Psala se též Laudová-Hořicová. – Narodila se v rodině mladoboleslavského berního úředníka, otec povýšil až na oficiála Zemské hlavní pokladny v Praze. Jako školačka ráda recitovala a pokoušela se psát básně. K. Světlá, které je předčítala, v dívce rozpoznala větší nadání herecké než básnické a doporučila ji J. V. Fričovi. Ten L. uvedl do ochotnického spolku Pokrok v Karlíně, ale po několika málo vystoupeních se musela pro nesouhlas rodičů divadla vzdát. Z maloměstského domova unikla 1885 časným sňatkem (1886 se jí narodila jediná dcera), když se jako osmnáctiletá provdala za Ignáta Hořicu, který opustil důstojnickou kariéru a začal se plně věnovat žurnalistice. Do regionálních novin, které redigoval a vydával (slánský Svobodný občan, 1885–1886; plzeňský Český západ), přispívala lokálkami a fejetony; za pobytu ve Slaném si zahrála s tamními ochotníky. Finančně vyčerpáni vydavatelským podnikáním se manželé vrátili 1889 do Prahy a L. začala uskutečňovat svůj záměr stát se herečkou. Školila se u A. Versing-Hauptmannové (do 1879 členky pražského německého divadla) a pohostinským vystoupením ve Švandově divadle na Smíchově si odbyla debut na profesionální scéně. Záhy se domohla zkušebního vystoupení v ND (Lionetta, Dumas ml.: Bagdadská princezna, 25. 11. 1889), na jehož základěji ředitel F. A. Šubert od ledna 1890 angažoval. Členkou souboru byla pětadvacet let. Velmi často hostovala mimo domovskou scénu (v holešovické Uranii, v Plzni, Brně, na Kladně, v MD Král. Vinohrad), u cestujících společností i u ochotnických spolků včetně krajanského Pokroku ve Vídni, povětšině v rolích, které hrála v ND. Byla první českou herečkou, která vystupovala v polském Lvově (1897) a chorvatském Záhřebu (1899), v Bělehradě (1901) a v Rusku na scénách v carských letních sídlech (Petrodvorec, Oranienbaum, 1903). Při hostování v zahraničí měla velký úspěch, v Srbsku byla vyznamenána Řádem sv. Sávy. Za role ve francouzských hrách jí Académie Française udělila hodnost důstojníka. 1900 poprvé navštívila Paříž, kam ji pak každoročně přiváděl zájem o francouzské divadlo. 1902 ovdověla, znovu se už neprovdala. Na podzim 1915 při představení Hamleta utrpěla pádem do propadla úraz nohy, jehož trvalé následky jí znemožnily další herecké působení. V dubnu 1916 bylo její angažmá ukončeno. Vedle herecké práce psala fejetony, causerie, vzpomínkové články a cestopisné črty do řady periodik (Divadlo, Lumír, Máj, Národní listy, Národní politika, Osvěta, Venkov, Zlatá Praha ad.). Po odchodu z ND se na scéně objevovala už jen výjimečně (hostování v brněnském ND, v pražských divadlech včetně ND), častěji účinkovala v recitačních pořadech. Věnovala se pedagogické činnosti a žurnalistice. Od 1916 vedla v deníku Venkov rubriku Společenský rádce a obstarávala pravidelný sobotní fejeton, redigovala jeden ročník čtrnáctideníku Nové pařížské mody, do něhož psala pod pseud. Štika, vydala příručku Společenský rádce (1920). Spolupracovala s Ottovým divadelním slovníkem, do nějž přispěla hesly slovanských divadelníků a obsáhlým heslem Balet. Na pražské konzervatoři, kde vyučovala budoucí operní zpěváky herectví a mimice, se zasazovala o ustavení samostatného dramatického oddělení, po jeho zřízení 1919 byla jmenována první profesorkou. 1921 založila fond na podporu nemajetných studentů, 1927 vypracovala a ministerstvu školství a národní osvěty předložila návrh reformy studia herectví. Udržovala kontakty s divadelními ochotníky a pořádala pro ně vzdělávací přednášky. Popularizovala zřízení divadelního muzea a shromažďování materiálů pro jeho sbírky. V polovině dvacátých let vytvořila svou jedinou filmovou roli (statkářka Vítězová v nedochovaném němém filmu V. Kubáska Okovy, 1925). Po druhém úrazu pochroumané nohy (1926 při představení konzervatoristů ve Švandově divadle) se neobešla bez berlí, ale s neztenčenou energií pokračovala v pedagogické práci. 1931 byla uprostřed výuky stižena srdeční slabostí a po převozu do Sanopzu za několik dní zemřela. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově.
