Úmrtí uváděno také 26. 5. a 29. 5. 1943. – Roz. Vondřichová, křtěna Marie Terezie. Dcera kovářského tovaryše Antonína Vondřicha a jeho druhé manželky, služebné a vdovy po diurnistovi Marie Pospíšilové (roz. Schneiderové). Herečka Babeta (Barbara) P. byla její mladší sestra. Otec záhy zemřel (1866). P. již ve čtrnácti letech vystoupila v Kramuelově Aréně v Kravíně (9. 9. 1876) a byla angažována. Za herecký pseudonym zvolila příjmení matčina prvního manžela. U Kramuela se sblížila s E. Vojanem (několikaletý vztah skončil bouřlivým rozchodem a doživotním nepřátelstvím) a spolu s ním se 1878 neúspěšně ucházela o angažmá v PD. T. r. oba nastoupili ke společnosti F. Pokorného. Ředitel rozpoznal její talent a doporučil ji do PD, kde odchod L. Rottové způsobil mezeru v oboru naivních milovnic. P. byla urychleně angažována od listopadu 1879. Jako členka PD a posléze ND, do něhož plynule přešla se souborem zemské scény, opakovaně zajížděla k Pokornému hostovat (např. 1880 Chrudim, 1881 Slaný, 1882 Pardubice, 1883 Tábor, 1884 Plzeň). Oslňující krasavice, poutající pozornost veřejnosti i vztahy s pražskými celebritami, se sebevědomě domáhala naplnění svých ambicí a dostávala se do konfliktů s vedením divadla. Střety se vystupňovaly koncem 1884, když nedostala roli, kterou předem nastudovala se svým rádcem a učitelem A. Puldou (Klára v Ohnetově Majiteli hutí; pohostinsky ji zahrála v ND v Brně). P. záležitost rozvířila v tisku a prostřednictvím letáků osočila ředitele F. A. Šuberta, že ji umělecky deptá. Pro porušení kázně byla 31. 12. 1884 okamžitě propuštěna, výpověď dostal i A. Pulda. Na radu L. Chronegka, režiséra Meiningenských, se začala připravovat na dráhu v německých divadlech důkladným jazykovým studiem. Začátkem 1885 hrála u Pištěkovy společnosti v brněnském ND, na jaře t. r. podnikla úspěšné turné po polských scénách (Varšava, Poznaň, Krakov), kde hrála česky. Po návratu přijala nabídku nového ředitele pražského německého divadla A. Neumanna a od srpna do listopadu 1885 vystoupila (pod poněmčeným jménem Pospischill, které pak používala na německých scénách) ve StD v několika rolích, všechny však hrála jen jednou. Z řady nabídek od prestižních německých scén zvolila Deutsches Theater v Berlíně, kde nejprve hostovala, angažována byla od září 1887 do 1890. Odtud 1890 odešla hostovat do vídeňského Burgtheateru, od září se stala jeho členkou. Po vypršení tříleté smlouvy se vrátila do Berlína (Berliner Theater, 1893/94) a podnikla velké turné po Evropě (Rusko, Německo, Londýna). Přechodem na německé scény a distancí od českého původu si znepřátelila část domácí veřejnosti, která ji vinila z odrodilectví a národní zrady. Zároveň se ale ozývalo volání po jejím návratu do ND (1886 skupina abonentů, 1889 V. Mrštík, 1890 J. Ladecký). Na valné hromadě Družstva ND 1890 zazněl návrh pozvat ji k pohostinským hrám, ředitel Šubert se však postavil proti. Koncem léta 1894 se P. vrátila do Prahy jako evropská hvězda a sama usilovala o hostování v ND; výbor Družstva navzdory Šubertovu odporu povolil čtrnáct vystoupení. Již záměr P. hostovat v ND vyvolal kontroverzní odezvu a první představení (18. 4. 1895) provázela vřava v hledišti mezi jejími zastánci a odpůrci, kterou ukončil až zásah policie. P. se omluvila za své někdejší nekorektní počínání a honoráře za první čtyři vystoupení věnovala na dobročinné účely, ale nacionalisticky vyhrocené vášně nezklidnila. Herečky se zastali S. Heller, F. X. Šalda, V. Dyk aj., jednoznačně negativní postoj zaujal J. Herben. Po úspěšném hostování (skončilo 15. 