Vl. jm. František Kolář; v matrice zapsán Franz Bartolomäus Ignatz Golarz. Pro odlišení od strýce Josefa Jiřího K. byl označován K. ml. – Narodil se v rodině českého finančního úředníka, který tehdy působil na česko-bavorské hranici (1948 rodná obec zbořena). Získal německé základní vzdělání, česká gramatika i slovní zásoba mu činily problémy celý život. V Praze, kam rodina přesídlila 1836, studoval nižší gymnázium, poté Akademii výtvarných umění (1845–51) a dělil svůj zájem mezi malířství a herectví. Hrál s ochotníky ve Švestkově divadle u sv. Mikuláše na Starém Městě. 1851 debutoval ve StD (Pan z Postolovic, Clauren: Amerikánský ženich v Čechách 30. 11.), kde nejprve vystupoval pouze v českých představeních. Po nástupu ředitele J. A. Stögera, který rozšiřoval soubor, byl na jaře 1852 angažován pro německá i česká představení. 1860 se oženil s dcerou nápovědy StD Karolinou Martincovou, která byla až do sňatku členkou operního sboru StD. V manželství se narodilo deset dětí (k nimž adoptovali jednoho sirotka); dcera Růžena (provd. Havelská, 1875–1936) a nejmladší syn Karel (1882–1947) nastoupili hereckou dráhu a stali se členy ND. 1862 přešel K. s českým souborem do nově otevřeného PD, 1873/74 a 1878 tu působil ve funkci uměleckého ředitele, od 1873 jako vrchní režisér; do 1874 vyučoval herectví na operní škole PD. 1881 se stal členem ND, od 1883 byl vrchním režisérem. Na Mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni 1892 aranžoval expozici o českém divadle. Po odchodu na odpočinek 1892 (titul vrchní režisér mu byl ponechán) s ND spolupracoval herecky i režijně do 1895. V květnu t. r. byl stižen mozkovou mrtvicí a po půl roce zemřel. Pohřben je na Olšanských hřbitovech.
Dráhu profesionálního herce nastupoval v době panující romantické divadelní estetiky, podle jejíchž zásad neměl pro herectví patřičné předpoklady. Byl středního vzrůstu, měl nevýraznou tvář měkkých rysů, nezvučný, až řezavý hlas a špatný hudební sluch. Nedostatky, k nimž patřila ještě nevalná paměťa potíže s češtinou, však vyvažovala míra talentu a osobitý, výtvarným viděním ovlivněný přístup k rolím. Zevnějšek postav výstižně utvářel maskami a kostýmy, vyznačujícími jejich charakter, sociální status i dobovou příslušnost. Pro jeho hereckou metodu byla příznačná práce s mimickým a gestickým detailem, jímž dokázal vyjádřit charakter postavy a znamenitě diferencovat její proměny (např. v roli Severina z Tylova Jiříkova vidění). Schopen hlubokého splynutí s postavou projevoval od počátku hereckou mnohostrannost a jako jeden z prvních interpretů nebyl vtěsnán do tradičního schématu hereckých oborů. 1853 vytvořil např. vedle starého souchotinářského mlynáře Rychnovského v Raupachově hře Mlynář a jeho dítě (jedna z jeho nejslavnějších rolí, hrál ji až do 1894) hraběte Parise v Shakespearově Romeovi a Julii. Poměrně záhy začal hrát postavy středního a staršího věku v neomezené škále sociálních typů (vladaře, aristokraty, měšťany, řemeslníky, proletáře) i charakterů (prohnané světáky, měšťácké kořistníky, dobromyslné prosťáčky, rozverné čtveráky atd.). Rozpětí svého herectví osvědčoval v padesátých a šedesátých letech v nesčetných rolích z repertoáru klasického (Valentin v Goethově Faustovi, Tobiáš Říhal ve Večeru tříkrálovém, Polonius v Hamletovi, Shylock v Kupci benátském, Šašek v Králi Learovi, Klubko ve Snu noci svatojanské, Molièrův Tartuffe, generál Buttler v Schillerově Valdštejnově smrti) i