Vl. jm. Jan Roštlapil. – Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů kosteleckého měšťana a ševce. Bratři vystudovali teologii a stali se kněžími. L. se vyučil řezníkem a uzenářem, jako tovaryš procestoval Moravu, Halič, Uhry, Štýrsko a Rakousy. 1835 se usadil v Praze, založil prosperující uzenářskou živnost (udržoval ji i během své divadelní dráhy) a získal měšťanské právo. Intenzivně se zapojil do vlasteneckého ruchu jako deklamátor na českých besedách i jako propagátor modliteb v češtině v pražských kostelích. 1839 se oženil a založil rodinu. Nadšeného přijetí L. deklamací si povšiml J. K. Tyl a 1842 jej doporučil J. A. Stögerovi pro soubor Nového divadla v Růžové ul. Toto angažmá trvalo do konce 1843. Již v červnu 1843 se L. vydal na kratší zájezd na Moravu, kde v Olomouci a jiných městech vystupoval při vlasteneckých zábavách. V českých představeních StD začal pravidelně hrát až 1845, honorován byl toliko výtěžkem jedné benefice ročně. V létě 1845 se pokoušel se dvěma blíže neznámými bývalými členy divadla v Růžové ul., Lhotou a Lhotovou, zřídit cestující společnost. V Pardubicích uvedli deklamatorní a zpěvní pořad, který byl údajně tak bídný, že město druhý den opustili [Pichl, lit.] a z plánovaného podniku tak zřejmě sešlo. V té době již žil ve společné domácnosti s Annou Prokopovou, s níž uzavřel 12. 8. 1852 druhý sňatek, jímž byly legitimovány dvě jejich nemanželské děti. Další dvě děti se narodily v manželství. V pražských matrikách jsou záznamy o třech potomcích: Břetislavu Václavovi (*1849), Boženě Marii (*1852) a Karlu Jaroslavovi (*1854). Záznam o narození syna Antonína nebyl dosud nalezen. Dosavadní literatura [L. Novák; NDp] udávala, že Antonín působil jako profesionální herec u cestujících společností, ve skutečnosti to byl ale Karel. L. hrál ve StD do 1862, dvě sezony pobyl v PD. S divadlem se rozloučil 28. 8. 1864, poté už jen hostoval 1866 za pruské okupace Prahy, když herci hráli na svůj vrub. Brzy zemřel na ochrnutí mozku.
Syn Karel L. (10. 4. 1854 Praha – 7. 2. 1922 Břeclav) nastoupil hereckou dráhu zřejmě 1877 u kočující společnosti F. J. Čížka, poté působil u V. Brauna a E. Zöllnerové. V sez. 1898/99 hrál a režíroval v brněnském ND jako člen společnosti F. Laciny, odtud přešel k menší společnosti J. Štekra, dále byl členem družiny A. Janovského a divadelní dráhu ukončil patrně u cestující společnosti K. Kaňkovského.
Jedinou L. hereckou přípravou bylo účinkování v ochotnickém divadle v rodišti (mj. i v dívčí roli). Opřít se mohl ovšem i o svou zkušenost osvědčeného deklamátora. Mohutná postava a zvučný hlas jej předurčovaly k hrdinským rolím, avšak jeho zevnějšek navozoval spíše představu solidního měšťana než ztepilého mladistvého hrdiny. Se zdarem vytvářel postavy zrale mužných reků, kladných i záporných, jimž propůjčoval nejen důstojné vystoupení a chlapskou převahu, ale i dobrou kulturu českého mluvního projevu (zvláště ve veršovaných hrách). Mnohé z těchto úloh hrál téměř po celou dobu svého divadelního působení. Ještě Neruda oceňoval jeho hrdinské postavy ve hrách Štěpánkových (sládek Trmanuš, Obležení Prahy od Švédů, pražský řezník Jakub, Korytané v Čechách). Tyl, který si L. do českého souboru vybral, využil jeho předpokladů v několika rolích svých her (Bořita, Brunsvík aneb Meč a lev; Jaroš z Poděhus, Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři; Tyra, Drahomíra a její synové). Jako představitel zralých, mužných hrdinů se L. uplatňoval ve hrách J. J. Kolára (Rumpf, Don César a spanilá Magelona), F. B. Mikovce (Hynek z Dubé a Bavor Strakonický, Záhuba rodu Přemyslovského), V. Hálka (mj. Milota z Dědic, Záviš z Falkenštejna), v dramatech Schillerových a Shakespearových i v moderní romantické světové dramatice. Tyl rozpoznal L. nadání pro obor otců, zvláště jeho schopnost hřejivého citového podání, a brzy ho zaměřil