Syn kovářského dělníka. V dětství bral soukromé hodiny zpěvu. 1849–51 navštěvoval piaristickou německou nižší reálku na Starém Městě, kterou z hmotných i prospěchových důvodů nedokončil, vyučil se mosazníkem (1854). Tovaryšská vandrovní léta zakončil delším pobytem ve Vídni; hrál s ochotníky v Meindlingu (Konrád, Raupach: Mlynář a jeho dítě), statoval v Divadle v Josefově, kde občas dostal i epizodní roli v lidových hrách se zpěvy. Obzvlášť silně na něho zapůsobilo trio komiků W. Scholze, K. Treumanna a J. Nestroye. Údajně měl být angažován u německého divadla v Temešváru, 1859 musel však do Prahy k vojenskému odvodu. Pro malý vzrůst nebyl uznán schopným vojenské služby a vrátil se k řemeslu. Ochotničil česky i německy ve Švestkově divadle u sv. Mikuláše na Starém Městě, kde prošel v několika rolích přísnou školou režiséra P. Švandy ze Semčic. F. B. Mikovec mu zprostředkoval zkoušku u J. J. Kolára, v níž však M. neuspěl. V květnu 1859 převzal na záskok roli Kosinského v Schillerových Loupežnících ve StD (respektive Novoměstském divadle), pohostinsky vystoupil ještě ve dvou rolích, ale angažován nebyl. 1859 nastoupil k Prokopově společnosti, 1860 přešel ke spořádanější společnosti Kullasově vedené J. Štanderou, kde režisér K. Polák objevil jeho komické vlohy. V září 1861 nastoupil s několika českými herci k dosud německé společnosti I. Siegeho, s níž hrál do konce roku v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci. 1862 se stal opět členem Kullasovy družiny, v červenci 1862 podnikl další bezvýsledný pokus o přijetí do StD (Vojtěch, Kaiser: Chyba lávky). 1863 odešel s několika herci do nově ustavené společnosti Kullasova správce J. Štandery, která se přesunula na Moravu. V září t. r. jej angažoval ředitel H. Walburg do souboru sestavovaného pro česko-německou sezonu v městském divadle Plzni, kde M. hrál i německy. V březnu 1864 byl angažován k PD pro komický obor. 1869 se oženil s dcerou hospodského a řezníka Josefinou Jedličkovou. První dítě (dcera Klotilda) zemřelo brzy po narození, následovali synové Jindřich (posléze inženýr firmy Ringhoffer), Kamil (pozdější člen orchestru ND) a Otakar (úředník zemské účtárny). Se souborem PD přešel M. do ND, jehož členem byl do 1909, kdy pro pokročilou oční chorobu a nádor na hlasivkách odešel do výslužby. Jeho zásluhy o české divadlo ocenila pražská obec udělením měšťanství a stříbrnou medailí, císař František Josef I. jej vyznamenal rytířským řádem. Necelé dva roky po odchodu na odpočinek zemřel, pochován byl na Olšanských hřbitovech. M. životní osudy beletristicky zpracoval F. Rachlík v románu Komedie plná lásky (1954).
