Vl. jm. Fingerhut, změna příjmení (zvolil je podle děda) povolena 1880 místodržitelským dekretem; od 1849 používal přijaté vlastenecké jméno Pravoslav. – Syn Antonína a Anny Fingerhutových, majitelů vinopalny a pivovaru U Halánků, starší bratr osvětového vzdělavatele a zakladatele Národopisného muzea Vojtěcha N. Od 1835 studoval na pražské stavovské reálce, poté na technice. Připravoval se na převzetí rodinného podniku, 1845 praktikoval ve Vídni, 1846 v Mnichově a 1847 se učil vinopalnictví u firmy bratří Marchandů v Paříži. Další zkušenosti získával na cestách do Bruselu a Gdaňsku, odkud se v dubnu 1848 vrátil do Prahy a zapojil se do politického dění. Byl velitelem 17. setniny Svornosti (české Národní gardy), čelným funkcionářem spolku Slovanská lípa, účastnil se Slovanského sjezdu. To vše mělo za následek policejní dohled a řadu nepříjemností s policií v padesátých letech. Po porážce revoluce a po rozpuštění Slovanské lípy pracoval od 1849 v prosperujícím rodinném podniku, který od 1832 řídila ovdovělá matka. 1856 mu přenechala vedení, ale podnik si ponechala. Pro syna zakoupila 1858 Černý pivovar na dnešním Karlově náměstí. 1863 se N. oženil s Marií Storchovou, manželství skončilo 1867 definitivním rozchodem a 1868 bylo úředně rozvedeno. 1874 prodal výnosný Černý pivovar a z výtěžku prodeje žil jako soukromník. Často cestoval, několikrát dlouhodobě pobýval v Paříži a věnoval se mecenášství. Pochován je na Olšanských hřbitovech.
Od mládí sledoval se zájmem pražský i venkovský vlastenecký ruch. S bratrem Vojtěchem se od 1843 zúčastňoval českých besed a ochotnických představení (vystoupil např. jako Mladý baron v Bayardově a Vanderburchově hře Nalezenec v překladu J. K. Tyla 1843 v Milíně a 1844 na Zbraslavi). Sledoval pilně pražské divadlo a brzy se začal přičiňovat o osamostatnění jeho české složky. V září 1850 spolupodepsal výzvu Sboru pro zřízení ND k veřejným sbírkám a od té doby nechyběl při žádném z počinů sboru (mj. spolusignoval smlouvu o koupi stavebního pozemku, 1852), 1853 byl zvolen do jeho výboru. Spolu s M. Bergrem sepsal 1857 podání, které se u místodržitelství zasazovalo o rozmnožení počtu českých divadelních večerů ve StD. Týž požadavek byl obsahem letáku Für Freunde des Fortschrittes in der dramatischen Kunst!, který vydal vlastním nákladem. Podání bylo zamítnuto a za rozšiřování letáku při představení frašky Nové amazonky aneb Ženy a muži v rozbroji 29. 6. 1857 v Aréně ve Pštrosce byl potrestán třemi dny vězení. Ve sboru pracoval aktivně i 1865. Od podzimu 1866 byl kontrolorem výboru právě ustaveného divadelního družstva spravujícího PD. 1886 se chtěl stát členem Družstva ND, ale byl odmítnut. I nadále zůstával ND prospěšným při dramaturgických jednáních s cizinou (např. s Verdim před pražskou premiérou Otella; uskutečnila se 1888, po N. smrti). S úspěchem se pokoušel obohatit repertoár českého divadla, nejprve překlady her z francouzštiny (Rosier: Víra, naděje a láska; Dumanoir–Dennery: Král, hrabě a zpěvkyně), které byly po pražských premiérách uváděny na profesionálních i ochotnických jevištích mimo Prahu. Zprostředkoval také divadelní překlad B. Němcové (Gutzkow: Tartuffe, 1857, prov. ve StD 1859 pod názvem Divadlo a svět aneb Pravzor Tartuffa). Texty francouzských her zásoboval i Prokopovu společnost. Přičinil se o české provedení Gluckových oper Orfeus a Evridika (PD 1864) a Armida (PD 1866), k premiéře Orfea publikoval článek a dal vlastním nákladem vytisknout prolog F. J. Jeřábka. 1857 vypsal cenu na původní české historické drama, 1859 další cenu určenou historickému dramatu z dějin slovanských, 1861 cenu na původní jednoaktovou veselohru. Výši ceny se mu podařilo pozvednout o příspěvky získané od bohatých pražských vlastenců.
