Pocházel z početné rodiny rolníka a hostinského, z jehož jedenácti dětí se čtyři synové stali učiteli. K. byl od 1802 učitelským pomocníkem, později učitelem triviální školy ve vsi Olešná (u Rakovníka). 1825–27 psal do učitelského časopisu Přítel mládeže (články o metodice vyučování, didaktická povídka). Zemřel předčasně na souchotiny. Syn Maxmilián (1820 Senomaty – 1879 Lvov) se stal hudebním pedagogem, teoretikem a skladatelem.
Jako autor loutkových her, údajně napsaných pro F. Vinického, je K. zmiňován až 1895. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. stol. mu bylo na základě nepřímých dokladů a svědectví atribuováno šest anonymních her (Posvícení v Hudlicích, Pan Franc ze zámku, Jan Kovařík, Mluvárna, Obležení města Sibína, Historie o dvou loupežníkách), hraných pod různými názvy od první poloviny 19. stol. téměř všemi českými kočovnými loutkáři.
K. byl prezentován jako lidový „klasik českého loutkového divadla“. Závažné slohové rozdíly a disparátní literární kvality jednotlivých textů však nasvědčují tomu, že hry nejsou dílem jednoho autora. K. autorství zpochybňují i nová zjištění o původu her (např. Posvícení v Hudlicích). Je však velmi pravděpodobné, že autorsky spolupracoval s venkovskými loutkáři, postrádajícími kontakt s centrem české divadelní kultury a odkázanými na zprostředkující podíl venkovské inteligence.
Prameny a literatura
F. Hrnčíř: Loutkové divadlo, in Katalog školského oddělení Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 1895, 1895, s. 45; J. Bartoš: Učitel P. K., spisovatel divadelních textů českých lidových loutkářů, Český lid 3 (35), 1948, s. 26–31 + P. K. a František Vinický, Loutková scéna 5, 1948/49, s. 107–112, 144–146 + P. K., klasik českého loutkového divadla, Divadlo 1, 1949/50, s. 385–389; Z. Bezděk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945, [1977], s. 10n.; A. Dubská: Causa P. K., Československý loutkář 39, 1989, s. 103–105 + Obtížné hledání souvislostí, Divadelní revue 3, 1992, č. 2, s. 36–40.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 469–470