Hereckou dráhu začínal v rolích milovníků, pro které však neměl nejvhodnější zevnějšek a brzy se s nimi rozloučil. Jeho předpoklady – mrštnost, temperamentní projev, filigránská postava – se mnohem lépe uplatňovaly v komickém oboru. Po krátkém období, kdy se v jeho výkonech projevovaly vlivy drastické vídeňské komiky, se stal typickým velkým hercem malých rolí a vypracoval se v jednoho z nejoblíbenějších komiků své doby. V českých obrozenských i soudobých hrách a fraškách, v německé a rakouské veseloherní produkci i ve francouzských moderních dramatech a Molièrových komediích vytvořil bezpočet sluhů, fámulů, úředníčků, lékárníků, obecních strážníků, ostrostřelců a tajných policistů, učitelů, krejčíků, ševců i chalupníků. Každá z jeho postav byla originální a precizně provedenou povahopisnou studií nesoucí základní znaky M. herectví: nevyčerpatelnou schopnost převtělování, živelnou divadelnost, tvůrčí intuici, pozorovací talent a postřeh pro detail. Už u Kullasovy společnosti zahrál v jednom quodlibetu čtyři postavy různých profesí, věku i charakteru. Arénní repertoár sedmdesátých let ho zavalil množstvím bezvýznamných rolí, ale umožnil mu rozvinout širokou škálu výrazových prostředků. M. hrál, zpíval, tančil, žongloval, extemporoval, prováděl obtížné artistické prvky apod. Rád se poměřoval s cizími hostujícími klauny, artisty, dokonce i šansoniérkami, často je též parodoval (kupř. Francouzku L. Philippo vystupující ve Švandově Aréně ve Pštrosce 1869). I když vládl bezvadnou češtinou a přirozenou výslovností, na rozdíl od tehdejších herců deklamátorů dával do služeb postavy vyjadřovací prostředky celého těla. Spolu s J. Frankovským a F. F. Šamberkem tvořil proslulou trojici arénních komiků, jejichž odlišné herecké typy a postupy se vzájemně doplňovaly a umocňovaly. M. drobná postava, dynamický projev a tehdy ještě drastická komika kontrastovaly s kulatostí a pohotovostí i s vlídně konejšivým humorem Frankovského, Šamberk nezapřel světáckého elegána s ironickým až satirickým nadhledem, mistra improvizace a gagu. S univerzálností arénního herectví se pojila i M. činnost autorská. Zatímco jeho vlastní pokus o frašku a adaptace her zůstaly efemérní záležitostí, rozpustilé i sociálně laděné kuplety (vydal je ve dvou svazcích, spolu s kuplety dalších autorů) tvořily dlouho součást kabaretních produkcí i ochotnických zábav.
Pro své pěvecké schopnosti byl obsazován do tenorových operetních rolí a 1871 zajel s J. Frankovským do Vídně studovat tamní operetní inscenace. Vynikl zejména v postavách Offenbachových (Jupiter, Orfeus v podsvětí; Cabriolo, Princezna trebizondská; Menelaos, Sličná Helena; tit. role, Král Mrkvička aj.). Zhostil se i menších partů operních; byl prvním Principálem ve Smetanově Prodané nevěstě a hrál ho po dlouhá léta (1866–1907). Už v PD mu dávaly některé role příležitost rozvíjet a prohlubovat charakterizační schopnosti (např. Tylův Švanda, později Vocilka ve Strakonickém dudákovi, Jiřík v Jiříkově vidění, Bobčinský v Gogolově Revizoru, Rasplujev v Suchovo-Kobylinově Svatbě Krečinského či Bělogubov v Ostrovského Výnosném místě). Po přechodu do ND dostával často role neproblémových prostých lidiček, řemeslníků (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí) či muzikantů (např. Kořínek, Šubert: Probuzenci). Zlom nastal 1885, kdy v úloze Harpagona v Molièrově Lakomci přesvědčivě prokázal schopnost charakterní komiky, cit pro dramatické postižení nejednoznačnosti figury, pro její fraškovitý i tragikomický rozměr. Jeho herecký projev se postupně zklidnil, moudrost a rozšafnost stáří mu dala novou dimenzi, nerezignoval však na zkušenosti a dovednosti nastřádané v předchozím období. Vedle náročných dramatických postav si v ND nejednou zopakoval