Vl. jm. Josef Kolář. Příjmení si pozměnil podle básníka J. Kollára a psal je též ve tvaru Kollar; z obdivu k G. G. Byronovi přijal druhé jméno Jiří. Strýc herce, režiséra a výtvarníka Františka Karla K. – Narodil se jako poslední z dvanácti dětí (naživu zůstaly pouze tři) zámožného staroměstského obchodníka s textilem. Vystudoval gymnázium a 1830–32 filozofické ročníky na pražské univerzitě. 1832–36 byl vychovatelem ve šlechtické rodině v Uhrách. Počátkem pobytu v Pešti [Budapešť] utrpěl vážné zranění v souboji s maďarským důstojníkem, který se hanlivě vyjádřil o Slovanech. Se svým svěřencem hodně cestoval (Paříž, Vídeň, Německo, Cařihrad), zdokonalil se v jazycích (ovládal latinu, řečtinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a maďarštinu) a dále se vzdělával. Zajímal se o přírodní vědy, medicínu, filozofii i o okultismus a hodlal se věnovat vědecké dráze. Po návratu do Prahy se připojil k ochotnické družině Kajetánského divadla, kde v závěru jejího působení převzal role po zesnulém K. Máchovi. Od října 1837 vystupoval jako volontér v českých i německých představeních StD, 1842 byl angažován. Od října do prosince 1842 zastával zároveň funkci režiséra (de facto vedoucího) českých her v právě otevřeném Stögerově Novém divadle v Růžové ul. Vyvíjel intenzivní literární činnost, v níž projevoval své mnohostranné znalosti a zájmy. Divadelními a hudebními referáty, básněmi, prózami a překlady (např. Byronových Hebrejských melodií) přispíval do českých i německých listů (Květy, Bohemia, Vlastimil, později Včela, Lumír, Union, Politik ad.). 1843 se oženil s herečkou StD Annou Manetínskou, jejich dcera Augusta Monika (provd. Auspitzová) se stala klavírní virtuoskou, druhé dítě po narození zemřelo. Od 1844 se stýkal s filozofem A. Smetanou, stal se hegeliánem a tento směr obhajoval proti K. Havlíčkovi i V. Gablerovi v diskusi o orientaci české filozofie (Ost und West, 1847; autorem článků v tomto listu signovaných Medardus je však pravděpodobně publicista a kritik F. Ulm). Ve čtyřicátých letech se prosadil i jako prozaik. Povídky a romány (Malíř Rainer, 1844; Pražská čarodějnice, 1847; Pekla zplozenci, 1853 ad.), jež s oblibou vřazoval do romanticky stylizovaných historických kulis 16. a 17. stol., prozrazují vliv E. T. A. Hoffmanna a J. Paula (dobrodružné příběhy kumulující fantastičnost a drastičnost, sentimentalitu, pitoresknost a tajemnost). Náměty některých próz posléze zpracoval ve svých hrách (Malíř Rainer → Číslo 76 aneb Praha před sto lety, Krásná Majdalena → Don César a spanilá Magelona, Pražská čarodějnice → Pražský žid). 1848 se účastnil revolučního dění, pro B. Smetanu napsal text písně Svornost, byl zatčen a vyšetřován. 1855 se jako zástupce starší generace (spolu s B. Němcovou) autorsky podílel na almanachu Lada Nióla, který byl prvním průlomem do umělecké i politické recese v letech bachovského absolutismu. Byl členem poroty Náprstkovy soutěže na původní české drama. 1859 se stal vrchním režisérem české činohry ve StD. Po otevření PD 1862 působil na obou zemských scénách, po správním osamostatnění PD 1864 zůstal z existenčních důvodů i kvůli neshodám s dramaturgem a vedoucím činohry P. Švandou ze Semčic v německém StD až do 1866, kdy získal nárok na penzi. Po převzetí PD družstvem, které ovládli mladočeši, byl na podzim 1866 ustanoven vrchním režisérem a v únoru 1872 po odstoupivším J. Strakatém artistickým ředitelem. Z obou funkcí odstoupil na podzim 1873 po výtkách českých spisovatelů sdružených v Umělecké besedě, že zanedbává původní tvorbu. Definitivní roztržku s uměleckou generací šedesátých let stvrdila série statí o nepůvodnosti K. děl, zvláště Magelony, započatá V. Hálkem (1874). Po odchodu na odpočinek v PD občas hostoval. V červnu 1881 přijal funkci dramaturga ND, odmítnutou řadou spisovatelů, ale zastával ji jen do listopadu t. r. Neoficiálněmu byl „k ruce“ J. V. Frič, předchozí prozatímní dramaturg, od začátku 1881 bibliotékář divadla. V ND už K. nehrál vyjma mimořádných pohostinských vystoupení 1884. Po skončení aktivní divadelní činnosti se věnoval literatuře. Psal hry, drobnější prózy na pražské motivy (soubory V staré Praze. Kulturní obrazy z dob minulých, 1888; Světem bludů. Z kulturních obrazů Starého Města Prahy, 1889), úvahy a kritiky. 1890 odmítl nabízené členství v zakládané ČAVU. V říjnu 1894 vážně onemocněl a podrobil se operaci. V lednu 1895 byl stižen zápalem plic, zemřel ve Všeobecné nemocnici. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