N. ceny podnítily zrod nových her; v soutěžích uspěli např. V. Hálek (Záviš z Falkenštejna, 1860), E. Bozděch (Baron Goertz, 1868), F. V. Jeřábek (Služebník svého pána, 1870), J. J. Kolár (Pražský žid, 1871). Udílení cen obnovil 1880, poctěno bylo tehdy Jeřábkovo drama Syn člověka. N. udržoval přátelské styky s mnoha osobnostmi českého divadelního života: s J. K. Tylem (1851 podpořil jeho podnik s cestující společností J. Kullase částkou 100 zl.), F. L. Riegrem, J. V. Fričem, se zpěvačkami Františkou (svou první láskou) a Terezou Stolzovými, později s T. Boschettiovou, s A. Dvořákem. Živé kontakty měl i se skladatelem L. Riccim, s francouzským dramatikem V. Sardouem či s pařížským barytonistou J. Lasallem. 1873 založil Société française, v jejímž rámci se hrálo v Černém pivovaře také ochotnické divadlo ve francouzštině. Ve své závěti založil nadaci, jejímž cílem bylo odměňování nejlepšího dramatu z českých dějin, nejlepší veselohry „ušlechtilého směru“ a nejlepšího obrazu z českého národního nebo společenského života (pro všechny stanovil základ 2000 zl.). Správcem nadace určil spolek Svatobor. Cena byla udělována až do zrušení tradičních spolků 1950, obdržela ji řada známých her (např. Zeyer: Neklan, 1892; Šimáček: Jiný vzduch, 1893; Kvapil: Princezna Pampeliška, 1897; Jirásek: Jan Žižka, 1903; Hilbert: Pěst, 1904; Jirásek: Jan Hus, 1911; Šrámek: Léto, 1915; K. Čapek: R. U. R, 1922; Dyk: Zapomnětlivý, 1932; Langer: Jízdní hlídka, 1936; Drda: Jakož i my odpouštíme, 1941).
Překlady
J.-B. Rosier: Víra, naděje a láska, Pštroska 1850, t. 1855 (pseud. Ferda N. Tatránský); Dumanoir, A. Dennery: Don Cesar de Bazan, Kullasova spol. Jindř. Hradec 1852, s tit. Král, hrabě a zpěvkyně čili Zasnoubení před popravou StD 1852 (pod jm. Ferdinand F.).
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, HV N12, matrika narozených fary u sv. Havla 1823–1826, s. 47; fond Okresní městský delegovaný soud civilní pro horní Nové Město a Vyšehrad, sign. IV 1866/1887, kart. 52 [pozůstalostní spis]. Náprstkovo muzeum: cedule k představení J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec, Zbraslav 30. 6. 1844 → Katalog výstavy Vojta Náprstek – ke 120. výročí 1826–1946, 1946. Soukr. archiv A. Scherla: dopis J. K. Tyla ze 7. 9. 1850 → J. K. Tyl: Paralipomena – Korespondence (Spisy XVI), ed. M. Otruba, 1989, s. 357, 541; dopis J. Durdíka z 12. 4. 1886. NA: fond PP, sign. F 8/19, kart. 336, čj. 1846 z 21. 7. 1857 [mj. řízení o přiloženém letáku Für Freunde des Fortschrittes in der dramatischen Kunst, 1857], čj. 471 z 22. 2. 1859 [zřízení policejního dozoru], čj. 2245 z 22. 7. 1859 [N. odvolání proti zákazu opustit Prahu], bez čj. vložen leták Cena na sepsání původního historického dramatu z dějin slovanských, 1860; fond PPT 1790–1881, inv. č. 493 z 1860, kart. 9, fol. 679n. [N. v soupisu politicky podezřelých osob, policejní raporty, též o N. ceně]. ■ Lumír 7, 1857, s. 524n. [vypsání ceny]; tamtéž 9, 1859, s. 738, 763; tamtéž 10, 1860, s. 67n., 810 [vše N. cena]; Zprávy soudců o dramatech z dějin slovanských, 1860; Hlasy Slovákův, 1861, s. 124–127; Květy 6, 1871, s. 71 [N. cena]; F. N…, Národní listy 7. 1878; Pokrok 18. 1. 1881 [N. cena]; Divadelní listy 2, 1881, s. 33 [N. cena]; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 642; nekrology: Světozor 21, 1887, s. 622; nesign. [J. Neruda], Humoristické listy 29, 1887, s. 298 → Podobizny III, 1954●; Nová literární cena, Česká Thalia 2, 1888, s. 100; Těchto dnů…, Světozor 22, 1887/88, s. 95; Teuber III, s. 571; K. Kadlec: Družstva Král. českého zemského a Národního divadla, 1896, s. 11, 35n. + F. Palacký a české divadlo, in sb. Památník na oslavu 100. narozenin Františka Palackého, 1898, s. 476; R. J. Kronbauer: Záhadné příběhy a vzpomínky, 1904, s. 64; Památník Svatoboru 1862–1912, 1912, s. 116–118; Topičův sborník 2, 1914/15, s. 542 [N. dopis B. Němcové do Ďarmot z 13. 9. 1852]; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje, 1926, 2. vyd. 1951, s. 200 [záměna s Vojtěchem N.]; M. Kačer, M. Otruba: Josef Kajetán Tyl, 1959, s. 220; DČD III; Z. Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, 1994, s. 25; O. Špecinger: Tereza Stolzová, 1992, s. 34n., 109, 123, 125, 153, 155; L. Sochorová: Zájem „Mladé Čechie“ o národopisné studium Moravy a o Slováky roku 1845, AUC. Philosophica et historica 2, Studia ethnologica XII, 2000, s. 167–176; I. Štěpánová, L. Sochorová, M. Secká: Ženy rodiny Náprstkovy, 2001, passim; M. Secká: Vojta Náprstek. Vlastenec, sběratel, mecenáš, 2011, s. 34n., 49, 67, 77, 80, 200. ■ ODS [in České divadlo], Otto, Rieger; NAlb, Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 688–690