populární komediantské kreace z dřívějšího arénního repertoáru a své všestranné předpoklady uplatňoval i ve výpravných baletech (Číňan, Manzotti–Marenco: Excelsior; Flik, Taglioni–Hertel: Flik a Flok, aj.) a v operetě. Od osmdesátých let počítali s M. herectvím bezmála všichni čeští autoři a řadu postav psali přímo pro něho. Byli to hlavně F. F. Šamberk (Bartoloměj Pecka, Jedenácté přikázání; Voříšek, Josef Kajetán Tyl; Drmola a Kulíšek, Palackého třída čís. 27), F. A. Šubert (Kyral, Jan Výrava), L. Stroupežnický (Vavřinec Slunce, V panském čeledníku; Dubský, Naši furianti; lichvář Dlabal, Na Valdštejnské šachtě), A. Jirásek (Hruška, Vojnarka; Daniel z Mrakotína, Kolébka; Křivda a Divíšek, Otec; Kudrna, Emigrant; vodník Michal, Lucerna), J. Štolba (Kofránek, Vodní družstvo; Kordián Špirákus, Maloměstští diplomati; Isidor Kapička, Na letním bytě), F. X. Svoboda (chalupník Černý, Směry života) a V. Štech (Sadílek, Třetí zvonění). Ostří M. komiky bylo někdy satiricky zaměřeno k určitým charakterovým deformacím (Harpagon), jindy k jevům širšího společenského dosahu (Lízal, Mrštíkové: Maryša), a tak se mnohem zdařileji než jeho herečtí vrstevníci z PD podílel na moderním realistickém repertoáru. M. schopnosti a možnosti už tehdy překračovaly meze naturalismu a popisného realismu, neboť jeho neobyčejně mimicky tvárný obličej, živě výmluvné oči, modulace schopný hlas, nenápadné gesto, nerozhodný, zastrašený, či naopak nabubřele důstojný postoj seznamovaly diváka též s vnitřním světem postavy. Bez problémů se vyrovnal s požadavky, které přinesl psychologický realismus, a po 1900 se zařadil mezi přednější herce tohoto stylu. Byl ceněn za výkony v postavách Čechovových (Tělegin, Strýček Váňa; Ferapont, Tři sestry), Tolstého (Akim, Vláda tmy) a Gorkého (Perčichin, Měšťáci), nové psychologické podtexty objevil v Molièrovi (Argan, Zdravý nemocný), Shakespearovi (Polonius, Hamlet) i Tylovi (Hrobník Melichar, Paličova dcera). Svým talentem obsáhl všechny divadelní žánry a umělecké směry, s nimiž se během herecké dráhy setkal. Modely (nebo alespoň typické, charakteristické vlastnosti) ke svým postavám čerpal z prostředí pražských tržišť, řemeslnických dílen, hospůdek i z cest na venkov, kam často zajížděl k pohostinským vystoupením. M. herectví zobrazovalo – poprvé v takové šíři – naturel českého lidového městského i venkovského člověka druhé poloviny 19. stol. Dovedl však zdařile předvést i karikované portréty šlechticů, panovníků a nadutých zbohatlíků. Vzdáleni mu zůstali milovníci, postavy salonní a vážné role, vyžadující koturn a patos. Jeho umění rezonovalo ve všech vrstvách obecenstva.
Role
Theater in der Josefstadt
Fiakrista ([?]: Das Wienerleben) – 1856/57.
Hoferova spol.
Konrad (E. Raupach: Der Müller und sein Kind) – 1857.
Prokopova spol.
Alfred (T. Hell dle V. Ducangea: Tři dnové ze života karbaníka) j. h. – 1859; Doktor Kořínek (J. J. Řezníček: Syn chudého otce), Baron Radoveský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Rytmistr (F. Kaiser: Kněz a voják), Kosinský, později Herman (F. Schiller: Loupežníci), Julius (T. Körner: Hedvika), Lancelot (F. Halm: Griselda), Vítek (S. K. Macháček: Ženichové), Hrabě Jesenský (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat), Indián Prokop (J. K. Tyl: Paličova dcera), Kuchař Dražov (Kreizinger: Genovefa, hraběnka z Rýnu), Jules z Grandierů (J.-B. Rosier: Brute, pusť Cesara), Žebrák (týž: Víra, naděje a láska) – 1859/60; Vít (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Šlechtic Selicourt (A. v. Kotzebue: Zmatek nad zmatek aneb Strašidlo o půl noci), Sasik (V. Žížala Donovský: Upír) – 1861; Vojtěch (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Nácek (J. Nestroy: Enšpigl, i PD 1865) – b. d.