moderního, v němž vytvořil bohatou galerii podob současníků. V šedesátých a sedmdesátých letech zahrnovala postavy ze soudobých veseloher (novinář Šmok ve Freytagových Žurnalistech), z francouzských konverzačních komedií (Chevalier z Rocheferrierů, Fournier–Meyer: Při piketu; Montjoye, Feuillet: Montjoye; De Mortemer, Sardou: Staří mládenci; Benoîton, týž: Spekulant a jeho rod), z dramat Ibsenových (konzul Bernik v Podporách společnosti) a Bjørnsonových (tit. role Redaktora). Znamenitě se uplatňoval v českých premiérách ruských her (hejtman v Gogolově Revizoru, Višněvský v Ostrovského Výnosném místě ad.). V ND k nim přibyly postavy z českých realistických her (švec Habršperk, Stroupežnický: Naši furianti; popelář Styblík, Šimáček: Svět malých lidí). V arénním repertoáru interpretoval i drobné role v operetách a výpravných fériích. Vynikajícím způsobem ztělesňoval historické postavy ve hrách L. Stroupežnického (Krištof ze Švamberka ve Zvíkovském raráškovi, Václav I. ve Velkém snu, Mikuláš Dačický z Heslova v Paní mincmistrové) a v Delavigneově Ludvíku XI. (tit. role). Prohloubenou individuální charakteristiku vyvozoval někdy z objektivních faktorů utvářejících postavu (např. Shylock), jindy do postav vnášel zřetelný osobní vklad, pramenící z bytostně pozitivního náhledu na život. Své kreace prolínal humorem, avšak břitká ironie či sarkasmus mu byly cizí. K negativním figurám přistupoval spíše s chápavou shovívavostí a vybavil je změkčujícími, polidšťujícími rysy. Herecký výkon stavěl na působivém rozložení typických detailů, nikoli na efektně vypointovaných závěrech, jak bylo zvykem v romantickém divadle. Přiblížil se tak jako první z českých herců poetice realistického herectví, ale tvořivě zužitkoval i tradici romantickou.
V režijní činnosti spojoval jako většina českých umělců šedesátých a sedmdesátých let závažná společenská a umělecká témata s aktuálně pojatým historismem. Nejvýrazněji realizoval tento trend jednak v tzv. živých obrazech, které se od konce padesátých let staly nedílnou součástí jeho divadelní tvorby, jednak v režiích inscenací Akademického čtenářského spolku, pořádaných 1866–74 v Novoměstském divadle, v nichž léta před vystoupením Meiningenských na evropských scénách (1874) řídil až stočlenný kompars.Živé obrazy tvořené seskupením hercůa komparsu byly někdy vřazovány do inscenací, obvykle na závěr jako vizuální a ideové vyvrcholení (Kolár: Žižkova smrt; Smetana: Libuše), většinou však do příležitostných pořadů k různým výročím a slavnostem (např. Holdování před poprsím Shakespearovým, Komenský učitelem národů, Hold Sokolstva vlasti). K. aranžmá těchto tabló předcházela některými aspekty (pyramidální kompozicí, souladem barev, přítomností hudby) práci Meiningenských s komparsem, ale na rozdíl od nich byla statická. Aranžoval rovněž mohutný alegorický průvod při kladení základního kamene ND 1868.
Od 1863 do podzimu 1866 (tehdy začalo být jméno režiséra uváděno na cedulích) pravděpodobně uvedl premiéry komedií Molièrových (Ze ševce doktor [Lékařem proti své vůli], 1864; Tartuffe, 1865), Shakespearových (Zkrocení zlé ženy, 1863; Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, 1865) i Gogolova Revizora (1865). Jeho nejvlastnějším polem však byla současná veselohra česká (Sabina, Neruda, Jeřábek, Pfleger Moravský, Šamberk) a francouzská (Sardou: Mnoho přátel naše škoda, Nepožádáš manželky bližního svého; Feuillet: Montjoye; Augier: Svatouškové).