realističtějším směrem. V obrazech ze života, které psal v druhé polovině čtyřicátých let, na něho vždy takovou rolí pamatoval (např. Vorlický v Paní Marjánce). V tomto oboru L. dosáhl největších úspěchů, k jeho zdařilým kreacím patřil hrobník Melichar v Tylově Paličově dceři, starý hrabě Moor (Schiller: Loupežníci) a Miller (týž: Úklady a láska). Účinkoval v celé šíři dobového repertoáru a mimo svůj obor; ve StD sehrál za třiadvacet let několik stovek rolí, v PD mnohé z nich zopakoval. Kritik F. B. Mikovec jej považoval za „naturalistu“ a postrádal u něho stylovou vytříbenost výrazu, neupíral mu však talent ani zdařilé ztvárnění rolí z jeho typických oborů. Jako platného člena souboru PD jej uznával J. Neruda a V. Hálek, i když L. tehdy už zřetelně patřil k odcházející generaci. Na sklonku života zřídil ve své uzenářské dílně ve sklepě domu na Karlově nám. 20 (dnes je na jeho místě budova soudu) ochotnickou scénu, na níž hráli jeho synové Karel a Antonín a kde 1866–67 začínal A. Sedláček.
Role
Nové div. v Růžové ul.
Duch z Blaníka (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký, i PD 1864), Daniel (F. Schiller: Loupežníci, i PD 1864), Emanuel (F. W. Ziegler: Mocnost pravé víry aneb Hrůzy rozbrojnictví), Rainald (I. Kollmann: Dračí jeskyně u Červené skály aneb Loupežníci v železné huti o půlnoci) – 1842; Mareš (V. K. Klicpera: Poklad opatovický), Bořita (J. K. Tyl: Brunsvik anebo Meč a Lev), Jehoň (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů aneb Ženich u vězení), Hubert (E. Raupach: Robert ďábel), Zenobius (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář) – 1843; Čepička (J. Nestroy: Rozervanec aneb Živí utopení), Adrian (R.-Ch. G. de Pixérécourt, V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Kat amsterodámský), Vorlický (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce), Robert (H. Cuno: Andělská hora aneb Dceřina vina a otcova pomsta) – 1845.
StD
Friedborn Heilbronský (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská), Neptun (G. Raeder: Bezděčná cesta okolo světa aneb Nešťastné příhody Jeremiáše Kotrmelce) – 1845; Thibaut d’Arc (F. Schiller: Panna Orleanská, i PD 1863), Otovaldský (J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká), Bivasco (J. J. Řezníček: Neapolský žebrák aneb Bez lásky žádná blaženost), Homobonus (S. K. Macháček: Záviš Vítkovec, pán z Růže aneb Pokuta za zradu), Lískovec (J. K. Tyl: Flamendr aneb Co mu přece pomohlo?) – 1846; Bromio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Podleský, později Starý Melichar (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera), Litov (J. J. Řezníček: Syn chudého otce aneb Cesta do blázince), Domoslav (V. K. Klicpera: Česká Meluzina aneb Krakonošova čarovná zahrada), Tomáš (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, i PD 1863), Hrabě Alençon (K. V. Slanský [K. A. Vinařický]: Jan Slepý, hrdinský král Čechů) – 1847; Josef (J. K. Tyl: Zkouška o slavnosti ve Hvězdě aneb Bankrotář a kramářka), Hynek z Dubé (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Kosmas Vejvoda (J. K. Tyl: Chudý kejklíř aneb Noční navštívení), Jaroš z Poděhus (týž: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři), Oldřich z Kamenného Hrádku (týž: Slepý mládenec, i PD 1864), Quasimodo (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží), Petr Angeli (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský) – 1848; Tyra (týž: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové), Páter Jakubus (J. V. Frič: Václav IV., král český), Ezechiel (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec), Vůdce blanických rytířů (týž: Jiříkovo vidění, i PD 1863), Dětřich Faust (A. Klingemann: Doktor Faust aneb Pekelná nevěsta), Rokitnický (F. Turinský: Pražané v roku 1648) – 1849; Radoslav (S. K. Macháček: Ženichové), Smrčka (J. K. Tyl: Čert na zemi), Dulverton (V. Hugo: Královna a její milostník, i PD 1864), Viduka (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky), Maxmilian Moor (F. Schiller: Loupežníci), Zbihoň (V. K. Klicpera: Blaník aneb Rytíř Zdeněk Zásmucký), Prokop Holý (J. J. Kolár: Smrt Žižkova) – 1850; Velmistr templářů (J. Auffenberg dle W. Scotta: Lev kurdistanský a růže na poušti), Sezima (W. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Dědičná smlouva pánů Těchobuzských), Trouillebert (M. Michel, E. Labiche: Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá) – 1851; Didier (F. Pyat: Hadrník pařížský), Sendivojus (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona), Banko (W. Shakespeare: Makbeth aneb Proroctví třech čarodějných sester), Trmanuš (J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švédů), Tristan (F. Halm: Griseldis aneb Zkoušení věrné ženy), Kruvoj (J. K. Tyl: Čestmír, i PD 1863) – 1852; Jonáš (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, i PD 1863), Ondřej (J. J. Kolár: Monika, i PD 1863), Bratr Lorenzo (W. Shakespeare: Romeo a Julie, i PD 1864), Rustman (V. K. Klicpera: Rod Svojanovský), Hrabě Lerma (F. Schiller: Don Karlos, infant španělský, i PD 1863), Duch Hamletova otce (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský, i PD 1863) – 1853; Marcial (G. Raeder: Skalní duch aneb Podzemní cesta do Afriky), Lord Hastings (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího), Emil Světlík Hronov (V. K. Klicpera: Židovka aneb Staročeský soud, i PD 1862) – 1854; Ondřej Otrepěv (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič, i PD 1964), Otto (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka), Du Chatel (F. Schiller: Panna Orleanská), Zeměduch (J. W. Goethe: Faust, i PD 1864), Hrabě Šimon (F. Grillparzer: Banko, bán horvatský aneb Věrný sluha svého pána), Rohon (F. Stamm: Libuše, kněžna česká aneb Založení Prahy), Theseus (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1855; Krakonoš (J. A. Gleich: Krkonošský kouzelník aneb Troje přání), Hrabě z Kentu (W. Shakespeare: Král Lear, i PD 1863), Mateo (J. Bouchardy: Pastýř Lazar), Pacholík (W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské aneb Potrestaný starý nezbeda), Menšikov (I. F. Castelli: Petr a Pavel), Jakub Velflovic (V. K. Klicpera: Eliška, poslední Přemyslovna), Jiří Talbot (F. Schiller: Marie Stuartka, i PD 1863) – 1856; Poustevník Bohumil (V. K. Klicpera: Hrabě Jaropolk aneb Loupežnická jeskyně), Smil z Horky (J. V. Frič dle H. T. Schmida: Břetislav, samozvanec český aneb Zápas o knížecí korunu), Bradávka (J. V. Frič dle N. V. Gogola: Taras Bulba, ataman kozácký), Kominius (W. Shakespeare: Koriolanus, vojevůdce římský, i PD 1864), Král Filip (týž: Jan, král anglický), Boleslav (F. Grillparzer: Pramáti), Pán z Illova (F. Schiller: Smrt Valšteinova, i PD 1862) – 1857; Miller (týž: Ouklady a láska, i PD 1863), Hrabě Vítek (V. K. Klicpera: Soběslav, selský kníže), Ruysum (J. W. Goethe: Egmont) – 1858; Borotín (F. V. Jeřábek: Hána aneb Smíření Přemyslovců s Vršovci), Starý Hájek (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka aneb Zkouška o slavnosti ve Hvězdě), Bernauer (F. Hebbel: Anežka Bernauerová aneb Zápas lásky s korunou), Lancaster (W. Shakespeare: Král Richard Druhý) – 1859; Kampagni (J. Neruda: Francesca di Rimini), Filip (V. Hálek: Carevič Alexej, i PD 1863), Podhajský (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Baron Zlatodol (J. Nestroy: Nepatrný člověk aneb Čest si musí hájit každý), Jakub (J. N. Štěpánek: Korutané v Čechách), Ondřej Doria (F. Schiller: Fiesco aneb Janov roku 1547) – 1860; Don Cordova (V. Hugo: Ruy Blas), Machiavell (J. W. Goethe: Egmont, i PD 1863), Bavor Strakonický (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského) – 1861; Všebor (G. Pfleger Moravský: Boleslav Ryšavý) – 1862.
