Roz. Kubešová. Byla prvorozeným dítětem restaurátora pozlacovače Gustava Kubeše a jeho ženy Marie; jediný sourozenec, bratr Gustav, 1888 zemřel. Otec provozoval dílnu ve Spálené ul. a věnoval se svým uměleckým zájmům: malbě, zpěvu, hře na klavír, skládání kupletů a ochotnickému divadlu. K. navštěvovala soukromou školu F. S. Amerlingové a 1871–75 Vyšší dívčí školu, hře na klavír ji učil A. Dvořák. 1879 otec po spekulaci s pozemky zkrachoval, živil se jako pozlacovač, malíř pokojů i divadelních dekorací pro ochotnické spolky, při otevření ND se neúspěšně ucházel o místo dekoračního malíře. Finanční obtíže způsobily rozvrat rodiny, K. pomáhala zajišťovat obživu šitím, vyšíváním a výukou hry na klavír (zážitky vylíčila v pozdějších povídkách). Seznámila se s kroužkem mladých literátů a umělců na Malé Straně (J. Šváb-Malostranský, F. X. Svoboda, pozdější herec R. Inemann aj.) a v listopadu 1884 začala hrát s ochotníky v Malostranské besedě. Na jaře 1886 ji E. Vojan, s nímž ji pojil blízký vztah, přizval do svého připravovaného souboru, k jehož ustavení ale nedošlo. K. dostala další nabídky, i z pražského německého divadla. V červnu 1886 nastoupila do společnosti P. Švandy ze Semčic, s níž hrála v zimním období v ND v Brně a v létě ve smíchovském Divadle u Libuše. V dubnu 1888 hostovala v ND, od června byla angažována. V květnu 1894 se po čtyřleté známosti provdala za básníka a žurnalistu Jaroslava Kvapila, manželství zůstalo bezdětné. Během působení v ND byla objektem četných intrik uvnitř divadla i štvavých kampaní v tisku, které po Kvapilově nástupu do ND (1900) zesílily. 1901 napadl její herectví Spolek českých spisovatelů beletristů Máj, 1903 dramatik J. Hilbert (stať Ženství v ND, in Moderní revue), na obranu K. vystoupili herci M. Hübnerová a J. Mošna, básník J. S. Machar, kritici F. V. Krejčí, J. Vodák ad. Nenávistné útoky a nepochopení ji psychicky deptaly a zhoršovaly její celkový zdravotní stav. Několik let trpěla cukrovkou, která jí přivodila náhlou a předčasnou smrt. Po smutečních obřadech v Praze byly její ostatky převezeny ke zpopelnění do Kamenice v Sasku. 1914 byl v Kinského zahradě na Smíchově instalován pomník od J. Štursy, do nějž byla uložena urna s jejím popelem.
Od poloviny devadesátých let byla literárně činná, k psaní ji podněcovala blízká přítelkyně, spisovatelka R. Svobodová. Psychologicky laděné povídky líčící osudy žen, zvláště umělkyň, a drobné črty s autobiografickými rysy publikovala K. v deníku Národní politika, v časopisech Český svět, Niva, Světozor, Volné směry, Zlatá Praha, Ženský obzor a Ženský svět. Napsala několik hereckých portrétů a úvah o herecké tvorbě. Posmrtně byly vydány básně v próze a část korespondence. Cestovala po Evropě, hostovala v Bělehradě (1902 a 1906; vyznamenána Řádem sv. Sávy) a Záhřebu (1903). Zajížděla též k ochotnickým spolkům mimo Prahu i do krajanského Pokroku ve Vídni (např. 1904). Od počátku profesionální herecké dráhy se věnovala recitaci a sklízela za ni obdiv a uznání posluchačů i básníků (např. P. Bezruče), ráda četla pohádky dětskému auditoriu. Na literárních večerech předčítala díla moderních autorů, např. 1904 v Ženském klubu Maeterlinckova dramata Vnitro a Sestra Beatrice. Působila v charitativních spolcích a projevovala velké porozumění pro sociální problémy.
