Narodil se jako třetí ze čtyř synů tesařského mistra Václava L. Vystudoval vyšší reálku v Ječné ul., profesor češtiny F. Bílý byl rádcem jeho literárních začátků. Po absolvování učitelského ústavu (1880) se stal podučitelem v Nadějkově u Sedlčan, 1884 byl přeložen na matiční školu do Prachatic. 1886 se oženil s Marií Kuthanovou (posléze redaktorkou ženských časopisů, Wiesnerových kalendářů a překladatelkou z francouzštiny). 1887 opustil pedagogickou dráhu, vrátil se do Prahy a až do předčasné smrti se plně věnoval novinářské, literární a kulturně-organizační práci. Byl jednatelem spolku Máj, členem literárního odboru Umělecké besedy. Zemřel po dlouholeté srdeční chorobě, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Od mládí se pokoušel o dramatickou tvorbu. Prvotina Kortan, pětiaktová tragédie o vzpouře jihočeských rolníků 1775, trpí přemírou vypjatého vlasteneckého patosu, rétorickými dialogy a chatrnou dramatickou výstavbou. Ve veselohře Pan regent tvoří historický motiv – spor o privilegia města Selčan [Sedlčan] – koloritní rámec banální milostné zápletce. Obě hry byly uvedeny pouze na ochotnických scénách. Po delší odmlce se obrátil k současnosti aktovkou z uměleckého světa V úskalí a dramatem Dva světy, jímž prorazil do ND (po neúspěšně zadaných kusech Cizinka, Samozvanec, Car Vasil, Oběť, Český kníže, Za chlebem a překladu Scribeovy komedie Syn Cromwellův). Pětiaktové drama Dva světy (oceněné Náprstkovou cenou, do soutěže za dané pod názvem Úpadek a vznik) řešilo konflikt mezi zámkem a podzámčím způsobem značně vzdáleným realistickým tendencím, které L. teoreticky prosazoval. Bylo však dramaticky účinné, mělo úspěch u publika a kritika je přijala vlídně. ND uvedlo i L. poslední drama Bez lásky, podávající s životní syrovostí, avšak značně vnějškově, tragické vyústění manželské nevěry sebevraždou ženy-oběti. V pozůstalosti se zachoval rukopis pětiaktové tragédie Car Vasil, její německý překlad a první akt nedokončené hry Lichá světla.
Větší význam měla L. práce redakční a vydavatelská. Již 1885 začal vydávat Vinohradské listy, orgán věnovaný zájmům pražských předměstí a okolních obcí (vycházel ještě dlouho po jeho smrti, do 1935). Důležitým počinem bylo založení odborně zaměřeného divadelního časopisu Česká Thalia, který vydával 1887–92 s manželčinou pomocí a kolem nějž soustředil řadu vynikajících spolupracovníků. Sám hojně přispíval kritickými statěmi, referáty, informativními články i překlady francouzských a německých statí (podepisoval je pseudonymy). Obzvláštní pozornost věnoval realistické dramatice ruské a domácí. Byl vášnivým zastáncem realismu, který chápal jako pravý směr českého dramatu a literární tvorby vůbec, naturalismus však odmítal. Českou Thalii otevřel hrám, které dramaturgie ND zamítla nebo opomíjela (Tolstého Vláda tmy v Mrštíkově překladu, Strindbergova Slečna Julie, Becqueovi Krkavci, Maeterlinckových Sedm princezen) a domácím novinkám (Štech: Maloměstské tradice, Svoboda: Márinka Válkova). Ač nebyl programově důsledný (tiskl statě Vrchlického, Zeyerovu hru Šárka, brojil proti dramaturgii Stroupežnického v ND), časopis se jeho přičiněním účastnil zápasů o prosazení realismu na českém jevišti. V závěru devadesátých let redigoval orgán Ústřední matice ochotníků českoslovanských Thalia (1897–1900), soustředěný na otázky ochotnického divadelnictví. Po jeho zániku psal divadelní noticky, souhrnné přehledy činnosti předměstských scén a občasné referáty do Národních listů, později byl divadelním referentem Vlčkovy Osvěty a časopisu Zvon. Redigoval nově vzniklé Meziaktí [ND] (od 1900/01; pravidelné informační články a rozbory), oddíl Beletrie v Divadelním kalendáři (1901–06) a přispíval do Kavkova Divadla (od jeho vzniku 1903). Jeho kritiky z té doby už neměly někdejší bojovnost a útočnost, ale přinášely výstižnou analýzu hereckých výkonů, zachycovaly náladu v hledišti a všímaly si ohlasů publika.
