Křtěna Ernestina Karolina. Dcera loutkáře Václava K. a vnučka Matěje K. Její bratr byl loutkář Jindřich K. Mládí prožila s rodiči na loutkářských cestách a v důsledku velmi nepravidelné školní docházky zůstala negramotná. Již od patnácti let pomáhala otci hrát divadlo. Po jeho smrti 1871 hrála na licenci matky Alžběty, později získala vlastní loutkářské povolení. Údajně byla poprvé provdána za tkalce Trnku a ovdověla. 1890 se provdala za kancelářského písaře z Prachatic J. A. Kriegera, který ji doprovázel na cestách jako pokladník a flašinetář. Od 1871 si vedla cestovní knížku, do níž si dávala potvrzovat data a místa svých vystoupení. Knížka obsahuje 1142 potvrzení z více než 300 různých míst, která dokládají trasu jejího kočování. Nejčastěji se vracela do Bělčic, Blatné, Horažďovic, Blovic, Strakonic, Čížové, Chánovic, Lnářů, Kasejovic, Písku, Mirotic, Dobré Vody, Rožmitálu, Spáleného Poříčí a Vráže; ve všech těchto místech uskutečnila za celoživotního působení několik desítek vystoupení. Zajížděla i do větších měst, opakovaně do Českých Budějovic (7×) a Plzně (8×). 1895 se vydala poprvé a naposledy do okolí Mladé Boleslavi a Mnichova Hradiště. Po návratu 1896 a s přibývajícími léty se omezila na oblast kolem Blatné, Březnice, Písku a Horažďovic. Hrála v místních hostincích, její představení navštěvovali jak dospělí včetně místní honorace, tak děti. Byla všeobecně oblíbená a vážená. Zakládala si na rodinné tradici a žárlivě sledovala činnost dalších potomků děda Matěje, s nimiž se občas dostávala do sporu. U příležitosti slavnostního odhalení pamětní desky Matěje K. v Týně n. Vltavou (1905), kde měl projev F. A. Šubert, sehrála Zkrocení zlé ženy. Na Blatensku se 1890 seznámila s malířem S. Lolkem, který ji 1905 představil malíři A. Kašparovi. Ten zachytil na několika skicách její loutkářské vystoupení i přípravu loutek, později nakreslil její portrét. Lept Loutkové divadlo, zobrazující K. při hře, vydal 1905 S. V. U. Mánes jako členskou prémii. Přítelem K. byl též spisovatel L. Archleb, který jí pomáhal v tíživé sociální situaci po 1908, kdy vážně onemocněla. Své staré loutky pocházející údajně od děda Matěje K. s celým loutkovým divadlem 1911 odprodala Českému svazu přátel loutkového divadla. 1912 byla z podnětu J. Veselého pozvána k vystoupením v Praze; v hotelu Merkur v Hybernské ul. předvedla publiku sestávajícímu z představitelů pražské inteligence, zejména výtvarníků, spisovatelů, publicistůa herců, čtyři hry svého tradičního repertoáru (Faust, Don Šajn, Marcelino a Boloneri, Falešně obžalovaná hraběnka). 1913 pražské vystoupení zopakovala. V posledních letech žila ve Spáleném Poříčí, v Bělčicích a od 1912 až do smrti v Březnici, kde je pochována.
K. hrála loutkové divadlo způsobem, jaký se naučila od svého otce. Vedle zkušeností, které získala v útlém mládí, projevovala značné herecké nadání. Ovládala s velkou zručností všechny loutky a mluvila všechny postavy. Disponovala silným, zvučným a tvárným hlasem, jímž diferencovala jednotlivé postavy. Podle pamětníků byla skromnou, vážnou, téměř nenápadnou ženou, která se zcela proměnila, jakmile začala hrát. Udivovala výtečnou pamětí (její repertoár tvořilo třicet až čtyřicet her) i prstovou technikou při ovládání loutek. Její mluvní projev byl nedělitelně propojen s manipulací loutkami (při recitaci úryvků z her si vždy vypomáhala loutkami). Hrála rodinný repertoár, avšak není jasné, zda v autentickém znění nebo v upravené podobě, jak ji prezentovalo knižní vydání Komedií a her Matěje Kopeckého dle sepsání syna Václava (1862). Vystoupení K., především její herecký projev, představovala stylově čistou formu loutkářských produkcí první poloviny 19. stol. Na rozdíl od dalších příslušníků dynastie Kopeckých, jejichž tvorbu ovlivňovaly nové trendy nastupujícího ochotnického loutkářství, K. uchovávala rodinnou tradici a stala se její dovršitelkou.
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, 9 Mirotice, matrika narozených 1833–1844, s. 131. NMd: soubor loutek. Městské muzeum Březnice: fond A. Kopecká, Cestovní knížka. ■ S. Flaška: Nejstarší herci čeští, Divadlo 2, 1903/04, s. 12–14, 31–34; nesign.: Nejstarší, české, loutkové divadlo po Matěji Kopeckém, Národní obzor 28. 3. 1908; nesign.: Z Českého svazu přátel loutkového divadla v král. hlavním městě Praze, Český loutkář1, 1912, s. 102n.; J. Veselý: Loutkáři a loutkářka, Národní listy 21. 4. 1912, več.; V. Dyk: Loutky, Samostatnost 24. 4. 1912; V. Zákrejs: Vzkříšení loutkového divadla, Národní listy 29. 5. 1912, več.; J. Kronbauerová: A. K., Máj 11, 1913, s. 396–398; J. Veselý: O vnučce Mat. Kopeckého A. K., Věstník městské spořitelny v Březnici 5, 1914, č. 4, s. 6–8 + Jak žila A. K. v Bělčicích, Loutkář 14, 1927/28, s. 213 až 216 + A. K., první a jediná samostatná česká loutkářka, Dělnické divadlo 8, 1928, s. 91n.; M. Tesařová: Inventář věcí po A. K., Loutkář 14, 1927/28, s. 216n.; J. Stocký: A. K., česká loutkářka, Choceň 1928; O. Zemek: Loutkáři v míru i v odboji, Brno 1929, s. 118–123; J. Toman: Matěj Kopecký a jeho rod, Čes. Budějovice 1960, s. 185; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 130; J. Váchal: Paměti Josefa Váchala dřevorytce, 1995, s. 216; A. Dubská: Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století, Loutkář 49, 1999, s. 215 + Dvě století českého loutkářství, 2004, s. 139n.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 470–471