K. svými fyzickými danostmi (střední postava, nepravidelná tvář, slabší hlas altového zabarvení) nenaplňovala dobový ideál ženské krásy, byla však obdařena jemným půvabem, zrcadlícím vnitřní krásu a ušlechtilost. Vedle hereček atraktivního či impozantního zevnějšku vyhlížela nenápadně, ale strhávala pozornost procítěnou hrou a schopností vyznačit složitou psychiku, emoce a tužby hrdinek. Mimořádný talent jí už v prvním angažmá ve Švandově společnosti umožnil zhostit se zdařile velkých úkolů. Během dvou let vytvořila více než čtyřicet rolí v klasickém i současném repertoáru. Vedle hrdinek Shakespearových (Julie, Ofelie, Blažena, Kordelie, Viola) a Ibsenových (Nora, Rebeka Westová v Rosmersholmu, Petra v Nepříteli lidu) ztělesnila Markétu v Goethově Faustovi či Kleistovu Katinku a mnoho postav ve hrách Ceněna publikem, kritikou i autory, kteří psali českých autorů i v oblíbených francouzských postavy přímo pro ni (Vrchlický, Zeyer, Šimáček, Jirásek, Svoboda), se pozvolna dostávala k závažnějším úkolům, nejednou to byly role, které hrála již u Švandy (Ofelie v Hamletovi, 1893). V druhé polovině devadesátých let si ztvárněním postav v klasické, a zejména v moderní dramatice (Rebeka Westová, Ibsen: Rosmersholm; Mína, Hilbert: Vina; Pampeliška, Kvapil: Princezna Pampeliška; Mahulena, Zeyer: Radúz a Mahulena) i v ND vydobyla pozici interpretky moderního senzitivního ženství. Hlubinným psychologickým ponorem, individualizací postav a dramatickým pojetím lidské existence se stala představitelkou nového hereckého stylu a po 1900 oporou Kvapilova divadelního programu. V Kvapilových režiích vytvořila své nejvýznamnější kreace, jimiž vyjádřila rozpolcenost osamělé či nepochopené a prostředím omezované ženy, utíkající se do vlastního nitra a projektující se do lepšího života v neurčité budoucnosti (Ellida Wangelová, Ibsen: Paní z námoří; Markéta, Goethe: Faust; tit. role Schillerovy Marie Stuartovny; Mája Zemanová, Kvapil: Oblaka; Máša, Čechov: Tři sestry). Její herectví, jež souznělo se soudobým uměním, filozofií a psychologií, vyrůstalo z emocionální obraznosti a vyznačovalo se impresionistickým naladěním, vnitřními záchvěvy, nikoli prudkou, téměř animální činorodostí jako herectví soupeřek H. Benoniové a M. Laudové. K. usilovala vyjádřit zápas o svobodný rozvoj ženy a o zlepšení jejího postavení ve společnosti; své postavy stále více idealizovala zaměřením k absolutním hodnotám, k dokonalosti, kráse a poezii. Její mollová subtilní hra, založená na „kmitání světel a stínů“ [Rutte], neměla výraznou tvarovou plasticitu, byla opakem kriticky ostrého a neúprosného výrazu příznačného pro E. Vojana. Při dobývání citové a mravní pravdy odvrhla veškeré konvence, s postavami se maximálně ztotožňovala, hluboce je prociťovala a sdílela jejich touhy, sny, bolesti a trýzně. V době, kdy se na jevišti prosazoval kritický realismus a naturalismus, její hra směřovala dále k hlubinnému pojetí postav, k psychologickému realismu, v němž se uplatňovaly rysy veristické (konkrétní věcný detail) i stylizující (jednotící emocionální gesto). Se zaměřením k nitru a emocionálním stavům postav souvisela i technika, anulující hravost a zvýrazňující „život v roli“. Postavy byly pro K. podnětem k odkrývání sebe sama a stávaly se součástí jejího životního osudu; při detailním a dlouhém studiu role zkoumala postavu detailně a z různých perspektiv, analyzovala motivaci jednání, na základě vlastních zkušeností a prožitků propátrávala, jak a proč se postava ocitla v dramatických situacích. Vlastní herecký výkon oddivadelnila, hlasové i mimické prostředky zjemnila, vyhýbala se efektům, altový hlas využívala k melodickým intonacím bez ostrých a dynamických kontrastů a výkyvů ze základní polohy. Důraz kladla na mimickou hru beze slov, pověstná byla její „mluva rukou“ a obsahem naplněné pauzy. Zvýraznila dramatickou existenci postav, které u ní měly vždy tragické podloží. Vyjadřovala smutek i soucit, analogický pozdní dramatice H. Ibsena či G. Hauptmanna. Naplnění svých uměleckých představ nacházela u ruských herců MCHTu, ideje Stanislavského o životě v umění, o umění jakožto řeholi byly blízké jejímu pojetí herectví jako nového náboženství či bohoslužby lásky. Často byla srovnávána s tragédkami moderního evropského divadla, E. Duseovou, J. Hadingovou a B. Henningsovou; svým mimořádným talentem, pojetím herectví a tvůrčí metodou se v českém prostředí stala spolutvůrkyní nového jevištního slohu a představitelkou uměleckého divadla.
