš vznikl z popudu Karoliny a Jindřišky z Valdštejna pro loutkové představení. Ze žánrově a stylově rozdílných dramatických prací vyniká Bílá růže, v níž se v české dramatice poprvé výrazně prosadily konstitutivní prvky biedermeieru (rozšafnému dramatickému personálu dominuje otec-zahradník, jemuž dcera projevuje bezvýhradnou lásku, která je jí zdrojem největší blaženosti; dějištěm je líbezná a uměřená zahrada; opakovaně se deklaruje pozitivní vztah k Bohu a domovu). Veselohra Dřevěná tetička (dramatizace vlastní povídky ze sbírky Narcisky) a hra Lindor neb Láska a ctnost (znám jen název) se nedochovaly. Pro litomyšlské ochotníky pořídila překlad hry F. v. Holbeina Vdovec a vdova neb Věrnost až do smrti (zůstal v rukopise). Ve zdánlivě nenáročné divadelní a dramatické aktivitě, zaměřené na rozvíjení českého společenského života mimo pražské centrum a na kultivovanou zábavu, respektovala R. reálný stav společnosti a zasadila se o popularizaci národního hnutí v širších vrstvách.
Pseudonymy a šifry
Dobromila, -la, Magd. Dobr. Rettxx, M. Dobr. Rxxa.
Hry
Bílá růže, 1826 soukr. prov. Brno, t. Hradec Králové 1827; Koš, t. Hradec Králové 1846; Hygea, t. 1995 in J. Johanides: M. D. R., Rychnov n. Kn., s. 311–318.
Překlad
[Ch. F. Weiße]: Malá sbíračka klasů, t. in Věrný raditel rodičů, dítek, pěstounů a učitelů II, Hradec Králové 1824.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → J. Wagner, 1963. Část pozůstalosti in SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, část in Regionální muzeum v Litomyšli. ■ J. Johanides: M. D. R. (1785–1845). Soupis základních pramenů a literatury k 210. výročí jejího narození, Rychnov n. Kn. 1995. ■ M. Mikšíček: Z Litomyšle, Květy 5, 1838, s. 56 [Koš]; J. V. J. Michl: Ouplný literaturní létopis […], 1839, s. 319–324; nesign. [K. Sabina]: Dvě Češky I. M. D. R., Lada 1, 1861, s. 20n., 25n., 35 → Vybrané spisy K. S. II, ed. J. Thon, 1912; nesign.: M. D. R., Světozor 3, 1869, s. 373n.; r. [R. J. Kronbauer]: M. D. R., in sb. Slavín 3, [1880], usp. C. Frič, J. Hudec, s. 44–52; F. Bačkovský: Ze života M. D. R., Ženské listy 14, 1886, s. 102–105, 124–127, 140–146, 161–166, 177–182, 192–200; 15, 1887, s. 133–137 [korespondence]; J. Pešek: M. D. R. ve světle své korespondence, Časopis Matice moravské 37, 1913, s. 1–15, 148–162,292–314; T. Svatavová: Manželé Rettigovi v Ústí n. Orlicí, Ženský svět 20, 1916, s. 316–320, 349n., 373–375, 408–410; J. F. Urban: České ženy I, Nymburk 1922, s. 5–10; L. Bártová: M. D. R., in sb. Královny, kněžny a velké ženy české, red. K. Stloukal, 1940, s. 350–360; F. V. Autrata: M. D. R., Brno 1948; J. Kapusta: Hudební svět rodiny Rettigů. K otázkám společenské hudebnosti za obrození, Hudební věda 18, 1981, s. 142–162; F. Wünschová [A. Stich]: Spisovatelka a kuchařka, in M. D. R.: Domácí kuchařka, 1986, s. 9–32; J. Frýzek: Život a dílo manželů Rettigových, Rychnov n. Kn. 1992 + Henrietta Anna Joana Rettigová, Rychnov n. Kn. 1995; J. Johanides: M. D. R., Rychnov n. Kn., 1995; sb. M. D. R., ed. J. Tydlitát, Rychnov n. Kn. 1996 [přísp. J. Janáčková, D. Moldanová, A. Stich ad.]; V. Brožová: Česká hra ze života dětí v 1. polovině 19. století, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, ed. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice – Plzeň 2005, s. 217–219. ■ LČL, Masaryk, ÖBL, Otto, Rieger, Wurzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 828–830