1878 uvedl na české jeviště poprvé H. Ibsena (Podpory společnosti). Menší pochopení projevoval vůči ruským hrám tzv. kritického realismu (např. Ostrovskij: Chudoba cti netratí, Výnosné místo), v nichž nedocenil charakteristiku postav a do jejichž stavby, podle dobových názorů rozvleklé, necitlivě zasahoval radikálními škrty. V úsilí o hereckou souhru a civilnější jevištní výraz navazoval na režijní tvorbu P. Švandy ze Semčic. Jako režisér i jako herec výstižně zobrazoval měšťanskou současnost a jeho inscenace francouzských komedií mravů (Feuillet: Montjoye; Dumas ml.: Pan Alfons, Levoboček, Cizinka; Augier: Paní Caverletová) získaly v pražském kulturním životě značný věhlas. V letních arénách režíroval výpravné pohádkové hry, cestopisné férie, verniády i operety (Offenbacha, Lecocqa, J. Strausse). V ND, kde zastával funkci vrchního režiséra, si ponechal režii historických her klasických i moderních a oper (od druhé poloviny šedesátých let je postupně přebíral od J. J. Kolára). Novou realistickou dramatiku odmítal inscenovat, vědom si svých nedostatků v režijní práci s textem. Na prostornějším jevišti ND a za příznivějších finančních podmínek zúročil režijní praxi z výpravných arénních her a zkušenosti v aranžování komparsu k inscenacím vizuálně bohatých jevištních obrazů působivého barevného kouzla a kompoziční vynalézavosti. V některých jeho inscenacích se projevoval sklon k pompézní výpravnosti divadla tzv. velkého stylu (např. Adámek: Salomena, většina oper), jindy progresivní snaha o dobový a lokální kolorit a přirozené davové scény na způsob Meiningenských. S jejich metodou korespondovala i K. kostýmně návrhářská práce (zaznamenávána na cedulích až od 1873), pojící respekt k historické autenticitě se zřetelem k charakteru postavy a specifice žánru. Navrhoval kostýmy pro činoherní inscenace (vesměs pro historické a historizující hry) i pro opery a baletní férie, v nichž uplatnil jak znalost dobových slohů, tak zálibu v oslňující nádheře (J. J. Kolár: Královna Barbora; Sardou: Theodora; Schiller: Marie Stuartovna).
Divadlo bylo častým námětem K. karikatur, které kreslil po desetiletí pro Humoristické listy a další časopisy (Blesk, Jiskra, Leuchtkugeln, Intelligenzblatt). Jeho kresby se vyznačovaly ostřejším, řezavějším a adresnějším humorem než jevištní postavy. Prostřednictvím divadelních výjevů často karikoval i politické dění a politiky (Bismarcka, Napoleo na III. ad.). Kresby s divadelními náměty jsou cenným dokumentem: odrážejí aktuální události a zachycují tehdejší inscenační praxi (kulisy, aranžmá, kostýmy).
Role
StD
Pan z Postolovic (H. Clauren: Amerikánský ženich v Čechách aneb Brambory na loupačku), Janeček (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář) – 1851; Pan z Nemajetína (A. Berla: Venkovský poslanec aneb Jen s pravdou ven), Otto z Losů (J. J. Kolár: Don Cesar a spanilá Magelona), Učitel (S. H. Mosenthal: Deborah), Hrabě Steinský (H. v. Kleist: Katynka Heilbronská), Anastáz (F. Kaiser: Kněz a voják aneb Bitva u kláštera skalického), Slavoš (J. K. Tyl: Čestmír) – 1852; Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a dítě jeho, i ND 1884), Vít Hess (J. L. Deinhardstein: Jan Sachs, švec a zpěvák norimberský), Paris (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Herr von Lustig (J. Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus), Horatio (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský) – 1853; George vévoda Clarence (týž: Život a smrt krále Richarda Třetího), Heřman (F. Schiller: Loupežníci), Wilhelm (H. Feldmann: Immer zu vorschnell!), Lucio (W. Shakespeare: Viola, něm.), Rytíř Paběnický (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Don Cesar (J. J. Kolár: Don Cesar a spanilá Magelona), Karel VII. (F. Schiller: Panna Orleanská) – 1854; Conti (G. E. Lessing: Emilia Galotti, něm.), Lomelino (F. Schiller: Fiesco, něm.), James Tyrel (W. Shakespeare: König Richard der Dritte), Kavalír Dumont (F. Raimund: Marnotratník aneb Boháč a žebrák), Čížek (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Valentin (J. W. Goethe: Faust), Hrabě Petr (F. Grillparzer: Banko, bán horvatský aneb Věrný sluha svého pána), Vladimír (F. Stamm: Libuše, kněžna česká) – 1855; Edmund (W. Shakespeare: Král Lear), Barjac (A. E. Brachvogel: Narciß, něm.), Rytíř