K. začínal mnohostranné divadelní působení jako herec. Zatímco v německých představeních byl pro znalost salonního i vojenského vystupování zpočátku obsazován do menších rolí aristokratů a důstojníků, v českém divadle vynikal v hrdinských postavách, k nimž jej předurčovala impozantní postava, ostře řezaná tvář, a hlavně vypjatý dramatický naturel (Kotzebuův hrabě Beňovský, Karel Moor v Schillerových Loupežnících, Břetislav v Ebertově dramatu Břetislav a Jitka, Jan Žižka z Fričova Václava IV., krále českého). Milovnické role mu i v mládí byly cizí, zato exceloval v úlohách, v nichž mohl vyjádřit odpor k malosti, romantickou rozervanost, deziluzi a touhu po titánské velikosti. Obrazy společenského a mocenského zla, které vytvářel v řadě despotů a tyranů (Franz Moor v Schillerových Loupežnících, Shakespearův Richard III. a Macbeth, Vévoda Alba v Goe thově Egmontu, Hermann Gessler v Schillerově Vilému Tellovi), nabývaly za bachovské reakce v padesátých letech politický podtext. Ve svých kreacích zachytil též poraženecké nálady české společnosti (nalomený, vnějšími okolnostmi rozleptaný Hamlet, Koriolan či Albrecht z Valdštejna v Schillerově Smrti Valdštejnově), později i zhroucení romantického individualismu (stařecký Lear, který přestal rozumět světu). Byl vnímán především jako tragéd a jako interpret negativních a zvrácených postav, měl však i osobité dispozice komediální. Jeho intelektuálský, jindy až drsný humor se zpočátku tříbil na postavách Klicperových (Strnad, Divotvorný klobouk, Čečetka, Rohovín Čtverrohý). Obzvláště blízcí byli jeho ironii a sarkasmu Shakespearovi filozofující šaškové (Večer tříkrálový, Král Lear). Komediální předpoklady uplatňoval i na německé scéně (Goldoniho Trufaldin). S bezpečným hereckým citem vytvářel civilnější postavy současníků z moderních salonních konverzačních veseloher (Jules z Grandierů i Mornand, Rosier: Brutuse, pusť Cesara!). K rolím přistupoval subjektivně, přizpůsoboval je svému naturelu a zdůrazňoval základní povahové rysy postav. Na rozdíl od excentricky přehnaného projevu předchozí generace uplatňoval úspornější monumentální gesto a střídmou pohybovou akci. Formoval tak modernější podobu českého tragického herectví, odpoutanou od drastické teatrální nadsázky. Bohatě využíval mimických a hlasových prostředků, pracoval s jejich dynamikou a stupňováním, gradoval tempo i hlas a ostře pointoval vrcholné scény. Deklamaci nepodřizoval mechanicky obsahu, doslovnému znění ani fonetické stránce textu. Působil na diváka spíše emocionálním přívalem burácivých, šeplavých, chrčivých i vřískavých tónů. Vrcholnou érou K. herecké kariéry byla padesátá léta, kdy jeho vyzrálé umění souznělo stylově i ideově s romantickým divadelním názorem. Poté vytvořil ještě řadu pozoruhodných kreací, avšak jeho tvorba byla již přijímána s kritickými výhradami (J. Neruda, V. Hálek), zejména vůči způsobu přednesu, který působil stále více jako nepřirozený, a také vůči nedostatečně propracované, jen obrysově skicované charakteristice postav.
Dramatickou postavu chápal jako sebeprojekci (ať motivovanou subjektivními pocity, nebo společensky), obvykle se neučil důsledně text role, nezřídka jej měnil či redukoval, což mu kritika vytýkala. Při posledních vystoupeních v ND 1884 předvedl ve dvou rolích (Shylock v Kupci benátském a kat Jan Mydlář ve vlastní hře Pražský žid) vzorovou ukázku českého romantického herectví.
Jako herecký protagonista určoval i režii, protože v romantickém divadle se celé představení soustřeďovalo k individuálnímu osudu hlavního hrdiny. Za hlavního tvůrce divadla považoval herce, neuznával režiséry a dramaturgy, kteří nevzešli z řad herců (P. Švandu st. či E. Bozděcha). V PD režíroval klasickou činohru, některé nové konverzační hry a veselo hry, novinky Pflegra Moravského či E. Bozděcha, i opery. Neváhal škrtat pasáže, které neodpovídaly jeho koncepci, potlačoval úlohu i rozsah komparsu, dekorace užíval jen k naznačení prostředí, rekvizity pouze tehdy, když jim byla předepsána určitá funkce. Prosadil, že jméno režiséra bylo od 1866 soustavně uváděno na divadelních návěštích.
K. patřil k umělcům, kteří se snažili vymanit českou kulturu z nacionální izolace a povznést ji na evropskou úroveň. Tento cíl sledoval svými překlady klasických dramat, divadelními kritikami i břitkými polemikami. Proti Tylovu lidovýchovnému divadlu pro maloburžoazii a lidové vrstvy vycházel jeho program z kulturních nároků zámožného a vzdělaného českého měšťanstva a inteligence. Za tehdejších poměrů, kdy se hrálo česky jedenkrát týdně na německé scéně, však nemohly být obě větve českého divadelního romantismu realizovány souběžně. Názorově a nezřídka i v osobní rovině se s Tylem střetal po celá čtyřicátá léta a teprve po jeho odchodu z Prahy 1851 rozvinul svůj program orientovaný na světovou klasiku a soudobé romantické drama.