5. 1895), které proběhlo za Šubertovy manifestační nepřítomnosti (odcestoval do Itálie), s ní Družstvo ND uzavřelo smlouvu o novém angažmá, kterou P. kvůli Šubertovu nesouhlasu roztrhala a Prahu opustila. Odjela znovu do Německa, hrála v Berliner Theater (1895–97) a hostovala na různých scénách, zejména v Dvorním divadle v Drážďanech. 1897 se provdala za majora Georga von Hirschberg (po sňatku hrála pod jménem Hirschberg nebo Hirschberg-P.) a stala se pruskou příslušnicí. V manželství se narodily dvě děti. Hostovala v městském divadle v Hamburku-Altoně, kde byla posléze angažována (1898–1907). Občas se vracela do Čech, pohostinsky vystupovala na německých scénách (1899 v Chebu, v květnu 1905 v Praze, 1908 v Moravské Ostravě a Litoměřicích). V dubnu 1908 hostovala ve vídeňském Raimund Theater. Koncem roku rozhodla městská rada v Ústí n. Labem, že jí bude zadáno tamní divadlo, zároveň byl stanoven maximální počet jejích jevištních vystoupení (dvacet během sezony). Funkci nastoupila od sez. 1909/10, ztrátový provoz i apel Svazu rakouských divadelních ředitelů (z něhož vystoupila) na herce, aby u ní nepřijímali angažmá, ji po čtyřech letech přiměl k rezignaci. Potřetí se vrátila do Berlína a podle některých zdrojů [Kosch] hrála v Theater in der Königgrätzer Straße. Zda to bylo její poslední působiště a kdy divadelní dráhu ukončila, se nepodařilo zjistit. Ve dvacátých a třicátých letech žila v Berlíně a častěji se objevovala v Praze. 1924 se setkala s K. H. Hilarem, který jí údajně nabídl hostování v ND, další jednání pro jeho vážné onemocnění neproběhla. Na sklonku života přesídlila do Stuttgartu. Zemřela během léčebného pobytu v bavorském Tegernsee, zpopelněna byla v Mnichově.
Během pětiletého působení na české scéně vynikala mladá herečka v chlapeckých a kalhotkových rolích, v nichž se dobře uplatnil její temperament a jimž svým dívčím půvabem propůjčovala i dráždivě erotické kouzlo (např. Vicomte, Bayard–Dumanoir: Vicomte z Letoriérů; Václav, Vrchlický: Drahomíra; Petr, Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), rozkošně působila v pážecím převleku královny Alžběty (Vrchlický: Noc na Karlštejně, 1884). Podle kritiky se jí tehdy lépe dařily role veseloherní (Zuzana, Beaumarchais: Figarova svatba) a charakterní (Lída Vránová, Šubert: Probuzenci) než patetické hrdinky, v nichž se uchylovala k vnějšímu konvenčnímu výrazu. Režisér Pulda objevil její tragický talent, který přesvědčivě prokázala ztvárněním Louisy (Schiller: Úklady a láska, 1880), ale podobných rolí jí PD i ND poskytlo málo (Hugo: Marion Delorme, 1884). Většinou jí byly přidělovány úlohy naivek v klasické i soudobé dramatice od Shakespeara (Bianca, Zkrocení zlé ženy; Hero, Mnoho povyku pro nic) přes Klicperu (Popelka, Veselohra na mostě) až po Šamberka (Emma, Jedenácté přikázání). Počínaje tit. rolí Sardouovy Cyprienny (1881) začaly mezi naivky pronikat role salonních krásek, hrdých aristokratek a vášnivých žen, předznamenávající jeden z budoucích hlavních okruhů jejího herectví. Byla pro ně obdařena impozantní postavou a půvabným obličejem s plnými tvářemi, pikantní bradou a jiskřivým pohledem velkých tmavých očí. Vládla znělým hlasem mocné síly