Po nástupu do ND byla herecká začátečnice zavalována množstvím úkolů. Mezi jejími rolemi od počátku převažovaly heroiny a salonní dámy, pro něž byla disponována jak fyzickými předpoklady – vysokou, ztepile impozantní postavou, souměrnou tváří výrazných rysů (klasickou krásu rušila jen malá kulatá ústa), znělým a ohebným altovým hlasem, tak přirozenou elegancí a kulturou vystupování. Školení u A. Versing-Hauptmannové, herečky téhož oboru, jí poskytlo kromě technické průpravy (ovládání hlasu, základy jevištní deklamace, pohybu a mimiky) také soubor zkonvencionalizovaných výrazových postupů romantického divadla. S touto výbavou zvládala v prvních letech role toliko vnějškovou šablonou a silně exponovaným výrazem. Dalším studiem u J. Šmahy v ND a s rostoucí jevištní zkušeností oprošťovala houževnatá a nadprůměrně inteligentní L. svůj projev od povrchních klišé, hlouběji promýšlela postavu a hledala pro její jednání a charakteristiku neotřelý výraz. Umělecký růst a šíři hereckého potenciálu prokázala záhy ve dvou rolích vybočujících z jejího hlavního oboru: 1893 v Magdě ze Sudermannova Domova a o rok později v Kateřině Hübscherové (Sardou: Madame Sans-Gêne), v jejímž temperamentním podání a důvtipné směsici impertinence, koketnosti a ironie uplatnila svou břitkou, sarkasticky zahrocenou komiku. Tvárný a bohatě diferencovaný mluvní projev, bezpečně zvládající rétorický deklamační patos, přednes veršů (na české scéně byla první preciózkou Roxanou v Rostandově Cyranovi z Bergeraku) i jiskřivý konverzační dialog, plasticita gest, výtvarně modelované pózy a výmluvná mimika ji vřazovaly do divadla velkého stylu, pěstovaného v ND devadesátých let. Role vznešených aristokratek, majestátních panovnic, salonních lvic, elegantních metres, společenských loutek, dobrodružných milovnic a demimondek jí poskytovala zejména francouzská dramatika (Scribe, Sardou, Dumas ml., Pailleron, Bernstein, Donnay ad.), ale také komedie Bozděchovy, hry Vrchlického (její ztvárnění Hippodamie autora nadchlo) a Zeyerovy, k nimž v dalším desetiletí za nové správy ND přibývaly role z moderní anglosaské dramatiky (Wilde, Shaw, Maugham) a z českých novinek (Hilbert, Viková-Kunětická, Dyk aj.). Se suverénní jistotou hrála duchaplné salonní intrikánky (Lady Cheveleyová, Wilde: Ideální manžel), důstojné dámy, vášnivé barbarky (Hippodamie), hrdé i pomstychtivé vladařky (Runa v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, Gertruda v Shakespearově Hamletu, královna Kunhuta v Hilbertově Falkenštejnovi). Jako interpretka tragických heroin a atraktivních žen velkého světa se stala nástupkyní M. Pospíšilové a J. Šamberkové a českým protějškem S. Bernhardtové. Herecká inteligence jí umožňovala přesvědčivě zvládnout postavy zcela odlišné: prostou lidovou Vdovu Beránkovou (Tyl: Bankrotář a kramářka), usmýkanou dělnici Albínu Tuřanskou (Langmann: Bartoš Tuřanský) či záletnou Anisju (Tolstoj: Vláda tmy). S úlohami, v nichž mohla rozvinout realistickou a psychologickou charakteristiku, se však setkávala zřídka a až na výjimky (Gunhilda, Ibsen: John Gabriel Borkman) jen v plytkých bulvárních kusech (Jacquelina, Bisson: Bezejmenná; Bepa Rimbautová, Pailleron: Myška; Yanetta, Brieux: Červený talár). Stereotypně obsazována do salonních a hrdinských rolí vypracovala se v jejich přední interpretku. Postavy vybavovala všemi atributy příslušnic či souputnic velkého