Překladatelskou aktivitu vyvíjel systematicky od konce třicátých let. Překládal Shakespeara (Macbeth, Kupec benátský, Zkrocení zlé ženy, Hamlet – překlady vřazeny do souborného matičního vydání), Schillera (Loupežníci, Valdštejnův tábor, Pikolomini, Smrt Valdštejnova, Ouklady a láska, Vilém Tell) a Goetha (Clavigo, první díl Fausta, Götz z Berlichingů, Egmont), v rukopise zůstal neprovedený překlad Zbožné Marty [Marta la Piadoza] Tirsa de Molina. Usiloval o vystižení ducha, nikoli litery originálu a jeho překlady, vyznačující se smyslem pro divadelní účin a barvitým jazykem, byly ceněny a hrány ještě dalšími generacemi (zvláště Hamlet, Faust a valdštejnská trilogie), po 1900 byly už odmítány. Většinou pod pseudonymem překládal a někdy i adaptoval hry, frašky, francouzské konverzačky, pohádkové a výpravné férie tehdy oblíbených autorů (Birch-Pfeifferové, Brachvogela, Kotzebuea, Laubeho, Mosenthala, Rosiera aj.) i operní a operetní libreta.
Jako dramatik považoval za svůj vzor Shakespeara, ale forma romantického dramatu činu nepřipouštěla hlubší psychologickou motivaci jednání postav. Debutoval 1846 tragédií Monika, která předznamenala romantickou stylizaci i ústřední téma jeho historizujících her – vzdor výjimečného individua proti malosti. V následující Smrti Žižkově psané pod vlivem politických zápasů 1848–49 zvýraznil demokratičnost husitského hnutí a emancipaci národa. S historickou skutečností však nakládal, jako ve všech svých historických hrách, značně svévolně. Hra byla po premiéře zakázána a na jeviště se vrátila až ve druhé polovině šedesátých let. Drama z rudolfinské doby Don César a spanilá Magelona (1852) mířilo obhajobou přirozeného práva svobodné ženy na lásku a mateřství proti soudobému šosáctví. Až do osmdesátých let 19. stol. bylo považováno za nepřekonaný vrchol českého romantického dramatu. Příslušníka poníženého národa oslavil v pobělohorské tragédii Pražský žid (1871), která v úpravě V. Vančury přežila jako jediná z K. her do 20. stol. Ve svých hrách, jimž dominovala bohatá dramatická akce, vyhrocené situace s prudkými zvraty, intrikami a výbuchy vášní, nezřídka využíval motivy ze Shakespeara, přebíral i celé pasáže z děl Hoffmannových a Byronových, což vyvolávalo kritické odsudky (Kokořínského, později Hálka). Do české dramatiky vnesl velký tragický vzmach, mocné konflikty, výjimečné hrdiny a osudy i velkolepý patos. Na rozdíl od předchozích pokusů o velké drama a tragédii (Klic perových, Lindových, Turinského), které zůstaly povětšině literárním experimentem, K. hry budované se smyslem pro jevištní účin se úspěšně prosadily u publika, hercům poskytovaly vděčné úlohy a brzy pronikly na cizí scény (Německo, Polsko, jihoslovanské země). Dramaty z osmdesátých let (Primátor, Mistr Jeroným – provedení 1879 zakázáno kvůli protiněmecké a protikatolické tendenci, Smiřičtí, Královna Barbora) se snažil vyhovět tzv. divadlu velkého stylu, pro něž však byla jejich pozdně romantická forma málo rafinovaná. Méně významnou část K. dramatického díla tvoří veselohry a frašky s těžištěm v situační komice a s náběhem ke grotesce a hyperbolické nadsázce. Vynikla fraška Číslo 76 aneb Praha před sto lety, karikující v historickém námětu zpátečníky z 1848, později přepracovaná pod titulem Mravenci (druhá verze se stala podkladem libreta K. Maška pro operu F. Picka Malíř Rainer, prov. ND 1911).
Kousavým vylíčením divadelních poměrů oplývá fraška Dejte mi čamaru!, zesměšňující v postavách Pana z Kapounů a jeho ženy Eulalie divadelního ředitele P. Švandu a jeho manželku, herečku E. Peškovou. K různým příležitostem napsal v dramatické formě několik proslovů, předeher a obrazů.
Jako vynikající reprezentant tragického romantického herectví a jeden z iniciátorůa realizátorů divadelního programu demokratické inteligence, který ovládl pražská jeviště od padesátých do osmdesátých let 19. stol. (mimopražské scény ještě déle), K. zásadním způsobem ovlivnil vývoj českého divadla.
Pseudonymy a šifry
Karel Dubinský, A. (Rupert) Henkelt, Kazimír Levartovský, Mefistofeles, Branibor Věnceslav Veverka, H. B.-s Negation, J. G. K., J. J. K., K., K--r, K...r, K--ř, r.
Teatralia
Na kritiku p. Kokořínského o Monice, Květy 15, 1848, s. 47; Entgegnung für das Referat über die Čechische Tragödie Žižkova smrt, Bohemia 1. 12. 1850; Mlle Rachel a tragödie Francouzů, Lumír 1, 1851, s. 714–716; Slovo o deklamaci přihlížejíc k umění hereckému, Besedník 2, 1862, s. [5]–20 → sb. Úplný besedník, 1877; Popis slavnosti položení základního kamene k velkému národnímu divadlu v květnu 1868, 1868; Ženské povahy v dramatech Shakespearových, Světozor 2, 1868, s. 43n., 52n., 62–64, 95n.; Rozpravy krasoumné II. Divadlo, Lumír 10, 1882, s. 485–487; Slavnému novému překladateli Shakespearova Hamleta, panu J. Malému, Národní listy 4. 9. 1883.
Role
Kajet. div.
Soběbor (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsu) – 1836.
