Křtěn Václav Klement, druhé jméno užíval i ve tvaru Kliment, který se posléze ustálil. – Druhý syn z deseti dětí krejčovského cechmistra a kostelníka Václava K. a jeho ženy Anny, roz. Krenčíkové. Půl roku se učil krejčím, pak řezníkem. Jako tovaryš se vydal na zkušenou do Jihlavy, Olomouce a Brna, kde náhle onemocněl. Řemesla zanechal a 1808 nastoupil na Akademické gymnázium v Praze, 1813–16 pokračoval ve studiu filozofie, do 1818 medicíny, z níž přestoupil na humanitní obory (češtinu studoval u J. Dobrovského, literaturu u J. Jungmanna). 1819 získal aprobaci pro výuku (dějepis, zeměpis, klasické jazyky a literatura) a krátce působil na Akademickém gymnáziu. V Praze se spolu se starším bratrem Františkem zapojil do vlasteneckého hnutí. Jako člen studentského spolku vystupoval na recitačních pořadech v Klementinu, od 1813 byl činný v ochotnickém souboru, který se pod vedením J. N. Štěpánka, P. Haklíka a J. Hýbla snažil obnovit česká představení ve StD. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Annou Švamberkovou, zdatnou oporou českých představení. Traduje se, že s přáteli-studenty hrával o prázdninách divadlo v různých městech. Jako dramatik úspěšně debutoval v březnu 1816 hrou Blaník ve StD, nabídku německé správy StD na místo dramaturga nepřijal, aby mohl dokončit studia. 1819 byl jmenován profesorem gymnázia v Hradci Králové (k jeho žákům patřili F. Škroup, J. K. Tyl, K. J. Erben, F. J. Smetana, J. J. Langer) a v říjnu t. r. se oženil. Z manželství se narodilo devět dětí, čtyři záhy zemřely. V Hradci Králové se připojil k vlasteneckému kroužku (tvořili ho kněz J. L. Ziegler, vydavatel J. H. Pospíšil, přítel z pražských studií J. Chmela ad.), od 1821 čile spolupracoval s místními ochotníky jako organizátor, autor, režisér a do 1823 i jako herec. Na počátku dvacátých let několikrát hrál i v ochotnickém Teisingerově divadle v Praze. V téže době začal vydávat (zčásti vlastním nákladem) své hry u královéhradeckého J. H. Pospíšila (čtyřsvazkové Divadlo Klicperovo, Almanach dramatických her), a stal se tak vedle J. N. Štěpánka průkopníkem vydávání českých her, které přispělo k rozvoji ochotnického divadelnictví. V Hradci Králové vyvíjel mnohostrannou veřejnou činnost (založil sady, kroniku města, mateřskou školku, zasadil se o přestavbu divadla), spolupořádal společenský život města (jiřinkové slavnosti, výlety, besedy apod.), které se také jeho přičiněním stalo po Praze nejvýznamnějším kulturním centrem vlastenců. 1829 získal čestné měšťanství ve svém rodišti, 1833 v Hradci Králové. Po smrti první manželky uzavřel v květnu 1838 druhý sňatek s Annou Trnkovou (1814–1900), s níž měl dvě děti (jedno brzy zemřelo). 1842 těžce onemocněl a načas ohluchl. 1846 získal profesorské místo na Akademickém gymnáziu a přesídlil s rodinou do Prahy. 1847 zahájil J. A. Gabriel vydávání jeho spisů, edice zůstala nedokončena, neboť po zřízení hospodářských komor 1849 nesměl jako nekoncesovaný nakladatel pokračovat v této činnosti. 1848 se K. zapojil do politického dění, pro svá umírněná stanoviska byl ostře napadán revolučními radikály, zvláště K. Sabinou. Byl členem Národního výboru (pracoval v sekci pro školství a rovnoprávnost, která měla za úkol vypracovat české učebnice, sám napsal Zeměpis starého světa), vedl kohortu studentské národní gardy, byl zvolen poslancem (za Chlumec n. Cidlinou a Hradec Králové), avšak mandát nepřijal. Od 1850 zastával funkci ředitele Akademického gymnázia, které se i jeho zásluhou stalo prvním českým gymnáziem (K. žáky tu byli mj. J. Neruda, J. V. Frič, V. Náprstek, V. Hálek, M. Tyrš). Pro politickou nespolehlivost byl 1853 bachovskou administrativou předčasně penzionován pod záminkou, že kryl tajný studentský spolek. 1858 mu přítel F. Thomé po svém nástupu do funkce ředitele StD nabídl vedení českých představení, K. pro sluchové obtíže a pokročilý věk odmítl. V posledních letech života přepracovával starší hry, studoval národní dějiny a započal práci na cyklu románů z doby Karla IV. Zemřel po několikaměsíční nemoci, pohřben byl na Olšanských hřbitovech; poslední rozloučení za účasti kulturní elity a široké veřejnosti nabylo rázu národní manifestace.
