Vl. jm. Václav Matyáš. Hereckým pseudonymem a jeho obměnami (Vácslav Lipovský, Václav Matyáš Lipovský, Věnceslav Lipovský, Věnceslav z Lípy) podepisoval své beletristické práce. – Vystudoval šestitřídní gymnázium v Jindřichově Hradci, na konci studia se ocitl ve značné existenční tísni, neboť jeho rodina, živící se původně rolnictvím, převoznictvím a plavením dřeva, se vystěhovala do Ameriky. Po návratu z vojenské služby (1858–64) přijal místo nápovědy u společnosti F. J. Čížka, kde občas i hrál. 1866 se oženil s herečkou Marií Holubovou a spolu s ní pak jako herec prošel menšími kočovnými společnostmi, zprvu na Moravě (A. Štanderová na přelomu 1866/67, V. Svoboda), pak v Čechách (T. Knížková, J. Šmídová). Od 1869 byl členem společnosti J. E. Kramuela. Když byl Kramuele nucen uzavřít z ekonomických důvodů Arénu v Kravíně na Král. Vinohradech (1876), L. nastoupil jako nápověda do PD. Tuto práci, k níž obvykle patřilo také sestavování divadelních almanachů (zjištěn u ročníku 1877 a 1881), zastával i v ND do 1887, kdy se pro nemoc hrtanu musel místa nápovědy vzdát. 1882–87 pracoval souběžně v redakci Pokroku, 1887–90 řídil list Jizeran v Mladé Boleslavi, kam se přestěhoval. 1888 založil noviny Mladoboleslavan (1890 přejmenovány na Mladoboleslavské listy), které redigoval až do své smrti.
Pro divadlo psal během působení u Kramuelovy společnosti. Nepříliš obratně konstruované hry a příležitostné překlady z němčiny (výchozí texty někdy přizpůsoboval domácím poměrům) byly poprvé uváděny nejčastěji ve vinohradské Aréně v Kravíně, některé na venkovských štacích; část z nich se stala součástí repertoáru ochotnických spolků, některé se hrály i u jiných společností. Své vždy šťastně končící „strakatiny z obyčejného života“, ve kterých s lehce moralistní tendencí rozvíjel tradiční témata nerovných či vynucených sňatků (Dívka z Podskalí, Bodrý venkovan), mladické lehkovážnosti (Marnotratný syn) či vítězství poctivé a pracovité chudoby nad lstivostí a žárlivostí bohatých (Služebnice své paní), umísťoval do současného pražského a částečně i venkovského prostředí. Výjimkou je historická tragédie s protižidovským ostřím Vyškovský žid, odehrávající se za třicetileté války v době švédského vpádu na Moravu (vyškovští židé v ní prodají město Švédům a zradu svalí na nevinného). Ve své době byl L. známější spíše jako autor venkovských povídek a romantických historických příběhů s dobrodružným dějem. Jeho několikaleté herecké působení bylo nevýznamné.
Pseudonym
Bořek rytíř z Modré skály, Václav z Lípy.
Hry
Po bitvě na Bílé hoře, Kramuelova spol. Tábor 1869; Dívka z Podskalí, t. 1871, ochotn. Litomyšl1871, Švandova spol. Plzeň 1873, hráno i s tit. Dívka z Podolí; Naši Podřipané, Kramuelova spol. Roudnice 1872, t. s tit. Bodrý venkovan 1874; Kometa aneb Noc z roku 1872, Kramuelova spol. Aréna v Kravíně 1872; Marnotratný syn, t. 1872; Vyškovský žid, t. 1873, s tit. Moravský žid, Kramuelova spol. Aréna v Kravíně 1874; Služebnice své paní, tamtéž 1874, t. 1875; Odřený loupežný rytíř, tamtéž 1876.
Překlady
A.Bittner: Lehké zboží, Kramuelova spol. Tábor 1869; T. Flamm, J. Wimmer: Ďábel v srdci, tamtéž 1869; J. Richter: Přemysl Otakar na Vltavě, Kramuelova spol. Aréna v Kravíně 1871; S. H. Mosenthal: Marina, tamtéž 1871; O. F. Berg: Poslední národní gardista, Kramuelova spol. Hradec Králové 1871; C. J. Berger: Paní pekařka z Cejlu aneb V Brně při sčítání lidu, Švandova spol. ND Brno 1890.
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, Malšice 4, matrika narozených 1817–1860, s. 198, obr. 200. ■ Listy z divadla, Ohlas od Nežárky 23. 11. 1872 [Poslední národní gardista]; F. Zákrejs: Vyškovský žid, Osvěta 4, 1874, s. 158n.; Dr. W. [V. Walter]: Zapomenutý literát, Květy 26, 1904, d. 1, s. 470–474; F. Strejček: V. Matyáš Lipovský, někdejší student jindřicho hradecký, Ohlas od Nežárky 24. 11., 1. 12. 1939; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 102–106 + Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk, s. 226n. ■ LČL
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 594–595
