Otec byl pražský měšťan a mistr kožešnický. K. vystudoval Akademické gymnázium (1863–71), na filozofické fakultě klasickou a orientální filologii (1871–75). Pak učil na pražských gymnáziích, 1878 složil doktorát a 1880 se habilitoval prací Studien zu den griechischen Tragikern. 1882 nastoupil na obnovenou českou univerzitu, 1884 byl ustanoven mimořádným a 1893 řádným profesorem. Od 1894 byl ředitelem semináře pro klasickou filologii, 1906/07 zastával funkci děkana filozofické fakulty, 1909/10 byl rektorem české univerzity. Vystupoval na kongresech klasické filologie (Athény, 1905; Káhira, 1909), přednášel v různých evropských městech. Dlouho působil jako redaktor Listů filologických a redaktor překladů ve Sbírce klasiků řeckých a římských. Byl členem Jednoty českých filologů(1877–1907 starosta), ČAVU, Matice české a KČSN (od 1914 předseda). Studie publikoval v mnoha časopisech odborných (Athenaeum, Listy filologické a pedagogické, Naše řeč, Věstník KČSN), literárněbeletristických (Obzor literární a umělecký) i v denících (Národní listy). 1911 byl jmenován dvorním radou, získal mnoho ocenění i v cizině, čestný doktorát na univerzitě St. Andrew ve Skotsku (1892). Od 1889 byl ženat s Annou Sturzovou, dcerou jihlavského lékárníka, měli dva syny a dvě dcery. Udržoval blízké přátelství s J. Vrchlickým. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.
Zastánce analytických metod vynikal širokým rozhledem, příslušnost k mladší kritické generaci české humanitní vědy prokazoval ve sporech o Rukopisy, v polemikách o povaze a principech antické literatury, zvláště dramatu. Zabýval se řeckou a římskou literaturou a kulturou, zejména řeckou gramatikou, antickou mytologií, klasickou archeologií, antickým veršem, a také antickým dramatem, hudbou i tancem. Jeho základní dílo, Řecká a římská rytmika a metrika, je založeno na rozsáhlém výzkumu antické literatury, zvláště dramatu. Současně překládal dramata Sofoklova, Euripidova, Aischylova, Plautova a Terentiova. V překladech používal zpočátku podle dobových vzorů a ve snaze o věrnost originálům ve verších časoměrná metra a přízvučně překládal jen dialogy. Časomíra byla ale pro český důrazový přízvuk nevhodná, proto od 1896 začal používat překlady založené jen na přízvuku, poprvé u Sofoklovy Elektry, poté u Antigony a v Aischylových tragédiích. Překlady se tím staly bližší čtenářům a vhodnější pro inscenování. Přechod od dlouhé a metricky důrazné slabiky k české slabice přízvučné K. teoreticky zdůvodnil ve spisu O prozódii české, kde se opíral o práce J. Dobrovského a zároveň se inspiroval poezií lumírovců. V prvním dílu podal historický přehled vztahů mezi prozódií časoměrnou a přízvučnou, ve druhém zformuloval základní principy převodu z časomíry antických děl na českou přízvučnou slabiku. Tyto zásady považoval za normu, kterou je nutno dodržovat, a odchylky od ní pokládal za chyby. Byl stoupencem tzv. pohybové (kinetické) teorie, vycházející z pojetí rytmu jako jevu motoricko-svalového. Nedocenil naopak význam časomíry pro rytmicko-melodické odstiňování českého verše. Proto odmítal použití volného verše, např. v tragédii Faëthon O. Theera. Vedle antického dramatu se zajímal i o české humanistické drama; z latiny přeložil a okomentoval hru Campana Vodňanského Břetislav a připravil její dvojjazyčnou edici.
Překlady
Sofokles: Antigona (Tragoedie Sofokleovy I), t. 1881, ND 1889 (s L. Dolanským), nový př. t. 1903; týž: Aias (Tragoedie Sofokleovy II), t. 1884; Euripides: Kyklops, t. 1885 (s předmluvou O dramatě satyrském); týž: Alkestis, t. 1888; Sofokles: Elektra, t. 1889, nový př. [1897, s Předmluvou], student malostr. gymnázia v Malostranské besedě 1916, VD 1924; T. M. Plautus: Menaechmové, ND 1890, i t.; P. Calderón: Divotvorný kouzelník, t. [1891, s Úvodem]; Sofokles: Filoktetes, t. 1891; ; Aischylos: Oresteia, t. 1902, ND 1907; Euripides: Hippolytos, t. 1912; Aischylos: Upoutaný Prometeus, t. 1914; Jan Campanus Vodňanský: Komedie Břetislav, t. 1915; Terentius: Kleštěnec, t. 1917.