Bratr František K. (1791–1821), lékař, slavjanofil, básník a překladatel, se za pražských studií připojil k ochotnické družině, s níž hrál od 1812 v českých představeních ve StD (např. Aleš Slaviborský, Štěpánek: Břetislav I., český Achilles; Dobrohoř z Miletníka, týž: Jaroslav a Blažena), pro která také pořídil jeden překlad (Vycenění města). Působil jako lékař v Linci, kde předčasně zemřel. K. dcera Marie hrála dětské role v ochotnických provedeních otcových her v Hradci Králové (Adámek, Lhář a jeho rod, 1833; Pavlík, Uhlířka, 1834) a 1835 i ve StD (malý Jindřich, Loupež). Nejmladší syn Ivan (1845–1881), právník a autor sentimentálních románů, sepsal s E. Semerádem první K. biografii.
K. se začal věnovat dramatické tvorbě počátkem desátých let a do konce prvního pražského pobytu, který byl nejplodnější a nejvýznamnější érou jeho autorské tvorby, napsal na dvě desítky her. Po prvotině Loupežníci v táborském lese aneb Smíření při rakvi (asi 1811–12) následovaly v rychlém sledu Blaník, Potopa světa, I dobré jitro!, Žižkův meč, Bělouši, Čeští pytláci, Divotvorný klobouk, první verze Hadriána z Římsů, Rohovín Čtverrohý, Svatislav, Bratří, Běla, Uhlířka ad. S kvantitou jeho produkce mohl tehdy soupeřit pouze J. N. Štěpánek, který v zájmu udržení své autorské hegemonie zařazoval K. hry na repertoár StD v omezené míře, mnohdy až několik let po jejich vzniku a po uvedení na ochotnických scénách mimo Prahu i v Praze. Přesné určení prvního uvedení raných her je dnes proto téměř nemožné. Počátkem dvacátých let tvořily páteř repertoáru Teisingerovy ochotnické scény, zaměřující se k náročnějšímu publiku z řad studentů a inteligence (Bělouši, Divotvorný klobouk, Lhář a jeho rod, I dobré jitro, Blaník, Kytka, Hadrián z Římsů). K. dílo se ve dvacátých letech rozrůstalo o řadu nových prací: činohry Božena, Dvojčata, Loupež, Opatovický poklad a Valdek, truchlohry Rod Svojanovský a Soběslav, báchorky Loketský zvon a Jan za chrta dán, komedie Veselohra na mostě, Ženský boj, Tři hrabata najednou a Každý něco pro vlast. Objevily se i německy psané hry, původní Der Traum (pro německé ochotníky v Hradci Králové) a překlad dramatické básně Valdek (pro benefici F. Thomého u Suvarovy společnosti v Hradci Králové), k nimž později přibyly dvě předehry k oslavě císaře Ferdinanda V. Za Štěpánkovy spoluředitelské éry ve StD (1824–34) byl K. na dále upozaďován (pouze šest premiér: Dvojčata, Loketský zvon, Valdek, Jan za chrta dán, Rohovín Čtverrohý, Rod Svojanovský; cenzura nepovolila 1825 Ženský boj a 1828 Tři hrabata najednou). Těžce nesl nezájem divadla, urážlivé útoky z řad mladší vlastenecké reprezentace (Čelakovský) a ignorování svých prací (Jungmann přešel bez povšimnutí klíčovou povídku Točník i ambiciózní pokus o velkou národní tragédii Soběslav). Snad i proto jeho dramatická aktivita ve