a uchvacujícího účinu. Její postavy sršely ohnivým temperamentem a vyzařovaly až démonickou vůli a vášnivost. Tragický fond plně rozvinula teprve na německých scénách, kde umělecky vyzrála. Berlínská kritika ji po prvních vystoupeních v Deutsches Theater (1886) hodnotila výše v roli veseloherní (Moretova Donna Diana), ale záhy ji oceňovala jako heroinu, srovnatelnou s význačnou tragédkou Ch. Wolterovou, s níž pak P. soupeřila ve vídeňském Burgtheateru (Wolterová si navzdory blížící se šedesátce pevně držela hrdinský obor). Vypracovala se v uznávanou interpretku heroin, jichž vytvořila dlouhou řadu v německé a rakouské dramatice (Schillerova Johanna v Panně Orleánské, Marie Stuartovna, Lady Milfordová v Úkladech a lásce, hraběnka Trčková ve Valdštejnovi, Princezna Eboli v Donu Carlosovi, hraběnka Orsina v Lessingově Emilii Galotti, Kleistova Penthesilea, Goethova Ifigenie, Adelheid v Götzovi von Berlichingen, Grillparzerova Sappho a Medea, Hebbelova Judita, Brunhilda v Nibelunzích, Messalina ve Wilbrandtově Arrii a Messalině). Její herecký repertoár, zahrnující rovněž hrdinky Shakespearovy (Lady Macbeth, Anna z Richarda III.), Scribeovy (Vévodkyně z Marlborough, Sklenice vody), Sardouovy (Cyprienna, Fedora, Theodora) a nemnoho rolí z moderní dramatiky (Magda, Sudermann: Domov; Sigrid, Ibsen: Nápadníci trůnu aj.) se v devadesátých letech víceméně ustálil. Podobně jako herecké hvězdy té doby (S. Bernhardtová, E. Duseová) či operní pěvci si vytvořila soubor rolí, které uplatňovala v dalších působištích a při pohostinských hrách; výběr z nich předvedla i při hostování v ND. V klasických rolích kreslených mohutnými tahy vynikla grandióznost jejího podání, měla prostředky pro vyjádření něhy i hrdosti, dětinské rozmazlenosti, energického odhodlání či bezohledné útočnosti. Efektní účin hereckého podání vladařek, aristokratek a salonních dam zvyšovala nádherou luxusních toalet, oslnivých historizujících i soudobých rób. Německá divadelní kritika (P. Lindau, L. Eisenberg, L. Ganghofer) mluvila o podivuhodné syntéze životní přesvědčivosti a stylizace, klidu a svůdné koketerie, citové čistoty a smyslnosti, dobroty a tvrdosti. H. Kvapilová psala o dynamické zvichřenosti jejího výkonu (Magda) a o působivých hlasových efektech, avšak bez niterného citu, F. X. Šalda o strhujícím účinu nedostižné kreace. Herectví P. úzce spjaté s pozdně romantickým divadlem velkého stylu kulminovalo v období 1885–1907, kdy se jako interpretka heroin prosadila v tvrdé konkurenci na čelných německých jevištích. Po 1893 jsou role P. známy jen torzovitě, ale nenasvědčují nikterak proměnu či posun jejího oboru. Do divadelní historie vešla jako německá herečka, typická hvězda konce 19. a počátku 20. stol.
Role
Kramuelova spol.
[?] (W. Müller: Lesní kvítko aneb Když slavík do lesa zaletí), Militka (S. K. Macháček: Ženichové) – 1876; Marie Kielová (F. Vratislav: Vrah Francesconi), Leontina (F. F. Šamberk: Osudná kule aneb Amerikánský souboj v Čechách), Hynek (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec) – 1877; Julie (K. Haffner, ú. J. E. Kramuele: Muž národa), Limonia (F. v. Suppé: Žádný muž a tolik děvčat) – b. d.
Pokorného spol.
Hraběnka Corniská [Niniche] (A. Hennequin, A. Milhaud: Niniche), Marie (H. Müller: Se stupně k stupni), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Markéta (J. W. Goethe: Faust) – 1878–79.
