Roz. Pechová, křtěna Alžběta Dorota. – Pseudonym zvolila podle rytířského rodu Pechů z Krásné Hory, z něhož otec mylně odvozoval svůj původ. Narodila se z druhého otcova manželství, měla čtyři vlastní a tři nevlastní sourozence. V rodině, žijící po otcově smrti (1850) ve skromných poměrech, se pěstovala hudba a zpěv, hrálo se loutkové divadlo.
K. navštěvovala soukromou školu manželů Svobodových, kde si osvojila němčinu a francouzštinu (sama se naučila anglicky, rusky a polsky), poté docházela do ústavu pro ženské ruční práce slečen Krausových a jako třináctiletá se stala pomocnou učitelkou francouzštiny ve škole Svobodových. V patnácti letech byla uvedena do salonu manželů Riegrových, kde poznala řadu osobností kulturního a společenského života, mj. V. Hálka, který začal v Lumíru publikovat její verše, a K. Světlou, s níž navázala pevné přátelské pouto, podobnějako později s B. Smetanou a A. Heydukem. V téže době ji začínající kloubový revmatismus znemožnil hru na klavír i malířské pokusy a předurčil ji údělu neprovdané ženy. 1867–74 žila s rodinou v Plzni, v tamním Hlaholu (jehož druhým sbormistrem byl bratr J. Pech a prvním sbormistrem švagr H. Palla) zpívala a překládala texty sborů. Tehdy napsala svá první libreta (Lejla) a dramata (tragédie o Boleslavu Ryšavém a Boleslavu Chrabrém; dále Tajemný milovník, Osudové vlásenky, Nový Ovid). Po návratu do Prahy se intenzivně věnovala ženskému hnutí a zápasu o samostatnost žen. 1875–1910 byla činná v Ženském výrobním spolku českém (dlouholetá tajemnice, od 1891 předsedkyně), souběžně redigovala první ženský časopis Ženské listy (do 1911), 1890 založila spolek Minerva, který t. r. zřídil první české dívčí gymnázium, a vymohla pro dívky zpřístupnění vysokoškolského studia (od 1897 filozofie, od 1900 medicína). Své názory na toto téma shrnula v knize Ženská otázka (1881). Byla vyznamenána Stříbrnou medailí za občanské zásluhy hl. m. Prahy (1896), Zlatým záslužným křížem s korunkou od císaře Františka Josefa I. (1897), po vzniku ČSR se jako první žena (společně s B. Vikovou-Kunětickou) stala členkou ČAVU a 1922 jí Karlova univerzita udělila čestný doktorát. Od 1903 trpěla vedle revmatismu šedým zákalem a postupující slepotou (zlepšení po operaci 1907), později Meunierovou chorobou, závratěmi a depresemi. Literárně do konce života neustále činná, žila odkázána na péči své sestry a neteře. Je pohřbena v Praze na Olšanských hřbitovech.
Od mládí se věnovala literatuře. Po debutu v Lumíru (1863) přispívala do mnoha časopisů a sborníků (Osvěta, Květy, Lumír, Hudební listy, Národní listy; Kytice, Máj, Říp, Zora aj.) a záhy se stala uznávanou básnířkou (lyrické vlastenecky laděné sbírky Z máje žití, 1871; Ze Šumavy, 1873; K slovanskému jihu, 1880 ad.); poslední sbírka Sny po divadle (1922) obsahu je básně inspirované dramatickými díly (Panna Orleánská, Divotvorný klobouk, Loupežníci, Hamlet, Macbeth, Čarostřelec aj). V početnější próze převládají didakticky laděné práce pro děti a mládež – pohádky, povídky a romány pro dívky (Barončina závěť, 1899; romány o Svéhlavičce, 1900–07, a Célince, 1902), které dosáhly největšího ohlasu a jimiž položila základy české dívčí beletrii. Živou částí díla K. jsou memoáry, v nichž vedle osobního života zachytila řadu kulturních osobností i myšlenkové proudy své doby (Z mého mládí, 1921; posmrtně Co přinesla léta I–II, 1928; Literární konfese, 1947). Básnické nadání a jazykový talent uplatnila v náročných překladech prózy a poezie. Její překlady z angličtiny (Byron: Child-Haroldova pouť, 1890), francouzštiny, ruštiny (dva svazky Puškinových básní, 1894 a 1895; drama Boris Godunov, 1905), němčiny a polštiny (Mickiewicz: Pan Tadeáš, 1882) patřily vedle prací Sládka a Vrchlického k nejvýznamnějším překladatelským počinům druhé poloviny 19. stol.