třicátých letech slábla. Nově vznikly jen činohra Izraelitka, báchorka Brněnské kolo, komedie Ptáčník, Lesní hvězda, Zlý jelen a Popelka varšavská. Jisté satisfakce se dočkal po vzniku ochotnického Kajetánského divadla (1834–37), které se k němu programově hlásilo. Obrat ve StD nastal od sez. 1835/36, kdy začaly být K. hry uváděny častěji, někdy však v necitlivých Tylových úpravách (Soběslav, Každý něco pro vlast!), s nimiž byl K. hrubě nespokojen. V Novém divadle v Růžové ul. (1842–46) se stal nejhranějším českým autorem, po zániku této scény pevně zakotvil i v českém repertoáru StD; F. Thomé zvolil k prvnímu českému představení své ředitelské éry truchlohru Soběslav a objednal u K. zahajovací proslov. V posledním období se K. soustřeďoval na historické činohry a truchlohry s monumentálními postavami z českých dějin (Eliška Přemyslovna, Fridrich Bojovný, Boleslavovci), vedle nichž napsal ještě báchorku Česká Meluzína a několik komedií (Poslední prázdniny, Pražské tetičky a zbraslavští strýčkové aj.).
Z rozsáhlého dramatického díla byla řada her zveřejněna jen tiskem a ve své době ani později se nehrála. Některé texty, neznámé nebo považované za ztracené, objevil koncem devadesátých let v rukopisech F. A. Šubert a poprvé je vydal včetně fragmentů v souborné edici. Nedochované hry z raného období (Loupežníci v táborském lese, Únos z hrobky, Pašerové) i z pozdějších let (fraška Fidlovačka) jsou známy jen z dobových zpráv, drama Jan Hus, autorem zničené, zmiňuje pouze syn Ivan.
Těžištěm K. literární tvorby je jeho dílo dramatické, ale významně obohatil i českou prózu, zejména historickou povídkou navazující na populární knížky lidového čtení a na práce W. Scotta. Psal také satirické deklamovánky (oblíbená Mlynářova opička; souborně Deklamovánky, 1841) a byl autorem populárního návodu na karetní hru bulka (Osummecítma pravidel hry mravopočestné, která se vůbec nazývá Šest a dvacet aneb Trapulky do bulky, 1822).
Jako dramatik vynikal nejen tvůrčí plodností, ale i invencí a dramatickou technikou. Tvořil bez opory v domácí tradici, inspiroval se knížkami lidového čtení a cizí, zvláště německou, preromantickou dramaturgií. Literárně erudován čerpal podněty z Plauta, Molièra a Shakespeara. Snažil se vycházet vstříc poptávce lidového publika po báchorkách nebo rytířských hrách (Ritterstück), které do třicátých let 19. stol. patřily k nejpopulárnějším žánrům českého divadla pro svou atraktivní pitoresknost a zobrazování legendárních historií (předlohou byly často Rukopisy) plných tajemství a kouzel. U K. se oba žánry často prolínají, např. v Blaníku, který získal za jeho života největší popularitu. K. zároveň rytířskou hru parodoval ve veselohrách (Hadrián z Římsů), nebo naopak kultivoval v duchu programu jungmannovské generace jako historickou truchlohru vysokého stylu (Soběslav).
