V matrice zapsán Johann L., den narození neuveden. – Pocházel z chudé chalupnické rodiny, otec byl hutníkem. V Plzni, kde 1807 absolvoval gymnázium a začal studovat filozofii, byl jeho učitelem vlastenecký spisovatel J. V. Sedláček. Po získání stipendia pro nemajetné pokračoval od 1811 ve studiích v Praze, 1812 dokončil filozofii a 1816 práva; navštěvoval přednášky B. Bolzana a soukromé lekce J. Dobrovského z jazykovědy a historie. 1816 ohlásil nález tzv. Písně vyšehradské; tehdy sdílel společný byt s V. Hankou a jejich nedlouhé přátelství mělo pravděpodobně za následek též L. autorskou spolupráci na RKZ. Po marných pokusech získat místo středoškolského pedagoga začal pracovat jako redaktor a v této profesi působil téměř až do smrti (Pražské noviny, 1817–19, 1825–33, Vlastenský zvěstovatel, 1820–24). Kromě toho byl 1821–25 zaměstnancem pražské Univerzitní knihovny. Redigované listy a jejich přílohy za L. řízení zrcadlily dobové myšlenkové proudy (horování pro přírodu, vzedmutá sentimentalita, zájem o lidovou kulturu, idea slovanské vzájemnosti). Vedl je v duchu osvícenského humanismu a vlastenectví, kultivoval jejich obsah (naučně-populární články z různých oborů, např. z českých dějin, sociální a politická témata) a velký prostor dával literatuře (ukázky z děl moderní evropské romantiky, ze staršího písemnictví a z náročnější nové domácí produkce). 1830 u něho naplno propukla tuberkulóza. Poté pobýval často na venkově a noviny řídil za pomoci B. Tomsy. Zemřel v Praze, pohřben je na Olšanských hřbitovech.
Do dějin dramatu vstoupil hrou Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům. Společně s jeho první původní novočeskou historickou prózou Záře nad pohanstvem aneb Václav a Boleslav (1818) představuje nejvýznačnější počin v L. signované literární tvorbě, sestávající hlavně z novinově publikovaných drobných próz a příležitostných básní. Pseudohistorický námět hry, obléhání Olomouce Tatary ve 13. stol., totožný s básní O velikých bojech křesťan s Tatary z Rukopisu královédvorského (L. byl velmi pravděpodobně jejím autorem), pojednal v epicky, nikoli dramaticky, koncipované monumentalizující fresce. Neúměrně velký prostor věnovaný narativnímu zprostředkování často vedlejších motivů a množství postav mají za následek zdlouhavost, někdy až nejasnost děje. Novátorské úsilí o vznešený jazyk, který by vyjádřil dramatický potenciál, je realizováno komplikovanou větnou stavbou a krkolomnou obrazností, jazykové vyjádření duševního hnutí postav hýří složitými replikami plnými dlouhých vyprávění, citoslovců, zvolání, opakovaných otázek a nedokončených vět. Kompoziční a jazyková výstavba byla hlavním důvodem, proč hra, představující jeden z prvních smělých pokusů o národní drama vysokého slohu v duchu jungmannovského literárního programu, v níž vzdáleně zaznívá i existenciální tón (v úvahách titulní postavy), nebyla ve své době ani později jevištně provedena. Ačkoli zůstala i mimo hlavní proud formujícího se novočeského dramatu, etablovala v něm námět, k němuž se autoři (V. K. Klicpera, J. N. Štěpánek, J. L. Hansmann, F. J. Janke) vraceli po celé 19. stol. Náročnou dramatiku se snažil L. do českého kontextu uvádět i překlady Schillera a Shakespeara, jejichž historické hry, jak si povšiml už Čelakovský, mu byly vzorem při skládání Jaroslava. Překlady Schillerových tragédií Ouklady a láska a Spiknutí Fiesca v Janově zůstaly v rukopise a nebyly uvedeny; k provedení prvního z nich, připravovaného v Teisingerově divadle, nedošlo, zřejmě kvůli zániku této soukromé scény. Ve Vlastenském zvěstovateli otiskl překlady drobných úryvků ze Shakespearova Kupce benátského a Romea a Julie (1822) a z Krále Leara (1823 → Literární archiv 1966).
Pseudonymy a šifry
Bartoloměj R. Brůžek, J. Mitrovský, L. Brůžek, Pravdomyl Solkyneštěkavec; J. L., L.
Hra
Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům, t. 1823.
Prameny a literatura
SOA Plzeň: Sbírka matrik, Nové Mitrovice 02, matrika narozených 1783–1813, fol. 12, obr. 2. ■ F. L. Čelakovský J. V. Kamarýtovi 8. 2. 1824, Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského I, ed. F. Bílý, 1907, s. 211; I. Klicpera: Listy některých starých českých vlastenců V. K. Klicperovi, Světozor 11, 1877, s. 466 [J. K. Chmelenský 2. 2. 1826] → Vondráček I [vše ohlasy na hru Jaroslav Šternberg]. ■ J. K. Chmelenský: Teisingerovo české divadlo v Praze, Česká včela 1, 1834, s. 214–216 [o chystaném provedení Úkladů a lásky]; J. Jireček: J. L. Studie historicko-literární, Osvěta 9, 1879, s. 893–918; J. Hanuš, in sb. Literatura česká devatenáctého století I, 1902, s. 763–808; J. Kamper: České drama v letech 1821–1848, tamtéž II, 1903, s. 364–366; F. Krčma: Doslov k J. L.: Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům, 1926, s. 213–217 + L. Jaroslav Šternberg, Kmen 1, 1926/27, s. 51n.; M. Hýsek: L. hra Jaroslav Šternberg, Národní listy 17. 11. 1926, příl. + J. L. a Fiesco, tamtéž 9. 11. 1928; A. Fencl: První české překlady ze Shakespeara, Časopis pro moderní filologii 24, 1937/38, s. 161–168; Vondráček I; V. Štěpánek: J. L., Jaroslav Šternberg, in Počátky velkého národního dramatu v obrozenské literatuře, 1959, s. 77–91; DČD II; D. Soukup: Postava Zatrána v L. Jaroslavu Šternbergovi, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 85–88; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 111–114, 1093n. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 592–594