Někdy uváděn jako Šimon K. M. – Narodil se v rodině síťaře. Vychodil německou základní školu. Na staroměstském Akademickém gymnáziu, kde začal studovat 1812, se pod vlivem J. Jungmanna (učil jej od 1815) orientoval na český národní program. Byl vynikajícím žákem, věnoval se zejména literatuře, klasické filologii, hudbě, zpěvu a deklamaci. 1818–21 absolvoval filozofii. Již za studií začal překládat (jako gymnazista přetlumočil ukázku z Homérovy Iliady, později německé básníky) a do vlastenecké společnosti se uvedl při oslavě svátku prof. A. Klara veřejnou deklamací čtrnáctého z Pindarových Zpěvů olympských v řečtině. Po ukončení studií poskytoval pro obživu soukromé lekce. Žádané místo profesora nezískal; po udání, že v berlínském časopisu Der Gesellschafter publikoval 1822 necenzurovaný článek o situaci českého písemnictví, byl policejně vyšetřován a evidován jako politicky podezřelý. Věnoval se široce koncipované kulturní práci v duchu jungmannovského programu: Překládal, studoval slovanské literatury, hrál s ochotníky v domácím Teisingerově divadle, vydal obsáhlou antologii současné české poezie pro potřeby veřejného přednesu na vlasteneckých podnicích (Krasořečník aneb Sbírka básní k deklamací, 1823). Po získání profesorského místa na jičínském gymnáziu (1828) se následujícího roku oženil se zpěvačkou Marií Šulcovou († 1847; vystupovala v ochotnickém divadle rodiny Teisingerovy, 1826–29 ve StD). V novém působišti M. pokračoval v literární práci, spolu s manželkou organizoval kulturní a společenský život, byl uměleckým vedoucím trauttmansdorffského zámeckého divadla, kde jeho choť koncertovala, zasadil se o zvýšení úrovně vyučování českého jazyka, zajistil dodávání českých novin a pomýšlel i na založení českého divadla. V létě 1846 pobýval jako každoročně v lázních Šternberk u Smečna, kde se léčil s tuberkulózou, během následného pobytu v Praze se nemoc fatálně zhoršila. Zemřel ve Všeobecné nemocnici, pochován je na Olšanských hřbitovech.
Jako přívrženec jungmannovského kulturního konceptu usiloval M. také svými pracemi pro divadlo uvést do českého jazykového kontextu umělecky náročná díla. Ve hře Ženichové vytvořil na motivy starší německé frašky kultivovanou, formálně vybroušenou veršovanou veselohru s vtipně pojednanou jednoduchou zápletkou. Dílko dlouho platilo za vrchol české komediografie a bylo několikrát zhudebněno. Další komedie Půjčka za oplátku (zaměňovaná se starší veselohrou Jüngerovou přeloženou J. N. Štěpánkem, tisk 1818, prov. StD 1819) představovala pokus o hru ze současnosti, v dobové produkci však nikterak nevynikla. Jednoaktovou veršovanou (pětistopý trochej) „smutnohru“ Bulhar původně sepsal jako ukázku tragického žánru pro Jungmannovu Slovesnost (pro niž též excerpoval). Na půdorysu příběhu z Turky okupovaného Bulharska, převzatém z Christmanovy povídky, se snažil uplatnit tragickou ironii a v titulní postavě vytvořit hrdinu, jehož vášnivá touha po pomstě má osudné důsledky. V pětiaktové tragédii Záviš, pán z Růže, inspirované Palackého studií o mocném Vítkovci (ČČM 1831) a napsané nejprve německy (Zawisch von Falkenstein, rkp.), se nejvíce přiblížil formálnímu i myšlenkovému ideálu klasické a klasicistní poetiky, jak byl formulován ve Slovesnosti. Sevřená syžetová kompozice dodržuje zásadu jednoty místa, děje a času, titulní postava vykazuje sice výrazné romantické rysy, v celku dramatu je však pojednána jako velkolepý hrdina, který sebe i své potenciální dílo zničí nedostatkem smyslu pro míru, a jeho individuální vzpoura je ukázána jako něco, co zákonitě vede ke krachu. Hra měla premiéru 1846 v StD, v roli Záviše a královny Kunhuty vystoupili manželé Kolárovi.
M. obohatil české divadlo také aktivitou překladatelskou. Už jeho první divadelní překlad, Goethova Ifigenie na Tauridě (t. 1822), byl průkopnickým dílem. M. úsilí plynule a přesně tlumočit originál naráželo na nedostatek příhodných českých výrazů, avšak ve vlasteneckých kruzích bylo vysoce ceněno. Zpočátku používal časomíru, na základě vlastního zkoumání českého verše i překladatelské zkušenosti dospěl koncem dvacátých let k prozódii přízvučné, která otevřela jeho dílu nové možnosti. Přiklonil se k ní např. při překládání Raupachovy hry Nevolníci aneb Isidor a Olga (1834), kde ještě před Máchou exponoval otázky existenciální. Z velkorysého mladického záměru přetlumočit všechna významná dramata Schillerova uskutečnil pouze zlomek: Přeložil jednu scénu závěrečné části trilogie Valdštejn a tragédii Panna Orleánská, jejímž převodem přispěl k vývoji českého blankversu.