světa, včetně efektních a velkolepých toalet, které si dávala zhotovovat podle vlastních náčrtů (byla schopnou kreslířkou) a v nichž vždy dbala na příslušný dobový ráz. Oslnivou podobou a dráždivě vábivou smyslností elegantních společenských krásek, pompézností tragických heroin si vydobyla obdiv publika. Obratně si pohrávala s dvojakostí postav, odhalujíc za noblesní vznešeností a uhlazeností žen velkého světa a polosvěta prázdnotu, malost, nízké pohnutky či pochybné ambice. Lehce karikující a ironizující ztvárnění tohoto typu rolí i impozantní kreace mohutných tragických a heroických postav měly virtuózní formu a vytvářely na českém jevišti obraz velkých a velkosvětských ženských hrdinek jako protiklad maloměstských typů. Obzvláště se jí dařily postavy, v nichž mohla prolamovat jejich společenskou tvář životnou jadrností a plebejstvím (bodrá Mrs. Dot, Maugham: Paní stará či Pavlína Simaizeová, Bouchinet–Guinon: Její otec) nebo uplatnit svou kultivovanou komiku (Elmíra, Molière: Tartuffe). Stala se oporou značné části repertoáru ND, k průkopníkům nových uměleckých trendů však nepatřila. Naturalismus důsledně odmítala pro nápodobu životní skutečnosti, od psychologického herectví hlubinných ponorůdo nitra jedince ji dělil jak racionální a distancovaný přístup k postavám odkrývající jejich rub, tak metoda hereckého předvádění, kult vytříbené formy a důraz na divadelně utvářený výraz. Navzdory tomu, že opakovaně prokazovala jak šíři svého hereckého rejstříku, tak schopnost vyjevovat složitý vnitřní život postavy, část soudobé kritiky (a následně divadelní historiografie) ji podcenivě posuzovala jako herečku „dekorativní“ a vnějškovou. Naopak K. H. Hilar, oponent psychologického impresionismu, si v jejím herectví podávajícím výklad role, nikoli výslednici emotivního prožitku, cenil tvarové plasticity, významové určitosti a formální ukázněnosti. Navazujíc na linii domácího deklamačního stylu (Sklenářová, Seifert) a ovlivněna francouzským divadelnictvím patřila na české scéně k nemnoha představitelům artistního herectví, jež obohatila ironickým náhledem na postavu a prvky prohloubené charakteristiky. Vrcholných uměleckých kreací dosahovala v soudobé dramatice konverzační (francouzské a anglické) vstřebávající podněty psychologického realismu. Moderní střízlivostí a observancí postav přínosně kultivovala obor salonních dam a heroin, v němž se její pokračovatelkou stala J. Kronbauerová.
Jako první profesorka dramatického oddělení konzervatoře se L. podílela na budování herecké pedagogiky. Vyučovala deklamaci, mimiku a společenské chování, přičemž usilovala poskytnout žákům především základy hereckého řemesla. Vypracovala vlastní soubor hlasových cvičení (tzv. herecká abeceda), zahrnující vedle mechanického procvičování mluvidel zásady artikulace a intonace. Ač kladla velký důraz na technickou průpravu, kterou pokládala za nezbytný základ herecké práce, neomezovala se pouze na ni. Vedla mladé adepty k pronikání do smyslu a psychologie úlohy, z níž musí vyplynout volba výrazových prostředků. Také si uvědomovala úskalí výuky herectví jedním pedagogem, a proto prosazovala střídání vyučujících, které mělo studentům poskytnout možnost konfrontace a omezit přílišný vliv jediné osobnosti na jejich formování. Za více než desetiletého působení vychovala českému divadlu desítky herců; k jejím žákům patřili např. J. Štěpničková a O. Korbelář.
