Původní příjmení rodiny M., psané též Meizner a Meistner, se posléze pozměnilo na Maizner, Mayzner i Majzner. – M. patřil k jedné z nejstarších a nejvýznamnějších českých loutkářských rodin. Zřejmě prvními loutkáři rodu byli propuštěný vojín Jan M. (* asi 1773 Vrchlabí), jenž žádal 1790 o loutkářské povolení, a jeho bratr František M. (*9. 2. 1782 Vrchlabí). Oba působili ve východních Čechách a v Podkrkonoší. Od dvacátých let 19. stol. hráli v tomto regionu také Josef a Jenovefa M. z Rychnova n. Kněžnou, jejichž syn Josef M. ml. hrál s loutkami 1839–69 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jan M. (*1782 Kaňk) usazený v Rychnově provozoval od 1824 stínové divadlo, Emanuel M. z Rychnova († 1857 Josefov) hrál loutkové divadlo 1840–57. Další větev tvořili M. z Klokočova u Chotěboře, z nichž Jan, Josef a Celestin získali loutkářské oprávnění v polovině 19. stol. Bližší údaje o příbuzenských vztazích jednotlivých větví nebyly zjištěny.
M. otcem byl František M. z Vrchlabí, který se posléze usadil v Levíně (u Nové Paky). S manželkou Marií, roz. Soukupovou, měl pět synů, z nichž se František a Vilém věnovali loutkovému divadlu. M. měl od 1832 povolení k loutkářským produkcím pro pět východočeských krajů a od 1840 pro celé Čechy, působil ale především ve východních Čechách, kde si získal velkou popularitu. Patřil k loutkářům, kteří byli známi pečlivou starostlivostí o celkový stav své scény, a zvláštěo její výtvarnou stránku. Loutky mu vytvořil novopacký řezbář A. Sucharda st. M. pestrý repertoár zahrnoval téměř všechny významné loutkové hry té doby a je z něho zachováno pět her: Kníže Alexandr neboli Vývoda z Pavie, Strejček Škrhola aneb Historie o dvou loupežníkách pod názvem Korando a Špadolino (oba 1843), Čarodeník Barnabáš aneb Zavinšovaná princezna Irenie (1847), Loketský zvon (podle Klicpery, 1853), Titus Manlius (zlomky, nedat.). Z charakteru scénických poznámek je zřejmé, že jde o přepisy starších textů, které byly hrány na loutkové scéně již delší dobu, a o zatím vůbec nejstarší dosud známé záznamy loutkových her hraných na našem území v první čtvrtině 19. stol. Nejpozoruhodnějším textem souboru je hra Čarodeník Barnabáš se jménem autora, poděbradského učitele M. Minideho na tit. stránce (jde o ojedinělý případ; rukopisy původních českých loutkových her z první poloviny 19. stol. autory neuvádějí). Srovnání několika verzí hry (jiní loutkáři hráli zkrácenou či zkomolenou) dovoluje usuzovat, že M. se nejvíc blížil originálu, nebo že text možná získal přímo od autora. V opisech synů Františka a Viléma se zachovaly další hry nejstaršího repertoáru evropských loutkářů 18. stol. (např. Herkules neboli Dobytí obydlí knížete Pluta, Historie o králi Asperusovi neboli O tom pyšném a vysokomyslném Kámanovi, Faust, Posvícení v Hudlicích, Jenovefa), které asi také uváděl. I kusé znalosti o M. repertoáru naznačují, že patrně patřil k principálům, kteří se nespokojovali s přebíráním známých textů, ale iniciativně hledali nové literární zdroje.
Prameny a literatura
J. Veselý: Zapadlí loutkáři, Národní politika 16. 4. 1911, příl. + Ze slovníku dřevěného herectva loutkářské dynastie Maiznerovy, Národopisný věstník českoslovanský 8, 1913, s. 38–56 + O loutkách lidových i umělých, Národní politika 29. 3. 1925 + Loutkářská dynastie Maiznerů z Nové Paky, Loutkář 15, 1928/29, s. 158–168; J. Bartoš: Staré rukopisy loutkářské rodiny Majznerů, Loutková scéna 4, 1947/48, s. 24–28, 69–71, 85–90, 121n., 132–134, 147–150 + Loutkářská kronika, 1963, s. 228, 262n.; A. Robek: Nalezený rukopis loutkové hry divadla Meissnerova, in sb. Etnografie národního obrození II, 1976, s. 3–7; A. Dubská: Proměny jedné hry, Československý loutkář 42, 1992, s. 250–251 + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 95–97
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 633–634