Sokol (J. J. Šantl: Kouzelnice Černoborka a kat kutnohorský), Severin (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Doktor Kajus (W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské), Frosch (J. W. Goethe: Faust, něm.), Franc ze Sikingů (týž: Götz z Berlichingů, rytíř se železnou pěstí), Vdovec (F. Schiller: Píseň o zvonu) – 1856; Lumpacivagabundus (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus), Abd-el-Kader (G. Raeder: Skalní duch aneb Podzemní cesta do Afriky), Junius Brutus (W. Shakespeare: Koriolanus, vojevůdce římský), Klaudius (týž: Hamlet, princ dánský), Kassio (týž: Othello, mouřenín benátský), Vévoda Alba (F. Schiller: Don Karlos, infant španělský), William Duglas, vévoda Hamiltonský (A. Bahn: Žalář londýnský), Sebastian (T. Flamm: Kopf und Herz), Neklan (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Graciano (W. Shakespeare: Kupec benátský), Buttler (F. Schiller: Smrt Valšteinova, i PD 1862 s tit. Smrt Valdštýnova, ND 1888) – 1857; Pan z Kalbu (týž: Ouklady a láska), Tobiáš Říhal (W. Shakespeare: Večer svatotříkrálový aneb Cokoli chcete), Schusterle (F. Schiller: Die Räuber), Šalomoun Pikeles (T. Flamm: Čísla 9, 12, 45 aneb Rekrutýrka v Kocourkově), Strnad (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Güldenstern (W. Shakespeare: Hamlet, něm.), Tybalt (týž: Romeo a Julie), Astolf (F. Schiller: Die Braut von Messina), Petr Čapek (A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mne nikdo nezná?), Vansen (J. W. Goethe: Egmont, i ND 1892) – 1858; Jan Svoboda (J. Neruda: Ženich z hladu), Don Pedro (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic), Čečetka (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Jindřich (W. Shakespeare: Král Jindřich IV.), Šavlička (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Kulich (L. Schneider: Český dobrovolník a francouzská selka), Louis (D. Kalisch: Doktor Peschke, něm.), Menenius Agrippa (W. Shakespeare: Koriolan, vojevůdce římský) – 1859; Gianettino Doria (F. Schiller: Fiesco), Cerchi (J. Neruda: Francesca di Rimini), Kikin (V. Hálek: Carevič Alexej), Schabernack (Morländer: Die Weibermühle), Ruperto (V. Hálek: Záviš z Falkenštejna) – 1860; Kunrád z Pottensteina (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Polonius (W. Shakespeare: Hamlet, princ dánský, i ND 1886), Gistbolz (A. Berla: Unsere Lehrbuben), Šimon Lomnický z Budče (J. J. Kolár: Magelona, i ND 1884) – 1861; Kluk (L. Angely: Řemeslnická merenda, i ND 1884), Chevalier z Rocheferrierů (N. Fournier, H.-H. Meyer: Při piketu, i ND 1884), Zachariáš z Humpolce (V. K. Klicpera: Žižkův meč), Věrnosta z Adlaru (J. J. Kolár: Monika) – 1862.
PD
Vukašín (V. Hálek: Král Vukašín) – 1862; Šmok (G. Freytag: Den před volbou aneb Journalisté), Aron Bauchem (J. N. Štěpánek: Čech a Němec, i ND 1888), Lucien Caussade (V. Sardou: Mnoho přátel naše škoda), Vévoda Buckingham (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda III.), Šašek krále Leara (týž: Král Lear, i ND 1887) – 1863; Dunkan (týž: Macbeth), Bloud (Molière: Pacient a lékař), Shylok (W. Shakespeare: Kupec benátský), Abraham (S. H. Mosenthal: Deborah), Franc (F. Schiller: Loupežníci), Raoul Montjoye (O. Feuil let: Montjoye), Podleský (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera),Žvanil (F. V. Jeřábek: Veselohra), Přech z Koldic (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského) – 1864; Limouroux (V. Sardou: Nepožádáš manželky bližního svého), De Mortemer (týž: Staří mládenci), Anton Antonovič Skvoznik (N. V. Gogol: Revisor), Tartuffe (Molière: Tartuffe), Fortunio (J. Offenbach: Píseň pana Fortunia) – 1865; Klubko (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, i ND 1884), Benoîton (V. Sardou: Spekulant a jeho rod), Krišpinian (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Dromio Syrakusan (W. Shakespeare: Komedie plná omylů), Sojka (F. Adolphi dle Terentia: Kdo je otcem?), Pan Vasil (K. Sabina: Inserát), Prokop Holý (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Jan Žižka (J. K. Tyl: Jan Hus), Loučovský (G. Pfleger Moravský: Telegram), Florian Deska (G. H. Putlitz: Damoklův meč) – 1866; Černický (E. Scribe: Výtečníci), Bromio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Ambrož Perný (A. Langer: Hoši z „osmnácté chasy“), Raton