Role
ND
Lionetta de Hun (A. Dumas ml.: Bagdadská princezna) j. h. – 1889; Eva z Losů (J. J. Kolár: Magelona), Emilie (W. Shakespeare: Othello), Maršálková d’Estrées (E. Bozděch: Z doby kotillonů), Hermie (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1890; Theodora (V. Sardou: Theodora), Alžběta (F. Schiller: Marie Stuartovna), Kněžna de Bouillon (E. Scribe, E. Legouvé: Adrienna Lecouvreurová), Johanna (H. Ibsen: Nepřítel lidu) – 1891; Markéta z Parmy (J. W. Goethe: Egmont), Eva (I. Madách: Tragedie člověka), Albina (L. Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě), Lauretta de Sade (J. Vrchlický: Soud lásky) – 1892; Klára de Beaulieu (G. Ohnet: Majitel hutí), Magda (H. Sudermann: Domov), Lilitha (J. Zeyer: Sulamit), Vdova Beránková (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka) – 1893; Mariana (J. Echegaray: Mariana), Cathérina Hübscherová (V. Sardou, E. Moreau: Madame Sans-Gêne) – 1894; Valeria Messalina (A. Wildbrandt: Arria a Messalina), Portia (W. Shakespeare: Julius Caesar), Salomena (B. Adámek: Salomena), Gismonda (V. Sardou: Gismonda) – 1895; Svatava (J. Zeyer: Neklan), Markéta (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské), Dáma (H. Olden dle R. H. Savagea: Oficielní žena) – 1896; Angelina (F. Turinský, ú. Emanuel z Čeňkova: Angelina), Isabella Francouzská (J. Vrchlický: Marie Calderonová) – 1897; Runa (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Fedora (V. Sardou: Fedora), Pavlína (E. Bozděch: Světa pán v županu), Vévodkyně z Marlborough (E. Scribe: Sklenice vody) – 1898; Roxana (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu) – 1899; Noemi Clarksonová (A. Dumas ml.: Cizinka), Albína Tuřanská (Ph. Langmann: Bartoš Tuřanský), Anisja (L. N. Tolstoj: Vláda tmy) – 1900; Yanetta (E. Brieux: Červený talár), Jelena Andrejevna (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Hraběnka Capuletová (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Baronka Zuzane d’Ange (A. Dumas ml.: Polosvět) – 1901; Maud (M. Prévost: Polopanny), Luisa (V. Hladík: Závrať) – 1902; Hermiona (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Královna Kunhuta (J. Hilbert: Falkenštejn), Klaudia Rozayová (M. Donnay: Milenci), Josefina Beauharnaisová (E. Bozděch: Jenerál bez vojska) – 1903; Elmíra (Molière: Tartuffe), Jovanka (B. Nušić: Pustina) – 1904; Paní Podolská (B. Viková-Kunětická: Holčička), Raymonde Wilsonová (H. Bernstein: Oklikou), Marie Terezie (E. Bozděch: Zkouška státníkova), Hippodamie (J. Vrchlický, h: Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1905; Ludmila z Vřesovic (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Dáma (V. Dyk: Smuteční hostina) – 1906; Paní Cheveleyová (O. Wilde: Ideální manžel) – 1907; Paní Vacková (K. Jonáš: Skvrna) – 1908; Sylva Budínová (B. Viková-Kunětická: Dospělé děti), Pavlína Simaizeová (A. Bouchinet, A. Guinon: Její otec), Jacquelina (A. Bisson: Bezejmenná), Hraběnka Trčková (F. Schiller: Valdštejn) – 1909; Paní Juliasiewiczová (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Amalie (J. Magnussen, G. Sarauw: Mrtvý velikán), Mrs. Worthleyová [Mrs. Dot] (W. S. Maugham: Paní stará), Paní Fergusonová (týž: Penelopa) – 1910; Hippodamie (J. Vrchlický: Hippodamie) – 1911; Herodias (O. Wilde: Salome) – 1912; Gunhilda (H. Ibsen: John Gabriel Borkman), Paní Higginsová (G. B. Shaw: Pygmalion) – 1913; Matka Dupontova (E. Brieux: Utajované zlo), Hraběnka z Eguzonu (R. de Flers, G.-A. de Caillavet, E. Rey: Rozkošná příloha) – 1914; Gertruda (W. Shakespeare: Hamlet) – 1915.
