Vl. jm. Josef Mikuláš, přídomek Boleslavský zvolil podle rodiště. Často uváděné datum narození 2. 2. 1829 zřejmě patří zemřelému bratrovi. – Pocházel z rodiny domkáře. Obecnou školu vychodil ve Staré Boleslavi, začal studovat na malostranském gymnáziu v Praze, pro nedostatek prostředků školu opustil. 1843 vstoupil do učení do Pospíšilovy knihtiskárny. Od mládí se zajímal o veřejné dění, 1848 se účastnil pražských revolučních bouří a byl vazebně vyšetřován (pro nedostatek důkazů propuštěn). Jako vyučený sazeč pracoval v knihtiskárně K. Jeřábkové, stal se tu faktorem a řídil tisk Havlíčkových Národních novin. Kolem poloviny padesátých let začal přispívat do různých periodik (Lumír, Květy, Pražský posel, Zlaté klasy), vedle překladů z francouzštiny a polštiny psal úvahy, divadelní referáty, publicistické texty, povídky aj. Od 1859 byl ženat s pražskou rodačkou Karolinou Hickeovou, v manželství se narodily tři dcery. Počátkem šedesátých let nastoupil k I. L. Koberovi, od 1862 fakticky vedl knihtiskárnu (oficiálně pověřen 1866). Žil v Karlíně, podílel se na tamní samosprávě (člen obecního zastupitelstva), v liberálním politickém ovzduší podněcoval vznik nových občanských zájmových a profesních sdružení (kupř. Zemská ústřední jednota včelařská, Typografická Beseda) a jejich časopisů (Včelař, Veleslavín). Významnou sumou přispěl do sbírek na ND. Po Koberově smrti 1866 založil spolu s Knappem nakladatelský podnik s tiskárnou (Mikuláš & Knapp). Jako nakladatel a redaktor se dostával i do konfliktů s cenzurou a policií, dvakrát byl odsouzen k trestu odnětí svobody (1867 na tři týdny, 1869 na dva týdny). 1880 se rozešel se svým společníkem, podnikal samostatně (Knihkupectví Jos. Mikuláše knihtiskárna v Karlíně, 1881) a ve spojení s J. M. Srpem (Jos. Mikuláš a spol., 1882–83). Brzy zkrachoval a závod byl prodán v dražbě. 1883 nastoupil jako faktor v knihtiskárně F. Šimáčka, 1884 se stal správcem tiskárny E. Beauforta, společenského života se už stranil. Tíživá finanční situace jej přiměla i k odchodu z Prahy. 1885 přesídlil do Jindřichova Hradce, kde pracoval jako faktor a odpovědný redaktor Landfrasovy firmy, redigoval místní list Ohlas od Nežárky. 1891 se přestěhoval do Moravské Ostravy, řídil Knittlovu tiskárnu a časopis Práce. Za mimopražského pobytu ovdověl a onemocněl rakovinou levé tváře. V červnu 1892 se vrátil do Prahy, podstoupil operaci, zanedlouho zemřel vysílením (zasažené polykací ústrojí znemožňovalo dostatečný příjem potravy). Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
Od učňovských let v Praze čile ochotničil v bývalém Anežském klášteře, U Zlatého anděla na Smíchově, na Malé Straně a jiných místech. Od 1859 se podílel na ochotnických aktivitách Měšťanské besedy v Karlíně (byl jejím starostou), jejíž soubor hrající U Červené hvězdy patřil k nejlepším v pražském regionu (začínali tu V. Budil, J. Hof, M. Pštrossová, A. Pštross ad.). Celoživotní zaujetí pro ochotnické divadlo prostupovalo téměř veškerými M. aktivitami od dramatické tvorby až po činnost nakladatelskou a redakční. Je autorem několik her, jejichž východiskem byly nejednou prozaické texty; Klicperova historická povídka Točník se stala předlohou pro rytířskou truchlohru Katovo poslední dílo, podle vlastní povídky Čechové ve Svaté zemi aneb Založení kláštera na Zderaze napsal rytířskou hru Čeští křižáci aneb Boj kříže s půlměsícem. Veselohra Vrahové v městě zesměšňující vrchnostenské úředníky vychází z povídky