StD
Hrabě Beňovský (A. v. Kotzebue: Hrabě Beňovský aneb Spiknutí na Kamšatce) – 1837; Zdeněk Zásmucký (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zde něk Zásmucký), Quido (J. Nestroy: Das Haus der Temperamente), Bedřich Wetter, hrabě Stralský (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská), Edgar (W. Shakespeare: Král Lear), Lionel (F. Schiller: Panna Orleanská) – 1838; Bedřich (V. K. Klicpera: Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu), Čestmír (J. K. Tyl: Čestmír), Graciano (W. Shakespeare: Benátský kupec) – 1839; Karel (F. Schiller: Loupežníci), Max Pikolomini (týž: Wallenstein, čes.) – 1840; Chevalier Stříbrotopolský (F. Hopp: Domácí čepička doktora Fausta aneb Loupežnická krčma v lese), Aladin (F. Raimund: Der Diamant des Geisterskönigs), Konrad (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě) – 1841; Prokop (A. v. Kotzebue: Husité u Naumburku léta 1432), Otomar (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Javorník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec aneb Mlejn na hranicích), Strnad (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Hippolit (F. Schiller: Die Braut von Messina), Trinobant (F. Halm: Der Sohn der Wildnis), Rytíř Smrkohorský (Ch. Birch-Pfeifferová: Hrad Smrkohorský aneb Aksamitový střevíc), Jago (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský, i PD 1868), Rosenkrantz (týž: Hamlet, něm.), Baron Flitterstein (F. Raimund: Der Verschwender) – 1842.
Nové div. v Růžové ul.
Karel Skreta (V. A. Svoboda: Skreta, český malíř), Vilém z Jordánu (K. Gutzkow: Srdce a svět aneb Milenka a manželka), Čečetka (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Don Alonzo (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa, spanilé děvče cikánské) – 1842; Jan (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán aneb Panoš a kouzedlnice), Julius z Hejřilova (F. Raimund: Marnotratník) – 1843; Vít Lipenský (F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská) – 1845.
StD
Tybalt (W. Shakespeare: Romeo und Julia), Zibo (F. Schiller: Fiesco, něm.) – 1843; Müllersheim (F. X. Told, h. A. E. Titl: Der Zauberschleier), Herzog von Aumont (A. Dumas st.: Mademoiselle de Belle Isle), Prinz von Mauretanien (W. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig) – 1844; Samiel (C. M. v. Weber: Der Freischütz), Max Stumpf (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen, něm.), Štefek Langer (Ch. Birch-Pfeifferová: Štefek Langer z Hlohova aneb Holandský krb) – 1845; Lubin Stihoň (J. J. Šantl: Kouzelnice Černoborka a kat kutnohorský), Marquis von Torcy (E. Scribe: Das Glas Wasser), Der Erdgeist (J. W. Goethe: Faust), Záviš Vítkovec (S. K. Macháček: Záviš Vítkovec, pán z Růže aneb Pokuta za zradu), Hipolyt (J. J. Kolár: Monika aneb kletba rodiny Skytořinské) – 1846; Petruchio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Rittmeister von Rapp (K. Gutzkow: Werner), Richard (J. W. Goethe: Egmont, něm.), Jan Faust (A. Klingemann: Doktor Faust aneb Pekelní nevěsta), Flammberg (H. v. Kleist: Das Kätchen von Heilbronn) – 1847; Baron Radoveský (J. K. Tyl: Zkouška o slavnosti ve Hvězdě aneb Bankrotář a kramářka), Václav III. (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Břetislav (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka aneb Ouklady zrádného Vršov ce), Zikmund Herzog (J. K. Tyl: Chudý kejklíř aneb Noční navštívení), Vít (týž: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři), Pierre Gringoire (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Der Glöckner von Notre-Dame), Vít (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Václav Rainer (J. J. Kolár: Číslo 76 aneb Praha před sto lety), Spiegelberg (F. Schiller: Die Räuber), Karel XII. (J. R. Planché, ú. L. Both: Karla XII. navrácení se do vlasti aneb Tak splácí král své dluhy, i PD 1866) – 1848; Odolan z Chyše (A. v. Ko tze bue: Čeští rytíři v zaslíbené zemi aneb Zazděná jeptiška v klášteře nicenském), Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský), Václav (týž: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové), JanŽižka z Trocnova (J. V. Frič: Václav IV. král český), Ruben (K. Gutzkow: Uriel Acosta, něm.), Jules z Grandierů (J.-B. Rosier: Brutuse, pusť Cesara!), Bonaparte (A. Dumas st.: Napoleon, jeho počátek, štěstí a záhuba) – 1849; Milinský (S. K. Macháček: Ženichové), Rodrigo Sandoval (J. Korzeniowski: Rodrigo a Isabella), Hynek Lidenický (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat), Josef (S. H. Mosenthal: Deborah), Fabiano Fabiani (V. Hugo: Královna a její milostník), Franc (F. Schiller: Loupežníci, i PD 1863), Rudolf z Arembergu (J.