Pseudonymy
Mája Z., Mája Zemanová, paní Mája Z.
Překlad
B. Nušić: Pustina, ND 1904, i t.
Role
Malostranská beseda (ochotníci)
Katynka (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí) – 1884; Luisa (F. Schiller: Úklady a láska) – 1886.
Švandova spol.
Anežka de Champrosé (E. Bozděch: Z doby kotillonův, i ND 1888), Anna Reyová (Dumanoir, A. de Keraniou: Jedna se směje, druhá pláče), Clai re (G. Ohnet: Majitel hutí), Alžběta (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, i ND 1888), Claire (A. Daudet, A. Belot: Fromont jun. a Rislersen.), Verunka (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Marie (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Evička (K. Světlá, dram. E. Pešková: Kříž u potoka), Eliška ze Švamberka (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Denisa (A. Dumas ml.: Denisa), Ofelie (W. Shakespeare: Hamlet, i ND 1893), Hermie (týž: Sen v noci svatojanské, i ND 1888), Valentina (A. Den nery, E. Cormon: Nevinně odsouzený), Ofelie (W. Shakespeare: Hamlet, i ND 1893), Matilda (E. de Girardin: Pokuta ženy), Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic, i ND 1907) – ND Brno 1886; Johana (F. V. Jeřábek: Závist), Dora (V. Sardou: Dora), Katuška (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Portia (týž: Julius Caesar), Michelina (G. Ohnet: Sergej Panin), Komtessa Sylvia (F. A. Šubert: Jan Výrava, i ND 1892), Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jeanne (A. Valabrègue: Manželské štěstí), Ludmila z Vřesovic (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Anna Kateřina (J. Vrchlický: Exulanti), Fernanda (E. Augier: Pelikán), Petra (H. Ibsen: Nepřítel lidu, i ND 1891), Rebeka Westová (týž: Bílí koně, s tit. Rosmershom ND 1899), Fernanda (V. Sardou: Fernanda), Katinka (H. v. Kleist: Katinka Heilbronská), Nataša (A. I. Palm: Náš přítel Něklužev), Magelona (J. J. Kolár: Magelona), Kordelie (W. Shakespeare: Král Lear), Nora (H. Ibsen: Vánoce, s tit. Nora ND 1901), Ljubov Michajlovna Kramolinová (A. N. Potěchin: Román mladé vdovy), Tekla (F. Schiller: Valdštýn), Princezna Eugenie (F. W. v. Hackländer: Tajný jednatel), Abigail (E. Scribe: Sklenice vody, i ND 1898) – 1887; Viola + Sebastian (W. Shakespeare: Večer tříkrálový, i ND 1905), Féňa (I. V. Špažinskij: Paní majorka), Amalie (F. Schiller: Loupežníci, i ND 1890), Markéta (J. W. Goethe: Faust, i ND 1906), Klotilda (E. Pailleron: Myška, i ND 1899), Lionetta de Hun (A. Dumas ml.: Princezna z Bagdadu) – 1888.
