Vl. jm. Martensová. – Otec Karel Martens byl soukromým (domácím) učitelem v Písku. Podle vlastní výpovědi záhy osiřela a ujal se jí herec a ředitel německé divadelní společnosti I. Knischek, jehož příjmení přijala a psala je v počeštěném tvaru, vystupovala však i pod rodným jménem. Vyrůstala v K. rodině a svou divadelní dráhu zahájila v jeho společnosti, kterou po principálově smrti 1843 vedla vdova Karolina. V této družině působila K. do 1850, kdy ředitelka zemřela, t. r. sama žádala o koncesi, ale byla odmítnuta s poukazem na nízký věk. Její stopa pak na několik let mizí. Až na podzim 1856 je doložena u německé společnosti J. M. Kotzkyho (Kotziana) v Liberci, pak od adventu t. r. do léta 1857 u ředitelky M. Kochanské ve Frýdlantu. 1857 opět neúspěšně žádala o koncesi, nastoupila angažmá u F. Zöllnera, u něhož hrála do 1863, s přestávkami 1859 a 1861, kdy působila v počeštěné společnosti J. J. Stránského. 1863 přešla do nově utvořené společnosti svého hereckého kolegy a častého jevištního partnera J. E. Kramuela, s nímž ji pojily užší osobní vztahy. Do vzájemné roztržky 1870 mu vypomáhala s vedením podniku. V listopadu 1870 požádala o koncesi (uvedla, že má dvaceti letou divadelní praxi, bohatou bibliotéku a potřebný kapitál), která jí byla udělena; vlastní společnost provozovala od 1871 až do své smrti 1887. Celý život zůstala svobodná, zemřela v nemocnici v Mělníku.
K. se stala díky svému působení u divadla od raného dětství velmi zkušenou a rutinovanou herečkou. Již ve čtyřicátých letech vynikala v úlohách naivních a vážných milovnic (např. tit. úloha Kleistovy Katynky Heilbronské), dopisovatel pražského německého listu Bohemia o ní psal velmi pochvalně. Po přechodu k českým společnostem zpočátku bránil jejímu většímu uplatnění jazykový handicap. Brzy si však češtinu osvojila natolik, že mohla hrát stěžejní role. Měla zvučný hlas, který dovedla dobře ovládat, pohledný zevnějšek a mladistvý zjev. V českých kočujících společnostech, k nimž byla angažována pro obor milovnic, si svými suverénními výkony vydobyla přední pozici i chválu kritiky. Milovnický obor, v němž postupně obsáhla i tragické hrdinky, zastávala ještě ve zralém věku.
Jako divadelní ředitelka byla méně průrazná (její středně velký podnik patřil k průměrným družinám) a patrně nepříliš spolehlivá; podle stížnosti herců pražskému místodržitelství 1879 nevyplácela řádně gáže, a proto žádali, aby jí nebyla koncese obnovena. Obstát v silné konkurenci kočujících družin se K. snažila osvědčeným činoherním repertoárem, jehož osu tvořily divácky vděčné a osvědčené tituly (Raupach: Mlynář a jeho dítě; Kotzebue: Zmatek nad zmatek; Anzengruber: Farář z Podlesí; Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus; Gutzkow: Srdce a svět; Birch-Pfeifferová dle C. Bell: Sirotek lowoodský). Náročnější hry uváděla zřídka (Shakespeare: Othello; Schiller: Úklady a láska). Kritika jí často vytýkala, že téměř nezařazuje domácí dramatiku, avšak české hry stálou součástí repertoáru byly (Klicpera: Jan za chrta dán; Tyl: Strakonický dudák, Paličova dcera, Tvrdohlavá žena, Slepý mládenec, Lesní panna; Kolár: Pražský žid, Magelona, Monika; Neruda: Prodaná láska; Šamberk: Podskalák, Palackého třída č. 27, Jedenácté přikázání; Světlá, dram. Pešková: Kříž u potoka; Štolba: Krejčí a švec ad.). Dávala i operety (např. Offenbach: Orfeus v podsvětí; Suppé: Ostří hoši, Lehká kavalerie, Žádný muž a tolik děvčat, Krásná Galathea), pro něž měla v souboru zdatnou subretu B. Heislerovou (provd. Engelbertovou) a krátce disponovala i šestičlenným orchestrem. Navštěvovala středně velká a menší města (Písek, Semily – 1882 tu hostovala O. Sklenářová-Malá v Kolárově Mageloně a Monice, Kutná Hora, Strakonice, Třeboň, Libáň, Čelákovice aj.). Společností prošlo několik osobitějších venkovských herců, např. F. Paclt, F. Pokorný, J. Zelenka a jeho pozdější manželka A. Nechvílová, V. Hess s manželkou Františkou, manželé J. a M. Peškovi, E. Kramuelová (provd. Suková), budoucí divadelní ředitel J. V. Suk. Jako režiséra přijala K. hned na počátku zkušeného F. J. Čížka, uměleckým řízením pověřovala artistické správce (některým koncesi bez povolení pronajímala; 1883 byla kvůli tomu předvolána na okresní hejtmanství v Rychnově n. Kněžnou). V této funkci působili F. Paclt (1872–73), F. Pokorný (1875), J. Vilhelm (počátek 80. let), B. Ludvík a J. A. Soliman (1883), A. Brázda (1884), K. Krš (1884/ /85) a znovu A. Brázda (1885–87).
