Pocházel z rozvětvené rodiny divadelních malířů italského původu, známé svou uměleckou činností od začátku 18. stol. Syn Simona Q. (1795–1878), vnuk Giuseppa Q. (1747 až 1828). Jeho strýci byli Angelo Q. st. (1778 nebo 1784–1815) a proslulý Domenico Q. (1787–1837). Bratr Franze Q. (*1844), otec Eugena Q. (1857–1942). Koncem 18. stol. rodina přesunula svou působnost do střední Evropy (do Vídně, Mannheimu, Frankfurtu n. Mohanem, zvláště do Mnichova) a několik jejích členů se věnovalo divadelnímu výtvarnictví i v Čechách.
Q. se učil nejprve v Mnichově u svého otce a u F. Adama, poté u K. W. Gropia v Berlíně, 1854–55 u Ch.-A. Cambona v Paříži. Podnikl studijní cesty do Bruselu, Drážďan a Hannoveru. Od 1849 pracoval pod otcovým vedením jako divadelní malíř ve dvorním divadle v Mnichově, kde t. r. vytvořil svou první dekoraci (Turecký sál do Mozartovy opery Die Entführung aus dem Serail). Oficiálně byl u mnichovské scény zaměstnán až od ledna 1850 (dvorní malíř a první otcův pomocník)a zůstal tu až do smrti. Úzce spolupracoval s R. Wagnerem (1855 vytvořil s otcem výpravu k opeře Tannhäuser) a podílel se také na projektech interiérů zámku Wagnerova mecenáše Ludvíka II. Bavorského v Herrenchiemsee. 1860–80 dodával dekorace do divadel v dalších německých městech (v Drážďanech, Berlíně, Stuttgartu, Hannoveru, Meiningenu, Schwerinu, Augsburgu) a také do Petrohradu. Do českých zemí pronikl svými pracemi poprvé 1874, kdy s F. Lüttkemeyerem z Coburgu vybavil novou budovu německého divadla v Teplicích základní sadou dekorací. Během první letní sezony byly v těchto dekoracích hrány hlavně opery (třiadvacet titulů) a operety, ale také několik činoher a her s hudbou (Wolff, h. Weber: Preciosa). Šlo o univerzálně použitelné dekorační vybavení, které prakticky beze změny – jen ojediněle doplňováno – sloužilo až do konce 19. stol. Praha poznala Q. dekoraci při hostování Meiningenských v Novoměstském divadle 1878 (sál ve 4. jedn. Schillerova dramatu Die Verschwörung des Fiesco zu Genua; ostatní dekorace byly dílem bratří Brücknerů). 1884 získalo ND z mnichovského ateliéru Angelo Quaglio und Sohn výpravy pro několik operních inscenací, z nichž byly ceněny zejména dekorace k Bizetově Carmen, jež vyhověly záměru vedení dokázat, že nově otevřené divadlo je srovnatelné s evropskými divadly. Výprava zaujala působivou, ještě romantickými konvencemi utvářenou noblesou, líbivými kulisami renesančních arkád, paláců a typických jižních krajinných motivů. Dochované scénické návrhy k činoherním inscenacím dokládají Q. zápas se zažitými schématy a snahu se od nich odpoutávat. V dekoraci lesa k Shakespearově Snu noci svatojanské (1884) vyřešil technicky nezbytné začlenění obvyklého oblouku překlenutím prostoru korunami mohutného stromoví. Kritika vysoce hodnotila poetičnost i řemeslnou bravuru zpracování této dekorace. Podobně elegantně zvládl dobový požadavek i ve scéně k prvnímu jednání Ibsenovy Oernulfovy výpravy: přímořská zimní norská krajina je rámována v popředí skalisky a stromovím, které jako by nalomeno větrem tvoří přirozený oblouk. Koráb i mořská hladina byly pohyblivé. Výtvarně výjimečný návrh dokládá Q. cit pro barevné odlišení nálad určitého prostředí, smysl pro harmonii teplých a studených tónů, zde modrošedých a okrových, které měkce a nenásilně navozují dobově módní atmosféru melancholie a romantické osamělosti. Jeho scénické návrhy jsou svébytnými malířskými díly. Vyznačují se jemnou, teplou, prosvětlenou barevností a lehkou, měkkou kresbou, typickou pro tradici italské (benátské) malby. Také perfektním zvládnutím perspektivy a sladěním realistického detailu se snovou, fantaskní atmosférou převyšuje Q. tvorba práce ostatních členů početné výtvarnické rodiny.
Výpravy činoher ND
F. A. Šubert: Probuzenci (též bratři Brücknerové a B–B–K) – 1883; W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské (2. jedn. Les; 3. jedn.; též B–B–K), týž: Makbeth (3. jedn. Síň v královském paláci, Les, Nádherný sál; též bratři Brücknerové, B–B–K a Holzer), P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba čili Bláznovský den (1. jedn. Síň Figarova; též B–B–K a Holzer) – 1884; J. Vrchlický: Julian Apostata (též B–B–K), H. Ibsen: Oernulfova výprava, W. Shakespeare: Julius Caesar (1. jedn. Římské město; též B–B–K) – 1885; týž: Koriolan – 1887.
Prameny a literatura
Scénické návrhy v NMd a Archivu ND [též práce Simona a Domenika Q.]. Deutsches Theater-museum München [největší kolekce prací všech Q.] ■ Ref. Sen noci svatojanské: B. F. [Frida], Zlatá Praha 1, 1884, s. 52; -ý, tamtéž, s. 76●; B. F., ref. Macbeth, tamtéž, příl. 13, s. 54; ref. Figarova svatba, tamtéž, příl. 15, s. 62; ref. Oernulfova výprava, tamtéž 2, 1885, s. 611n.; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, s. 35, 39–41, 43, 48, 50, 51, 53, 62, 64, 81; DČD III; B. Plevka: Cesty 1945–1985, Teplice 1985, s. 12n.; DČVU III/2; sb. Ipse ipsa Ibsen, ed. K. Stehlíková, 2006, s. 29n.; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, s. 31, 287, 290, 293, 358n., 361n. ■ ES, Friedrich, HD, Kosch, LThI, Nagler, Otto, Rieger, Thieme-Becker, Ulrich
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 819–820
