Psán též Kolowrat-Krakowský. Občanským jm. Zdeněk hrabě Krakovský-Libštejnský z Kolovrat, přídomek Libštejnský přijal 1889 na paměť vymřelé rodové větve. – Byl příslušníkem krakovské větve (podle hradu Krakovec u Rakovníka) starobylého českého šlechtického rodu Kolovratů, v době jeho narození už poněmčeného. Dětství a školní léta prožil v Uhrách, Haliči a na Moravě, kde otec, generálmajor hrabě Theodor K., pobýval se svým plukem. Vystudoval gymnázium ve Znojmě (mat. 1855) a práva na vídeňské univerzitě. Vychován a vzdělán byl německy, po příchodu do Čech 1868 se sblížil s českou inteligencí a aktivně se zapojil do národních snah. V první polovině sedmdesátých let se věnoval literární činnosti. Po otcově smrti 1875 byl nucen opustit pražské umělecké prostředí a věnovat se správě zděděných panství v rychnovském kraji, t. r. se oženil s hraběnkou Olgou Khevenhüllerovou-Metschovou, s níž měl pak jedenáct dětí. 1884 byl povolán jako dědičný člen do panské sněmovny říšské rady. 1884 a 1890 byl zvolen coby zástupce svěřených statků do zemského sněmu. Byl členem správního výboru Muzea Království českého a zakládajícím členem Muzejního spolku olomouckého. Vlastenecké smýšlení prokazoval i finanční podporou národních institucí. Zemřel po mozkové příhodě, která jej postihla na honu u švagra v Pellendorfu (u Vídně). Pochován je v rodinné hrobce v Rychnově n. Kněžnou.
Nejstarší K. syn Bohuslav (11. 10. 1876 Rychnov n. Kněžnou – 26. 8. 1934 Praha) byl sbormistrem a hudebním skladatelem (zvláště chrámové a klavírní kompozice, pseud. K. Rakovský).
Po počátečních básnických pokusech se K. zaměřil na divadelní hry. Dramatická báseň Libuše, látkově inspirovaná Hájkovou Kronikou českou a Rukopisem zelenohorským a zveršována kultivovaným jambem, představovala pokus o velké národní drama. Na pozadí národního mýtu vyzdvihuje K. motiv rozvíjejícího se vztahu Libuše a Přemysla. Hra i inscenace (Libuši hrála O. Sklenářová-Malá) byly přijaty vcelku příznivě, ale K. se k žánru básnického dramatu už nevrátil. Vesnický příběh, v němž láska mladého páru vítězí nad matčiným dávným slibem vychovat ze syna kněze, se stal námětem dramatu Na rozcestí, jemuž dobová kritika vytýkala naivitu zpracování a odvozenost námětu. Variantou mnohokrát vytěžených fabulačních postupů (záměny postav, nedorozumění, domnělá nevěra a bezdůvodná žárlivost) jsou i komické jednoaktovky Zmeškal hodinu a Domácí prostředek. Veselohra Trosky paroduje dobovou mánii zakládání spolků a honbu za šlechtickými tituly, na zápletkách a jejich postupném rozuzlování je založena komedie Starouškové. Mimo prostředí současného měšťanského života se odehrává veselohra Dva sousedé, líčící spor dvou benátských šlechticů z 15. stol. Autorství veselohry, která vychází z povídky italského prozaika M. M. Bandella, však není jednoznačné; mohlo jít o překlad nezjištěného dramatického zpracování. K. obratně napsané veselohry se ve své době těšily značné oblibě a objevovaly se na repertoáru pražských předměstských scén a ochotnických spolků. Kritika oceňovala zejména živý, bohatý a vtipný jazyk a autorovu schopnost vystihnout komičnost charakteru. Hra Zmeškal hodinu byla přeložena do ruštiny, Starouškové do němčiny. Podle některých nekrologů napsal ještě hru Na úsvitě (text nezjištěn).
Pseudonymy a šifry
Novohradský, Zdeněk hrabě Kolovrat Krakovský, Zdeněk hr. Kolovrat-Krakovský, Z. K. Krakovský, hrabě Zdeněk z Kolovrat Krakovský, Z. K. z K.
Hry
Libuše, PD 1870, t. 1871; Zmeškal hodinu, t. 1871, PD 1872; Na rozcestí, t. 1871, PD 1873; Trosky, PD-AH 1872, t. 1873; Domácí prostředek, t. 1875; Dva sousedé, dle M. M. Bandella, PD 1874, t. 1875; Starouškové, t. Rychnov n. Kn. 1886.
Prameny a literatura
Ref. Libuše: J. N. [Neruda], Národní listy 7. 10. 1870 → České divadlo IV, 1958; V. G. [Guth], Pokrok 7. 10. 1870; – + –, Česká Thalia 4, 1870, s. 156n.; nesign., Květy 5, 1870, s. 327●; ref. Zmeškal hodinu: H., Národní listy 22. 3. 1872; nesign., Světozor 6, 1872, s. 151●; ref. Trosky: nesign., Národní listy 9. 7. 1872; nesign., Světozor 6, 1872, s. 343; F. Zákrejs, Osvěta 3, 1873, s. 159●; ref. Na rozcestí: J. N. [Neruda], Národní listy 30. 4. 1873; nesign., Lumír 1, 1873, s. 168; F. Zákrejs, Osvěta 3, 1873, s. 399; nesign., Světozor 7, 1873, s. 175●; F. Zákrejs, ref. Domácí prostředek, Osvěta 5, 1875, s. 874●; ref. Dva sousedé: L., Národní listy 19. 12. 1874; nesign., Světozor 8, 1874, s. 619●; F. Zákrejs, ref. Starouškové, Osvěta 17, 1887, s. 267●; nekrology: Světozor 26, 1891/92, s. 600; A. P., Zlatá Praha 9, 1891/92, s. 619; Národní listy 27. 10. 1892; m., tamtéž 29. 10. 1892; Česká Thalia 6, 1892, s. 349; Zábavné listy 15, 1893, s. 67. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger; PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 467–469
