Bolemír je přijaté vlastenecké jméno. – Pocházel z národnostně smíšené rodiny, otec – šafář na kokořínském panství, byl Čech, matka Němka. Navštěvoval rok českou školu v blízkých Šemanovicích, poté školy německé ve Vidimi a České Lípě, od 1830 studoval na německém gymnáziu v Litoměřicích a od 1836 na filozofii v Praze. Za studií se intenzivně zabýval německou idealistickou filozofií (Fichte, Hegel, Herder), estetikou, historií, klasickou filologií a dějinami literatur. K jeho přátelům patřili mj. J. K. Tyl, K. Sabina, J. Čejka, S. Kapper a B. Němcová (krátce k ní byl citově vázán), kontakty měl i s německy píšícími literáty z Čech, blízkými hnutí Mladé Německo. Od 1842 studoval medicínu v Praze, od 1843 ve Vídni, kde po roce studia opustil a věnoval se literárněhistorickému bádání (zejména staročeským památkám) a kulturněpolitické publicistice. Živil se jako domácí vychovatel, i po návratu do Prahy 1846.
Politického dění 1848 se účastnil na straně F. Palackého, byl členem Národního výboru, delegátem Slovanského sjezdu a poslancem říšské rady. Po Havlíčkově zatčení krátce redigoval Národní noviny. 1850–61 byl redaktorem ČČM, od 1851 sekretářem Muzea Království českého a od 1853 také tajemníkem Matice české. Po předčasném úmrtí první manželky (1855) se 1859 oženil s dcerou osmačtyřicátníka P. Fastra. Názorově blízký májovské generaci se v šedesátých letech podílel na činnosti Umělecké besedy, byl členem porot posuzujících dramatickou produkci, přispíval do Riegrova Slovníku naučného. Ve vlastní tvorbě se soustředil k překladům (španělské romance, antické drama). Byl vážně nemocen od začátku šedesátých let, od 1873 byl zcela zbaven možnosti pohybu. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.
Prostřední z jeho tří synů byl herec, režisér, dramatik, překladatel divadelních her a žurnalista Pavel N.
N. vstoupil do literatury koncem třicátých let jako básník. Časopisecky publikoval melancholickou lyriku, převádějící romantický rozpor zmarněného snu a reality do polohy ztišeného bolu, samotářského úniku ze života a těžkomyslné rezignace. Do literárního dění čtyřicátých let zasáhl svou básnickou tvorbou (náročná filozofická skladba Protichůdci), etabloval se jako kritik evropského rozhledu, zdůrazňující v duchu svého romantického východiska význam individuálního tvůrčího aktu, i jako autor literárněhistorických prací široce srovnávacího zřetele (studie o staročeském Mastičkáři). Vystoupil též s obsáhlým rozborem a nebývale ostrou kritikou současného stavu českého divadla; poslední pokračování článku bilancujícího sez. 1840/41 redakce Květů z obavy před hrozícími polemikami už neuveřejnila. Herectví vytýkal neprofesionální úroveň, repertoárové politice převahu komerčních zřetelů nad uměleckými. Odmítal uvádění druhořadých a pokleslých her, soustavně kazících vkus obecenstva, vyslovoval se i proti benefičním představením, neboť právě k nim si beneficianti většinou volili divácky přitažlivé hry nevalné hodnoty. Cestu z krize viděl především v radikální změně dramaturgie, v orientaci na světovou klasiku a na hodnotnou původní dramatickou produkci, jejíž vznik pokládal za záruku budoucího uměleckého rozvoje. Více či méně skrytým, ale aktuálním záměrem pozdějších studií, tíhnoucích ke komparatistickému pohledu na literaturu a divadlo, i překladů antických her, provázených obsáhlými komentáři, bylo představit vrcholné zjevy evropského dramatu jako vzory a podněty současnosti. Obdivná stať o Shakespearovi (1851), vedená N. trvalou snahou o jeho zdomácnění v českém divadle, spoluiniciovala shakespearovský kult šedesátých let a souzněla i se soudobým úsilím o velkou historickou tragédii. Studie o Calderónovi, charakterizující zvláštní podobu a národní specifičnost španělské dramatiky tzv. zlatého věku, podnítila Stankovského překlady dvou stěžejních Calderónových děl (Lékař své cti, Život pouhý sen), vzniklé údajně s N. pomocí. Až do smrti se zabýval překládáním veršů; přetlumočil řadu antických tragédií i komedií (Aischylových, Aristofanových, Plautových, Terentiových), většinu z nich uvedl do českého prostředí vůbec poprvé. Překlady provázel rozsáhlými úvody, které – kromě nezbytných historických informací – upozorňovaly na podnětnost a estetickou živost díla. Formuloval v nich též vlastní překladatelské, zvláště versologické zásady. Za jediný v češtině oprávněný metrický princip uznával přízvuk, časoměrné napodobení antických rozměrů odmítal jako neživou, pouze filologickou akribii příčící se „přirozenosti“ překladu. V posledních letech života pracoval na překladu Aischylovy tragédie Agamemnon, jehož zlomky se zachovaly v rukopisné pozůstalosti. Svými překlady (žádný z nich nebyl inscenován) zprostředkovával poznání antické dramatiky a připravoval jí cestu na české jeviště.
Šifry
N., Nb, V. N., W. N., +
Překlady her
Aristofanes: Acharnští, t. in ČČM 23, 1849, č. 1, s. 3–36, č. 2, s. 45-62 [s úvodní studií a poznámkami]; týž: Rytíři, t. in ČČM 24, 1850, s. 364–375, 596–623 [s úvodní studií a poznámkami]; Aischylos: Prometheys, t. 1862; týž: Eumenidy, t. 1862; Aristofanes: Žáby, t. 1870; Terentius: Bratři, t. 1871; T. M. Plautus: Pleníci, t. 1873.
Teatralia
České divadlo, Květy 9, 1842, s. 199, 212, 223n., 251; Mastičkář, ČČM 21, 1847, d. 2, sv. 1, s. 325–341; W. Shakespeare, 25, 1851, č. 3, s. 122–141; 26, 1852, č. 1, s. 152–168, č. 2, s. 147–159 → O literatuře, 1953; Tragické básnictví Řeků, 27, 1853, s. 532–572, 789–812; P. Calderón de la Barca, ČČM 32, 1858, s. 212–221, 375–391; Hry atellské a mimus u Římanů, 39, 1865, s. 171–188. ■ Výbor: O literatuře, ed. M. Heřman, 1953.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → D. Lábusová, 1996. ■ Nesign. [J. Neruda]: V. N., Humoristické listy 23, 1881, s. 42 → Podobizny I, 1951; nesign. [J. Arbes]: V. N. dotrpěl, Lumír 10, 1882, s. 383 → Literaria, 1954; F. Čenský: V. B. N. Studie životopisná a literární, Osvěta 13, 1883, s. 24–37, 128–142, 193–211; J. Král: O prosodii české, Listy filologické 21, 1894, s. 329–332 + in O prosodii české I, 1923, II, 1938; J. Hanuš: Život a spisy V. B. N., 1896 [obs. bibliografii] + V. B. N., in sb. Literatura česká devatenáctého století III/1, 1905, s. 285–356; Š. Jež: V. B. N. a klasické drama, Scena 1, 1913/14, d. 1, s. 151–153, 177–180; K. Krejčí: N., Štulc, Bendl, in sb. Přátelský kruh Boženy Němcové, 1946, s. 109n. ■ Jungmann [jako Tupý Karel Eugen], LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurtzbach; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 693–695
