Břetislav je přijaté jméno vlastenecké. – Narodil se v národnostně smíšené rodině vrchního úředníka a ředitele panství hraběte Kinského. Matka byla Češka, otcovi předkové se po několik generací hlásili k německé národnosti. Vystudoval německé augustiniánské gymnázium v České Lípěa dvouletou filozofii v Praze (1842–44). Již za studií se zajímal o českou historii, posléze o archeologii a v obou oborech dosáhl mimořádných znalostí. Hmotně zajištěn věnoval se od 1844 cele badatelské, kritické, žurnalistické a umělecké činnosti. V Praze se zpočátku stýkal s německými literáty (A. Meissnerem, K. E. Ebertem), od 1844 referoval o německých, výjimečně o českých představeních v Prag (příloha k Ost und West), od 1846 i v hlavním listu. V říjnu 1847 se stal jedním z referentů Bohemie pro česká představení a začal se více pohybovat v české společnosti. Tehdy se již zdokonalil v češtině natolik, že mohl psát i česky. Postupně přispíval do řady periodik (Union, Květy, Česká včela, Poutník, Národní noviny, Pražský večerní list, Pražské noviny, ČČM ad.). 1847 byl zvolen předsedou česko-německého uměleckého sdružení Concordia, sblížil se s J. V. Fričem a uvedl jej do tajného politického spolku Repeal. Za účast v revolučních bouřích 1848 byl stíhán zatykačem, skrýval se ve Vídni a Záhřebu, ve Vojvodině se připojil k srbským oddílům bojujícím proti Maďarům. Do Prahy se vrátil po odvolání zatykače na přelomu 1848/49, v březnu odjel do Lužice a Lipska, kde sbíral materiál k práci o Valdštejnovi a vydal německy devět Husových dopisů z Kostnice. Po ztroskotání plánu na vydání literárního almanachu na rok 1851 a po zastavení několika listů bachovskou administrativou se rozhodl založit nový časopis. V lednu 1851 získal povolení a začal vydávat beletristický a osvětový týdeník Lumír, který řídil až do své smrti. V oddílu Z Prahy a z venkova vyhradil pevné místo divadelní kritice. Zprvu ji obstarával sám, později přispívali zvláště P. Švanda ze Semčic, K. Sabina a V. Vávra (pod jménem J. S. Haštalský), jemuž ji 1857 předal a soustředil se na kulturní historii. Byl členem poroty Náprstkovy soutěže na původní české hry. 1860 stál u zrodu spolku Arkadia, sdružujícího české a německé umělce všech oborů, byl jeho předsedou, iniciátorem a hlavním pořadatelem výstavy českých starožitností (1861). Vedle česky psaných Starožitností a památek země České (publikováno sešitově od 1858, dokončeno posmrtně K. V. Zapem) vydal německy několik prací o českých hradech a zámcích. Jeho zvláštní zálibou bylo sbírání a dešifrování historických nápisů. Zemřel na selhání srdce ve věku třiceti šesti let, pohřben byl na Malostranském hřbitově v Košířích, 1911 byly ostatky i náhrobní pomník přeneseny na hřbitov v M. rodišti.
Do soudobých českých snah o velké romantické drama, námětově těžící z historie prolínané aktuálními idejemi a individualistickým pojetím jedince, se M. vřadil dvěma tragédiemi. V prvotině Záhuba rodu Přemyslovského zpracoval literárně frekventovanou látku, zavraždění Václava III. a konflikt Přemyslovců a Vršovců, typicky romantickými postupy (napínavý a spádný děj s efektními zápletkami, vyhrocené střety vášnivých postav, motivy rodové msty a nenávisti). Historický ráz podtrhují v komponované německé, latinské a staročeské úryvky ze starých či domněle starých textů (Svatováclavský chorál, Píseň vyšehradská ad.). Sociální status postav je odstíněn jazykovými prostředky (hovorová a spisovná řeč), prózu střídá nerýmovaný pětistopý trochej odkazující k Shakespearovu blankversu. Do obrazu demokratického krále, usilujícího o spojení s lidovými vrstvami proti mocnému panstvu, jež nedbá o blaho země, promítl soudobé tužby a ideály. Uvedení hry 1848 se stalo divadelní událostí předbřeznové éry; hra byla vnímána jako živé politikum, cenzura nepovolila nové nastudování (1853). Po návratu na scénu (1861) se tragédie stala jedním z častěji reprízovaných kusů v PD a objevovala se na repertoáru mnoha cestujících společností. Druhé dílo, tragédie Dimitri Ivanovič, zobrazující prostřednictvím individuálního lidského osudu konflikt mezi polským katolictvím a ruským pravoslavím, mezi východní zaostalostí a západním svobodnějším způsobem života, vychází ze Schillerova dramatického zlomku Demetrius, který M. ve vlastním prozaickém překladu do textu vkomponoval a dotvořil, opíraje se o ruské zdroje (historickou práci N. M. Karmazina a Puškinovu tragédii Boris Godunov). Zpracováním látky o caru Borisi Godunovovi a samozvanci Dimitrijovi z ruských dějin 17. stol. reagoval na potlačenou revoluci (postava uchvatitele trůnu, pojetí Dimitrije jako oběti). Podle zprávy v Bohemii napsal tragédii Arnošt Otovaldský aneb Švédové před Prahou (text nezjištěn).