Burkenstaff (E. Scribe: Daleko široko rozvětvené spiknutí), Král Edward (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda III.), Maršálek d’Estrées (E. Bozděch: Z doby kotillonův, i ND 1884), Petr Konstantynič Muromský (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Pan Geldhab (A. Fredro: Chce být aristokratem), Král Aleonoros (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen), Morisson (V. Sardou: Bodří venkované, i ND 1885), Adolfus Waterford (H. Laube: Náměstek bengálský) – 1867; Ribbing (E. Bozděch: Baron Goertz, i ND 1889), Mikeš Divůček z Jemnišť (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Kanárek (F. F. Šamberk: Svatojanská pouť), Berthold (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, i ND 1891), Don Lopez de Figueroa (P. Calderón: Sudí zalamejský, i ND 1887) – 1868; Hoblík (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus), Vévoda Oldenburský (E. Scribe: Salický zákon), Aristarch Vladimiryč Višněvský (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo), Makariáš Karafiát z Kopce (J. J. Kolár: Mravenci, i ND 1888), Šebestián Knejpek (J. Štolba: Krejčí a švec), Markýz z Pemnaru (A. Dumas ml.: Levoboček, i ND 1890), Minard (E. Gondinet: Gavaut, Minard a spol., i ND 1888) – 1869; Vévoda Alba (V. Sardou: Vlasť, i ND 1885), Titus Tatius (I. Zajc: Únos Sabinek), Don Pablo (J. Offenbach: Bandité), Móric Juhászy (K. Elmar: Šantala) – 1870; Váhal (L. Anzengruber: Farář z Podlesí), Přibík Jeníšek (J. J. Kolár: Pražský žid, i ND 1884) – 1871; Josef Skála (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Krapak (J. Offenbach: Sněhulák), Markýz Hautefort (E. Bozděch: Zkouška státníkova) – 1872; Oskar Paša (H. Meilhac, L. Halévy: Agentura Tricoche a Cacolet) – 1873; Daniel (A. Dumas ml.: Žena Claudiova), Baron Ducreur (V. Sardou: Andrea) – 1874; Šípek (G. v. Moser: Slavnost založení, i ND 1885) – 1875; Napoleon I. (E. Bozděch: Světa pán v županu, i ND 1883), Tjaelde (B. Bjørnson: Bankrot), Brabantio (W. Shakespeare: Othello) – 1876; Mauriceau (A. Dumas ml.: Cizinka), Risler (A. Daudet, A. Belot: Fromont junior & Risler senior), Chan Feofar (J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr), Vejdovský (J. Rosen: Jací jsou ti naši muži!), Yorick (J. Estébanez: Nové drama), Vilém z Lobkovic (L. Stroupežnický: Černé duše) – 1877; Abraham Benjuda (F. V. Jeřábek: Syn člověka), Gustav Bernik (H. Ibsen: Podpory společnosti), Doktor Jestřáb (K. Costa: Zuzančin „pan kaprál“) – 1878; Doktor Čeněk Kalous (A. L’Arronge: Doktor Kalous, i ND 1886), Fourchambault (E. Augier: Rodina Fourchambaultů), Redaktor (B. Bjørnson: Redaktor) –1879; Jeremiáš Šukálek (F. F. Šamberk: Rodinná vojna) – 1880; Florián Králiček (týž: Jedenácté přikázání, i ND 1884), Jan Arnošt hrabě Beauvalle-Lichtenberg (F. A. Šubert: Probuzenci) – 1881; Veverka (F. F. Šamberk: Podskalák) – 1882; Zika Vaničkovic (J. J. Kolár: Primator, i ND 1886),Krištof ze Švamberka (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek) – 1883.
ND
Mikuláš Dačický (J. J. Kolár: Smiřičtí) – 1881; Ludvík XI. (C. Delavigne: Ludvík XI.) – 1883; Eneáš Silvius Piccolomini (J. J. Kolár: Královna Barbora), Amedei Wolfgang Mozart (týž: Umrlčí hlava), Václav I. Přemyslovec (L. Stroupežnický: Velký sen) – 1884; Koděra (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Oernulf (H. Ibsen: Oernulfova výprava) – 1885; Matěj Krocinovský (J. Vrchlický: Exulanti), Koliáš (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Pagnol (A. Villiers de L’Isle-Adam: Útěk) – 1886; Josef Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti), Champarin (J. Moineaux, A. Bisson: Kurátor marnotratníků) – 1887; Václav Hrobčický (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Macdonald (G. v. Moser: Bibliotekář) – 1888; Gribkov (V. Krylov: Medvěd námluvčím), Mustafa paša (J. Verne, A. Dennery: Cesta kolem světa v 80 dnech), Fabricius (A. Wilbrandt: Dcera pana Fabricia) – 1889; Styblík (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Aron Lewi (F. A. Šubert: Velko statkář) – 1890; Starý Heinecke (H. Sudermann: Čest), Niels Worse (H. Ibsen: Nepřítel lidu), Marmenil (V. Sardou: Thermidor), Amos Fedorovič Ljapkin Ťapkin (N. V. Gogol: Revisor) – 1891; Baron Jindřich Sokolov Rodovský (F. V. Jeřábek: Syn člověka) – 1894.