Do české dramatiky, vytvářené dosud hlavně divadelními praktiky (autorský okruh Vlastenského divadla, J. N. Štěpánek) a s prvořadým zřetelem divadelním, vstoupil K. jako zcela odlišný autorský typ, založený básnicky a literárně. Jako první u nás konstituoval autonomní pojetí dramatu oproštěné od divadelního prakticismu; i proto mnozí herci StD nehráli rádi jeho hry se složitější větnou stavbou a nezvyklým stylem dialogu. Netvořil jako Štěpánek nebo Tyl volné adaptace nebo překlady cizích her, ale psal (zvláště v nejproduktivnějším období) živelně a s potěšením podle okamžitých impulsů („ze všeho, co čtu, ze všeho, co vidím, bezevolně scény sepřádám a osnuju“), využívaje celého tehdejšího žánrového spektra (činoher, dramatických báchorek, smutnoher, truchloher, dramatických básní, dramat, frašek, veseloher, směšnoher). Původní náměty čerpal většinou z českých dějin nebo z prostředí malých měst a vesnic, převzaté látky z povídek a balad osobitě přetvářel hravou fantazií (kupř. v Rohovínu Čtverrohém rozvinul ztřeštěnými zápletkami a převleky motiv z Hakenovy humoresky Kann man, was man will, 1790).
Dodnes živou částí K. dramatického díla jsou veseloherní aktovky a komedie. Z výchozí situace se odvíjejí důmyslně konstruované zápletky, v nichž mladí milenci nebo vtipní studenti s půvabnou prostotou a naivitou vyzrají nad směšnými komediálními charaktery, reprezentujícími negativní vlastnost (hloupost, žárlivost, samolibost, nafoukanost, hrabivost, vychloubačnost nebo posedlost loveckou vášní). Skvěle vykreslené postavy bez vývoje – typy – K. prověřuje v dynamickém, převleky a maskováním komplikovaném ději s až nepravděpodobným zauzlováním vztahů. Motivy a techniky upomínají na antické komedie, středověké frašky, na Shakespeara nebo Molièra (převleky, hloupý sluha, lakotný obchodník). Hravost je založena na hře s rekvizitou (klobouk v Divotvorném klobouku, kytička v Kytce), na nesprávné interpretaci nějakého činu (hubička ve Veselohře na mostě) nebo identity partnera. Pro záměny postav používal vedle tradičního převleku a maskování i tzv. kuklení (postava je považována za někoho jiného jen na základě falešné informace nebo mylné domněnky), které považoval za svůj vynález a rozvinul ho zvláště ve hrách Bělouši, Hadrián z Římsů a Tři hrabata najednou. Komično pramení z odchylek od přirozených vlastností a způsobů chování, je mu ještě cizí romantická grotesknost, ač ji některé absurdní motivy mohou připomínat (žárliví milenci na mostě mezi dvěma vojsky ve Veselohře na mostě, Kotrčova posedlost v Ptáčníkovi, množení Hadriánů atd.). Svět K. her je založen na předem dané hierarchii tradičních rodinných, morálních nebo vlasteneckých hodnot. Jeho harmonie, jen dočasně narušená vnějšími událostmi, je znovu restaurována, přílišné zvýraznění mravního kladu však někdy vede až k sentimentálnímu a moralistnímu vyznění (v komediích Lesní hvězda, Bělouši, Kytka). Svébytnou kvalitou je živý, hravý a poeticky květnatý jazyk plný vtipů a úsloví, který je v komediích důležitým prostředkem charakterizace postav, počínaje jejich pojmenováním podle ptáků, zvířat, rostlin, až po způsob mluvy – vzdělanci mluví vzletně a s latinskými citáty, sluhové hrubě nebo hloupě apod. K. pracoval s češtinou konstruktivně jako tehdy málokdo; studoval soudobou řeč, zaznamenával si