MD
Král. Vinohrad Lady Erlyneová (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové) j. h. – 1915.
Teatralia
Excelsior!, Národní listy 13. 2. 1907, ráno [k tomu: B. Viková-Kunětická 16. 2. 1907]; Z mých divadelních začátků, Divadlo 8, 1909/10, s. 197–199; Balet, in ODS, 1914, s. 131–142; Mlčet či nemlčet, Venkov 9. 2. 1924; Divadelní museum, Divadlo 8 (15), 1928/29, č. 9, s. 7n.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, Mladá Boleslav 21, matrika narozených 1861–1870, s. 336, obr. 340. NMd: pozůstalost; sign. Č9157, dopis K. H. Hilara z 26. 5. 1910. ■ Nesign., Čas 3, 1889, s. 842 [Lionetta, Bagdadská princezna]; J.-Lý [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 113 [Eva z Losů, Magelona]; š [J. Kuffner], Národní listy 30. 5. 1893 [Magda, Domov]; 23. 3. 1894 [Mariana]; 15. 4. 1894 [Cahérina Hübscherová, Madame Sans-Gêne]; nesign., Zábavné listy 16, 1894, č. 20; O. Faster: M. L.-Hořicová, Divadelní listy 2, 1900//01, s. 289–294; Divadelní kalendář 27, 1901, s. 57; Divadelní listy 4, 1902/03, s. 314n. [hostování v Rusku]; nesign., Národní listy 23. 8. 1905 [Hippodamie]; K. H. H. [Hilar], Divadlo 8, 1909/10, s. 45 [Jacquelina, Bezejmenná]; T. [V. Tille], Národní listy 22. 11. 1910 [Mrs. Dot]; J. Bor: M. L., [1913]; K. Kamínek: M. L. Kronika její umělecké činnosti, 1914●; 25 let umělecké činnosti: nesign. [V. Tille], Národní listy 13. 12. 1914; F. A. Šubert, Národní politika 15. 12. 1914 → Na okraje divadelní kroniky, 1924; K. Engelmüller, Lumír 43, 1914/15, s. 44–46; F. P., Zlatá Praha 32, 1914/15, s. 94n.; M. Svoboda, Ženské listy 43, 1915, s. 11–13●; F. Šorm: Umělecký profil hereček Národního divadla, 1918, s. 21–25; Z. Schmoranz: K dnešnímu jubileu M. L.-Hořicové, Venkov 15. 8. 1929; N.: Čtyřicetileté jubileum umělecké činnosti M. L., Národní a Stavovské divadlo 7, 1929/30, č. 13, s. 2●; nekrology: -e-ll, Národní listy 21. 10. 1931; J. Vodák, České slovo 22. 10. 1931; H. Jelínek, Lumír 58, 1931/32, s. 64; O. Štorch-Marien, Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 52; F. Herman, Československé divadlo 14 (9), 1931, s. 284; M. Svoboda, tamtéž, s. 274 + in sb. Nové české divadlo 1930–1932, 1932, s. 114●; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, zvl. s. 141n., 180, 187, 260n.; V. Tille: Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), 1935, s. 260; K. Engellmüller: Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 185 až 190 + O slávě herecké, 1947, s. 136–139; J. Vodák: Tváře českých herců, 1967, s. 120–131; DČD III; I. Davidová: Dramatická škola a M. L.-Hořicová, Disk č. 34, 2002, s. 114–126. ■ Ndp [chybně *1869], Otto-dod [chybně *1869]; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 565–570
