Syn loutkáře Václava K., vnuk Matěje K., bratr Arnošty K. Vyučil se malířem pokojů, ale většinu života se věnoval loutkovému divadlu, které hrál zprvu, deset let, po boku svého otce. Vlastní licenci měl od 1879. Hrál převážně na Českobudějovicku, většinou ho doprovázela pouze manželka, která se starala hlavně o garderobu. Později provozoval v létě střelnici. Své divadlo s celým fundem, k němuž patřilo asi čtyřicet marionet (75 cm vysokých), prodal 1918 Loutkovému divadlu Sokola I. v Českých Budějovicích, kde bylo využíváno až do 1926. Výjimečně sehrál na žádost budějovických ochotnických loutkářů některou ze svých oblíbených her (mj. Dona Šajna). Dožil v českobudějovickém chudobinci.
K. repertoár sestával ze známých tradičních loutkových her typických pro rodinu Kopeckých. Obsahoval však i některé tituly, které u loutkářů tohoto období nebyly běžné, např. Pražské sládky P. Šedivého. Rád improvizoval a na závěr představení uváděl loutkové varieté. Jeho expresivní hlasový projev odpovídal jak tehdejším zvyklostem hlasové interpretace všech postav jediným mluvičem, tak rodinné tradici. Sám si maloval oponu a dekorace, jež „byly výrazné, malebné a měly správný poměr k loutkám“. Údajně si sám vyřezával loutky, je však pravděpodobnější, že je získával od některého jihočeského řezbáře. Patřil do skupiny lidových loutkářů, kteří ještě koncem 19. stol. dokázali upoutat dětské i dospělé publikum, nicméně dospělé obecenstvo vnímalo tradiční styl produkcí spíše jako připomínku zašlých časů.
Prameny a literatura
SOA Plzeň: Sbírka matrik, 015 Plzeň, matrika narozených 1844–1848, s. 168, obr. 171. ■ Nekrology: J. Humberger, Národní osvobození 8. 3. 1927; M. Loulová-Hezká, České slovo 10. 3. 1927●; J. Veselý: Život, dílo a rod Matěje Kopeckého, Loutkář 14, 1927/28, s. 37–39; O. Zemek: Loutkáři v míru i v odboji. Z osudů rodu Kopeckých, Brno 1929, s. 115–118; J. Toman: Matěj Kopecký a jeho rod, Čes. Budějovice 1960, s. 185.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 473–474