Režie
PD
F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění, J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš [°1862], O. Feuillet: Montjoye [°1864], E. Scribe: Sklenice vody [°1865], N. V. Gogol: Revisor [°1865], F. F. Šamberk: Jen žádný sněm, W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, J. Neruda: Prodaná láska [°1863], H. v. Kleist: Katynka Heilbronská, J. J. Kolár: Monika, E. Grangé, Lambert-Thiboust: Pokuta muže [°1865], V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk [°1863], V. Sardou: Nepožádáš manželky bližního svého aneb Paragrafy na střeše [°1865], K. Sabina: Inserát, Molière: Sňatek z násilí, E. Augier: Svatouškové [°1865], J. K. Tyl: Slepý mládenec [°1865], G. H. Putlitz: Damoklův meč – 1866; E. Scribe: Výtečníci, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy [°1863], Molière: Tartuffe [°1865], S.H. Mosenthal: Deborah, J. N. Štěpánek: Čech a Němec [°1865], Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník Notre-Damský [°1863], E. Scribe, E. Legouvé: Adrienna Lecouvreur [°1865], D. Kalisch: Doktor Žvanil [°1863], A. E. Brachvogel: Narcis [°1864], Molière: Směšné fifleny, týž: Ze ševce doktor [°1864], A. Fredro: Chce být aristokratem, J. K. Tyl: Pražský flamendr, A. N. Ostrovskij: Chudoba cti netratí, F. Adolphi dle Terentia: Kdo je otcem?, F. F. Šamberk: Já mám příjem!, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic (i ND 1884) – 1867; N. Fournier, H.-H. Meyer: Při piketu – 1868; A. Pulda, h. V. Hřímalý: Čert na zemi – 1874; A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci, W. Shakespeare: Othello, V. Sardou: Ferréol, C. Gozzi: Hlasité tajemství – 1876; A. Dumas ml.: Cizinka, A. Daudet, A. Belot: Fromont junior & Risler senior, A. Moreto, ú. K. A. West: Donna Diana, W. Shakespeare: Král Lear, týž: Romeo a Julie, A. N. Ostrovskij: Výnosné místo, V. Hálek: Záviš z Falkenštejna, V. Sardou: Dora, G. v. Moser: Slavnost založení, týž: Hypochondr, J. Estébanez: Nové drama, A. Dumas ml.: Pan Alfons, L. Stroupežnický: Černé duše – 1877; E. Augier: Paní Caverletová, J. Racine: Phaedra, V. Sardou: Bodří venkované, J. J. Kolár: Don César a spanilá Magelona (i ND 1884), F. V. Jeřábek: Syn člověka, H. Ibsen: Podpory společnosti, V. Sardou: Andrea, W. Shakespeare: Kupec benátský, týž: Timon Athenský, anon.: Mořem i vzduchem – 1878; A. L’Arronge: Doktor Kalous, J. J. Kolár: Pražský žid, J. Słowacki: Mazepa, A. Wilbrandt: Arria a Messalina, B. Bjørnson: Redaktor, V. Vlček: Eliška Přemyslovna, F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců, anon.: Společnost Atlanticko-pacifická – 1879; F. Schiller: Smrt Valdštýnova, J. Verne, A. Dennery: Dítky kapitána Granta, NČD – 1880; J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr – 1881; M. Bałucki: Příbuzní, E. Scribe, E. Legouvé: Ženský boj, E. Augier, J. Sandeau: Tchán a zeť, V. Sardou: Daniel Rochat, B. Grabowski: Kralevič Marko, A. Stašek: Smlouva s lichvářem, A. Dumas ml.: Levoboček, M. Bałucki: Sousedé, V. Sardou: Vlasť, F. A. Šubert: Petr Vok Rožmberk, W. Shakespeare: Koriolanus, F. F. Šamberk: Rodinná vojna – 1880; V. Vlček: Milada, J. W. Goethe: Faust (i ND 1885), V. Sardou: Fernanda, W. Shakespeare: Hamlet, E. Bozděch: Z doby kotillonův, týž: Baron Goertz, F. A. Šubert: Probuzenci – 1881; F. Grillparzer: Sappho, J. Vrchlický: Drahomíra, J. J. Kolár: Mravenci, H. Laube: Náměstek bengálský, P. Calderón: Sudí zalamejský, F. Schiller: Don Carlos, N. V. Gogol: Námluvy – 1882; J. J. Kolár: Primator, L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, W. Shakespeare: Richard III., J. Zeyer: Sulamit – 1883.