S M. je spojen rozvoj odbornější divadelní kritiky, jejíž základy položil K. Havlíček, prosazující proti popisnému či pochvalnému referování hodnocení umělecké kvality. Tento přístup uplatňoval M. od počátku svého kritického působení, umělecké zřetele důsledně nadřazoval výchovné, jazykové či politické funkci díla. Vedle referátů o českých představeních na pražské scéně psal o divadelním dění ve světě, informoval o novinkách zahraniční dramatiky, komentoval činnost Sboru pro zřízení ND. Do rubriky zařazoval zprávy o kulturním životě na českém venkově (besedy, deklamatorní zábavy, divadelní společnosti, ochotnická představení). Svou erudicí, všestranným kulturním rozhledem, těsnými kontakty s pražským divadlem se stal prvořadou kritickou osobností. Přispěla k tomu i skutečnost, že Lumír byl až do druhé poloviny padesátých let jediným českým listem svého druhu; jeho divadelní rubrika je cenným pramenem informací o českém divadle té doby. V centru M. pozornosti byla především dramaturgie. V opozici vůči Tylovu programu lidového divadla prosazoval orientaci na náročnější publikum a s tím související proměnu repertoáru. Obrazy ze života, veselohry, frašky a kouzelné hry měly být nahrazeny moderní zápletkovou a situační komedií francouzskou, případně polskou a Klicperovými veselohrami. Za nezbytné považoval vymanění z vlivu vídeňské produkce (zejména její pokleslé větve). Odmítal uvádění zastaralých domácích her štěpánkovské éry, uznával Klicperovy zásluhy o rozvoj české dramatiky, neschvaloval však uvádění jeho méně zdařilých her. Proti oblíbeným dramatizacím románů stavěl současnou romantickou historickou tragédii s revoltujícím hrdinou bojujícím za své ideje. Proti estetice klasicistního dramatu propagoval volnost dramatické stavby, vyznával shakespearovské pojetí tragiky, podle níž je člověk tvůrcem vlastního osudu, ze soudobých her vysoce cenil Kolárovu Magelonu. Svými shakespearovskými referáty se zasvěcenými analýzami a výkladem o historii her přispíval k porozumění Shakespearovu dílu (značnou pozornost věnoval českým překladům) a k jeho zakotvení na české scéně. Přestože se soustřeďoval hlavně k dramaturgii a repertoáru, neponechával stranou inscenační aspekty. Vycházeje z dosavadní praxe hereckých oborů pečlivě sledoval obsazování rolí, byl však schopen ocenit dobrý výkon i tehdy, když byl herec podle jeho mínění obsazen nevhodně. Zdařilé herecké výkony většinou jen zmínil, slabé či neuspokojivé hodnotil zevrubněji, často se sžíravou ironií, ostře stíhal elementární nedostatky (neznalost textu rolí, nepřirozený přednes apod.). M. ideálem byl herec citově zaangažovaný. Svými kritikami přispíval k uměleckému růstu a rozvoji řady mladých herců (Šimanovského, Šamberka, F. Kolára). Všímal si i výtvarné stránky představení, jako umělecký historik upozorňoval na dobově neadekvátní dekorace a kostýmy. Pasáže o výtvarné složce inscenací a obsáhlé zmínky o překladatelské praxi jsou M. přínosem k divadelní publicistice celé protitylovské opozice zaměřené převážně na dramaturgii a herectví. Je autorem několika divadelněhistorických studií, z nichž Stopy selského či sousedského divadla představují první zevrubnější práci o tomto fenoménu. Jako kritik, publicista a dramatik formoval české divadlo v etapě jeho přechodu od obrozenského pojetí národně vzdělávací instituce ke koncepci akcentující uměleckou funkci a hodnotu.