fráze, vymýšlel nová slova, zvláště složená adjektiva (např. babihněvný). Vážné hry (dramatické báchorky, činohry – dramata, národní tragédie – truchlohry) odkazují k německým vzorům lidových žánrů (jevištní báchorka, měšťanské sentimentální drama a osudová tragédie). České historické náměty zpracovával v duchu dobové tendence promítat do dějů a charakterů vysoké mravní a vlastenecké hodnoty; až v posledních hrách z padesátých let více respektoval historickou skutečnost. Syžetová výstavba nese typické rysy jeho dramatické techniky – dynamický děj, komplikované zápletky a převleky, neměnné „loutkovité“ postavy bez niterné psychologie. Na rozdíl od situačních komedií mají vážné hry volnější kompozici, K. epický naturel je zatěžuje rozvleklostí, vrstvením proměn, zápletek a scenérií, monologičností a rétoričností, a tak nezřídka připomínají dramatizovanou prózu. Jejich děj pramení povětšině ve významné prehistorii, zabarvující celou hru tajemnou a osudovou atmosférou, kterou podtrhuje preromantický lokální kolorit středověkých hradů nebo přírodních scenérií, v nichž měl K. zálibu, rád je měnil a používal jako vnější efekty, často velmi důmyslné a inscenačně náročné (např. objevení „vnitřniny Blanického vrchu“ se spícími rytíři v Blaníku). Popularity dosáhly zvláště lidové báchorky (Blaník, Valdek, Loketský zvon, Jan za chrta dán, Brněnské kolo a Česká Meluzína), v nichž se střetává a prolíná svět lidí s nadpozemským tajemným světem, který pomůže nevinným v boji se zlem nebo načas vytvoří na zemi chaos, ale vítězství dobra nemůže ohrozit.
Napínavým dějem, a především neměnnými postavami byly báchorky vhodné pro loutkářská provedení a řada z nich se stala součástí repertoáru českých lidových loutkářů.
V činohrách, které se vyznačují silnou melodramatičností a mravoučností (Čeští pytláci, Běla, Uhlířka, Božena, Bratři v Archangelsku, Opatovický poklad, Eliška Přemyslovna, Lazebník frydlandský), zpracovával epicky neobvyklé události plné podivných náhod (např. setkání dvojčat Fedora, vychovaného v Čechách, a kupce Alexandra z Tobolska ve hře Bratři v Archangelsku). Důležitou roli hraje tajemná, postupně rozplétaná prehistorie, z níž se odvíjejí i truchlohry (Rod Svojanovský, Soběslav, Fridrich Bojovný), jejichž tragická osudovost i tajemství smrti se ocitaly v příkrém rozporu s vlasteneckými idejemi probouzejícího se národa, s demonstrací jeho ideálů a velikosti. Lidové pojetí fatality německé osudové tragédie (Z. Wernera, A. Müllnera), kde dávná událost je zárodkem či věštbou budoucího osudového naplnění, aplikoval K. nejčistěji v truchlohře Rod Svojanovský. Truchlohru Soběslav, která měla vyjádřit tragické postavení geniálního jedince v politických dějinách, vnitřně rozpolceného mezi činem a prožitkem světa, oslabila melodramatická zápletka s motivem manželské nevěry i to, že pod historickou fasádou je ukryta konvence žánru měšťanského dramatu. Rovněž ve vážných hrách se projevoval K. cit pro jazykové prostředky a jejich odstiňování v souladu se zvoleným žánrem. Četné rétorické figury a přirovnání (nezřídka z okruhu antické mytologie jako např. „On byl podnes Dédalus můj, on můj Jásoň“), vznosný patos monologů charakterizují řečovou výbavu truchloher, pro některé (Soběslav a Fridrich Bojovný) volil rytmicky nepravidelný verš blízký blankversu.