Kullasova spol.
Isidor Slovíčko (J. K. Tyl: Lesní panna, i PD 1864), Phöbus (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Ruben (S. H. Mosenthal: Debora), Jiřík (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, i PD 1864, ND 1887), Franc (F. Schiller: Loupežníci), Marcel (A. Delacour, Lambert-Thiboust: Slepá nevěsta, i Štanderova spol. 1863), Vlk (F. Raimund: Marnotratník), Podhajský (L. Feldmann: Po svatbě), Jakub (A. Langer: Pražská koláčnice), Antonín Prášil (F. Kaiser: Krejčí co lékař, i PD 1865) – 1860; Adam Kožíšek (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská), Kilián (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Fabian Mazáček (F. L. Schirnding: Život ve snách aneb Švec, postilion a lord), Kartáček (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka, i Štanderova spol. 1863, ND 1893), Lambert (A. E. Brachvogel: Narcis) – 1861; Barnabáš Punčoška (G. Raeder: Skalní duch), Vendelín (J. K. Tyl: Chudý kejklíř), Plaček (A. Langer: Jidáš z roku 1741, i Štanderova spol. 1863), Markýz (Dumanoir, A. Dennery: Don Cesar de Bazano, i Štanderova spol. 1863), Přeslav (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka, i Štanderova spol. 1863), Jiří Abelino + Cyprian Topůrko + Eustachius Zvonek (J. Štandera: Kukátko v rozmanité obrazy dramatického umění) – 1862.
StD
Vojtěch (F. Kaiser: Chyba lávky) j. h. – 1862.
PD
Kořínek (Molière: Pacient a lékař), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Vojtěch (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký), Kašparillo (M. De la Porte dle H. a T. Cogniardových, H. Crémieuxe, h. A. Artus, S. Mangeant: Kouzelná nožka), Jupiter (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí, i ND 1888), Ondřej Divizna (Molière: Ženich z Přelouče), Lukáš (týž: Ze ševce doktor), Jehlička (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist, i ND 1894) – 1864; Druhý hrobař (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský, i ND 1886), Matlásek (J. Nestroy: Rozpustilí kluci ve škole), Petr Ivanovič Bobčinský (N. V. Gogol: Revisor, i ND 1891), Hadrian (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsu, i ND 1892), Vít Lišák (J. Nestroy: Zrzavé vlasy aneb Divotvorná paruka) – 1865; Piskálek – Thisbe (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, i ND 1884), Michálek (G. Freytag: Journalisté), Profesor Jota (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění, i ND 1886), Ondřej Šklebílek (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, i ND 1885), Tomáš (Molière: Pacient a lékař), Hrabě Jodelet (týž: Směšné fifleny), Komediant, principál (B. Smetana: Prodaná nevěsta, i ND 1881) – 1866; Ivan Antonyč Rasplujev (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Filip (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Jeremiáš Mrkvička (F. v. Suppé: Žádný muž a tolik děvčat) – 1867; Pantaleon Vocilka (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, i ND 1885), Žvanil (D. Kalisch: Doktor Žvanil) – 1868; Paleček (A. Bäuerle: Paleček na cestách), Onisim Pamfilič Bělogubov (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Habakuk