-B. Rosier: Víra, naděje a láska), Šašek (W. Shakespeare: Večer svatotříkrálový aneb Cokoli chcete), Jetřich (J. J. Kolár: Smrt Žižkova), Lefevre (K. Gutzkow: Das Urbild des Tartuffe), Karel (V. Hugo: Loupežník z hor arragonských čili Španělská čest) – 1850; Guattinara (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské aneb Oplátka za porážku u Pavie), Mortimer (F. Schiller: Maria Stuartka), Quinault (E. Scribe, E. Legouvé: Adrianne Lecouvreur, něm.), Poručík (A. Fredro: Dámy a husaři), Ferdinand (F. Schiller: Ouklady a láska), Achil de Rosalba (E. Labiche, M. Michel: Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá) – 1851; Pierre Garousse – Clermont (F. Pyat: Hadrník pařížský), Šimon Lomnický (J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona), Don Cesar de Bazano (A. Dennery, Dumanoir: Král, hrabě a zpěvkyně aneb Zasnoubení před popravou), Hermann (F. Schiller: Die Räuber), Václav IV. (Ch. Birch-Pfeifferová: Král Václav a jeho kat), Mikuláš Zrinský (T. Körner: Mikuláš, hrabě Zrinský), Persival Waleský (F. Halm: Griselda aneb Zkoušení věrné ženy), Vlastislav (J. K. Tyl: Čestmír) – 1852; Věrnosta z Adlaru (J. J. Kolár: Monika), Doktor Hájek (R. Benedix: Vězení), Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Zvonek (E. Raupach: Duch času), Marquis Posa (F. Schiller: Don Karlos, infant španělský), Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský), Blumenberg (G. Freytag: Die Journalisten) – 1853; Richard, vévoda Gloster (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího, i PD 1863), Lord Hamilton (K. Juin: Ein Fuchs) – 1854; Albrecht Wallenstein (V. K. Klicpera: Lazebník frydlandský), Lord Rowland Rochester (Ch. Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský), Vasil Šujský (F. B. Mikovec: Dimitri Ivanovič, i PD 1864), Buckingham (W. Shakespeare: König Richard der Dritte), Rodrigues Gonzales (E. de Girardin: Ein Hut), Kníže Oldřich (V. K. Klicpera: Boleslavovci), Mefistofeles (J. W. Goethe: Faust, i PD 1864), Lidomír (F. Stamm: Libuše, kněžna česká), Klubko (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1855; Šašek (týž: Král Lear), Pan Brodský (týž: Veselé ženy windsorské aneb Potrestaný starý nezbeda), Lord Burleigh (H. Laube: Graf Essex), Conti (G. E. Lessing: Emilia Galotti, něm.), Leicester (F. Schiller: Maria Stuartka), Götz (J. W. Goethe: Götz z Berlichingů, rytíř se železnou pěstí), Mistr (F. Schiller: Píseň o zvonu) – 1856; Tista (J. V. Frič dle H. T. Schmida: Břetislav, samozvanec český aneb Zápas o knížecí korunu), Kajus Marcius Koriolanus (W. Shakespeare: Koriolanus, vojevůdce římský), Alba (F. Schiller: Don Carlos, něm.), Hrabě Stein (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská aneb Zkoušení ohněm), Shylock (W. Shakespeare: Benátský kupec, i PD 1863), Albrecht Valdštein (F. Schiller: Smrt Valšteinova, i PD 1862) – 1857; Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth), Kromwell (E. Raupach: Smrt Olivera Kromwella, lordprotektora Anglicka, i PD 1867), Wurm (F. Schiller: Ouklady a láska), Markus Brutus (W. Shakespeare: Smrt Julia Caesara), Roller (F. Schiller: Die Räuber), Koliáš (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Ein Schauspieler (W. Shakespeare: Hamlet Prinz von Danmark), Gianettino Doria (F. Schiller: Fiesco, něm.), Tullus Auffidius (W. Shakespeare: Coriolanus, něm.), Merkucio (týž: Romeo a Julie), Narcis Rameau (A. E. Brachvogel: Narcis), Manfred (F. Schiller: Die Braut von Messina), Hermann Gessler (týž: Vilém Tell), Vévoda z Alby (J. W. Goethe: Egmont, i PD 1863), Staroslovanský pěvec (Jaroslav Sternberg, epická báseň Kralodvorského rukopisu) – 1858; Beneš (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Sir John Falstaff (týž: Král Jindřich IV., i PD 1869), Trnka (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Taras Bulba (J. V. Frič dle N. V. Gogola: Taras Bulba), Mornand (J.-B. Rosier: Brute, pusť Césara!, i PD 1863), Richard II. (W. Shakespeare: Král Richard Druhý) – 1859; Muley Hassan (F. Schiller: Fiesco), Barnabáš Kulich (L. Schneider: Český dobrovolník a francouzská selka), Car Petr Veliký (V. Hálek: Carevič Alexej, i PD 1863), Don Juan (W. Shakespeare: Viel Lärm um Nichts), Trufaldin (C. Goldoni: Trufaldin, něm.), Zeman Zápolský (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku aneb Srdce mateřské) – 1860; Don Sallust de Bazan (V. Hugo: Ruy Blas, i PD 1862), Talbot (F. Schiller: Panna Orleanská, i PD 1864), Přech z Koldic (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, i PD 1863) – 1861; President z Walterů (F. Schiller: Ouklady a láska, i PD 1863), Riccault de la Marlinière (G. E. Lessing: Minna von Barnhelm), Lambert (J. J. Kolár: Monika aneb Záhuba rodu Kolonů felseckých, i PD 1863) – 1862; Antonio (W. Shakespeare: Viola, něm.) – 1863; Gremio (týž: Die Widerspenstige) – 1864; Korb (G. Freytag: Die Journalisten), Kreon (F. Grillparzer: Medea) – 1865; Graf Seckendorf (K. Gutzkow: Zopf und Schwert), Wilhelm von Oranien (J. W. Goethe: Egmont) – 1866.
PD
Štefan Dušan Silný (V. Hálek: Král Vukašín) – 1862; Filip II. (F. Schiller: Don Carlos, infant španělský), Jiří Talbot (F. Schiller: Maria Stuartka), Lear (W. Shakespeare: Král Lear) – 1863; Hrabě Bertrand z Rancova (E. Scribe: Daleko široko rozvětvené spiknutí), Baron Villepreux (V. Sardou: Bodří venkované), Verrina (F. Schiller: Fiesco aneb Spiknutí v Janově), Klaudius (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský) – 1867; Baron Goertz (E. Bozděch: Baron Goertz), Jan Žižka (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Pedro Crespo (P. Calderón: Sudí zalamejský), Přemysl Otakar II. (U. D. Horn: Přemysl Otakar II.) – 1868; Hrabě Rysoor (V. Sardou: Vlasť), Šlechtic z Dornenkronů (F. V. Jeřábek: Služebník svého pána) – 1870; Joza (L. Anzengruber: Farář z Podlesí), Jan Mydlář (J. J. Kolár: Pražský žid) – 1871.
