Roz. Vlčková. Byla jedinou dcerou Václava V., dramatika, publicisty a vydavatele renomované revue Osvěta. Kulturní rodinné prostředí jí od útlého dětství otevíralo přístup do světa umění. Na hereckou dráhu se připravovala u heroiny O. Sklenářové-Malé, v říjnu 1890 debutovala v ND a po pohostinských vystoupeních byla angažována, pravděpodobně i kvůli otci. Ve svém jediném působišti setrvala dvaadvacet let až do penzionování 1912. Příležitostně vystupovala v Brně, Plzni, Táboře, Kutné Hoře, Slaném aj. 1900 se provdala za herce Františka Matějovského, v manželství se narodila dcera Božena (1903–1960, provd. Fišárková), která se stala malířkou. Po odchodu do výslužby žila M. dlouhá léta v soukromí. Zemřela sešlostí věkem, urna s jejím popelem byla uložena na pražském Vyšehradském hřbitově.
První dvě velké role, v nichž M. vystoupila v ND (tit., Vlček: Milada; Nataša Palm: Náš přítel Něklužev) předznamenaly jednu linii jejího hereckého repertoáru, kterou tvořily romantické heroiny (Vlčkova Eliška Přemyslovna, Schillerova Marie Stuartovna, Kolárova Monika). Hojněji se však uplatňovala v postavách něžných milovnic (např. Shakespearova Hero v Mnoho povyku pro nic či Bianka ve Zkrocení zlé ženy, Elisa v Molièrově Lakomci, Amalie v Schillerových Loupežnících, senzitivní Dana ve Vlčkově Povodni). Byla drobnější postavy (obor heroin byl spojován se vznosnou, majestátní figurou), jinak měla pro oba typy postav žádoucí fyzické předpoklady: souměrnou tvář, výrazný pohled tmavých očí, a především zvučný, tvárný, i když nepříliš nosný alt. Většinu velkých rolí (vyjma postav z otcových her) alternovala s kolegyněmi zvučnějších jmen (O. Sklenářovou-Malou, M. Bittnerovou, H. Benoniovou, L. Danzerovou i H. Kvapilovou), úlohy po nich nezřídka přebírala. K vynikajícím hereckým individualitám v dámské části souboru ND se však nepřiřadila; nedosahujíc jejich uměleckých kvalit zaujímala jako interpretka milovnic a heroin trvale druhou pozici. Její herectví založené na propracované deklamaci a efektním gestu se dobře uplatňovalo v divadle tzv. vysokého slohu doznívajícího v ND v devadesátých letech, v poslední dekádě Šubertovy éry. Vedle několika stěžejních rolí vytvořila velké množství vedlejších postav. Vytříbený mluvní projev ovlivněný školením u O. Sklenářové-Malé došel uplatnění zejména v rolích z básnických veršovaných dramat Shakespearových, Vrchlického a Turinského. Hojně byla využívána pro dívčí postavy starších i soudobých domácích autorů (Ivana v Klicperově Zlém jelenu, Rozárka v Tylově Strakonickém dudákovi, Božena ve Štolbově Vodním družstvu, Verunka ve Stroupežnického Našich furiantech), zvládala i postavy vysloveně komické (Efrozina v Tylově Jiříkově vidění). S elegancí a noblesou ztělesňovala dámy velkého světa ve francouzských salonních hrách a v komediích Bozděchových, dokázala však ztvárnit i jadrné lidové figury (Pepička, Nestroy: Lumpacivagabundus). Po změně ve vedení ND (1900) se dostávala do pozadí; její vnějškový, řemeslně bravurní, avšak strojeně a vyumělkovaně působící projev se stále zřetelněji rozcházel se stylem psychologického divadla, vyžadujícím prohloubení a zniternění výrazu. V posledních letech hrála povětšině už jen malé a epizodní role.
Role
ND
Milada (V. Vlček: Milada) j. h., Nataša (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev) – 1890; Elisa (Molière: Lakomec), Lenora (H. Sudermann: Čest), Hero (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Oberon (týž: Sen v noci svatojanské), Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Airopa (J. Vrchlický: Smrt Hippodamie), Dana (V. Vlček: Povodeň) – 1891; Bětuška Kyralová (F. A. Šubert: Jan Výrava) – 1892; Tonička (F. X. Svoboda: Rozklad), Emma (F. Cavallotti: Dcera Jeftova), Kristian (E. Scribe: Salický zákon), Běla (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj), Bianka (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Rozárka (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1893; Ludmila (G. Pfleger Moravský: Telegram), Božena (J. Štolba: Vodní družstvo), Pepička (J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek), Helena (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Václav (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Auda (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech), Gabriela (L. Stroupežnický: Pan Měsíček, obchodník), Verunka (týž: Naši furianti), Olympie (A. Dumas ml: Dáma s kameliemi) – 1894; Monika (J. J. Kolár: Monika), Rosa Guerinová (O. Feuillet: Pařížský román) – 1895; Ludmila (F. Turinský: Angelina), Athénais (E. Legouvé, E. Scribe: Adrienna Lecouvreurová), Amalie z Edelreichu (F. Schiller: Loupežníci) – 1897; Verena (J. J. Kolár: Pražský žid), Máša (A. S. Suvorin: Taťana Rěpina), Ivana (V. K. Klicpera: Zlý jelen), Živa (J. Zeyer, h. J. Suk: Radúz a Mahulena), Elisa (E. Bozděch: Světa pán v županu), Minka (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast), Lauretta de Sade (J. Vrchlický: Soud lásky) – 1898; Eliška Přemyslovna (V. Vlček: Eliška Přemyslovna), Jesika (W. Shakespeare: Kupec benátský), Princezna (J.-F.-A. Bayard, Dumanoir: Vikomt z Letoriéru), Týny (J. Štolba: Na letním bytě), Marie Stuartovna (F. Schiller: Marie Stuartovna), Efrozina (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1899; Magda (G. Hauptmann: Potopený zvon), Marina (L. N. Tolstoj: Vláda tmy), Jitka (F. X. Svoboda: Čekanky) – 1900; Hraběnka Capuletová (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – 1901; Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Markytka (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1902; Paní Sörbyová (H. Ibsen: Divoká kachna), Duch země (I. Madách: Tragedie člověka) – 1904; Paní z Klebců (H. Sudermann: Domov) – 1907; Vévodkyně fridlandská (F. Schiller: Valdštejn) – 1909; Chůva (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola), Lízalka (V. a A. Mrštíkové: Maryša) – 1911.
Prameny a literatura
J. Lý [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 349n. [Milada]; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 24, 1889/90, s. 567 [Milada]; 25, 1891, s. 96 [Nataša, Náš přítel Něklužev]; š. [J. Kuffner], Národní listy 2. 12. 1891 [Dana, Povodeň]; -r., Zábavné listy 15, 1893, s. 383 [Emma, Dcera Jeftova]; J. M. [Merhaut]: Slečna V. jako Monika, Moravská orlice 9. 4. 1895 + Druhé vystoupení slečny V., tamtéž 11. 4. 1895●; k osmdesátinám: k, Svobodné slovo 21. 6. 1949. ■ Masaryk, NDp, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 627–629