PD
Henrietta (A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci) j. h., Titanie (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Bětuška (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Popelka (týž: Veselohra na mostě), Hana (S. H. Mosenthal: Deborah aneb Křesťan a židovka), Viola Těšínská (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců), Lenka (J. Nestroy: Enšpígl) – 1879; Marta Plachá (A. L’Arronge: Dobročinné paní), Lesana (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Božena (K. Pippich: Z české domácnosti, i ND 1883), Olivie (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete), Julie (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Bianka (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Richard (J. Verne, A. Dennery: Dítky kapitána Granta), Ludmila (F. V. Jeřábek: Veselohra), Julie (F. F. Šamberk: Rodinná vojna), Vicomte z Letoriérů (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vicomte z Letoriérů aneb Jak se přízeň získá), Helena (J. K. Tyl: Měšťané a studenti aneb Obležení Prahy od Švédů), Anna (M. Bałucki: Sousedé), Rafaela (V. Sardou: Vlasť), Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Polixena Hennewaldtová (F. A. Šubert: Petr Vok Rožmberk), Louisa (F. Schiller: Úklady a láska) – 1880; Hermina de Pommerard (E. Labiche, A. Duru: Tajný kabinet), Veronika (V. Vlček: Milada), Celestina z Podmanic (J.-F.-A. Bayard, J. de Wailly: Musí na venek), Hero (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Cyprienna (V. Sardou: Cyprienna), Salomena Smiřická (J. J. Kolár: Smiřičtí), Mína (G. v. Moser, F. v. Schönthan: Válka v míru), Vlasta Vašíčková (A. H. Sokol: Starý vlastenec), Elisa (E. Bozděch: Světa pán v županu, i ND 1883), Lída Vránová (F. A. Šubert: Probuzenci, i ND 1883), Verena (J. J. Kolár: Pražský žid) – 1881; Kamila (V. Sardou: Bodří venkované), Václav (J. Vrchlický: Drahomíra), Sigmund Korybut (J. J. Kolár: Žižkova smrt, i ND 1884), Vanda (M. Bałucki: Těžké ryby, i ND 1884), Benjamina (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Ludmila (G. Pfleger Moravský: Telegram, i ND 1883), Anděla (A. Fredro: Panenské sliby aneb Magnetismus srdce), Fenella (D.-F.-E. Auber: Němá z Portici, i ND 1884) – 1882; Jiřina (J. J. Kolár: Primátor), Melissa (J. Vrchlický: V sudě Diogena, i ND 1883), Michelina (G. Ohnet: Sergius Panin), Marcella de Targy (O. Feuillet: Pařížský román), Hraběnka Olga Sukareva (V. Sardou: Fedora, i ND 1884), Petr (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, i ND 1883), Nerissa (W. Shakespeare: Kupec benátský, i ND 1884), Fernanda (V. Sardou: Fernanda), Gilberta (H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou, i ND 1884), Lilitha (J. Zeyer: Sulamit, i ND 1884) – 1883.
ND
Daufin (C. Delavigne: Ludvík XI.) – 1883; Oberon (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Zuzana (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba čili Bláznovský den), Janoš (J. J. Kolár: Královna Barbora), Johanna z Rožmitálu (F. V. Jeřábek: Závist), Alžběta (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Celesta (T. Barrière,E. Gondinet: Třeštidlo), Agatha (N.Hennequin, A. Mortier, A. de St. Albin: Zábavní vlak), Emma (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Marion Delorme (V. Hugo: Marion Delorme), Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Jitka (L. Stroupežnický: Velký sen) – 1884.
Pištěkova spol. ND Brno
Eva z Losů (J. J. Kolár: Magelona) j. h., Klára de Beaulieu (G. Ohnet: Filip Derblay) j. h. – 1884; Baronka Cornaro-Doria (V. Sardou: Odetta), Helena (F. V. Jeřábek: Syn člověka) – 1885.
StD (Deutsches Landestheater)
Johanna (F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans, i Burgtheater 1892, Stadttheater Hamburg), Fürstin Fedora Romazoff (V. Sardou: Fedora, i Burgtheater 1891, čes. ND j.h. 1895), Francizka (H. Laube: Die Carlsschüller), Princessin von Eboli (F. Schiller: Don Carlos, Infant von Spanien, i Deutsches Theater Berlin 1886, Burgtheater 1890), Armgard (týž: Wilhelm Tell, i Burgtheater 1892, Hamburk 1904), Maria Stuart (týž: Maria Stuart, i Burgtheater 1890, Stadttheater Hamburg) – 1885.