L. se angažoval v jednom z pokusů o vytvoření moderní české scény po vzoru „volných“ scén v Paříži, Berlíně a Vídni. 1894 založil s K. Stockým Divadlo v Národním domě na Král. Vinohradech, které mělo být intimní scénou orientovanou na náročné publikum a pěstující v opozici vůči ND dramatiku psychologicko-realistickou a symbolistní. Jako dramaturg podněcoval ke spolupráci domácí autory (Herrmann: Manželova přítelkyně, Jirásek: Zkouška, Vávra: Konkursy pana notáře, Starý: Magdalena, Štech: Zlatý déšť). Zamýšlený program záhy ztroskotal na nezájmu obecenstva, a když L. spojenectví se Stockým po narůstajících rozporech zrušil, scéna brzy zanikla. Bezvýsledně se ucházel o místo dramaturga v ND při změně divadelní správy 1900, o tři roky později usiloval s Šubertovou intervencí o místo uměleckého ředitele brněnského ND, avšak také marně. Dlouholetým L. zájmem byla ochotnická divadla, 1895 až1900 zastával funkci starosty Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských (rezignoval ze zdravotních důvodů). Horlivě šířil mezi ochotníky vědomí o nutnosti organizace, přičinil se o hostování ochotnických představení v ND (1891 Smiřičtí; 1895 Naši furianti; 1900 Magdalena – i režie). Četnými články a přednáškami apeloval na původnost repertoáru ochotnických divadel, které chápal jako mocný nástroj národního uvědomění. Patřil k nejagilnějším pořadatelům divadelního oddílu na Národopisné výstavě 1895 (jako stoupenec panslavismu propagoval její mezinárodní, respektive všeslovanskou koncepci). Při této příležitosti také inicioval a redigoval – na dlouhou dobu ojedinělou – publikaci Příspěvky k dějinám českého divadla, do níž přispěl shrnující statí Česká divadla ochotnická.
Jako autor velkorysé koncepce Ottova divadelního slovníku se stal hlavním redaktorem tohoto díla. Sebral pro ně cenný materiál (mj. pořídil soupis repertoáru pražských i předměstských divadel 1860–1905) a napsal řadu hesel (hesla divadelníků psal i pro Ottův slovník naučný). Od jeho nejvýznamnější práce ho odvedla smrt a slovník zůstal torzem.
Pseudonymy, šifry
Alfio, B. Mareš, Bedřich Mareš, Bohumil Kuthan, J. Lý, J. V. Bursa, Jos. Sobotka, Josef Prokopec, K. Beneš, Karel Možný, -up.- [s. I. Herrmannem], V. Brych, -ý.
Hry
Kortan, t. 1883; Pan regent, t. in Česká Thalia 1, 1887, s. 79–81, 95n., 105–107, 127–129, 141n., 159n., 170–172, 184n., 197n., 215n., 236–239, 254n., 264–266, 284, 292n., 312n., 326n., 340n., 355–360; V úskalí, cyklus Máje, Švandovo div. 1892, t. 1893; Dva světy, ND 1897, i t.; On mluví s papá (sólový výstup pro dámu), Aréna na Smíchově 1897; Bez lásky, ND 1898, t. 1899.
Překlady
A. Daudet: Překážka, ukázky t. in Česká Thalia 5, 1891, s. 181–183 a 193–196; A. Dumas ml.: Cizinka, ND 1900; Y. Guilbert: Hrdina dne, t. 1903; A. Schnitzler: Literatura, ND 1905.