ND
V. Vlček: Lipany, J. J. Kolár: Smiřičtí – 1881; B. Adámek: Salomena, C. Delavigne: Ludvík XI. – 1883; W. Shakespeare: Romeo a Julie, J. J. Kolár: Královna Barbora, F. V. Jeřábek: Závist, V. Hugo: Marion Delorme, P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, J. J. Kolár: Umrlčí hlava, Molière: Směšné koketky – 1884; J. Vrchlický: Julian Apostata, L. Stroupežnický: Paní mincmistrová, H. Ibsen: Oernulfova výprava, W. Shakespeare: Julius Caesar – 1885; J. Zeyer: Legenda z Erinu, V. Sardou: Theodora, L. Stroupežnický: Krištof Kolumbus, J. Vrchlický: Exulanti, A. Villiers de L’Isle-Adam: Útěk, L. Stroupežnický: V panském čeledníku – 1886; J. Vrchlický: V sudě Diogena, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění – 1887; F. A. Šubert: Láska Raffaelova, F. Schiller: Valdštejnova smrt, L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic, G. v. Moser: Bibliotekář, W. Shakespeare: Jindřich IV. – 1888; V. Krylov: Medvěd námluvčím, H. Ibsen: Nora, F. v. Schönthan: Zlatý pavouk, J. Verne, dram. F. Csepreghy: Cesta kolem světa v 80 dnech – 1889; E. Bozděch: Náramek, A. P. Čechov: Námluvy, K. Pippich: Z české domácnosti – 1890; E. Bozděch: Spoutaní, F. Schiller: Marie Stuartovna, J. K. Tyl: Měšťané a studenti – 1891; I. Madách: Tragedie člověka, V. K. Klicpera: Hadrián z Římsu, L. Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě – 1892; C. Goldoni: Paní hostinská, E. Scribe: Salický zákon, P. Corneille: Cid, W. Shakespeare: Cymbelin – 1893; A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi, V. K. Klicpera: Žižkův meč – 1894; W. Shakespeare: Julius Caesar – 1895.
Akademický čtenářský spolek – Novom. div.
V. K. Klicpera: Soběslav – 1866; F. Turinský: Pražané roku 1648 – 1867; J. J. Kolár: Žižkova smrt – 1869; W. Shakespeare: Julius Caesar – 1873; V. Hálek: Záviš z Falkenštejna – 1874.
Živé obrazy
StD
Jaroslav Sternberg, epická báseň Kralodvorského rukopisu (i PD 1867) – 1858.
PD
Holdování před poprsím Shakespearovým, Novom. – 1864; Žižkova smrt, in J. J. Kolár: Žižkova smrt – 1866; Paříž, Pešť, Budín, in K. Elmar: Šantala – 1870; V. Hálek, Tři živé obrazy k jeho dílům – 1880; Rozloučení s českým divadlem prozatímním – 1883.
ND
Otevření ND – 1883; Živý obraz na počest amerických Čechů – 1885; Vítězství křesťanů nad Tatary. K básni Jaroslav z Rukopisu královédvorského, Staletá paměť 1. samostatnosti českého divadla v Praze – 1886; Hold Sokolstva vlasti – 1887; Na paměť prvního provozování Mozartovy opery Don Juan v Praze – 1887; Vzájemnost slovanská, Založení základního kamene ND – 1888; Apoteóza zemské jubilejní výstavy, Vítězící myšlenka Sokolstva – 1891; Komenský učitelem národů – 1892.
Kostýmní návrhy
PD
A. Pulda: Čert na zemi – 1873; anon.: Mořem i vzduchem, W. Shakespeare: Timon Athenský – 1878.
ND
V. Vlček: Lipany, J. J. Kolár: Smiřičtí – 1881; B. Adámek: Salomena, L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, F. A. Šubert: Probuzenci – 1883; W. Shakespeare: Macbeth, J. J. Kolár: Královna Barbora, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, J. J. Kolár: Umrlčí hlava, L. Stroupežnický: Velký sen – 1884; V. Hálek: Záviš z Falkenštejna, W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, H. Ibsen: Oernulfova výprava – 1885; V. Sardou: Theodora, L. Stroupežnický: Krištof Kolumbus – 1886; O. Feuillet: Chamillac, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění – 1887; F. Schiller: Marie Stuartovna – 1891.