Role
Knischkova spol.
Käthchen (H. v. Kleist: Käthchen von Heilbronn), Parthenie (F. Halm: Der Sohn der Wildnis); Julie von Jordan (K. Gutzkow: Werner oder Herz und Welt) – 1844.
Zöllnerova spol.
Esmeralda (Ch. Birch-Pfeifferová dle V. Huga: Zvoník u Matky boží) – 1858.
Stránského spol.
Elise (K. A. Görner: Das Salz der Ehe) – 1859; Emilie (J. Korzeniowski: Pátý akt), Verunka (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík, šotek z hor), Madlenka (J. K. Tyl: Rybrcoul, kníže duchů krkonošských), Rozárka (týž: Paličova dcera), Klárka (J. L. Deinhardstein: Zrádce aneb Stará láska nerezaví), Marie Záleská (J. Procházka dle něm.: Marie Záleská), Růženka (K. Haffner: Muž dle zákona), Anna (Krieger, ú. J. E. Kramuele: Klam a zkouška lásky), Rozárka (F. Prüller: Krásná selka z klášterního dvorce aneb Vražda o půlnoci na hřbitově), Marie (A. Dennery, G. Lemoine: Mateřské požehnání) – 1861.
Zöllnerova spol.
Evelina (A. Bahn: Žalář londýnský) – 1862; Markyta (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Ďáblův potok) – 1863.
Kramuelova spol.
Kalousová (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1868.
Prameny a literatura
SOA Třeboň: Sbírka matrik, 13 Písek, matrika narozených 1816–1828, s. 135, obr. 136. NA: fond PM 1850–54, sign. 8/6/10/189, 1855–59, sign. 8/ /6/10, 210, 1861–1870, kart. 869, sign. 8/6/10/261, 1871–1880, kart. 1241, sign. 8/6/10/22, 8/6/15/10; 1881–1890, kart. 1691, sign. 8/6/1/1, 8/6/10/3 [koncese]. NMd: cedule spol. T. Knížkové, F. Zöllnera, J. E. Kramuela, J. J. Stránského. ■ Bohemia 22. 2. 1844; ρ: Ze Mšena, Lumír 10, 1860, s. 403; Rožďálovský: Z Holic, tamtéž, s. 864; Národní listy 20. 1. 1871 [vznik spol. K.]; nesign.: Z Písku, Pokrok 5. 12. 1872; Národní listy 3. 5. 1873, příl.; 26. 10. 1874; 7. 6. 1875; 4. 11. 1875, příl.; Ohlas od Nežárky 6, 1876, s. 74, 82n., 115, 123, 131; 7, 1877, s. 407, 423n.; 8, 1878, s. 19 [Jindř. Hradec]; Divadelní listy 3, 1882, s. 29, 213, 221, 292, 324, 332 [vše K. spol.]; Jeviště 1, 1885, s. 32, 41, 55, 65, 125, 126 [vše K. spol.]; nesign. [J. Arbes]: K dnešnímu sjezdu českých herců, Humoristické listy 27, 1885, 337n. [portrét K. od J. Vilímka na tit. s.]●; úmrtí a nekrology: Národní listy 19. 8. 1887; Česká Thalia 1, 1887, s. 276●; J. L. Turnovský: Herecké společnosti české, in Příspěvky k dějinám českého divadla, usp. J. Ladecký, 1895, s. 105n.; V. Štein Táborský: Z pamětí průkopníků českého divadla, Divadlo 4, 1905/06, s. 354; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, s. 71; J. Zelenka: Vzpomínám..., 1929, s. 79, 86n., 90n.; V. Štein Táborský: Dějiny venkovských divadelních společností, 1930, s. 78, 115, 119n. + Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, 1931, s. 272, 382; V. F. Lipš: Divadlo v Písku, Písek, b. d., s. 28n.; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 109 + Tylův nejvěrnější žák, rkp., b. d., DÚk, s. 11, 11A, 40, 137, 194, 203, 206n., 222; J. Knap: Zöllnerové, 1958, s. 88n., 91–93, 107 + Umělcové na pouti, 1961, s. 31, 58, 194n., 218; DČD III ■ Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 439–441