Šifry a pseudonymy
Břetislaw, F. B. M., Fd, Fd., F. M., -kow-, M., -o-, +, -ρ
Hry
Záhuba rodu Přemyslovského, StD 1848, t. 1851; Dimitri Ivanovič, StD 1855, t. 1856.
Teatralia
Das Theater in der Rossengasse und die čechische Bühne unter Stöger, Bohemia 5., 7. a 9. 4. 1846; Don César a spanilá Magelona, Lumír 2, 1852, příl. 1, s. 1–4; Příspěvky k dějepisu českého divadla, tamtéž 3, 1853, s. 14–17, 41–44, 63–69, 85–89, 109–115; Stopy selského či sousedského divadla v Čechách, tamtéž 5, 1855, s. 809–813, 834–837, 855–862, 879–886, 902–909, 923–933, 951–954; Josef Kajetán Tyl, tamtéž 6, 1856, 692n., 739–741, 764–766, 787–790; Klicpera’s Schriften, Bohemia 33, 1859, s. 605, 614. ■ Výbor: Pražská Thálie kolem 1850, ed. J. Ludvová, 2010.
Prameny a literatura
LA PNP: fond Varia [fragment M. pozůstalosti]. ■ Bohemia 24. 3. 1848 [zpráva o tragédii Arnošt Otovaldský]●; ref. Záhuba rodu Přemyslovského: nesign., Pražský večerní list 8. 2. 1850; -n-, Pražské noviny 9. 2. 1850; Š., Květy 15, 1848, s. 63, 67n., 69n.; Jasoň, Ost und West 12, 1848, s. 28●; J. Malý: Přehled literární činnosti Čechů od r. 1848 až do nynější doby, ČČM 26, 1852, sv. 3, s. 81–108, sv. 4, s. 3–27●; ref. Dimitri Ivanovič: nesign., Pražské noviny 2., 3., 4. a 5. 5. 1855, 31. 1. a 1. 2. 1856; J. N. [Neruda], Obrazy života [1], 1859, s. 118 → České divadlo I, 1959; J. N. [Neruda], Hlas 19. 1. 1864 → České divadlo II, 1951; H. [V. Hálek], Národní listy 19. 1. 1864●; ref. Záhuba rodu Přemyslovského: J. Neruda, Čas 30. 7. a 12. 12. 1861 → České divadlo I, 1959; G. P. [Pfleger Moravský], Národní listy 30. 7. 1861; -a. [P. Švanda], Lumír 11, 1861, s. 738, 1098; H. [V. Hálek], Národní listy 22. 1. 1863; ř-: [F. V. Jeřábek], tamtéž 30. 10. 1864; J. N. [Neruda], Hlas 31. 10. 1864 → České divadlo II, 1951; uh. [V. Guth], Politik 23. 1. 1873; O. H. [Hostinský], Pokrok 26. 1. 1873 → Otakar Hostinský o divadle, 1981●; nekrology: Národní listy 24. 9. 1862; ∆ [J. Neruda], Hlas 24. a 26. 9. 1862 → Literatura I, 1957; J. Gundling, Bohemia 25. 9. 1862; Čas 25., 26., 27. a 28. 9. 1862; Lumír 12, 1862, s. 913, 955, 1241n.; Z. [K. V. Zap], Památky archaeologické a místopisné 9, 1862/63, s. 192●; H. [V. Hálek]: Češi dle zápisek policejních, Národní listy 6. 10. 1864 + šifra V. H.: F. B. M., Zlatá Praha 1, 1864, s. 90n.; F. K. [Kolár]: Zpomínky na F. M., Rodinná kronika 6, 1865, s. 14, 37; J. Pasquin [J. Voborník]: Česká historie a české drama, Česká včela 4, 1879, s. 126n., 133–135, 146–148; nesign. [J. Neruda]: F. B. M., Humoristické listy 23, 1881, s. 418 → Podobizny I, 1951; nesign.: Literární pozůstalost F. B. M., Národní listy 4. 1. 1883, odp.; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatické ho básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 553; A. Meissner: Geschichte meines Lebens II, Wien– Teschen 1885, s. 9–12; nesign. [J. Neruda]: F. B. M., Zlatá Praha 3, 1885/86, s. 219, 234n. → Literatura III, 1960; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české, Literární listy 10, 1889, s. 102 → Theatralia I, [1912]; J. Kubín: Spor M. s Tylem, Česká Thalia 5, 1891, s. 169n., 196–198; J. L. Turnovský: Spor M. s Tylem, tamtéž, s. 184; J. Máchal: F. B. M., Lumír 34, 1905/06, s. 1–8 + F. B. M. jako divadelní kritik, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 1–3, 19–21, 34n., 47n., 61n., 77–80; K. Hikl: Český kosmopolitismus básnický, Česká kultura 1, 1912/13, s. 302n., 332–335, 439n., 455–458, 532–534 + Zásluhy F. B. M. o české divadlo, Scena 1, 1913/14, d. 2, s. 43–46, 90–92; J. Herain: O původu a narození F. B. M., Časopis Společnosti přátel starožitností českých 21, 1913, s. 32–34; J. Máchal: F. B. M. a Shakespeare, Národní politika 3. 5. 1916 + Dějiny českého dramata, 1917, s. 135–138, 143n.; A. Bajerová: Z české revoluce 1848, 1919, s. 19–40; M. Hýsek: M. jako kritik a dramatik, Listy filologické 48, 1921, s. 249–270; J. L. Seifert: Schillers Demetrius in Böhmen, Euphorion [Bamberg–Leipzig– Wien] 23, 1921, s. 377–388; M. Novotný: Záhuba rodu přemyslovského, Cesta 4, 1921/22, s. 698–699, 724–727; K. Svoboda: Záhuba rodu přemyslovského, Naše doba 29, 1921/22, s. 571–576; ne-sign.: O osudech Schillerových dramat v Čechách, Zvon 22, 1921/22, s. 44; B. Václavek: F. B. M., Česko slovenské noviny 23. 9. 1922; Š. Jež: Dějiny Lumíra, Lumír 50, 1923, s. 48–51; F. Strejček: Proč zanevřel F. B. M. na Jos. K. Tyla?, Zvon 34, 1933/34, s. 215–218; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 5–9, 25n., 34, 39n.; A. Veselý, in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 63n.; J. K. [Kopecký]: Příklad let padesátých, Lidové noviny 22. 9. 1942; H. Procházková: Ruské prvky v M. dramatě Dimitr Ivanovič, Slovesná věda 2, 1948/49, s. 57–59; J. Kopecký: Konflikt M.–Tyl v zrcadle úředních dokumentů, in sb. Listy z dějin českého divadla I, 1954, s. 241–248; J. V. Frič: Paměti, 4. vyd., ed. K. Cvejn, d. 1, 1957, s. 142, 144, 146, 324–326, 331n., 343, 356, 417, 486; d. 2, 1960, s. 19, 26, 132, 184, 221, 226n., 230n., 234, 240–242, 246–249, 322, 329, 396, 419, 426, 461, 480, 509, 511, 518, 529, 532n., 548, 610, 613, 637, 654, 668; d. 3, 1963, s. 298, 303; J. Císař: Život jevišti. Formování české realistické kritiky, 1962, s. 8–10; L. Klosová: Kolárové, 1969, s. 47–64; DČD II; DČD III; M. Vojtíšková: Vztahy F. B. M. k ruské literatuře, in sb. Cesty nezapomenuté a nezapomenutelné, Česká Lípa 1977, s. 41–47; O. Špecinger: F. B. M., in sb. Českolipsko literární 6, 1984, s. 43–62; N. Kvítková: Jazykové zpracování M. tragédie z českých dějin, in SPF UK, Filologické studie 19, 1994, s. 27–37; L. Klosová: Divadlo F. B. M., Divadelní revue 5, 1994, č. 3, s. 3–19 + Divadelní kritiky F. B. M., tamtéž, s. 65–78 + Poslední Přemyslovec z doby předbřeznové, in Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, eds. E. Šormová, M. Kuklová, 2005, s. 311–320; J. Císař: Přehled dějin českého divadla, 2006, s. 77n.; M. Pokorná: M. Lumír ve světle úředních dokumentů. Případ Palacký, Literární archiv 38, 2006, s. 171–179; V. Petrbok: Kdo byl F. B. M., in F. B. M.: Pražská Thálie kolem 1850, ed. J. Ludvová, 2010, s. 5–53. ■ ADB, Kočí, Komenský, LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; Laiske, NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 645–649