Prameny a literatura
SOA Plzeň: Sbírka matrik, 20 Jedlina, matrika narozených Zahájí 1821–1835, fol. 48, obr. 51. NMd: kostýmní návrhy a náčrty živých obrazů. NMh: kostýmní návrhy a náčrty živých obrazů. ■ Nesign. [F. B. Mikovec], Lumír 7, 1857, s. 164 [Abd-el Kader, Skalní duch], 739 [William Duglas, Žalář londýnský] → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; J. N. [Neruda]: Listy o ledačem II, Obrazy života [1], 1859, s. 77; ref. Jindřich IV, s. 157n. [Falstaff]; J. J. St. [Stankovský]: F. K., Česká Thalia 1, 1867, s. 196n; nesign.: F. K., Světozor 6, 1872, s. 194; nesign. [J. Neruda]: Náš F. K., Humoristické listy 16, 1874, s. 81 → Podobizny I, 1951 + F. K. K., Osvěta 6, 1876, s. 942–954 → Divadlo V, 1966; J. Arbes: F. K., Národní listy 11. 1876, rozš. → Z galerie českého herectva II, [1914] a Z českého jeviště, 1964; J. N. [Neruda], ref. Nové drama, Národní listy 29. 11. 1877 + nesign.: F. K., Humoristické listy 23, 1881, s. [377n.] → Podobizny I, 1951; G. Eim: F. K., Lumír 4, 1876, s. 553; nesign.: K jubileu F. K., Pokrok 2. 12. 1881; R: F. K., Zlatá Praha 2, 1885, s. 174; J. Kuffner: F. K., Národní listy 14. 12. 1886; J. L. Turnovský: F. K., Světozor 21, 1887, s. 33n. → Z naší doby, [1888]; J. Vrchlický: F. K., Hlas národa 25. 5. 1892; P.: Odchod F. K., Světozor 26, 1891/92, s. 335n.●; nekrology: J. L. Turnovský, Národní politika 4. 12. 1895; P., Světozor 30, 1895/96, s. 57; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 56–58, s tit. Kolárové → O čem vím, 1932●; F. A. Šubert: F. K., 1905; Sirius: F. K., Divadlo 4, 1905/06, s. 84–87; O. Sklenářová-Malá: Z mých vzpomínek, 1912, s. 43–45; J. Pulda: F. K. ml., Humoristické listy 59, 1916, s. 438n.; L. Dvořáková-Danzerová: Ze života divadelního, 1917, s. 54–56; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, 1917, s. 177–216 + Nová kniha vzpomínek a dojmů, 1919, s. 46–145;K Želenský: Umělci v županu, 1920, s. 40–98; P. Laichter: F. K., Divadlo 1 (8), 1920/21, č. 3; K. Šípek: Z divadelních vzpomínek. Komik klasik, Zlatá Praha 39, 1922, s. 121–123; F. A. Šubert: Na okraje divadelní kroniky, 1924, s. 73; K. Želenský, 30. výr. úmrtí, Venkov 4. 12. 1925●; 100. výr. narození: J. Vodák, České slovo 29. 1. 1929 → Cestou, 1946; B. H., Lidové noviny 29. 1. 1929; Ta., Národní listy 29. 1. 1929; M. Laudová-Hořicová, Venkov 9. 2. 1929; R. Deyl, Česko slovenské divadlo 12 (7), 1929, s. 50n.; V. Zatiranda: Divadlo 8 (15), 1929, č. 6, s. 3; J. Tumlíř, tamtéž, č. 7, s. 4n.●; L. Novák: F. K. K., Stará garda Národního divadla, 1937, s. 57–74; V. Štech: Džungle literární a divadelní, [1937], s. 55–57; K. Kolár: Tatínek, Divadlo 31, 1945/46, s. 66n.; K. Engelmüller: O slávě herecké, 1947, s. 54–58; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla 1883–1900, 1955, zvl. s. 120–122; A. Hoffmeister: Sto let české karikatury, 1955, s. 25–27, 58–60, 153–157; L. Klosová: Kolárové, 1969 [se soupisem rolí, režií, návrhů kostýmů od E. Šormové]; DČD III; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 62n. + Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, zvl. s. 76, 119; L. Klosová: Neruda versus Meiningenští, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 6–15; DČVU III/2; J. Císař: Přehled dějin českého divadla, 2006, s. 144n. ■ ČHS, HD, NDp, Otto, Rieger, Toman; Laiske, NAlb, PD-rep
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 446–452