Teatralia
Příspěvky ke kritice a výkladu Sofokleových Trachiňanek, Listy filologické 6, 1879, s. 162–165; Kritické příspěvky k Euripidovi, tamtéž, s. 184–193; 7, 1880, s. 87–90, 239–259; 8, 1881, s. 76–87; Exegetické příspěvky k Sofokleově Antigoně, tamtéž 9, 1882, s. 49–65, 99–101; 11, 1884, s. 353 až 361; O tanci antickém, 1884; O scenerii řeckého divadla, 1888; Řecká rythmika, 1890; Mistra Jana Campana Vodňanského komedie Břetislav, Listy filologické 19, 1892, s. 172–181, 257–267; Poznámky k Sofokleově Elektře, tamtéž 28, 1901, s. 91–109, 193–209; Řecká a římská rytmika a metrika I–III, 1906, 1911, 1913.
Prameny a literatura
O. Jiráni: Bibliografie literárních prací dvorního rady prof. J. K., in Sborník prací filologických dvornímu radovi profesoru J. K. k šedesátinám, 1913, s. 308–313; K. Svoboda: Soupis tištěných prací K., Listy filologické 77, 1954, s. 113–120. ■ K. J. Černý, ref. O scenerii řeckého divadla, Athenaeum 6, 1888/89, s. 53n.●; ref. Antigona: B. F. [Frida], Lumír 25, 1889, s. 36; š [J. Kufner], Národní listy 11. 1. 1889●; ref. Menaechmové: J. V. [Vrchlický], Hlas národa 31. 3. 1890; J. B., Literární listy 11, 1890, s. 212●; J. Borecký: ref. př. Divotvorný kouzelník, ČČM 66, 1892, s. 361–363; Quidam [F. X. Šalda], ref. př. Elektra, Literární listy 18, 1896/97, s. 303●; ref. Oresteia: V. Sládek, Zvon 2, 1901/02, s. 502; Nemo [K. B. Mádl], Zlatá Praha 25, 1907/08, s. 141●; k padesátinám: ch [V. Štech], Máj 2, 1903/04, s. 195; nesign., Přehled 2, 1903/04, s. 105; nesign., Zvon 4, 1903/04, s. 195; L., Zlatá Praha 22, 1904/05, s. 106●; ref. Česká prozódie: F. V. Vykoukal, Osvěta 39, 1909, s. 944; -lr [V. Dresler], Zvon 9, 1908/09, s. 603; Ch [E. Chalupný], Přehled 7, 1908/09, s. 551; R. [V. Červinka], Zlatá Praha 26, 1908/09, s. 468●; k šedesátinám: Z. Nejedlý: Česká kultura 2, 1913/14, s. 109; -n-, Zvon 14, 1913/14, s. 167●; Ml. [J. Máchal], ref. př. Břetislav, ČČM 89, 1915, s. 462●; J. Veselý: K provedení Sofokleovy Elektry loutkami, Národní listy 21. 1. 1916, več.●; nekrology: P. Váša, Lidové noviny 19. 9. 1917; -t [V. Tille], Právo lidu 23. 9. 1917; Z. Nejedlý, Národní politika 5. 10. 1917 + Smetana 8, 1917, s. 1–4, obojí → Z české kultury, 1951; -r-, Topičův sborník 5, 1917/18, s. 44; F. Groh, Almanach ČAVU 28, 1918, s. 122●; ref. O prozódii české I: A. Novák, Literární noviny 1. 11. 1924; J. Mukařovský, Časopis pro moderní filologii 11, 1924/25, s. 7–13, 118–124; K. H. [Hikl], Naše doba 32, 1924/25, s. 120; R. Jakobson, Kritika 2, 1925, s. 110–114 + Základy českého verše, 1926, passim●; E. Novotný: Vzpomínky na J. K., Lidové noviny 17. 9. 1927; nesign.: Památce J. K., Rudé právo 17. 9. 1937●; ref. O prozódii české II: tk [F. Trávníček], Lidové noviny 22. 9. 1938; J. Mukařovský, J. K. a dnešní stav české metriky i prosodie, Slavia 17, 1939/40, s. 282–295 → Kapitoly z české poetiky I, 1948●; 100. výr. narození: J. Petrmichl, Rudé právo 18. 12. 1953; F. Novotný: Život J. K., Listy filologické 1, 1953, s. 161–170 + J. K. jako metrik a gramatik, tamtéž, s. 171–181; J. Ludvíkovský: K. studie humanistické, tamtéž, s. 182–188; F. Stiebitz: J. K. jako překladatel a badatel o české prosodii, Listy filologické 2, 1954, s. 1–8; K. Svoboda: K. jako kritik a polemik, tamtéž, s. 9 + Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové, 1957, zvl. s. 234–246; F. Strejček: J. K. a Rukopisy, Věda a život 3, 1958, s. 386–388; J. Král: Vzpomínky na klasického filologa, Zprávy Jednoty klasických filologů 13, 1971, s. 40–77. ■ LČL, Otto
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 493–495