ND
Veronika (J. J. Kolár: Mravenci), Dorotka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Akmé (J. Vrchlický: Pomsta Catullova) – 1888; Inés (J. Echegaray: Světec či blázen?), Nanynka (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Notariuska (G. Preissová: Gazdina roba) – 1889; Tonča Řeháková (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Filipina (F. A. Šubert: Velkostatkář), Šotek [Puk] (W. Shakespeare: Sen v noci svato janské) – 1890; Cherubín (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Alma (H. Sudermann: Čest), Axiocha (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův), Marie Antonovna (N. V. Gogol: Revisor), Alena (A. Jirásek: Kolébka), Královna loutek (J. Bayer: Královna loutek) – 1891; Filipina (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Perdita (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera), Božena (F. X. Svoboda: Směry života), Božena (J. Štolba: Vodní družstvo), Titanie (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské), Signe (B. Bjørnson: Bankrot), Jessika (W. Shakespeare: Kupec benátský), Růměna (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsu), Brianda z Luny (J. Vrchlický: Soud lásky) – 1892; Bětuška (F. X. Svoboda: Rozklad), Marie (H. Sudermann: Domov), Markéta (E. Scribe: Salický zákon), Levóna (J. Zeyer: Sulamit), Josefa (F. X. Svoboda: Útok zisku) – 1893; Helena (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Jitka (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna), Rita (L. Fulda: Talisman), Ismena (Sofokles: Antigona), Markytka (L. Stroupežnický: Naši furianti), Anna (A. Jirásek: Otec) – 1894; Libuša (J. Zeyer: Libušin hněv), Katuše Vockeratová (G. Hauptmann: Osamělé duše) – 1895; Helena Lindnerová (J. Kvapil: Bludička, ND 1896); Mína Mařáková (J. Hilbert: Vina), Rebeka (J. Zeyer: Z dob růžového jitra) – 1896; Růžena Strnadová (F. X. Svoboda: Dědečku, dědečku!), Marie Calderonová (J. Vrchlický: Marie Calderonová), Princezna Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Doňa Mariquita (J. Vrchlický: Láska a smrt), Otylie (B. Viková-Kunětická: Neznámá pevnina) – 1897; Lenorka (A. Jirásek: Emigrant), Prolog + Mahulena (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – 1898; Porcie (W. Shakespeare: Kupec benátský), Berta (J. Štolba: Na letním bytě), Jaosien (J. Zeyer: Bratří) – 1899; Paní Kváčková (V. Štech: Třetí zvonění), Rosalinda (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Princezna (H. Drachmann: Byl jednou jeden král), Hraběnka Rosina (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba), Klára Sangová (B. Bjørnson: Nad naši sílu) – 1900; M. Dobromila Rettigová (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Madlena Vojnarová (týž: Vojnarka) – 1901; Zosia (J. A. Kisielewski: Karikatury), Prolog + Princezna (O. Nedbal: Pohádka o Honzovi), Taťána (M. Gorkij: Měšťáci), Danica (J. Zeyer: Pod jabloní) – 1902; Olga (F. X. Svoboda: Olga Rubešová), Giovanna [Monna Vanna] (M. Maeterlinck: Monna Vanna), Miss Henrietta Hobbs (J. K. Jerome: Miss Hobbs), Mája Zemanova (J. Kvapil: Oblaka) –1903; Žena (L. Rydel: Navždy), Johanna (J. Mayer: Johanna Radimská), Irmingerd (A. Jirásek: Gero) – 1904; Marie Stuartovna (F. Schiller: Marie Stuartovna), Paní Nováková (H. Malířová: Bratrství), Ellida Wanglová (H. Ibsen: Paní z námoří) – 1905; Baronka (F. X. Svoboda: Démon), Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna) – 1906; Máša (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1907.