Byl pravnukem Matěje K., vnukem Jana K. (1804–1852) a synem Tomáše K. (1825–1894). Matka Josefa, roz. Dubská, pocházela z jihočeské loutkářské rodiny. Bratr loutkářů Antonína K. a Karla K. 1891 se oženil s dcerou proslulého jihočeského loutkáře J. Lagrona. Od 1893 provozoval na vlastní licenci loutkové divadlo, za pomocníka měl zpočátku bratra Karla. Během své krátké loutkářské činnosti působil nejdříve v jižních Čechách (1893–98), kde putoval převážně po menších městech (Netolice, Vlachovo Březí, Bechyně, Soběslav, Třeboň) a směrem na sever (Březnice, Rožmitál p. Třemšínem, Příbram). 1898 hrál dva měsíce v Měšťanské besedě v Plzni. V jeho cestovní knížce jsou zaznamenána pochvalná vysvědčení (mj. ze Strakonic, Týna n. Vltavou, Plzně), oceňující bohatý repertoár a vkusnou výpravu. V oblasti, kde působil, se na svých štacích míjel s dalšími loutkáři, zejména s A. Kopeckou, J. a A. Lagronovými či T. Dubským. Snad kvůli velkému počtu loutkářů v tomto kraji přešel 1898 na Moravu, kde hrál pravděpodobně jako první člen rodu Kopeckých. Vystupoval v Litovli, Prostějově, Třebíči, Moravských Budějovicích, Telči, Tovačově aj. Za zhoršujícího se zdravotního stavu podnikl 1899 cestu do Horních Rakous. Jako doplňující atrakci tu předváděl stereoskopickou panoramu (tzv. kukátko), která byla na provozování fyzicky méně náročná. Pod názvem Starobavorské pašijové divadlo v ní mohli diváci zhlédnout Život a utrpení Pána Ježíše podle pašijových her v Oberammergau, různé přírodopisné a cestopisné snímky z alpských scenérií, stavitelských památek, významných měst, historických bitev apod. K. předčasnou smrt způsobila dlouhotrvající srdeční choroba. Zanechal pět nezaopatřených dětí. O dceru Marii se postaral děd Lagron z Katovic na Strakonicku, syny živila matka provozováním panoramy a podomním prodejem umělých květin. Synové přivydělávali ukazováním hada a opičky po hospodách, později i předváděním loutkových her na malém divadélku v hostincích i ve školách. Po matčině smrti (1910) o ně pečovali příbuzní. Antonína (1892–1953) a Jindřicha (1899–1954[?]) přijal strýc Karel K., Matěj (1893–1946) žil na Náchodsku v rodině otcova bratra Antonína, o Vojtěcha (1897 – po 1950) se staral zprvu děd Lagron, od 1915 strýc Antonín K., u něhož získal loutkářskou praxi.
K. se od většiny soudobých loutkářů lišil inteligencí a velkou sečtělostí. Hrával často Čarostřelce, Posvícení v Hudlicích, Kmotra Škrholu, Jenovéfu (údajně ve vlastní úpravě), Lašťovkovy hry Žižkova smrt, Jan Žižka na hradu Rabí a Jiří z Poděbrad. Podle vzpomínek pamětníků a vlastních dětí se nespokojoval s běžným loutkářským repertoárem, ale snažil se získat literárně hodnotné hry; bližší údaje však nejsou známy.
Svou činností a vlivem K. zásadně určil životní dráhu synů; všichni se uplatňovali jako loutkáři již od poměrně mladého věku. Otcovo povzbuzování, na něž se odvolával zejména nejstarší Antonín, a vychování v loutkářských rodinách v nich upevnilo zájem o loutkářství i vědomí rodinné tradice. Za 1. světové války bojovali v rakouské armádě, kde hrou s vlastnoručně zhotovenými loutkami nebo přednesem her (zvláště Lešetínského kováře a Žižkovy smrti) povzbuzovali české vojáky. Tuto činnost rozvíjeli bratři Antonín, Vojtěch a Matěj intenzivně i v československých legiích a získali za ni veřejná ocenění. V první polovině 20. stol. patřili k předním představitelům lidových loutkářů. V rodinné tradici pokračovali rovněž jejich potomci; všichni dnešní loutkáři Kopečtí pocházejí z rodové linie Jana K.
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, 9 Radomyšl, matrika narozených 1854–1866, s. 865, obr. 318. ■ J. Veselý: Z dynastie Kopeckých, Loutkář 6, 1921/22, s. 39 + Život, dílo a rod Matěje Kopeckého, tamtéž 14, 1927/28, s. 40n.; E. Stoklas: Hrob J. K. v Litovli, Vlastivědný sborník Olomoucka 4, 1928, s. 10n.; O. Zemek: Loutkáři v míru a odboji. Z osudů rodu Kopeckých, Brno 1929; A. Kopecký: Ve šlépějích praděda loutkáře, Brno 1933; J. Toman: Matěj Kopecký a jeho rod, Čes. Budějovice 1960, s. 191n.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 472–473
