Přijaté vlastenecké jméno Silorad používal i v dalších variantách (Sílorad, Silorád, Sylorad, Sýlorad). – Pocházel z rodiny punčochářského mistra, později kupce. Po vychození solnické obecné školy a roce stráveném přiučováním se němčině v Králíkách (1799) šel do učení ke kupci v Kostelci n. Orlicí. Po bankrotu otcova obchodu a jeho smrti (1812) zůstala rodina zcela bez prostředků. P. se 1812 neúspěšně pokoušel získat místo redaktora ve Vídni, ještě t. r. se vrátil zpět do Solnice a živil se jako podomní plátenický faktor. 1814 přijal neplacené místo redaktora Vídeňských novin, zakrátko se opět vrátil domů. 1815 byl odveden k vojsku a zúčastnil se závěru protinapoleonských tažení. 1816 se stal učitelem na vojenském výchovném ústavu v pevnosti Josefov, zároveň se věnoval literatuře, mnemotechnice a fyzikálně-mechanickým pokusům. 1823 opustil vojenskou službu a usadil se v Jaroměři u rodiny své budoucí manželky (sňatek 1835). Živobytí se pokoušel obstarávat využitím svého mnemotechnického systému a mechanických vynálezů, příležitostně pracoval jako korektor v tiskárně J. H. Pospíšila v Hradci Králové (1828–29), vyráběl a prodával šmolku a vypomáhal v tchánově dílně. Jeho hmotnou bídu završila povodeň a požár jaroměřského domku, při kterém přišel o veškerý majetek.
Od mládí se setkával s českými vlastenci (F. V. Hekem, J. H. Pospíšilem, J. L. Zieglerem, V. Hankou aj.), silně ho ovlivnil V. Hanka, podporující jeho literární snahy. Ve své době byl znám jako autor moralizující a příležitostné poezie, alegorických skladeb, ód, hádanek, slovních hříček a tzv. míchanic (satirických čtyřverší využívajících komického spojení nesouvisejících myšlenek a představ), ovlivněný puchmajerovskou školou, ohlasovou poezií i dobovým idylismem a sentimentalismem. Psal také sentimentální povídky a krátké moralistní prózy.
P. měl vřelý vztah k ochotnickému divadlu; žádal o povolení her a s ochotníky uvedl jedenáct titulů. S přáteli v Solnici nastudoval hru Hrabě Leondini (1810), ale krajský úřad veřejné provedení nepovolil. Představeními svého druhu byla P. veřejná vystoupení, která pořádal 1835–37 v českých městech a na nichž předváděl (společně s deklamací svých veršů a písní) vlastní mnemotechnické postupy a mechanické vynálezy. Počátkem dvacátých let uveřejnil časopisecky dvě divadelní hry. Jednoaktovka Kaša a Bivoj aneb Milkova pomsta čerpá námět ze slovanského dávnověku (Libušina hrdá sestra Kaša, která zprvu odmítá sličného, urozeného a udatného, leč chudého Bivoje, jsouc uražena jeho smělostí, je po jeho hrdinském činu hraničícím se sebeobětováním pokořena láskou). Alexander a Kyaza je dramaticky sevřeným příběhem vojevůdce Alexandra Makedonského, který dobývá území indické královny Kyazy ne zbraní, ale hlubokým citem. Oběma hrám je společné poutavé líčení děje, srozumitelný, konkrétní a živý jazyk, vyjadřující vzletnými slovy a se silným vlasteneckým podtextem touhu bojovat za svobodu vlasti a víru, že země, sužovaná nepřátelským jhem, jej v budoucnu odvrhne.
Pseudonymy, šifry
Silorád, Sylorad, Sylorad Desetnín; M. P., M. S. P., S. P.
Hry
Kaša a Bivoj aneb Milkova pomsta, t. in Dobroslav 3, 1823, sv. 1, s. 43–47 (pseud. Sylorad); Alexander a Kyaza, t. tamtéž, sv. 4, s. 93–104.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → I. Pšeidová, 1995. ■ M. D. Rettigová: Z Rychnova, Čechoslav 5, 1824, s. 232; J. A. Gabriel: Vzpomínka na M. S. P., Lumír 10, 1860, s. 1164; A. Rybička: Druhá vzpomínka na M. S. P., tamtéž 11, 1861, s. 156; -r- [V. Patrčka]: Také jedna upomínka, Národní listy 23., 24. a 26. 8. 1871; F. J. Košťál: O literárním významu J. S. P., in sb. Rodnému městu. Slavnostní spis na počest stoleté upomínky narození českého spisovatele M. S. P., 1887, s. 19–24; A. Rybička: Příspěvky životopisné a knihopisné, ČČM 68, 1894, sv. 1, s. 150; F. Hajn: M. S. P. jako divadelní ochotník, Samostatnost 24, 1929, č. 48, s. 2, č. 49, s. 2; V. Štein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 293; M. Hýsek: Zapomenutý Jiráskův vlastenec, Venkov 26. 4. 1938 → Literární besedy, 1940; J. Frýzek: M. S. P., in sb. Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler, Rychnov n. Kn. 1997, s. 39–51; L. Kusáková: K literárnímu dílu M. S. P., tamtéž, s. 52–57; J. Loužil: M. S. P. – lidový buditel, voják a vynálezce, Tvar 10, 1999, č. 6 až 9. ■ Jungmann, LČL, Otto, Rieger, Wurzbach; Místopis II [Solnice]
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 710–711
