Syn kováře husarského pluku. Dětství trávil na různých místech, protože rodina se kvůli otcově zaměstnání často stěhovala (Debrecín, Vídeň aj.), do školy začal chodit v Bohdanči, kde pobýval u matčiných rodičů a kam se později rád vracel (k jeho přátelům patřil tamní rodák, literát J. J. Langer). 1834 byl otec povolán do Haliče a K. vychodil gymnázium v Berežanech [Berehovo na Ukrajině], v Lembergu [Lvov] studoval filozofii (1843–44) a práva (1845–48). Po návratu do Čech (1848) pokračoval ve studiích na pražské univerzitě (čeština a historie, 1849–52). Když nastoupil jako učitel na gymnázium v Hradci Králové (1853), rozšířil si aprobaci o klasickou filologii. 1867 byl jmenován ředitelem nově založeného Slovanského gymnázia v Olomouci. Aktivně se účastnil společenského dění, byl spoluzakladatelem Spolku moravských učitelů (1870–74), založil místní Matici školskou (1872), stál za vznikem zdejší první české obecné školy (1873) aj. Profesní kariéru ukončil ve funkci zemského školního inspektora (1877–88). Souběžně s pedagogickým působením překládal Platona a vyvíjel kritickou činnost. Byl názorovým oponentem lumírovců a stal se jedním ze zakladatelů tzv. moravské kritiky. Na sklonku života sepsal beletrizovanou formou své vzpomínky (Život starého kantora 1899, 1900). Po odchodu na odpočinek žil nejprve v Bohdanči, posledních pět let v Olomouci, kde zemřel a byl pohřben; 1913 byly ostatky přeneseny do rodinné hrobky v Bohdanči.
K. první literární, zvláště básnické, pokusy spadají do doby jeho pražských studií. Na sklonku čtyřicátých let napsal rovněž své jediné drama, pětiaktovou historickou hru Čechové u Milána, jejíž předlohou byla novela Jana z Hvězdy. Historické události slouží spíše jako pozadí pro příběh dvou milenců, Odolena a Bianky, který je prosycen mnoha romantickými atributy (šílenstvím, pomstou, tragickými úmrtími, intrikánským padouchem). Silně zvýrazněná vlastenecká tendence se odvíjí ze samotné látky; odkazy k slavné národní minulosti a k udatnosti českých hrdinů měly patrně atakovat porevoluční poraženectví a skepsi. Kritika však hru uvedenou ve StD příkře odsoudila pro kompoziční a dramatickou nedostatečnost. Výtky směřovaly i na dramaturgii J. K. Tyla, který původní novinku zařadil do programu. Autora odsudek těžce zasáhl, zničil všechny své básnické pokusy a k dramatické tvorbě se už nikdy nevrátil.
Hra
Čechové u Milána, StD 1850 (pseud. A Bohdanecký).
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond [též rkp. hry Čechové u Milána], zpracováno, bez inventáře ■ Ref. Čechové u Milána: K-r., Včela 17, 1850, s. 40; R., Bohemia 7. 4. 1850●; nekrology: -sl-, Národní listy 19. 12. 1899; nesign. [J. Vlček], Obzor literární a umělecký 2, 1899/1900, s. 16; M. Hýsek: Literární Morava v letech 1849–1885, 1911, s. 204–213. ■ LČL, Otto; Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 479–480