Deutsches Theater Berlín
Gräfin Orsina (G. E. Lessing: Emilia Galotti, i Burgtheater 1890), Donna Diana (A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana) – 1886; Sappho (F. Grillparzer: Sappho, i Hoftheater Dresden 1896, Stadttheater Mährisch Ostrau 1908, Stadttheater Aussig 1909), Adelheid von Waldorf (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen, i Burgtheater 1892, Hoftheater Dresden 1896, Stadttheater Hamburg), Lady Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth, i Stadttheater Hamburg 1902) – 1888; Anna (týž: König Richard der Dritte, i Burgtheater 1892), Valeria Messalina (A. Wilbrandt: Arria a Messalina, čes. ND j. h. 1895) – 1889; Hjördis (H. Ibsen: Nordische Heerfahrt)– 1890; Lady Milford (F. Schiller: Kaballe und Liebe, i Burgtheater 1891), Deborah (S. H. Mosenthal: Deborah) – mezi 1887–1890.
Burgtheater Wien
Georgine Fürstin Udaschkina (G. Freytag: Graf Waldemar) j. h., Julia (W. Shakespeare: Romeo und Julia) – 1890; Kunigunde von Massovien (F. Grillparzer: König Ottokar’s Glück und Ende), Gertrude (týž: Ein treuer Diener seines Herren), Isabella von Valois (W. Shakespeare: König Richard der Zweite), Clotilde von Chagres (O. Feuillet, ú. O. Blumenthal: Julietta), Sigrid (H. Ibsen: Die Kronpretendenten), Portia (W. Shakespeare: Julius Cäsar), Margit (H. Ibsen: Das Fest am Solhaug), Brunhild (F. Hebbel: Die Nibelungen) – 1891; Herzogin von Marlborough (E. Scribe: Ein Glas Wasser) – 1892.
ND
Magda (H. Sudermann: Domov) j. h. – 1895.
Berliner Theater
Penthesilea (H. v. Kleist: Penthesilea) – 1895.
Hoftheater Dresden
Theodore (V. Sardou: Theodore, i Raimund Theater Vídeň j. h. 1908) j. h. – 1896.
Stadttheater Hamburg
Ifigenie (J. W. Gothe: Ifigenie auf Tauris), Medea (F. Grillparzer: Medea), Judith (F. Hebel: Judith), Gräfin Terzky (F. Schiller: Wallenstein) – mezi 1898–1907.
Raimund Theater Wien
Magda (H. Sudermann: Die Heimat, i Stadtheater Mährisch Ostrau), Madame Pompadour (A. E. Brachvogel: Narciß) – vše j. h. 1908.
Teatralia
Pokorný jako přítel, in F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 111–121; Erläuterungen zu Goethes Faust, Hamburg 1900, rozš. vyd. 1902; Moje první setkání s Bedřichem Smetanou, Divadelní kalendář 24, 1905, s. 14–17.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, KAR O2, matrika oddaných fary u sv. Cyrila a Metoděje 1860–1868, s. 29, obr. 33 [sňatek rodičů 1. 7. 1861], KAR N5, matrika narozených tamtéž 1860–1863, s. 164, obr. 171. ■ J. N. [Neruda], Národní listy 11. 11. 1879 [Titanie, Sen noci svatojanské] + nesign.: M. P., Humoristické listy 23, 1881, s. 242 → Podobizny I, 1951; nesign., ref. Cyprienna, Pokrok 26. 3. 1881; š. [J. Kuffner], ref. Frou-Frou, Národní listy 5. 3. 1884; Plzeňské listy 7. 2. 1884 [hostování v Plzni]●; odchod z ND: Národní listy 3. a 8. 1. 1885; Sl. M. P. před okresním soudem, tamtéž 17. 1. 1885; Jeviště 1, 1885, s. 17●; A. M., Bohemia 6. 8. 1885, příl. [Johanna, Jungfrau von Orleans]; ß [J. Kuffner], Národní listy 3. 6. 1885 [ang. v pražském něm. divadle] + Divadelní, tamtéž 22. 6. 1886 + šifra š.-: Divadelní, tamtéž 28. 9. 1886; tamtéž 9. 12. 1886, 13. 5. a 24. 6. 1888, 14. 2. 1889, 20. 2. 