P. Chocholouška Překvapení. Jiné hry měly patrně předobraz v populárních kusech obrozenského repertoáru: Situační fraška Studenti na svátcích odkazuje k Haffnerovým Studentům na Děvohradě, fraška Proroka Eliáše noční čepička názvem nápadně připomíná Domácí čepičku doktora Fausta F. Hoppa. Sentimentální jednoaktovka Vypovězenec se hlásila k oblíbenému žánru melodramatu a drobný vedlejší motiv polského emigranta měl aktuální konotace. V pozdější hře České granáty zaznívala ozvěna francouzské komedie mravů. Na pražskou profesionální scénu se neprosadil žádný z M. dramatických pokusů, kočující společnosti uváděly Katovo poslední dílo. Úspěšnější byly M. překlady, zvláště Chudý písničkář R. Kneisla, který se po prvním uvedení ve StD stal vyhledávaným kusem a na repertoár ho zařazovaly téměř všechny kočující společnosti. Překlad hry K. Töpfera Vévodův rozkaz (StD 1852) je M. přisuzován chybně [LČL], autorem je J. Procházka Devítský.
Významnější byla M. práce ediční, redakční a nakladatelská. Svou ujasněnou vydavatelskou dramaturgii orientoval především k ochotníkům, neboť v ochotnickém divadelnictví spatřoval silný potenciál, který je schopen spoluutvářet národní kulturu a pospolitost, formovat společenský a veřejný život. S cílem poskytnout ochotníkům zásobárnu textů inicioval a redigoval již v Jeřábkovské tiskárně knižnici Divadelní ochotník (1861, 6 sv.), kterou přenesl do svých dalších působišť (pokračovala do 1867) a na niž navázal knižnicí Divadelní ochotník: Nová sbírka (1867–83). Divadelní texty vydával i v edicích Besední divadlo (1881–82, do sv. 20) a Nový divadelní ochotník (1884), část produkce byla zaměřena k dětem (Divadelní hry pro děti, 1871–74). Vydával J. N. Štěpánka a J. K. Tyla (Klicperu zřetelně opomíjel), současné autory a překladatele (J. L. Turnovského, E. Peškovou, A. Puldu, F. F. Šamberka), včetně efemérních (E. Aschenbrennera, H. Grunerta, J. Junghanse), v překladech hlavně autory z německojazyčné oblasti (Nestroye, Benedixe, Kaisera, Kotzebuea, Anzengrubera aj.). M. nenáročná populární dramaturgie, zahrnující také hry se zpěvy a sbírky kupletů J. Frankovského, J. Mošny, E. Züngela, zohledňovala možnosti ochotnických spolků a do značné míry vycházela vstříc požadavkům a vkusu většinového publika. Pro potřeby ochotníků uspořádal a vydával instruktivní spisky (Příruční kniha pro divadelní ochotníky, zvláště pro ředitele a pořadatele her a pro spolky českých divadelních ochotníků vůbec, 1867; Divadelní škola, 1882), též s vlastními statěmi (např. o zásadách de klamace a gestiky). V oblasti ochotnického divadla vyvíjel i činnost organizační: stál u zrodu Divadelní jednoty (zal. 1868), zastřešují cího orgánu českých a moravských ochotnických jednot, a byl členem jejího prvního výboru (s J. Barákem a J. Nerudou, předsedou V. Hálek). Začátkem šedesátých let vydal útlý spisek O důležitosti a potřebě českého divadelního listu, čtyři roky poté uvedl do života časopis Česká Thalia, který po celou dobu jeho trvání redigoval (1867–71). V tomto prvním domácím divadelním periodiku usiloval podávat přehled o českém divadelní dění (ochotnické nevyjímaje) v rozpětí geografickém, druhovém, provozním a institucionálním prostřednictvím pestrého spektra žurnalistických žánrů (kritické referáty, zprávy, informace, polemiky, portrétní medailony atd.) a přinášet zprávy ze zahraničí. V příloze byly tištěny dramatické texty. Kromě České Thalie redigoval Divadelní almanah (1869) a Besedník (1872–73).