Režie PD
F. Schiller: Smrt Valdštýnova, W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský, týž: Veselé ženy vindsorské aneb Potrestaný starý nezbeda, J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona, G. Pfleger Moravský: Telegram, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic, J. Korzeniowski: Rodrigo a Isabella, W. Shakespeare: Král Lear, E. Scribe, E. Vanderburch: Malíř, V. Gabler: Johanna Dark, panna Orleanská, V. Vlček: Eliška Přemyslovna, G. Rossini: Vilém Tell, J. W. Goethe: Faust – 1866; A. E. Brachvogel: Narcis, V. Hálek: Záviš z Falkenštejna, W. Shakespeare: Kupec benátský, K. Šebor: Templáři na Moravě, M. I. Glinka: Ruslan a Ludmila, V. Sardou: Bodří venkované, F. Schiller: Marie Stuartka, W. A. Mozart: Don Juan, W. Shakespeare: Pohádka zimního večera, A.-Ch. Adam: Sládek prestonský, E. Scribe: Daleko široko rozvětvené spiknutí, W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího, J. M. Škroup: Švédové v Praze, J. Wenzig: Koruna, E. Bozděch: Z doby kotillonův, A. Dumas st.: Kean aneb Život hercův – 1867; B. Smetana: Dalibor, J. J. Kolár: Žižkova smrt – 1868; Ch. Gounod: Romeo a Julie, B. Smetana: Braniboři v Čechách, A.-Ch. Adam: U věrného pastýře – 1869; V. Sardou: Vlasť, L. v. Beethoven: Fidelio, K. Šebor: Blanka – 1870; W. Shakespeare: Koriolanus – 1872.
Hry
Monika aneb Kletba rodiny skytořinské, StD 1846, též s dovětkem… aneb Záhuba rodu Kolonů felseckých, t. 1847 s tit. Monika; Číslo 76 aneb Praha před sto lety, StD 1848, přeprac. s tit. Mravenci, PD-AH 1869, t. 1870; Smrt Žižkova, StD 1850, t. 1851 s tit. Žižkova smrt; Don César a spanilá Magelona, StD 1852, i t. s tit. Magelona; Žárliví bratři aneb Dvojí láska v jednom srdci, dle novely J. Ranka, StD 1854; Vysloužilci, StD 1858; Chrám slávy [proslov], StD-Novom. 1859; Tři faraonové, PD 1867, t. 1868; Věštba Libušina [živý obraz], PD-Novom. 1868, i t. in Popis slavnosti položení základního kamene...; Dejte mi čamaru!, PD-AH 1869, t. 1871; Epilog v pekle [silvestrovský deklamační výst.], PD 1869, t. b. d. in Programové večery, usp. F. Konrád; Dvě bohyně [živý obraz], PD 1870; Pražský žid, PD 1871, t. 1872; Smiřičtí, ND 1881, t. 1887; Primator, t. 1883, ND 1886; Královna Barbora, ND 1884, t. 1887; Umrlčí hlava, ND 1884; Mistr Jeronym, ochotn. Cleveland USA 1885, t. 1886; Ďáblova legenda, ND 1891, i t. ■ Souborně: Dramatická díla J. J. K., 1886–87, 3 sv. [nedok.].
Překlady a adaptace
W. Shakespeare: Makbeth aneb Proroctví čaro dějnic, StD 1839, t. 1868; týž: Benátský kupec, StD 1839, t. s tit. Kupec benátský 1859; P.-F.-A. Carmouche, J.-B.-E. Cantiran de Boirie, A. Poujol, ú. T. Hell: Galejní otroci aneb Mlejn alderonský, StD 1840, t. 1866, hráno též s dovětkem ... aneb Svatba v mlejně alderonském; F. Schiller: Loupežníci, StD 1840, t. 1866; týž: Wallenstein, StD 1840, též s tit. Smrt Valšteinova/Valdštýnova, t. s tit. Smrt Valdštýnova 1867; F. Hopp: Domácí čepička doktora Fausta aneb Loupežnická krčma v lese, StD 1841, t. s tit. Doktora Fausta domácí čepička 1866 (pseud. K. Dubinský); A. v. Kotzebue: Strážný duch aneb Adelaida, královna italská, StD 1841; Ch. Birch-Pfeifferová: Hrad Smrkohorský aneb Aksamitový střevíc, StD 1842; I. Kollmann: Dračí jeskyně u Červené skály aneb Loupežníci v železné huti o půlnoci, NdR 1842 (pseud. A. Henkelt); Varin, E. Arago, Desvergers: Vězeň na pevnosti svato-ondřejské, NdR 1843 (pseud. J. Dubinský), t. s tit. Casanova 1868; J. A. Gleich: Orel, ryba a medvěd aneb Zakletí princové, NdR 1843 (pseud. B. V. Veverka); Ch. Birch-Pfeifferová: Kníže Filip, nazván divoký, a Hynek, katův pacholek, NdR 1844 (pseud. K. Dubinský), s tit. Král Václav a jeho kat StD 1850, t. [1880] (pseud. K. Levartovský); dle J. M. Saphira: Veselohra o jediné osobě, NdR 1845; G. Raeder: Bezděčná cesta okolo světa aneb Nešťastné příhody Jeremiáše Kotrmelce, StD 1845 (pseud. K. Dubinský); W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, StD 1847, t. 1872; A. v. Kotzebue: Čeští rytíři v zaslíbené zemi aneb Zazděná jeptiška v klášteře nicenském, StD 1849 (pseud. K. Dubinský); J.