Kocourek (J. J. Kolár: Mravenci, i ND 1888), Pleticha (J. Štandera, J. Mošna, Č. Pilulka: Česká komedie v Olympu), Všudybyl Šantala (E. Züngel: Pohádka o červené Karkulce), Vrátný (W. Shakespeare: Makbeth)– 1869; Pepík (F. F. Šamberk: Sedmašedesátníci), Hrabě Gloria-Cassis (J. Offenbach: Bandité, i ND 1898), Sluha Josífek (K. Elmar: Šantala čili Všude dobře, doma nejlíp!) – 1870; Cabriolo (J. Offenbach: Princezna trebizondská), Pěnkava (J. K. Tyl: Zlatohlav a tvrdohlavá žena), Klíčník Vokoun (J. J. Kolár: Pražský žid) – 1871; Kulich (L. Schneider: Český dobrovolník a francouzská selka, i ND 1892), Ladoň (V. K. Klicpera: Žižkův meč) – 1872; Cacolet (H. Meilhac, L. Halévy: Agentura Tricoche a Cacolet), Petržel (A. Pulda: Čert na zemi), Barnabáš Bulíček (F. F. Šamberk: Osudná kule aneb Amerikánský souboj) – 1873; Cyprián Drchálek (J. Nestroy: Treperendy), Salamandr (J. Hanuš dle J. K. Tyla, h. A. Čech: Salamandr) – 1874; Petrovský (V. Sardou: Rabagas), Menelaos (J. Offenbach: Sličná Helena), Fousek (J. Sixt, ú. J. Mošna: Doktor Fousek a Markýtka), Komár (G. v. Moser: Slavnost založení, i ND 1884), Čmuchálek (A. L’Arronge, G. v. Moser: Registrator na cestách) – 1875; Knutson (B. Bjørnson: Bankrot), Passepartout (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80ti dnech), Drobeček (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, i ND 1885) – 1876; Vasil (J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr), Král Mrkvička (J. Offenbach: Král Mrkvička), Dědeček (L. Stroupežnický, h. V. Pázdral: Dobrý český dědeček) – 1877; Habakuk Angrešt (F. F. Šamberk dle O. F. Berga: Potrhlý švec), Cihlička (anon.: Mořem i vzduchem aneb Cesta za štěstím) – 1878; Scalza (F. v. Suppé: Boccaccio, i ND 1888), Perroquet (anon.: Společnost Atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř), Sothermann (Ch. Lecocq: Velký Kazimír), Divíšek (A. v. Kotzebue: Krejčí Divíšek aneb Nebezpečné sousedství) – 1879; Strážník Vrána (K. Pippich: Z české domácnosti, i ND 1890), Detektiv Ratter (B. Zapperta: Tři Angličané aneb Honba na člověka) – 1880; Bartoloměj Pecka (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Kořínek (F. A. Šubert: Probuzenci) – 1881; Erazim Voříšek (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Trkoslav Angrešt (týž: Podskalák), Ilja Fomič Kočkarev (N. V. Gogol: Námluvy) – 1882.
ND
Kancelista Slavíček (L. Stroupežnický: Triumfy vědy), Lancelot Gobbo (W. Shakespeare: Kupec benátský), Ben Jusuf (K. Kovařovic: Hašiš), Markýz Mascarille (Molière: Směšné koketky) – 1884; Zamuchryškin (N. V. Gogol: Hráči), Harpagon (Molière: Lakomec), Vendelín Šroubek (F. a P. Schönthanové: Únos Sabinek), Číňan (L. Manzotti, h. R. Marenco: Excelsior) – 1885; Florian Jitrocín (F. F. Šamberk: Éra Kubánkova), Flik (P. Taglioni, h. P. L. Hertel: Flik a Flok), Kyral (F. A. Šubert: Jan Výrava), Kofránek (J. Štolba: Vodní družstvo), Vavřinec Slunce (L. Stroupežnický: V panském čeledníku) – 1886; Kalinský (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev), Petr Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1887; Kordián Špirákus (J. Štolba: Maloměstští diplomati), Vladimír Šťastlivec (A. N. Ostrovskij: Les) – 1888; Tulipán (G. Csiky: Proletáři), Ivan Andrejev Gribkov (V. Krylov: Medvěd námluvčím), Tajný policista Fix (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech, i ND 1898), Heliodor Drmola (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Krišpián (E. Pohl: Sedm havranů), Danyš (G. Preissová: Gazdina roba), Pastýř (Sofokles: Oidip král) – 1889; Jan Hruška (A. Jirásek: Vojnarka), Lazebník Thersites (J. Vrchlický: Midasovy uši), Hladík (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Brigadýr Loriot (F. Hervé: Mamzelle Nitouche) – 1890; Strachota (S. K. Macháček: Ženichové), Daniel z Mrakotína (A. Jirásek: Kolébka) – 1891; Autolykus (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera), Černý (F. X. Svoboda: Směry života), Učenec (I. Madách: Tragedie člověka), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský), Dlabal (L. Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě) – 1892; Stehlík (F. X. Svoboda: Rozklad), Tomáš Kartáček (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Starý Melichar (týž: Paličova dcera) – 1893; Krejčí (G. Hauptmann: Hanička), Taneční mistr Despréaux (V. Sardou: Madame Sans-Gêne), Lízal (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Křivda (A. Jirásek: Otec) – 1894; Hamáček (J. Štolba: Peníze) – 1895; Kotrč (V. K. Klicpera: Ptáčník) – 1896; Antonín Jelínek (F. X. Svoboda: Dědečku, dědečku!) – 1897; Kudrna (A. Jirásek: Emigrant), Pěnkava (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Vratko (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Učitel (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Škořápka (týž: Každý něco pro vlast!), Dědeček (B. Viková-Kunětická: Neznámá pevnina) – 1898; Ragueneau (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Isidor Kapička (J. Štolba: Na letním bytě), Ponocný (R. Wagner: Mistři pěvci norimberští) – 1899; Sadílek (V. Štech: Třetí zvonění), Prubík (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Akim (L. N. Tolstoj: Vláda tmy) – 1900; Ilja Iljič Tělegin (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Geront (Molière: Šibalství Skapinova), Pantalone (R. Lothar: Král Harlekýn) – 1901; Perčichin (M. Gorkij: Měšťáci) – 1902; Argan (Molière: Zdravý nemocný), Veverka (F. A. Šubert: Drama čtyr chudých stěn), Nožejček (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena) – 1903; Václav Kalafuna (týž: Strakonický dudák), Polonius (W. Shakespeare: Hamlet), Vodník Michal (A. Jirásek: Lucerna), Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27) – 1905; Ferapont (A. P. Čechov: Tři sestry), Divíšek (A. Jirásek: Otec) – 1907; Starý Sakula (A. H. Horáková: Páni) – 1908; Bláha (F. X. Svoboda: Podvrácený dub) – 1909.
Hra a úpravy
Česká komedie v Olympu (s Č. Pilulkou [J. Štandera ml.]), PD 1869. ■ J. Sixt: Doktor Fousek a Markytka, PD 1868; J. N. Štěpánek: Hastroš, PD 1878.
Kuplety
Sólové výstupy J. M., I–II, 1876, 1877; Nové sólové výstupy a popěvky J. M., 1883.
Memoáry
Jak jsem se měl na světě..., lit. zpracoval K. Želenský, I–II, [1911].