PD
Milota z Dědic (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna) –1862; Štefan Dušan Silný (V. Hálek: Král Vukašín), Černý (G. Freytag: Den před volbou aneb Journalisté), Lentulus Sura (V. Hálek: Catilina), Antonio (W. Shakespeare: Dvé šlechticů veronských), Stařec (J. Korzeniowski: Oběť a smír), Manasse Wanderstraten (K. Gutzkow: Uriel Akosta) – 1863; Sivard (W. Shakespeare: Macbeth), Wolfgang Rumpf (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona), Mid-loch (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán) – 1864; Jindřich Plumlovský (J. J. Kolár: Žižkova smrt) j. h.,Žalud (F. F. Šamberk: Jen žádný sněm!) – 1866.
Prameny a literatura
SOA Zámrsk: Sbírka matrik, 77-8 Kostelec n. Orl., matrika narozených 1803–1826, s. 149. AMP: Sbírka matrik, JCH N23, matrika narozených fary u sv. Jindřicha [syn Břetislav Václav, 8. 2. 1849]; JCH N24 [dcera Božena Marie, 5. 1. 1852]; JCH O13, matrika oddaných 1850–1863, s. 60 [sňatek s A. Prokopovou]; ŠT N25, matrika narozených fary u sv. Štěpána [syn Karel, 10. 4. 1854]. NMd: anon.: L. portrét → Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 41 a DČD II ■ J. K. Tyl, Květy 10, 1843, s. 182n.; 12, 1845, s. 15, 225 → Divadelní referáty a stati, 1960; Theateralmanach [Prag] 1843, s. 28; 1844, s. 46; 1846 až 1863; Almanach PD 1864 až 1867; P...ý, Česká včela 10, 1843, s. 224 [Jehoň, Hadrián z Římsů]; Fr. L. [Čelakovský], tamtéž 12, 1845, s. 55 [Čepička, Rozervanec]; S. [F. L. Rieger], tamtéž 13, 1846, s. 175 [Otovaldský, Obležení Prahy od Švédů] → K. Sabina: Počátky českého divadla, 1941, s. 185; Břetislaw [F. B. Mikovec], Bohemia 26. 11. 1847 [Starý Tomáš, Strakonický dudák] + nesign., Lumír 1, 1851/52, s. 1174 [Friedborn Heilbronský, Katynka Heilbronská] + šifra M., tamtéž 8, 1857, s. 69 [celková charateristika + Smil z Horky, Břetislav, samozvanec český], 258 [Kominius, Koriolanus], 404 [Král Filip, Jan, král anglický], 885 [Quasimodo, Zvoník u Matky boží], vše → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; H-ý [V. Vávra Haštalský], Lumír 8, 1857, s. 1075 [Hrobník Jonáš, Mlynář a jeho dítě], 1123 [Bratr laik, Nathan moudrý]; H. [V. Hálek], Národní listy 26. 2. 1861 [Quasimodo], 25. 6. 1861 [Lorenzo, Romeo a Julie], 20. 10. 1861 [Pacholík, Veselé ženy windsorské], 1. 4. 1862 [Zeměduch, Faust], 1. 2. 1862 [Miller, Ouklady a láska]; G. P. [Pfleger Moravský], Národní listy 30. 7. 1861 [Bavor Strakonický, Záhuba rodu Přemyslovského]; Š., tamtéž 1. 11. 1861 [Milota z Dědic, Záviš z Falkenštejna]; nesign., tamtéž 22. 6. 1862 [Vorlický, Paní Marjánka]; 4. 11. 1862 [Jonáš, Mlynář a jeho dítě]; J. Neruda: J. L., Hlas 27. 8. 1864 + Lístek na L. rakev a balvan pruské pýchy, Národní listy 15. 8. 1867; nesign., tamtéž 30. 8. 1864 [poslední benef., Melichar, Paličova dcera]; J. Rudloff: Z divadla ve sklepě do – Národního, Divadlo 3, 1904/05, s. 117–121; J. B. Pichl: Vlastenecké vzpomínky, vyd. M. Hýsek, 1936, s. 85, 201n., 238; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 41, 214–216; L. Novák: Stará garda Národního divadla, 1937, s. 130n.; K. Engellmüller: O slávě herecké, 1947, s. 104n.; DČD II; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 49, 59; A. Scherl: Tyl jako tvůrce herecké školy, in sb. Monology o Josefu Kajetánu Tylovi, 1993, s. 172, 175. ■ Masaryk, NDp, Otto, PBJ II [Karel L., chybně *1855]; Laiske, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 561–564
