Křtěn Jakub Josef Dominik. Pocházel z měšťanské rodiny, otec byl krejčovský mistr. Po gymnáziu vystudoval filozofii a práva na pražské univerzitě (abs. 1835). Právnické praxi se však nevěnoval. Zpočátku působil ve šlechtických rodinách jako vychovatel. Spolupracoval s J. Jungmannem na Slovníku česko-německém. Založil a vedl knižnici překladové literatury Bibliotéka zábavného čtení (1835–47), redigoval časopisy Denice a Květy. Ještě před B. Němcovou a K. J. Erbenem vydal soubor Národní české pohádky a pověsti (1. vyd. 1838 obsahovalo sedm textů, 4. vyd. čtyřicet), avšak upravoval je podle dobové potřeby. Od mládí projevoval vlastenecké smýšlení a politicky se angažoval. 1848 byl zvolen členem Národního výboru, účastnil se Slovanského sjezdu, po potlačení revoluce uprchl před hrozícím policejním stíháním do Vídně, kde psal politické příspěvky do listu Allgemeine Slawische Zeitung a pražského periodika Constitutionelles Blatt aus Böhmen. Po návratu do Prahy odmítl redigovat vládní Pražské noviny (1850), vydával Pražský prostonárodní list (1850–51). Za bachovského absolutismu pracoval jako korektor spisů Matice české (1851–63), po jeho pádu se intenzivně věnoval překladatelské, kritické, organizační a osvětové činnosti. Napsal řadu jazykových učebnic a příruček (mj. Praktische čechische Sprachlehre für Deutsche, 1851), autorsky a redakčně se podílel na Riegrově Slovníku naučném (vedl redakci sv. 3–11), vydal jeho zkrácenou verzi, pracoval na koncepci Ottova slovníku naučného. 1870 se stal členem KČSN. Po krátkou dobu vlastnil knihkupectví (1876), ale v podnikání neuspěl. Poslední léta života strávil v městském chorobinci na Karlově, kde zemřel. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Po celý život vyvíjel bohatou překladatelskou činnost (A. von Kotzebue, G. E. Lessing, Ch. Dickens, W. Scott, F. R. de Chateaubriand, G. Sand, H. Ch. Andersen, A. Manzoni aj.) a seznamoval českou veřejnost s americkým písemnictvím i dějinami (šestisvazkový spis Amerika od času svého odkrytí až do nejnovější doby, 1853–57; Soustátí americké a jeho ústava, 1872). Souběžně se věnoval práci literárněkritické a literárněhistorické, kterou poznamenalo jeho názorové sepětí s jungmannovským programem a klasicistní poetikou. Nové umělecké tendence literárního vývoje nebyl schopen přijmout a pro své konzervativní názory byl ostře kritizován příslušníky mladší generace, např. J. Nerudou.
První M. kontakty s divadlem spadají do doby jeho studií. Tehdy se připojil k české ochotnické družině v Kajetánském divadle vedené J. K. Tylem. 1834 tu hrál lichváře Šnadadru (Štěpánek: Berounské koláče), podle J. Kašky znamenitě, a neurčenou roli v Kotzebuově frašce Zmatek nad zmatek. Je pravděpodobné, že účinkoval i v dalších představeních. S divadlem pak byla spjata jeho činnost kritická, a zvláště překladatelská. Spolu s J. J. Kolárem, J. Čejkou, L. Čelakovským a F. Douchou patřil k prvním českým překladatelům Shakespeara z originálu. M. překlad Othella (1843) je vůbec prvním metrickým, neupravovaným a nekráceným překladem Shakespearova dramatu, který vyšel česky tiskem. Na souborném vydání Shakespearova dramatického díla (prostřednictvím Matice české vydala ČAVU nákladem J. Otty 1855–72) se podílel jedenácti překlady a studií, která edici uzavírala. Pro matiční vydání přepracoval Kolárův překlad Hamleta a později ho dokonce vydal pod svým jménem, na což ostře reagoval původní překladatel. Z jeho shakespearovských překladů se scénicky uplatnily pouze tři. M. se jako jeden z prvních zabýval teoreticky otázkami literárního překladu, který pokládal za uměleckou tvorbu, jejímž předpokladem je vedle samozřejmých schopností jazykových literární talent, schopnost vcítění do autorova světa a znalost kulturních a historických reálií. Byl zastáncem co nejdoslovnějšího přetlumočení díla včetně jeho formální výstavby. U Shakespearova „pětistopého jambu“ upozorňoval na jeho přirozenost v originále, kterou požadoval při převedení do češtiny, avšak netrval bezpodmínečněna přesném dodržení délky verše, které by mohlo narušit plynulost češtiny. Pro charakteristické dvojsmyslné slovní hříčky neměl pochopení (považoval je za bezcenné a znešvařující dílo génia) a doporučoval je spíše vyložit než přeložit. Dobovou praxi úprav a lokalizací cizích dramatických textů odmítal u významných literárních děl, ale připouštěl ji v zájmu srozumitelnosti u děl určených lidové zábavě. Pozornost věnoval českým překladům Shakespearových her, kritickému rozboru podrobil Čelakovského překlad Krále Leara. Pod názvem Kytice z dramatických spisů Williama Shakespeara vydal 1873 soubor citátů na vybraná témata, např. láska a manželství, válka, smrt, mužové, fantazie (úryvky citoval bez uvedení autora překladu a často je upravoval), a publikaci doprovodil obsáhlým životopisem autora, jehož jméno psal zásadně bez koncového -e. Do češtiny přeložil poprvé Molièrova Lakomce a Lessingova Nathana moudrého; tisk informoval o překladu Calderónovy hry Veřejné tajemství.