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → J. Wagner, 1963 (Jaroslav Kvapil a H. K.), J. Mourková, 1963 (2. část). ■ M. [J. Merhaut], Moravská orlice 12. 10. 1886 [Anna Reyová, Jedna se směje, druhá pláče]; B. Š. [Štěchovský], Česká Thalia 2, 1888, s. 125 [hostování v ND]; nesign. [J. Neruda]: H. Kubešová, Humoristické listy 33, 1891, č. 9, s. 1 → Podobizny IV, 1957; T. M.: H. K., Zlatá Praha 9, 1891/92, s. 241; =: H. K., Světozor 28, 1893/94, s. 166n.; J. Třebický: Kritika divadelní, Rozhledy 5, 1896, s. 532–534; P. [K. Šípek], ref. Vina, Světozor 30, 1895/96, s. 334n.; Olga P. [Přibylová]: J. G. Borkman, Ženský svět 1, 1896/97, s. 181n.; J. Žeranovský [Spáčil]: Paní H. K., Nový život 2, 1897, s. 46–48; K. Mašek: Otevřený list paní H. K., Volné směry 1, 1896/97, s. 271–274 + O paní K., Kalendář paní a dívek českých na rok 1897, s. 23–29; ref. Princezna Pampeliška: P. [K. Šípek], Světozor 31, 1896/97, s. 575; a., Právo lidu 5. 10. 1897; š. [J. Kuffner], Národní listy 5. 10. 1897●; J. Lý [Ladecký]: Národní divadlo, Thalie 2, 1897/98, s. 43n.; nesign., ref. Radúz a Mahulena, Právo lidu 8. 4. 1898; Olga P. [Přibylová]: Recitace paní H. K., Ženský svět 3, 1898/89, s. 115; r. [F. V. Krejčí], ref. Kupec benátský, Právo lidu 14. 6. 1899; jv [Vodák], ref. Rosmersholm, Obzor literární a umělecký 1, 1899, s. 223 + Jak se vám líbí, tamtéž 2, 1900, s. 77 + Kupec benátský, tamtéž, s. 141n., oboje → Shakespeare, 1950; A. Wenig: H. K., Divadelní listy 2, 1900/01, sl. 25– 28; F. V. Krejčí, K. B. Mádl: H. K., 1902●; ref. Monna Vanna: K. Mašek, Slovo 2, 1903, s. 135; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 11. 3. 1903●; hm: Paní Henningsová o svých pražských dojmech, Národní listy 14. 4. 1904; C. Kredba: H. K., Český svět 1, 1904/05, č. 5; O. Fastrová: H. K., Vesna 1, 1904/05, s. 268n.; J. Krapka: Trochu světla do pražské korupce. Na obranu H. K., Prostějov 1905●; ref. Hamlet: r., Večerní list Hlasu národa 26. 1. 1905; r. [F. V. Krejčí]: Hamlet, Právo lidu 27. 1. 1905; nesign. [J. Vodák], Čas 29. 1. 1905 → Shakespeare, 1950●; av.: Marie Stuartovna, Právo lidu 11. 5. 1905; nesign. [J. Vodák], ref. Večer tříkrálový, Čas 12. 11. 1905 → Shakespeare, 1950, K. Horký: H. K.,Ženská revue 1, 1905/06, s. 219–222●; ref. Paní z námoří: r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 21. 12. 1905; KMČ [Čapek Chod], Zvon 6, 1905/06, s. 255n.; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 23, 1905/06, s. 143n.; nesign. [J. Vodák], Čas 30. 12. 1905●; týž: Nora, tamtéž 3. 6. 1906 + Faust, tamtéž 9. 4. 1907 + Když my mrtví oživneme, tamtéž 29. 12. 1907●; úmrtí a nekrology: R. J. Kronbauer, Zlatá Praha 24, 1906/07, s. 29; K. B. Mádl, tamtéž, s. 337n.; J. Karásek, Moderní revue 13, 1906/07, sv. 19, s. 382–388; Národní listy 9. 4. 1907, ráno; H., tamtéž 10. 4. 1907, ráno; B. Kaminský, tamtéž 11. 4. 1907, ráno; J. Hilbert, Venkov 9. 4. 1907; J. Ladecký, Osvěta 37, 1907, s. 436–439; F. X. Šalda, Volné směry 11, 1907, s. 155n. → Duše a dílo, 1913; F. V. Krejčí: H. K. a moderní snahy umělecké, Zlatá Praha 25, 1907/08, s. 321n., 334, 346; Literární pozůstalost H. K., usp. J. Kvapil, 1907; sb. H. K., red. J. Lukavský, K. Horký, 1907; V. Hübner: H. K. v Brně, Moravská orlice 12. 