-B. Rosier: Brutuse, pusť Cesara!, StD 1849, t. 1851; A. Dumas st.: Napoleon, jeho počátek, štěstí a záhuba, StD 1849 (pseud. K. Levartovský); J. Korzeniowski: Pátý akt, StD 1850; S. H. Mosenthal: Deborah, StD 1850, t. 1852; F. Schiller: Ouklady a láska, StD 1851, t. 1859; F. Halm: Griselda aneb Zkoušení věrné ženy, StD 1852, t. 1855; W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský, StD 1853, t. 1855; J. W. Goethe: Faust d. I, StD 1855, t. 1863; F. Halm: Syn pouště, StD 1856 (šifra J. K.); J. W. Goethe: Götz z Berlichingů, rytíř se železnou pěstí, StD 1856; A. E. Brachvogel: Narcis, StD 1858, t. 1859; F. Schiller: Vilém Tell, StD 1858 [úryvky 1844]; J. W. Goethe: Egmont, StD 1858, t. 1871; L. Schneider: Český dobrovolník a francouzská selka, Pštroska 1859, t. 1863 (šifra J. K.); F. Schiller: Valdštýnův tábor, Novom. 1862, t. 1866; J. W. Goethe: Clavigo, PD 1863 (pseud. K. Dvořák); F. Schiller: Pikolomini, t. 1866, ND 1888; T. Kronesová: Silfida, PD 1867; H. Laube: Náměstek bengálský, PD 1867, t. 1868; F. Mallefille: Skeptikové, PD 1870, t. 1877; T. a H. Cogniardové, T. Fronville, ú. G. Raeder: Chňap, Lap, Šňůra, PD-AH 1870; H. Meilhac, L. Halévy: Agentura Tricoche a Cacolet, PD-AH 1873; H. Salingré, ú. J. J. Kolár: Cesta Prahou v 18ti hodinách, PD 1877. ■ E. Scribe, h. D.-F.-E. Auber: Fra Diavolo, NdR 1843, t. 1874; R. de’ Calzabigi, h. Ch. W. Gluck: Orfeus a Euridika, PD 1864 (s F. Koppem); Ch. Nuitter, E. Tréfeu, h. J. Offenbach: Sněhulák, PD-AH 1872. ■ Do němčiny: J. N. Štěpánek: Jaroslav Šternberg oder Die Niederlage der Tartaren bei Olmütz, MD Brno 1840.
Prameny a literatura
AMP: Sbírka matrik JCH O12, matrika oddaných fary u sv. Jindřicha 1842–1850, s. 110 [4. 7. 1843]. LA PNP: osobní fond, část. zpracováno. NMd: pozůstalost. ■ Úplný přehled spisů J. J. K., Kniha 1, 1895/96, s. 132; V. Guth: Soupis díla J. J. K., Světozor 30, 1895/96, s. 255–258 ■ V. H. [Reišl] Kokořínský: Monika, tragedie ve třech jednáních od J. J. K., Květy 14, 1847, s. 575n., 583n., 587n. [k tomu: J. J. K.: Na kritiku p. Kokořínského…, tamtéž 15, 1848, s. 47]●; ref. Magelona: F. B. Mikovec, Lumír 2, 1852, příl. 1, s. 1–4 + s. 189 → Pražská Thálie kolem 1850, 2012; J. N. [Neruda], Čas 22. 12. 1861 → České divadlo I, 1959●; nesign. [F. B. Mikovec], ref. Žárliví bratři, Lumír 4, 1854, s. 1126n. → Pražská Thálie kolem 1850, 2012; Δ [J. Neruda]: Pan K. starší..., Hlas 12. 1863 → České divadlo II, 1951; nesign.: Valdštejnova smrt..., Lumír 13, 1863, s. 597n.●; ref. př. Faust: F. Schulz, Kritická příloha k Národním listům 1863, č. 1, 3n.; nesign., Bohemia 36, 1863, s. 470●; J. J. Stankovský: J. J. K., Česká Thalia 1, 1867, s. 50n., 59, 65n., 75n.; nesign., ref. Chňap, Lap, Šňůra, Světozor 4, 1870, s. 21; nesign.: J. J. K., tamtéž 5, 1871, s. 13, 146n.●; ref. Pražský žid: J. Neruda, Národní listy 26. 11. 1871 → České di vadlo IV, 1958; D. [J. Durdík], Světozor 5, 1871, s. 571n. → Kritika, 1874●; x [V. Hálek]: Kterak J. J. K. umí „skládati“ původní dramata, Národní listy 9., 11., 14. a 16. 7. 1874 → Sebrané spisy V. H. XI, 1920 [k tomu: J. J. K.: Stručné odbytí feuilletonu…, Politik 11. 7. 1874; V. Vlček: Slovo obrany, Osvěta 4, 1874, s. 632–634 → Tužby vlastenecké, 1879]; nesign. [J. Neruda]: J. J. K., Humoristické listy 16, 1874, s. 93 → Podobizny I, 1951; J. Voborník: J. J. K., Divadelní listy 1, 1880, s. 90n.; C. Frič: J. J. K., in sb. Slavín 3, usp. C. Frič, J. Hudec, [1880], 236–247; J. V. Frič: J. J. K., Národní listy 9. 2. 1882; Chlp: Literární odbor Besedy Umělecké..., Světozor 16, 1882, s. 106●; ref. Smiřičtí: nesign., Pokrok 22. 6. 1881; O. Hostinský, Národní listy 22. 6. 1881; F. Zákrejs, Osvěta 12, 1882, s. 752–761●; ref. Primátor: M., Divadelní listy 4, 1883, s. 2–5; J. V. F., tamtéž, s. 14●; K. Šimanovský: První představení Žižkovy smrti, tamtéž, s. 258n.; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 533n., 640n.●; ref. Královna Barbora: J. Kuffner, Květy 6, 1884, d. 1, s. 745–747; Nemo [J. Vrchlický], Lumír 12, 1884, s. 208●; ref. Mistr Jeroným: M. A. Š. [Šimáček], Světozor 20, 1886, s. 781; F. Zákrejs, Osvěta 17, 1887, 262n.