Jako jediný z českých dramatiků své doby byl K. překládán do němčiny a pronikl na repertoár německých divadel. Hra Dvojčata (Die Zwillinge, př. K. E. Grammerstötter) se hrála 1827 v Brněa Štýrském Hradci, 1828 a 1833 ve Vídni. Z překladů Pražana F. A. Wernera (Der Zauberhut, Die Brüder von Archangelsk, Rohovin von Viereck, Die Charaktere, Das Brünner Rad) bylo uvedeno Das Brünner Rad 1841 ve Vídni a 1853 v Brně. Překlady pořizoval i J. H. Mirani (Rohovín Čtverrohý ad.). K. hry se objevovaly také u německých kočujících společností (např. Loketský zvon – Die Glocke zu Elbogen oder Der irrende Geist in den Wäldern von Laucin, spol. J. A. Feidlera, Cheb 1834). Kuriozitou je francouzský překlad Svatislava od A. Vignerona, vydaný v česko-francouzské edici (Praha 1844). K. hry překládali hodně jižní Slované (ve Slovinsku vyšly 1849 Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý, Veselohra na mostě aj., v Chorvatsku 1862 I dobré jitro aj.).
K. tvorba má pro českou dramatiku historicky zakladatelský význam. Jeho historické hry a báchorky působily na Tylovu generaci, avšak v druhé polovině 19. stol. jejich vliv slábl. Komediální část jeho díla je dodnes živým odkazem obrozenského dramatu. Ke K. se hlásila meziválečná divadelní avantgarda; v inscenacích J. Honzla (Hadrián z Římsů, 1930), E. F. Buriana (Každý něco pro vlast, 1936), F. Salzera (Veselohra na mostě a Rohovín Čtverrohý, 1937) a J. Frejky (Zlý jelen, 1942) se K. komedie poprvé staly pretextem k osobitým režijním interpretacím, zvýrazňujícím hravost, naivismus a kouzlo archaického jazyka. V podobném duchu složil B. Martinů operu Veselohra na mostě (1935) a Z. Vostřák operu Rohovín Čterrohý (1947). Rovněž film A. Radoka na motivy komedie Divotvorný klobouk (1953) vyrůstá z téhož přístupu. Úpravy a volné adaptace s posílením parodických tendencí pokračují dodnes, ojedinělé jsou úpravy, které vycházejí z poetického jazyka a rozvíjejí K. komediální vidění „světa jako dramatické básně“ (Ptáčník, ú. + r. J. Topol, Div. za branou 1967).
Hry
Potopa světa, ochotn. Žebrák 1815, StD 1859, t. 1906; Blaničtí rytíři, StD 1816, též s tit. Zdenko/Zdeněk Zásmucký aneb Blaničtí rytíři, Blaník aneb Zdeněk Zásmucký, t. s tit. Blaník 1820; I dobré jitro!, ochotn. Žebrák 1816, t. 1820, StD 1849, též s tit. Dobré jitro!, I dobré jitro, otče!; Únos z hrobky, StD 1817; Rohovín Čtverrohý, ochotn. Chlumec n. C. 1817, StD 1830, t. 1825; Čtyři bělouši, StD 1818, t. s tit. Bělouši 1821; Oldřich a Božena, dle balady Šaffaryho [P. J. Šafaříka], StD 1818, t. s tit. Božena 1820; Čeští pytláci, ochotn. Žebrák 1818, t. 1907; Svatislav, t. in Slovesnost 1, s. 77 až 99, kn. 1844 [franc. a čes. znění]; Bratří, t. tamtéž, s. 99–128; Divotvorný klobouk, ochotn. Strakonice a Hradec Králové 1820, i t., StD 1823; Lhář a jeho rod, ochotn. Hradec Králové 1820, i t., StD 1823; Hadrián z Římsů, t. 1822, Teisingerovo div. 1824, NdR 1843, hráno též s tit. Hadrián z Římsů aneb Ženich u vězení; Uhlířka, t. 1821, StD 1835; Žižkův meč, t. 1821, StD 1834; Rod Svojanovský, t. 1821, StD 1832, hráno též s dovětkem … aneb Ztečení domu otcovského; Libušin soud, t. in Dobroslav 2, 1821, d. 1, s. 49–80, kn. 1832; Kytka, t. in Almanach aneb Novoročenka 1823, s. 89–139, Teisingerovo div. 1824, StD 1836; Zlato neblaží, t. in Almanach aneb Novoročenka 1823, s. 163–195; Dvojčata, t. 1825, StD 1827; Loketský zvon, t. 1825, StD 1827; Valdek, t. 1825, StD 1828, i něm. Suvarova spol. Hradec Králové; Soběslav, selský kníže, t. 1826, StD 1839, hráno též s tit. Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu; Žižkův dub, t. 1826, Brno 1841 (h. F. B. Kott), StD 1847 (h. J. Macourek); Rok po smrti, t. 1826; Ženský boj, t. 1827, PD 1871; Psaní Hasenšteinova, t. 1827; Prsteny, t. 1827; Der Traum, ochotn. Hradec Králové 1827, t. 1906, čes. Sen, Švandovo div. 1917, t. 1919; Tataři u Holomouce, t. ukázky in ČČM 2, 1828, č. 2, s. 29–46 [2. jedn.] a in Slovesnost 2, s. 679–694, kn. 1907; Jan za chrta dán, dle Šnajdrovy balady, StD 1828, t.1829, hráno též s dovětkem ... aneb Panoš a kouzelník; Veselohra na mostě, StD 1828, i t.; Tři hrabata najednou, t. 1828, ochotn. Plzeň 1829, NdR 1846, hráno též s tit. Tři pánové najednou čili Rytíř, harfeník a zbrojnoš; Loupež, dle Schmiedovy povídky Heinrich von Eichenfels, t. 1829, StD 1835, též s dovětkem ... aneb Ztracené dítě, 1857 s tit. Hrabě Jaropolk aneb Loupežnická jeskyně; Každý něco pro vlast!, t. 1829, ochotn. Hradec Králové 1833, StD 1835; Opatovický poklad, t. 1830, Kajet. div. mezi 1835–37, StD 1843, též s tit. inverzním; Ptáčník, ochotn. Hradec Králové 1833, ND 1896, t. 1862; Jelen, StD 1836, t. s tit. Zlý jelen 1849; Staročeský soud, NdR 1844, hráno též s tit. Israelitka/Židovka aneb Staročeský soud, t. 1847; Popelka varšavská, NdR 1844, t. 1848; Česká Melusina aneb Krakonošova čarovná zahrada, NdR 1845, t. 1848; Posvícení v krkonošských horách aneb Poslední prázdniny, StD 1847, t. s tit. Poslední prázdniny 1850; Hvězda aneb Charakterové, t. 1849; Svatoslav, poslední Svatoplukovec (nová verze hry Svatislav), t. 1849; Brněnské kolo, StD 1849, i t., něm. Das Brünner Rad, t. 1838; Lazebník frydlandský, dle povídky E. Wachsmanna Alles ist möglich, StD 1855, t. 1863 s tit. Lazebník; Boleslavovci, StD 1855, t. 1863; Bedřich Bojovný, poslední Babenberk, t. ukázky in Lumír 6, 1856, s. 178–188, 204–207, s tit. Fridrich Bojovný in alm. Kytice, 1859, s. 129–143, kn. 1862; Eliška, poslední Přemyslovna, StD 1856, t. s tit. Eliška Přemyslovna 1862; Bratři v Archangelsku aneb Dopis z Tobolska [nová verze hry Dvojčata], StD 1857, t. 1862; Pražské tetičky a zbraslavští strýčkové (na Závisti), StD 1857, t. 1863; Běla, t. 1863; Zasnoubení po pohřbu, t. 1863; Krása a Nekrasa, t. 1906, s tit. Krása neblaží MD na Poříčí 1942; Tajný pověrec, t. 1907. ■ Souborně: Divadlo Klicperovo, vyd. J. H. Pospíšil, 1820–21, 4 sv.; Almanach dramatických her, vyd. J. H. Pospíšil, 1825–30, 6 sv.; Dramatické spisy, vyd. J. A. Gabriel, 1847–50, 11 sv.; Spisy V. K. K., vyd. I. L. Kober, 1862–64, 9 sv.; Soubor spisů V. K. K., vyd. B. Kočí, ed. F. A. Šubert, 1906–07, 2. sv. [obs. i fragmenty české: Dobrovolník, Laudon u Bělehradu, Myslivci, Nizozemec v Praze, Pytláci, Vácslav IV. u vazbě; česko-německé: Jaroslav von Sternberg; německé: Prinz Olav der Falkenauer, Zwei und fünfzig, dram. předehry k narozeninám císaře Ferdinanda V.: Der 19. April a Der Habsburg Mauer].