Do českého divadla se nejvýznamněji zapsala jako libretistka. Napsala patnáct operních textů (Hubička, Tajemství, Čertova stěna, Viola a Lumír pro B. Smetanu, Lejla, Břetislav, Karel Škréta a Dítě Tábora pro K. Bendla, Blaník pro Z. Fibicha ad.). Přeložila libreto Bizetovy Carmen (1884), které sloužilo déle než osmdesát let. Operní problematikou se zabývala i teoreticky a napsala první biografii o B. Smetanovi (Osvěta 1880). Do tzv. živých obrazů uváděných v ND přispěla texty několika doprovodných proslovů.
Od konce šedesátých let psala divadelní hry, avšak bez úspěchu. Texty trpěly vykonstruovanými zápletkami, schematičností a rozvláčnými dialogy, které neodpovídaly soudobým životním zkušenostem ani divadelnímu vkusu. K. si byla vědoma těchto nedostatků a nezdary na divadle přijímala bez hořkosti. Hry vycházely tiskem, vyjma tří byly hrány pouze ochotníky a v rodinných či školních produkcích. Doloženo je šestnáct titulů, z nichž sedm není dochováno. Debutovala v Plzni jednoaktovým žertem Tajemný milovník (jedna ze tří aktovek, které nabídla P. Švandovi st.). V PD u dramaturga E. Bozděcha neuspěla (anonymně) s tragédií o Boleslavu Chrabrém (nedochována). Pro soutěž o historickou hru k otevření ND napsala drama z pobělohorské doby Harantova žena (spoluautor F. Dvorský, autor původní novely Z kláštera); porotou bylo doporučeno k nastudování, ale zakázáno cenzurou kvůli protikatolickému ladění. Do dalšího konkursu zaslala hry Náš druhý sbor a Dědic ducha, ani s jednou však neuspěla. V ND se dočkala uvedení báchorky Medvěd a víla (jediná hra, která se objevovala na scéně i později, ještě 1956 v Divadle Jiřího Wolkera). Ostatní hry pro děti a mládež (Kukačka, Hojička z lesa, Barončina závěť, Strašák, Milostivý den, Král králů) zůstaly velkými divadly nepovšimnuty. V ND byly po nástupu nového vedení (1900) odmítány, vinohradské divadlo nepřijalo hru Kmotra Pověra (naps. 1912).
Umělecké představy K. se formovaly v mládí pod vlivem dobového idealismu v umění, s nímž se ztotožnila a po celý život jej vyznávala. Zušlechťující a výchovné poslání literatury se snažila naplňovat jak ve vlastní tvorbě, tak v literární kritice a publicistice i v překladech, v nichž lpěla na formální přesnosti více než na srozumitelnosti a kde mravní ideje leckdy přizpůsobovala svému cítění na úkor věcné věrnosti autorovi. Názorově setrvala na pozicích konzervativního vlasteneckého směru kolem časopisu Osvěta. Dávala přednost národní a mravní agitaci před vyšším uměním. Publicisticky se projevovala jako pedant, často útočně a ironicky. V divadelních referátech, které psala výjimečně, apelovala především na dramaturgii; brojila proti lacinému repertoáru cizích frašek a zasazovala se o uvádění českých her s mravním a vlasteneckým posláním. Umělecké dílo chápala jako aktivní faktor v kultivaci jednotlivce i společnosti a z tohoto úhlu je posuzovala (např. soustředění na mravní dopad příběhu ve studii Markéta a Jenůfa či v referátu o Gazdině robě). K. se jeví jako rozporuplná osobnost, bojující na jedné straně za práva žen, neschopná však přijmout novodobé myšlení přelomu století ani moderní směry v literatuře.
Pseudonymy a šifry
Viola Tomanová, Bětka Rozmarná, Jaromír Zlonický, Barbora Míčková, Růžena Volná, Klára Baldová, Vojtěška Všetečková, Soliman Řetkvička, Marie Čadská, Tetka z Tetína, Eda Maxová, Blažena Stará, Doubravka Malá, Mína Sokolová, Vanda Hájková, Věra Langeová, Viola Tomanová, Marko Tuman, F. Pěnková, T. Dvorská, Horská, Jezerská, Arnoštka Č., Jan K., Klára F., E. K., F. A., -tuš, Ctitelka vážného umění, Česká matka, Navštěvovatelka divadla, Jeden žíznivý
Hry
Tajemný milovník, Švandova spol. Plzeň 1868; Pěvec volnosti, t. 1874; Harantova žena, t. 1881 (s F. Dvorským); Dědic ducha, Švandovo div. 1883, t. 1884; Kukačka, t. 1897, ochotn. Meziříčí mezi 1919–1925; Přišla do rozumu, dle K. Světlé, ochotn. Ústí n. Orlicí 1898, Uranie 1903, t. 1900; Medvěd a víla, t. 1899, ND 1900; Hojička z lesa, t. 1899, Uranie 1904; Odolenka, osiřelá princezna a bradýř Hrubomel, ND Brno 1910; Strašák, t. [1911]; Milostivý den, t. 1922; Král králů, t. 1922.