●; J. Arbes: J. J. K., Světozor 21, 1887, 161 až 440 [18 pokr.], s tit. J. J. K. v době uměleckého vývoje → Z českého jeviště, 1964; J. Ladecký: J. J. K., Česká Thalia 1, 1887, s. 58n.; J. L. Turnovský: Kresby, 1887, s. 165–169 + Život a doba J. K. Tyla, 1892, s. 122–124; A. H. Springer: Aus meinem Leben, Berlin 1892, s. 36, 44n.; J. Bittner: Z mých pamětí, 1894, s. 145–195●; ref. Cyklus Kolárův: F. X. Šalda, Rozhledy 4, 1895, s. 481n. → Kritické projevy II, 1950; nesign., Zábavné listy 17, 1895, s. 311n.●; J. Bittner: J. J. K., Světozor 30, 1895/96, s. 195, 211, 223, 231–234, 246n.; nesign.: J. J. K., Zábavné listy 17, 1895, s. 71n.; J. L. Turnovský: Prameny K. Magelony, Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 368, 370●; nekrology: P., Světozor 30, 1895/96, s. 154n.; J. Bittner, tamtéž, s. 195, 211, 223n., 231, 234, 246n., 255, 257n., 274n., 283; J. Vrchlický, Lumír 24, 1896, s. 167n.; J. Leyder, Kalendář česko-židovský 16, 1896–97, s. 61–65; J. L. Turnovský, Osvěta 27, 1897, s. 137–139●; J. Bittner: Pražský žid, Kalendář česko-židovský 16, 1896–97, s. 66–68; J. Kamper: O J. J. K. ke čtvrtstoletému jubileu jeho Pražského žida, Českožidovské listy 3, 1896/97, č. 7, s. 2–4, č. 8, s. 2n., č. 9, s. 2n. + J. J. K., Obzor literární a umělecký 4, 1901/02, s. 5–8, 39–42, 68–72, 89–92, 113–116, 160–162, 171–173, 191–193, 235n., 249–252, 277–279, 291–301; E.: Ředitelé českého divadla 1862 až 1902 III, Meziaktí 3, 1902/03, č. 39 + Magelona, tamtéž, č. 23; nesign. [J. Vodák], ref. Kupec benátský, Čas 16. 9. 1909; O. Sklenářová-Malá: Z mých vzpomínek, 1912, s. 39–41●; 100. výr. narození: T. [V. Tille], Národní listy 9. 2. 1912; J. Vodák, Čas 9. 2. 1912 → Cestou, 1946●; J. Baudiš: Příspěvky ke kritice překladů shakespearských, Časopis pro moderní filologii 5, 1915–17, s. 119–130, 217–233, 416–436; O. Fischer: Úvod, in F. Schiller: Loupežníci, 1916, zvl. s. 15–17 + Reliefy českých dramatiků, Lumír 46, 1917/18, s. 306–308 → K dramatu, 1919; J. Krecar: Sňaté masky, 1917, s. 51–55; K. Želenský: Umělci v županu, 1920, s. 9–32; P. A. L. [Laichter]: J. J. K., Divadlo 1, 1920/21, č. 6, s. 1n.; J. Kvapil: Faust v Praze, Lidové noviny 3. 2. 1932; B. Hlaváč: Postavy ze staré Prahy, 1932, s. 25–33; F. Strejček: Tylovo drama životní, 1932 + Poučení z K. překladu Goethova Egmonta, in Goethův sborník, 1932, 61–65; J. Kvapil: Kolárové, O čem vím, 1932, s. 545–549; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, passim; Jos. Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938, zvl. s. 186; K. Kolár: Jaký byl vlastně J. J. K., Divadlo 26, 1939/40, s. 236–240; P. Vácha [J. Fučík]: Tři čeští divadelníci před sto lety. 3. J. J. K., Knihovnička Roje 9, 1940/41, č. 57, s. 5–12 → Pokolení před Petrem, 1958; F. Götz: J. J. K., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, 54–62; J. Teichmann: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 9–20 + J. J. K., 1947; J. Honzl: Před padesáti lety zemřel J. J. K., Rudé právo 31. 1. 1946 → Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 199n.; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 7–28; A. Scherl: Z minulosti našeho uměleckého přednesu, in Aksenov, Scherl, Vnouček: Kniha o uměleckém přednesu, 1957, s. 30–34; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, s. 97, 172, 178, 187, 194, 198, 214, 218, 220, 228, 235; L. Klosová: J. J. K., 1962 + Kolárové, 1969 [soupis rolí, režií a překladů od E. Šormové]; DČD II; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1976, s. 41, 43–45, 55n.; DČD III; M. Pokorná: Žižkova smrt – letmo na jevišti, léta v policejní režii, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 99–104; J. Císař: Přehled dějin českého divadla, 2006, s. 84–89, 93n., 134n.; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, 2012, s. 125–129, 132–138, 1092n.; př. Macbeth, s. 499–536; Benátský kupec, s. 537–567; Zkrocení zlé ženy, s. 645–681; Hamlet, princ dánský, s. 843–882. ■ ČHS, LČL, NDp, Otto, Rieger, Wurzbach; Laiske, NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 452–461