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → V. Dyková, 1996. NMd sign. T 128: almanachy společnosti J. Kullase, I. Siegeho, J. Štandery a H. Walburga; cedule Prokopovy spol. ■ P. Stanislav: J. M., Světozor 5, 1871, s. 494n., 509n., 532–534; J. N. [Neruda], Národní listy 7. 4. 1877 → České divadlo V, 1966 + nesign., Humoristické listy 20, 1878, s. 178 → Podobizny I, 1951 + Pan J. M. vypravuje, Národní listy 8. 12. 1880 → České divadlo VI, 1973; -rka [F. L. Hovorka]: J. M., Divadelní listy 4, 1883, s. 161, 172–174, 179, 188; 109n.; J. L. Turnovský: O jubileu Mošnově a jiných, Zlatá Praha 6, 1888/89, s. 225 + J. M., Světozor 23, 1888/89, s. 213n.; J. Vítovec [J. Arbes]: J. M., Česká Thalia 3, 1889, s. 97n., 109n. → Z galerie českého herectva II, [1914] a Z českého jeviště, 1964; R.: M. jubileum třicetileté, Světozor 28, 1893/94, s. 240; F. A. Šubert: J. M., 1902; J. M. Ke čtyřicetiletí jeho umělecké činnosti, 1904 [obraz. monografie, úvod F. A. Šubert]; R. J. Kronbauer: Záhadné příběhy a vzpomínky, 1904, s. 119–133 + šifra Dr. R. J. K., k osmdesátinám, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 268n.; F. A. Šubert: Dějiny Národní ho divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 164n.●; nekrology: J. Lukavský, Divadlo 9, 1910/11, s. 357; J. K. [Kamper], tamtéž, s. 380; J. Kvapil, Národní listy 7. 5. 1911 → O čem vím, 1932; F. A. Šubert: O J. M., Národní politika 26. 5. 1911 → Na okraje divadelní kroniky, 1924 + Osvěta 41, 1911, s. 525 až 528; V. J. Novotný, Dalibor 33, 1911, s. 211, 273●; nesign.: J. M. jako člověk a herec [1912]; L. Dvořáková-Danzerová: Ze života divadelního, 1917, s. 51–54; J. Krecar: Sňaté masky, 1917, s. 83–85; K. Šípek: Vzpomínky na Prozatímní, 1918, s. 66–68; R. Deyl: Jak jsem je znal, 1937, s. 112–119; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1937, s. 75–89; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 52–55; jv. [Vodák]: Před sto lety se narodil divadelní komik J. M., České slovo 1. 8. 1937 → Tváře českých herců, ed. J. Träger, 1967; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, zvl. s. 231n., 263; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 37–40; J. Rudloff: Z divadelní bonboniery, 1943, s. 84–94, 109–116; L. Pacák: Opereta, 1946, 98–103, 108, 112; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 49–53; J. Vodák: Shakespeare, ed. J. Träger, 1950, s. 13 [Sly + Gremio, Zkrocení zlé ženy], 289 [Samson, Romeo a Julie], 339 [Polonius, Hamlet]; L. Páleníček: J. M., herec realistický, 1951; J. Průcha: Realistické herectví M., Divadlo 2, 1951, s. 346n.; J. Vodák: Tři herecké podobizny, 1953, s. 7–32; L. Páleníček: J. M., in Mistři českého jeviště I, 1953, s. 52–70 + M., in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 75–91 + J. M., 1954 [obr. monografie]; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 72, 74, 88; R. Nasková: Jak šel život, 1960, s. 167, 217; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, s. 27, 29n., 32n., 37, 215; L. Klosová: Kolárové, 1969, zvl. s. 186, 188, 245, 250; J. Paclt: Hudba v českém divadle a činohře 1848–1918, Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 8, 1971, s. 105–107, 111; DČD III; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, zvl. s. 69–71,73, 84, 87n.; J. Šmaha: Dělali jsme divadlo, ed. F. Černý, Hradec Králové 1982, zvl. s. 138–140, 235n.; H. Konečná a kol.: Principál komediantů, Čtení o Národním divadle, 1983, s. 44–53; L. Páleníček: J. M., 1983; O. Roubínek: František Ferdinand Šamberk, 1985, zvl. s. 233–236, 265–267, 275n., 320–322, 551–553; L. Klosová: Německá disertace o J. M., Divadelní revue 5, 1994, č. 4, s. 43n.; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, zvl. s. 149–151, 176n.; M. Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948, 2002, s. 14–20, 33–36, 56, 60, 403–408, 411n.; F. Černý: Divadelní život v Jaroměři v letech 1819–1918, 2003, s. 38n.; Z. Sílová: Komedianti na českém jevišti, Disk č. 28, 2009, s. 37–46. ■ ČHS, ES, LČL, NDp, Otto, Otto-dod; Buchner, NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 656–661