1890 [vše Deutsches Theater]●; V. Mrštík: M. P. a Maruška Bittnerová, Česká revue 1, 1889, s. 44–48 → Moje sny. Pia desideria I, 1902; J. Ladecký: Národní divadlo řádně vedeno, Česká Thalia 4, 1890, s. 357n.; Úřední zpráva o valné hromadě…, tamtéž, s. 358n.; J. Arbes: Přípravy ku hrám v Národním divadle, tamtéž, s. 394; F. Pokorný: Vzpomínky a upomínky, 1895, s. 15n.; S. Heller: Interview, Národní listy 27. 1. 1895●; hostování v ND: nesign., Lumír 23,1894/95, s. 167, 268; F. X. Šalda, Rozhledy 4, 1895, s. 481–486, 561–568, 625 → Kritické projevy II, 1950; J. Kvapil, Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 311n. → O čem vím, 1932; -z, Prager Tagblatt 4. 1895; -č. [J. B. Klička], Moderní revue 1, 1894/95, sv. 2, s. 95n.; nesign., Besední listy 3, 1894/95 s. 97; nesign., Čas 9, 1895, s. 61; nesign. [J. Herben], tamtéž, s. 371–378, 422–424; J. L. T. [Turnovský], Zábavné listy 17, 1895, s. 71, 189, 215, 258n., 359n., 479●; Egerer Zeitung 28. 6., 8. 7. 1899 [hostování v Chebu]; Meziaktí 2, 1901/02, č. 21 [Brunhilda, Nibelungové, Düsseldorf], 360 [Lady Macbeth, Hamburk]; 3, 1902/03, č. 72 [Hamburk]; Literární pozůstalost Hany Kvapilové, 1907, s. 317n.; E.: M. P. do Berlína, Divadelní list Máje 4, 1907/08, s. 40; nesign.: Pospischill, Ostrauer Theater und Musik-Blätter 1, 1908, č. 19, s. 14–16; Dr. F.: Die Heimat, tamtéž, č. 20, s. 11n.; E. Weiss: Sappho,tamtéž, č. 20, s. 12n.; Bojkot proti M. P. v Ústí, Divadelní svět 3, 1912/13, s. 29; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 138–142, 397–402; ředitelkou v Ústí n. L.: Národní listy 19. a 26. 11. 1908; Almanach českých divadel 5, 1910, s. 90; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1910, s. 256; 1911, s. 264, 1912, s. 945, 1913, s. 938●; B. Benoni: Nová kniha vzpomínek a dojmů, 1919, s. 57–59; V. Dyk: Prsty Habakukovy, 1925, s. 209; B. Hlaváč: Postavy ze staré Prahy, 1932, s. 14–16; A. Kraus: M. P. výklad Fausta, in Goethův sborník, 1932, s. 346–360; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 46, 108, 198–205; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 34–43, 84–91, 169; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1937, s. 90–110; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 296; R. Rosenheim: Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag 1883–1918, 1938, s. 49; L. Novák: Osmdesátiny M. P. , Lidové noviny 27. 1. 1942; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 80–83; J. Vodák: Tři herecké podobizny, 1953, s. 174 + Tváře českých herců, 1967, s. 20; F. Janda: Kdo to byla Marie von Hirschberg, Hraničář 9. 1. 1968; M. Hýsek: Paměti, Brno 1970, s. 142n.; Rtuť, vášeň, rozmazlené děcko, in sb. Čtení o Národním divadle, usp. H. Konečná, 1983, s. 66–74; A. Branald: Úklady a láska, My od divadla, 1983, s. 72–112; F. Kožík: Devět Ofélií, [1988], s. 143–162; sb. Dějiny města Ústí nad Labem, ed. K. Kaiserová, V. Kaiser, Ústí n. L. 1995, s. 191n.; J. Kazda: Čtyři aféry českých hereček z 19. století, Divadelní noviny 14, 2005, č. 5, s. 10; J. Michalik: M. P. v Krakově, Disk č. 31, 2010, březen, s. 82–91; A. Javorin: Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk. ■ Eisenberg, Flüggen,Kosch [jako Hirschberg], ÖBL [jako Hirschberg], NDp, Otto, Otto-dod, PBJ; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 765–770