Místo dramaturga PD, o něž se ucházel 1869, získal E. Bozděch (možná i proto 1870 tiskla Česká Thalia protibozděchovské dehonestující články). Neuspěl ani při podnikatelském pokusu jako tichý společník J. Hofa v Aréně na Komotovce (1872). Letní divadlo postavené na rozhraní dnešních Vinohrad a Žižkova se neuchytilo a jeho provoz po pár týdnech skončil; M. poté žádal o divadelní koncesi, ale byl odmítnut a arénu nevýhodně prodal (1874).
M. přínosem zůstává mnohostranný podíl na rozvoji ochotnického divadla a položení základů českého divadelního časopisectví.
Pseudonymy a šifry
Boleslavský, Havel Boleslavský, J. M. Boleslavský, J. Mik. Boleslavský; B***, J. B., J. M. B.
Teatralia
O důležitosti a potřebě českého divadelního listu, in Letopisy Národních divadel ochotnických v Čechách, 1863; Divadelní škola, 1882 (s J. M. Srpem).
Hry
Katovo poslední dílo, dle Klicperovy povídky Točník, Prokopova spol. 1854, hráno i s tit. Krále Václava první láska, t. 1861; Vypovězenec, t. 1861; Studenti na svátcích, t. 1861; Vrahové v městě, t. 1861, Čížkova spol. b. d.; Proroka Eliáše noční čepička, t. 1869; České granáty, t. in Česká Thalia 3, 1869, s. 105–107, 113–115, 121–123, kn. 1870; Čeští křižáci aneb Boj kříže s půlměsícem, t. [1878].
Překlady
A. Albini: Útěk do Afriky, StD 1862; R. Kneisel: Chudý písničkář [Die Lieder des Musikanten], StD 1862, t. 1863; [E. Labiche, E. Martin]: Bělmo na očích, t. 1863, 2. vyd. s tit. Prach do očí 1874; G. Freytag: Valentina, t. 1866; F. Schiller: Loupežníci, t. 1869; K. Blum: Nevěsta z kláštera, t. in Česká Thalia 4, 1870, s. 1–4, 9–11, 17n., Kramuelova spol. Ml. Boleslav 1875; A. v. Kotzebue: Don Ranudo de Kolibrados aneb Modrá krev, t. 1871, Kramuelova spol. Aréna v Kravíně 1872; S. H. Mosenthal: Svatojanský dvůr aneb Mocnost slova božího, t. 1871.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, 09 Stará Boleslav, matrika narozených 1828–1836, s. 19. NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 393, obr. 321 [Mikulaš Josef]. ■ J. Malý: Divadelní ochotník. Vydává J. M. B., Český obzor literární 1, 1867/68, s. 109n.; J. Neruda: Pan J. M. B., vydavatel Divadelního ochotníka, vypravuje, Národní listy 11. 3. 1881 → České divadlo VI, 1973 + nesign.: Dne 9. února…, Humoristické listy 32, 1890, č. 10, s. [1] → Podobizny IV, 1957●; úmrtí a nekrology: Světozor 26, 1891/92, s. 443; Národní listy 22. 7. 1892; Práce 21. 7. a 14. 8. 1892; Literární listy 13, 1892, s. 312; J. L. Turnovský, Osvěta 23, 1893, s. 176●; J. V. Jahn: Nešťastný proslov, Osvěta 27, 1897, s. 852; A. Veselý: Ohlas doby v Šubertově dramatu Praktikus, Lumír 54, 1927/28, s. 211; nesign.: J. M. B., Naše Polabí 7, 1929/30, č. 6, s. 95 [chybně narození a úmrtí]; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 108, 148–158, 161, 189; DČD III ■ HD, LČL, ODS [jako Boleslavský], Otto, Rieger, Wurzbach; Místopis [Praha, s. 220], NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 649–652