Překládal také hry se zpěvy (např. Raimund, h. Drechsler: Diamant krále duchů), hudební vzdělání a cit uplatnil v převodech libret,jimiž ve dvacátých letech vedle J. N. Štěpánka a J. K. Chmelenského vytvářel repertoárovou zásobu konstituujícího se českého operního divadla (Weigl: Rodina švejcarská a Sirotčí dům; Cherubini: Vodař; Rossini: Lazebník sevillský a Othello, mouřenín benátský; Spontini: Vestálka; Mozart: Don Juan aneb Prostopášník potrestaný; Rösler: Elisena, kněžna volharská; Grétry: Kníže Raoul, nazván Modrovous; Bierey: Vladimír, kníže novgorodský; Spohr: Faust). Nad otázkami libreta a jeho překladu se zamýšlel v předmluvě k vydání svého překladu Mozartova Dona Juana (1825). M. teoretický zájem o drama i záliba v klasicismu se projevily paralelním českým a německým, bohatě komentovaným překladem Horatiova Listu o umění básnickém. Ve dvacátých letech se věnoval také divadelní kritice. Svými referáty, v nichž se soustředil zejména k textu a mluvě, respektive zpěvu, přispíval do Čechoslava, pro první ročník ČČM (1827) napsal souhrnné zhodnocení tří uplynulých sezon. Také jako kritik volal po umělecky vybroušeném repertoáru. Veškeré M. divadelní aktivity prostupovala snaha pozvednout české divadlo na vyšší úroveň myšlenkovou a estetickou a etablovat ve vznikající národní kultuře klasický kulturní model.
Pseudonymy a šifry
S., S-, K. M., Š. M., Š. M-á-k.
Hry
Ženichové, StD 1824, t. 1826, uprav. vyd. 1841; Půjčka za oplátku, t. 1846; Bulhar, t. [1846], PD 1879; Záviš Vítkovec, pán z Růže aneb Pokuta za zrádu, StD 1846, t. s tit. Záviš, b. d. ■ Souborně: Nové divadelní hry, 1846; Spisy S. K. M. I, 1883.
Překlady
J. W. Goethe: Iphigenia v Taurii, t. 1822; F. Schiller: Valdštejnova smrt, ukázka t. in Čechoslav 1825, s. 497–499; F. Raimund: Diamant krále duchů, h. J. Drechsler, StD 1827; Q. Horacius Flaccus: De arte poetica liber, t. 1827 (i do něm.); E. Raupach: Nevolníci aneb Isidor a Olga, StD 1834, i t.; F. Schiller: Panna Orleanská, StD 1838, i t. ■ Do němčiny: F. Turinský: Angelina, t. 1828. ■ Souborně: Spisy S. K. M. II, 1884.
Prameny a literatura
Nesign. [S. K. M.], autoreferát Ženichové, Čechoslav 6, 1825, s. 599n.●; Ref. př. Panna Orleánská: Pipo [V. J. Picek], Ost und West 2, 1838, s. 422; P. [V. K. Püner], Česká včela 9, 1842, s. 64●; nesign. [J. N. Štěpánek], tamtéž 10, 1843, s. 108 [k námětu Ženichů]; R., ref. Záviš Vítkovec, Bohemia 12. 11. 1846; J. Sl. [V. Vávra], ref. Ženichové + Půjčka za oplátku, Pražský večerní list 13. 11. 1847●; ref. Záviš Vítkovec: nesign. [F. B. Mikovec], Lumír 2, 1852, s. 1053n. → Pražská Thálie kolem 1850, 2010 + Lumír 6, 1856, s. 429; J. N. [Neruda], Čas 20. 11. 1860 → České divadlo I, 1959 + Hlas 11. 12. 1862 → České divad lo II, 1951●; J. N. [Neruda], ref. Bulhar + Ženichové, Národní listy 4. 10. 1879 → České divadlo V, 1966; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 551 + O prvých českých zpěvohrách, Lumír 15, 1887, s. 317–319; A. Truhlář: Š. K. M., Nástin životopisný, Krok 1, 1889, s. 79–83, 135–138, 233–238, 306–313; nesign.: K některým historickým nepřesnostem hry Záviš, Pražské noviny 3. 11. 1892; Č. Zíbrt: Látka M. veselohry Ženichové v staročeské knize z roku 1706, Národní listy 11. 1. 1894, odp.; Ks.: Látka M. veselohry Ženichové, tamtéž 26. 6. 1896, odp.; V. Tille: Ze srovnávací literatury lidové. 1. Látka M. veselohry Ženichové, Český lid 6, 1897, s. 1–5; J. Kamper: České drama v letech 1821–1848, in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 382–391, 398n., 404n.; F. Kleinschnitzová: S. K. M. německé drama Zawisch von Falkenstein, Listy filologické 43, 1916, s. 417–428; K. Paul: Pramen M. Bulhara, Časopis pro moderní filologii 14, 1927/28, s. 13–15; J. Hrabák: Prameny českého blankversu, Studie o českém verši, 1959, s. 269–287; DČD II; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost, 2001, s. 145–148. ■ ČHS, HD, LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod, Rieger, Wurzbach; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 613–615