6. 1907; R. Svobodová: H. K. – zjev kulturní, Ženská revue 3, 1907/08, s. 65n.; F. X. Svoboda: H. K. v poměru k autorům, Zvon 8, 1907/08, s. 222●; K. Engelmüller: H. K., 1908; I. Raič-Lonjski: H. K. v Záhřebu, Besedy lidu 16, 1908, s. 13; J. Horáček: H. K., 1911; R. Svobodová: Vzpomínky na H. K., Právo lidu 8. 4. 1914; L. Dostalová: Za H. K., Národní listy 8. 4. 1914; A. Dvořáková: O H. K., Ženský svět 21, 1917, s. 111–116; T [V. Tille]: H. K., Divadelní vzpomínky, 1917, s. 25–37; K. Mašek: H. K., Národní listy 8. 4. 1917; nesign. [J. Vodák]: H. K. po desíti létech, Lidové noviny 15. 4. 1917; E. Vrchlická: Přeměny H. K., Kmen 1, 1917/18, č. 8, s. 1–3; J. Krecar: H. K., 1917 + Sňaté masky, 1917, s. 61–82; A. Novák: H. K. na jevišti i v knize, Podobizny žen, 1918, s. 202–219; B. Viková-Kunětická: Vyznání, 1919, s. 199–211; B. Frídová: Hrst vzpomínek na H. K., Cesta 5, 1923, s. 41n.; A. Novák: H. K., Lidové noviny 8. 4. 1927; J. Kvapil: Mája Z., Lidové noviny 14. 11. 1931 + O čem vím, 1932, zvl. s. 184, 260–265, 400, 573–576; J. Vodák: Dva pamětné medailonky, 1932, s. 14–22; J. Horáček: Před čtvrtstoletím zemřela H. K., Venkov 3. 4. 1932; K. Engelmüller: H. K., 1934; R. Deyl: Jak jsem je znal, 1937, s. 143–155; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 44n., 100; P. Buzková: Přítelkyně. H. K. a R. Svobodová ve svých dopisech, 1939 + H. K., in sb. Žena v českém umění dramatickém, 1940, s. 25–64 [se soupisem rolí v ND dle K. Engelmüllera] + H. K. a Andulka Hübnerová v Brně, in sb. Ženy na Moravě, 1940, s. 136–144 + H. K., in sb. Královny, kněžny a velké ženy české, 1940, s. 489–496 + H. Kubešová u Švandovy společnosti, Divadlo 27, 1940/41, s. 5n.; I. Herrmann: Z posledních dnů (nekrolog), O živých, o mrtvých, 1940, s. 91–97; L. Dostalová: Vzpomínka na H. K., Volné směry 36, 1940/41, s. 75–80; R. Vacková: O jevištním zjevu H. K., Naše divadlo a zákulisí 2, 1940/41, s. 62n.; L. Páleníček: H. K., 1941; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 84–91; K. Šimůnek: Pracoval jsem s H. K., Národní listy 28. 1. 1941; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 116–124; M. Rutte: Paní z námoří, Šest podob českého herectví, 1947, s. 53–109; P. Buzková: H. K., 1949 + H. K., rkp., NM-Náprstkovo muzeum; J. Vodák: H. K., Tři herecké podobizny, 1953, s. 33–102; F. Černý: H. K, in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 217–240; Z. Jeřábková: Herecké počátky H. K. v Brně, Vlastivědný věstník moravský 10, 1955, s. 159–162; H. K., Národní divadlo 32, 1956/57, č. 14; A. Scherl in Aksenov, Scherl, Vnouček: Kniha o uměleckém přednesu, 1957, s. 52–55; F. Černý: H. K., 1960, rozš. vyd. 1963; L. Dostalová: Herečka vzpomíná, 1964, s. 102–109; J. Vodák: Tváře českých herců, 1967, s. 114–116; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 99–102; T. J. Kamenir: Gana K., Leningrad 1978; R. Svobodová: Vidím v duši tisíc obrazů, ed. F. Černý, 1983 [výbor článků o H. K.]; M. Cesnaková-Michalcová: Slavné osobnosti divadla, 1983, s. 167–169; F. Kožík: Devět Ofélií, [1988], s. 181–221. ■ LČL, NDp, PBJ, Otto, TE, ES, LThI; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 541–542