Byl nejstarší ze šesti dětí Emanuela P., justiciára hraběte F. Kinského a učitele hudby. 1853 se otec stal náměstkem státního zástupce v Chrudimi, kde pak P. strávil celý život, vyjma let studií a soudní praxe. V Praze vystudoval piaristické gymnázium (mat. 1867) a práva (1867–71, JUDr. 1873), na univerzitě navštěvoval rovněž přednášky A. W. Ambrose z hudební teorie. Již tehdy působil v redakci Hudebních listů a v různých spolcích (Umělecká beseda, Akademický čtenářský spolek, Spolek českých žurnalistů). Soudní praxi vykonával v Jičíně a u vrchního zemského soudu v Praze. 1874 nastoupil jako koncipient do otcovy advokátní kanceláře a t. r. se oženil s dcerou básníka a politika Matěje rytíře Havelky, již 1878 ovdověl. Od 1880 měl vlastní advokátní praxi, 1883 se podruhé oženil. Po návratu do Chrudimi se po otcově vzoru zapojil do místního veřejného života a stal se čelným iniciátorem společenského dění. Přispíval do Chrudimských novin, zastával funkce ve správě města, v Obci sokolské, v hudebním spolku Slavoj (místopředseda, od 1900 předseda) podněcoval pořádání hudebních akcí, účastnil se jich jako zpěvák, deklamátor a autor písňových cyklů, zval významné osobnosti, zvláště dirigenty a skladatele (B. Smetanu, A. Dvořáka, Z. Fibicha, C. Saint-Saënse). 1882–97 vedl ochotnický divadelní soubor, v němž hrál a režíroval (s místními ochotníky vystoupil již jako šestnáctiletý v Šamberkově Boucharonu, ochotnicky hrál i za studií v Praze v představeních Akademického čtenářského spolku v Novoměstském divadle), 1886 mu zprostředkoval nákup dekorací z bývalého fundu PD. Prosazoval náročný činoherní repertoár (M. Maeterlincka, H. Ibsena, G. Hauptmanna, W. Shakespearea) a uvádění oper; divadelní aktivitou Chrudim předstihla mnohá větší města. Premiéru tu měly některé z jeho her. Morálně i materiálně podporoval cestující divadelní společnosti za pobytů v Chrudimi, na představení českých dramatických novinek zval jejich autory. Od 1903 byl intendantem městského Záloženského divadla, 1905 stál u zrodu Divadla sdružených měst východočeských. P. zásluhou se Chrudim stala význačným regionálním ohniskem uměleckého dění. Jeho aktivity dalece přesahovaly rámec města a kraje. Zastával funkci prvního náměstka starosty České obce sokolské (1898–1906), byl předsedou Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských (1890–95), členem Spolku k podpoře české literatury, Jednoty zpěváckých spolků, Spolku českých spisovatelů beletristů Máj, jehož nakladatelské družstvo 1901 spoluzakládal. 1889–90 byl poslancem zemského sněmu za staročechy, 1895–1913 za mladočechy a během tohoto mandátu působil jako zpravodaj rozpočtové komise zemského výboru pro ND. 1934 po něm bylo pojmenováno nové divadlo v Chrudimi.
P. první žena Miloslava (roz. Havelková, 1847–1878) se původně připravovala na kariéru operní pěvkyně, zpěv studovala u F. Pivody a herectví u O. Sklenářové-Malé. 1867 pohostinsky vystupovala v PD (Leonora, Verdi: Troubadour; Gilda, týž: Rigoletto; Elvíra, Auber: Němá z Portici; Matilda, Rossini: Vilém Tell). Nabídku B. Smetany na angažmá ze zdravotních důvodů nepřijala a odmítla i další, které dostala z německého StD a z opery v Mannheimu. Po sňatku vedla v Chrudimi ženský pěvecký sbor, příležitostně účinkovala na koncertech a u Švandovy společnosti pohostinsky zpívala Markétku v Gounodově Faustovi (1876). Zemřela na tuberkulózu stejně jako syn Karel (1875–1895), studující práv a začínající básník (sbírka První kvítí, 1897).
P. první dramatické práce, jednoaktové veselohry Z české domácnosti a Ve veřejném životě, budované po vzoru situační zápletkové komedie, vnesly do soudobé české veseloherní produkce kriticky nahlížený obraz veřejného života maloměsta a jeho typických reprezentantů, zejména příslušníků inteligence, úřednictva a podnikatelských kruhů, které považoval za vůdčí sílu rozvoje české moderní společnosti. Obě hry pronikly záhy po chrudimské premiéře do ND (komedie Ve veřejném životě dosáhla nebývale vysokého počtu jedenatřiceti repríz), často byly uváděny cestujícími společnostmi a těšily se velké oblibě u ochotníků. Menší ohlas vzbudila veselohra Slečna nakladatelka, zesměšňující bezduché napodobování moderní i módní literatury. Do celovečerní hry Svět zásad situované do malého města, které žije otevřením hospodářsko-průmyslové výstavy, vtělil P. svou představu vztahu šlechty a ostatních sociálních tříd spojených shodným cílem – prací pro národ. Realisticky orientovaná kritika hře vytýkala netypické postavy (idealizovaný aristokrat) a nedostatečný vhled do soudobých společenských problémů; následná diskuse (V. Mrštík, J. Kuffner, F. Zákrejs, J. Vrchlický ad.) otevřela obecnější otázky moderní české veselohry z hlediska realistické metody. Rovněž další celovečerní hra Slavomam s ústřední postavou podnikatele, původně kováře, který v honbě za společenským úspěchem uzavře sňatek se zchudlou šlechtičnou a zkrachuje finančně i v soukromém životě, byla kritizována za tezovitost, nevěrohodnost postav i situací a za sklon k dramatickým efektům. Pod vlivem kritických výhrad ji P. přepracoval pod názvem Kovář svého štěstí. Poté se už dramatické tvorbě nevěnoval. Jeho hry, řadící se do linie české satirické veselohry (V. K. Klicpera, J. F. Hollman), tvoří předstupeň realistické dramatiky, k níž se blíží především tematickým záběrem a kritickým viděním soudobého veřejného života. V rukopise zůstalo nezhudebněné operetní libreto Hraběnka Marie. Operní libreto Vlasty skon s námětem z českého dávnověku, které P. zadal anonymně do soutěže k otevření ND 1882, akcentuje pod vlivem Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův vnitřní konflikt hrdinky mezi nenávistí k mužům a probouzející se láskou. Text odmítnutý A. Dvořákem a B. Smetanou přijal Z. Fibich, operu však nedokončil. Posléze se libreta chopil O. Ostrčil a zkomponoval na ně svou první operu (prov. ND 1904).
