Vl. jm. Josef Krapka. – Nemanželský syn dcery chalupníka. Vyrůstal a školu vychodil v Náchodě, kam se matka po jeho narození přestěhovala. Od 1873 studoval v Praze na reálce, po matčině smrti zůstal bez prostředků a 1876 školu opustil. Odešel do Vídně, vyučil se truhlářem (1876–81) a navštěvoval večerní pokračovací kursy na průmyslové škole (1881–83). Z té doby pocházejí jeho první literární pokusy, v nichž popisoval svůj trpký úděl i neradostné osudy nemajetných vrstevníků ve velkoměstě. Po dvou letech vandrování (prošel Německo, Francii, Anglii, Rusko, Rumunsko a Srbsko) pracoval ve Vídni jako kreslič. 1887 se vrátil do Čech a usadil se jako truhlářský dělník v Příbrami, zaujalo jej ochotnické divadlo tamní dělnické jednoty a nakrátko se stal kočovným hercem. 1888 se přestěhoval do Prahy, pracoval jako truhlář, pak jako účetní v Dělnické pekárně. Jeho zájem a čas pohlcovalo stále více dělnické hnutí a politická aktivita; stal se jedním z předáků sociální demokracie a funkcionářská činnost jej často odváděla z Prahy. Od poloviny devadesátých let až do smrti působil jako žurnalista a redaktor stranického tisku: brněnské Rovnosti (1894–97), ve Vídni vydávaných Dělnických listů (1897–1903) a prostějovského Hlasu lidu (1903–09). Studoval díla klasiků marxismu, některá přeložil.
K. literární práce byla úzce spjata s jeho politickou a žurnalistickou aktivitou. Poezie, publikovaná většinou časopisecky, vyzývala k zápasu za sociálně spravedlivější společenské uspořádání. Sociální tematika dominuje dramatickým pokusům, určeným hlavně dělnickému obecenstvu, které chtějí oslovit realistickými příběhy a kritickým pohledem na život proletariátu. Po debutu Boj za svobodu 1892 (v dobových pramenech také s tit. Smrt za svobodu, Sladká smrt; text nezjištěn) se premiéry dalších K. her uskutečnily počátkem 20. stol. v Pištěkově Lidovém divadle na Král. Vinohradech, které se tehdy zvýšenou měrou orientovalo na sociální dramatiku a na obecenstvo z lidových pracujících vrstev. Po dramatu Odsouzená to byla Marná oběť (napsaná ve Vídni), pojednávající o venkovském učiteli, který se snaží pomoci dělníkům místní obuvnické firmy založit výrobní družstvo. Hra Exulant je inspirována životem a činností dělnického novináře J. B. Pecky. K. divadelní hry ilustrovaly jeho politické a společenské názory a zrcadlily někdy naivní a utopické představy o řešení sociálního postavení dělnictva konce 19. stol.; jejich angažovanost oceňoval J. S. Machar. Zážitky z krátkého kočovného působení vtělil K. do povídky Ze života herecké společnosti, brožurou Trochu světla do pražské korupce atakoval poměry v pražském ND a hájil herečku H. Kvapilovou proti štvavým útokům. Během pobytu v Praze také vystupoval v kabaretech (U Pštrosů) a podílel se na organizaci představení pro dělnictvo (např. v ND 1890). Ve Vídni zakládal krajanský divadelní spolek (Ochotnická jednota Máj), ve svém posledním působišti v Prostějově spolupracoval s tamním agilním ochotnickým Lidovým divadlem.
Teatralia
Trochu světla do pražské korupce, Prostějov 1905.
Hry
Odsouzená, t. in Rovnost 1896 s tit. Nevinná, Pištěkovo div. 1902, kn. 1903; Matčin odkaz, t. in Sbírka příležitostných deklamací, výstupů, písní a básní dělnických, Brno 1897; Marná oběť, Pištěkovo div. 1903; Exulant, ochotn. Prostějov 1903.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → V. Hellmuth-Brauner, 1976. ■ r [F. V. Krejčí], ref. Odsouzená, Právo lidu 7. 2. 1902; J. S. Machar: Památce přítele, Krajiny, lidé a netopýři, 1910; W. Ethen: Portréty a silhuety I‚ Prostějov 1926, s. 213–215; K. Krapka: Můj otec, Právo lidu 13. 5. 1934; J. Cejpek, J. Glivický: Dopisy manželů Kvapilových Lidovému divadlu v Prostějověa J. K., Zprávy Vlastivědného muzea v Prostějově, 1963, č. 1, s. 9–24; J. Veselý: J. K. a Rovnost, Sborník Matice moravské 82, 1963, s. 215–224; O. Franěk: Rebel a básník. Okamžiky života dělnického politika a básníka J. K.-N., Hradec Králové 1982; J. S. [Suchý]: J. K. a Náchod, Náchodský zpravodaj, 1987, červen, s. 6n.; V. Lesák: Kulturní a osvětová práce J. K. v Prostějově, Štafeta 23, 1991, č. 1, s. 11–13; E. Matoušová: Prostějovské období v činnosti Josefa K.-N., Zpravodaj muzea Prostějovska v Prostějově, 1996, č. 1, s. 46–54; J. Císařa kol.: Cesty českého amatérského divadla, 1998, s. 90n.; P. Marek: Prostějovské aféry, Prostějov 2001, s. 22–27. ■ LČL, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 503–504