Teatralia
Listy o ND (I. Budoucí ředitel, II. Dramaturg, III. Dramaturg – dramatický spisovatel, IV. Po letní saisoně r. 1888), Česká Thalia 2, 1888, s. 94n., 135n., 272–275, 285–288; Jednota přátel českého divadla. Několik slov o našich divadelních potřebách, Divadlo 3, 1904/05, s. 4–7 [návrh na zřízení dramatické konzervatoře]; Česká divadla ochotnická, in Příspěvky k dějinám českého divadla. Zároveň seznam předmětův divadelního oddělení Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895, 1895, s. 116–157.
Prameny a literatura
NA: fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 335, obr. 602 [Ladecký Johann], 611 [Ladecky Johann]. AMP: Sbírka matrik, TRP O5, matrika oddaných fary u Nejsv. Trojice v Podskalí 1882–1891, s. 136, obr. 139 [13. 5. 1886]. LA PNP: osobní fond, inventář → D. Balcarová, 1984. ■ F. Zákrejs, ref. Kortan, Osvěta 13, 1883, s. 837 + ref. Pan regent, tamtéž 19, 1889, s. 284●; ref. V úskalí: š. [J. Kuffner], Národní listy 3. 12. 1892; nesign., Česká Thalia 6, 1892, s. 385n.; J. Karásek, Niva 3, 1893, s. 32; P., Světozor 27, 1892/93, s. 60; -ý, Literární listy 14, 1893, s. 69; F. Zákrejs, Osvěta 27, 1897, s. 475●; al: Divadlo v Národním domě na Král. Vinohradech, Besední listy 3, 1895, s. 8n.●; ref. Dva světy: F. X. Š. [Šalda], Literární listy 18, 1896/97, s. 223 až 225 → Kritické projevy III, 1950; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 6, 1896/97, s. 613; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 14, 1896/97, s. 215n.; F. Zákrejs, Osvěta 27, 1897, s. 362–364; K. [Kamínek], Moderní revue 3, 1896/97, sv. 6, s. 31; P., Světozor 31, 1896/97, s. 214; J. Flekáček,Vlasť 13, 1896/97, s.778●; ref. Bezlásky: F. X. Š. [Šalda], Lumír 27, 1898/99, s. 84 + Literární listy 20, 1898/99, s. 165n., oboje → Kritické projevy IV, 1951; Kj. [F. V. Krejčí], Rozhledy 8, 1898/99, s. 277; K. K. [Kamínek], Moderní revue 5, 1898/99, sv. 9, s. 93n.; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 16, 1898/99, s. 10; P., Světozor 33, 1898/ /99, s. 11; N-k [J. Kamper], Česká revue 2, 1898/99, s. 350●; nesign.: J. L., Divadlo 1, 1903, s. 127–129●; nekrology: O. Theer, Lumír 35, 1906/07, s. 522n.; -r [R. J. Kronbauer], Máj 5, 1906/07, s. 696; Divadlo 5, 1906/07, s. 428; K., Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 264n.; -m-, Zvon 7, 1906/07, s. 688; Zlatá Praha 24, 1906/07, s. 535; Národní listy 21. 7. 1907; F. V. V. [Vykoukal], Osvěta 37, 1907, s. 857n.●; 30. výr. úmrtí: J. Sajíc, Česká osvěta 27, 1930/31, s. 343; J. Rydvan, Československé divadlo 14 (9), 1931, s. 137n.●; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny Národního divadla IV), 1933, s. 157–159, 167, 182, 184, 192, 197n., 203, 220, 232n., 258, 272n., 279, 286, 300, 302, 321–323, 325, 328n., 331; J. Vondráček: J. L., České lidové divadlo 1, 1948, s. 13n., 27–29, 42n., 59–61; J. Císař: Život jevišti, 1962, s. 48, 74, 95n.; DČD III; J. Švehla: Ottův divadelní slovník, Prolegomena scénografické encyklopedie, č. 18, 1973, s. 45n. + Jan Otto: kus historie české knihy, Jinočany 2002, s. 110n; P. Ježková: Co zbylo z Ottova divadelního slovníku. Soupisy repertoáru pražských předměstských scén 1860–1905, in sb. O divadle 2008, ed. J. Štefanides, Olomouc 2009, s. 211–224. ■ LČL, Otto; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 555–558