Šifra
-pp-HRY Z české domácnosti, ochotn. Chrudim 1879, PD 1880, i t.; Ve veřejném životě, ochotn. Chrudim 1884, ND 1884, t. 1885; Svět zásad, t. 1888, ND 1890; Slečna nakladatelka, ochotn. Chrudim 1890, i t., Švandovo div. 1891; Slavomam, ND 1890, i t., nová verze s tit. Kovář svého štěstí, Budilova spol. 1891.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → J. Wagner, L. Šolcová, 2002. Část pozůstalosti v Regionálním muzeu v Chrudimi, ve SOkA Chrudim a ve Sbírce dějin tělesné výchovy a sportu NM v Praze. ■ Nesign.: Míla Pippichová-Havelková, Světozor 12, 1878, s. 366●; ref. Z české domácnosti: uh V. [Guth], Politik a 22. 2. 1880; nesign., Národní listy 24. 2. 1880; F. Zákrejs, Osvěta 11, 1881, S. 368; ref. Ve veřejném životě: T. [J. L. Turnovský], Pokrok 1. 10. 1884; nesign., Divadelní listy 5, 1884, s. 220; B. F. [Frida], Zlatá Praha 1, 1884, příl. k č. 41, s. 170; F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 362–364●; R.: K. P., Česká Thalia 2, 1888, s. 16; ref. Svět zásad: F. Zákrejs, Osvěta 15, 1885, s. 467; 18, 1888, s. 1138n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 22, 1887/88, s. 158; J. V. [Vrchlický], Hlas národa a 26. 1. 1888; -o [V. Mrštík], Ruch 10, 1888, s. 79n.; nesign., Čas 2, 1888, s. 75n.; B. F. [Frida], Lumír 16, 1888, s. 47; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 2, 1888, s. 39; J. Kuffner, Květy 10, 1888, d. 1, s. 350–352●; ref. Slavomam: Astur [H. G. Schauer], Literární listy 11, 1890, s. 344, 358n.; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 4. 1890; š. [J. Kuffner], Národní listy 11. 4. 1890; J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 124–126; J. V. S. [Sládek], Lumír 18, 1890, s. 154; A. Schulzová, Květy 12, 1890, d. 1, s. 625–627●; M. A. Š. [Šimáček], ref. Slečna nakladatelka, Světozor 24, 1889/90, s. 429; B.: JUDr K. P., Divadlo 1, 1903, s. 11–13; F. Tlustý: Paměti hudebního spolku Slavoje a hudebního života v Chrudimi, Chrudim 1907, s. 36; J. D. K: JUDr. K. P., Máj 7, 1908/09, s. 371n.; F. Vondráček: Dr. K. P., Národní listy 19. 4. 1909; Lch. [J. Löwenbach]: Dr. K. P., Hudební revue 2, 1909, s. 296●; k sedmdesátinám: -r- [J. Borecký], Topičův sborník 6, 1918/19, s. 382; nesign., Chrudimský kraj 8, 1919, č. 16; nekrology: R. + L., Topičův sborník 8, 1920/21, s. 370n.; Zvon 21, 1920/21, s. 408; B. Markalous, Lidové noviny 19. 3. 1921●; J. Körner: JUDr. K. P., 1925; O. Šourek: Dívčí boj v české opeře, Listy Hudební matice 5, 1925/26, s. 94–96; V. Štein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 344; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 207; J. Mikan: K. P. ve světle hudební korespondence, Vlastivědný sborník východočeský 5, Chrudim 1934, s. 123–153; Divadelní Chrudim. Památník vydaný k otevření Městského divadla K. P. v Chrudimi, Chrudim 1934 [obs. F. Pochobradský: Staré divadlo v Chrudimi; M. Hýsek: K. P. jako dramatik]; I. Herrmann: Z poslední galerie, 1939, s. 213n.; V. Vydra: Má pouť životem a uměním, 1948, s. 200; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 99n.; DČD III; O. Spalová: Sága rodu Budilova, 1980, s. 127, 145; J. Charvát: O rodině P., Chrudimské vlastivědné listy 1, 1992, č. 3, s. 9; P. Kobetič: Osobnosti Chrudimska, Chrudim 2002, s. 170. ■ ČHS, Kočí, LČL, Otto; Místopis I [Chrudim], NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 736–738