Překlady
V. Sardou: Opožděné psaní [Les pattes de mouche], ND 1884; A. S. Puškin: Boris Godunov, t. 1905.
Teatralia
Josef Kajetán Tyl, Osvěta 8, 1878, s. 81–97, 179–193, 447–461, 495–509 → Výbor z díla II, 1956; Gazdina roba, Ženské listy 17, 1889, s. 236–238 → Výbor z díla II, 1956; Markéta a Jenůfa, Ženské listy 19, 1891, s. 29–34, 59–62, 70–79; Doslov, A. S. Puškin: Boris Godunov, 1905; O pokusech dramatických, E. K.: Literární konfese, usp. F. Strejček, Blatná 1947, s. 64–80.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, část, inventář → J. Wagner, 1966. Archiv AV ČR: část pozůstalosti. Podještědské muzeum Karoliny Světlé, Český Dub: korespondence K. Světlé a K. ■ K. Nosovský: Bibliografie E. K., Literární rozhledy 11, 1926/27, s. 206–209; F. Strejček: Bibliografie, in E. K.: Literární konfese, Blatná 1947, s. 127–145. ■ Nesign., ref. Tajemný milovník, Plzeňské noviny 11. 1. 1868; nesign.: E. K., Světozor 12, 1878, s. 312n.●; ref. Harantova žena: F. A. Š. [Šubert], Pokrok 6. 11. 1881; J. Herben, Ruch 3, 1880/81, s. 387n., 397n., 410n.; J. V. S. [Sládek], Lumír 9, 1881, s. 495n.; F. Zákrejs: Dvě dramatické studie, Osvěta 11, 1881, s. 1117–1126●; ref. Dědic ducha: š. [J. Kuffner], Národní listy 2. 11. 1883; F. L. Hovorka, Divadelní listy 4, 1883, s. 294–296; F. Zákrejs, Osvěta 14, 1884, s. 760–763●; J. S. Machar: Hálek, Moderna a K., Čas 8, 1894, s. 757–759 + Slečně K., tamtéž s. 821n.; R.: K padesátým narozeninám E. K. Ženský svět 1, 1896/97, s. 253–256; P. Maternová: E. K., Světozor 32, 1897/98, s. 21n.; nesign.: E. K., Přišla do rozumu, Národní listy 28. 4. 1900, příl.; K. Nevšímalová: E. K., 1907; J. K. Doležal: E. K., Archiv für slavische Philologie [Berlin] 29, 1907, s. 517–529; P. Maternová: E. K., Ženský svět 17, 1913, s. 113–116, 130–132, 143–144; R. Weiner: E. K. povšimla si..., Lidové noviny 20. 2. 1917 → O umění a lidech, 2002; F. X. Šalda: E. K., Kmen 1, 1917/18, č. 41, s. 6 → Kritické projevy X, 1957; F. Strejček: E. K., 1922; M. Hýsek: E. K., Naše doba 30, 1922/23, s. 71–82●; nekrology: A. Novák, Lidové noviny 26. 11. 1926; F. Götz, Národní osvobození 27. 11. 1926; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 27. 11. 1926; G. Preissová, Almanach ČAVU 37, 1927, s. 177–184●; A. Klášterský: Vzpomínky a portréty, 1934, s. 427–445; E. K., usp. P. Antošová, Chudým dětem 57, Brno 1947 [přísp. M. Hýsek, M. Očadlík, F. Strejček aj.]; M. Nováková: Scénická básnířka, Divadlo 33, 1947, s. 118n.; A. Chaloupka: Neznámá K., České lidové divadlo 28, 1948, s. 34–36, 53–55; B. Šretrová: E. K., 1948; Z. Pešat: Předmluva, E. K.: Výbor z díla I, 1956, s. 5–19; Gm [P. Grym]: Pohádka o princi a víle, Lidová demokracie 22. 3. 1956; M. Suchá, M. Ulčová: Plzeňská léta E. K., in sb. Minulostí Plzně a Plzeňska II, Plzeň 1959, s. 187–218; DČD III; J. Polák: E. K., dívčí romány, pohádky a hry, Zlatý máj 22, 1978, zvl. s. 198n.; D. Vlašínová: E. K., 1987; E. Jurčinová: E. K., in sb. Velké ženy české, 1997, s. 95–100; J. Hradilková: E. K. Den Frauen die Bildung!, in sb. Prager Frauen, usp. A. Wagnerová, 2000, s. 35–54. ■ ČHS, HD, Komenský, LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod, Rieger; NAlb, Plzeň, Uranie
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 504–507