Pseudonymy, šifry
J. B. Malý, Budislav, Václav Pravda, -a-, B., J. B. M., J. M., J+M+, J. M. B., K, K., m, M., M. J., H, ý.
Překlady
W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, StD 1842, t. 1843, opr. vyd. 1869; týž: Veselé ženy windsorské aneb Potrestaný starý nezbeda, StD 1856, t. 1858 bez podtitulu; týž: Král Jindřich VI., d. 1, t. 1858; týž: Mnoho povyku pro nic za nic, StD 1859, i t.; týž: Král Jindřich VI., d. 2, t. 1861; týž: Troilus a Kressida, t. 1861; týž: Král Jindřich VI., d. 3, t. 1862; týž: Konec vše napraví, t. 1869; týž: Jak se vám to líbí, t. 1870; týž: Marná lásky snažení, t. 1870; týž: Perikles, kníže Tyrský, t. 1872; týž: Antonius a Kleopatra, t. 1880; týž: Hamlet, princ dánský, t. 1883; týž: Makbeth, t. 1885; Molière: Lakomec, t. 1852; G. E. Lessing: Nathan moudrý, StD 1857, t. 1865.
Teatralia
O překládání klasiků se zvláštním zřetelem na Shakespeara, ČČM 28, 1854, s. 501–524; Dramatická díla Williama Shakespeara [...] Král Lear. Přeložil Ladislav Čelakovský, ČČM 31, 1857, s. 110–119; Dva překlady Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, Pokrok 13. a 14. 12. 1870 → Výbor drobných spisů J. Malého, 1876; Shakespear a jeho díla, 1873; William Shakespear, in Kytice z dramatických spisů Williama Shakespeara, 1873.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik, HŠ N9, matrika narozených fary u sv. Haštala 1808–1819, s. 149. LA PNP: osobní fond, inventář → I. Sládková, 1999. ■ Ref. př. Othello: W. N. [Nebeský], Květy 10, 1843, příl. 4; J. E. W. [Vocel], ČČM 17, 1843, s. 293–297●; Redakcí [J. Neruda]: První a poslední slovo panu J. M., Obrazy života [1], 1859, s. 115n. + pod vl. jm.: Něco o posledním slově, tamtéž, s. 236n., obojí → Literatura I, 1957; J. Kaška: Zápisky starého komedianta, Rodinná kronika 4, 1864, s. 55 → Kajetánské divadlo, ed. A. M. Píša, 1937; Národní listy 17. 11. 1866 [zpráva o př. Calderónovy hry Veřejné tajemství]; nesign.: J. M. Nástin životopisný, in J. M.: Výbor drobných spisů III, 1876; V. A. Černý: J. M., in sb. Slavín 3, usp. C. Frič, J. Hudec [1880], s. 35–43; J. J. Kolár: Slavnému novému překladateli Shakespearova Hamleta, panu J. M., Národní listy 4. 9. 1883 [M. odpověď tamtéž 8. 9. 1883]●; nekrology: Pokrok 8. 3. 1885; Národní listy 8. 3. 1885; Zábavné listy 7, 1885, s. 311; Zlatá Praha 2, 1885, s. 162; Ruch 7, 1885, s.134n.; Anubis [J. Vrchlický], Lumír 13, 1885, s. 144; nesign. [J. V. Sládek], tamtéž, s. 144●; nesign. [J. Neruda]: J. M. , Humoristické listy 31, 1889, s. 284 → Podobizny IV, 1957; O. Fischer: Mackbeth v Čechách, Naše doba 23, 1915/16, s. 490–505 → K dramatu, 1919; K. Mušek: K českým překladům a vydáním Shakespeara, Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 354–356; J. Baudiš: Příspěvky ke kritice českých překladů shakespearských, Časopis pro moderní filologii 5, 1915–17, s. 119–130, 217–233, 317–331, 416–436; F. Páta: K historii překladů Shakespearových dramat, ČNM 107, 1933, sv. 2, s. 221–224; J. Levý: České theorie překladu, 1957, s. 105–107, 163n., 252, 270 [zde M. stati O překládání klasiků /.../, Dva překlady /.../]; O. Vočadlo: Český Shakespeare, in W. S.: Komedie I, 1959, s. 31–39, 49, 61; DČD II; DČD III; L. Vykoupil: J. M. jako historik Spojených států amerických, in SPFF BU 41, 1992, ř. C – historická 39, 1992, s. 67–79; M. Szabo: Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III, 2011, s. 125; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, 2012, zvl. s. 132–136, 1094n., př. Othello, s. 569–644. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger, Wurzbach; NAlb, Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 620–621