Role
StD
Dalemil Dubinský (J. N. Štěpánek: Břetislav První, český Achilles) – 1814; Zdeněk Zásmucký (V. K. Klicpera: Zdeněk Zásmucký aneb Blaničtí rytíři), Desátník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Rytíř Maloslav Krkohorský (týž: Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice) – 1816; Karel (F. Schiller: Loupežníci) – 1818.
Teisingerovo div.
Tadeáš Pravdomluva (V. K. Klicpera: Lhář a jeho rod), Ivan (týž: I dobré jitro!), Karel (týž: Divotvorný klobouk), Švamberk (týž: Blaník), Felsek (F. v. Holbein: Frydolín), Marcial (I. F. Castelli: Sirotek a vrah), Franc (F. Schiller: Loupežníci) – mezi 1821–24.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, část. inventář → F. Baťha, 1966. AMP: Vermerk-Buch des zens. Theater Stücke 1835–1845 [1843: zákaz Israelitka]. ■ B. Mědílek: Bibliografie V. K. K., Národní divadlo 24, 1948/49, č. 4; V. Justl, V. Válek: Bibliografie V. V. K., Hradecký kraj 3, 1959; V. K. K. Malá bibliografie k 180. výročí autorova narození, Olomouc 1972; J. Kunc, in Česká literární bibliografie 1945–66 III, 1969; M. Šimková: V. K. K. Personální bibliografie, Hradec Králové 1982; V. K. K. Personální bibliografie k 200. výročí narození, Hradec Králové 1992. ■ Nesign., ref. Dvojčata, Čechoslav 5, 1825, s. 168; J. K. Chmelenský, ref. Loketský zvon, ČČM 2, 1828, č. 3, s. 125n.; L. Boskovic [J. L. Pilnáček], ref. Soběslav, tamtéž, č. 4, s. 120–139; F. L. Čelakovský: Patrní dopisové nepatrných osob, tamtéž 4, 1830, s. 130–135; Vladimír, ref. Lhář, Květy české 1, 1834, s. 39; F. Doucha: [Zpráva], Květy 5, 1838, příl. 9, s. 35; J. K. Chmelenský, ref. Loupež, Česká včela 2, 1835, s. 319 + ref. Jelen, tamtéž 3, 1836, s. 47n.; J. N. Lhota: Z Hradce Králové, Květy 5, 1838, s. 103; 6, 1839, s. 63 [zpráva o hře Fidlovačka]; K-č-k [F. Klutschak], Bohemia 8. a 11. 1. 1839 [Soběslav a Bedřich] + šifra Kl., tamtéž 27. 1. a 12. 2. 1843 [Poklad opatovický], 19. 2. 1843 [Rod Svojanovský]; F. L. Rieger, ref. Popelka varšavská, Květy 11, 1844, s. 131–134, 524n.; L. A. Frankl: Todesnachricht und Lebensversicherung. Wenzl Kliczpera und Johann Nepomuk Stiepanek, Sonntagsblätter [Wien] 3, 1844, s. 187; J. K. Tyl: Moje poslední procházka s dvěma umrlýma, Květy 14, 1847, s. 293n., 297n., 301n., 305n.; Břetislav [F. B. Mikovec], Bohemia 19. 11. 1847 [Česká Meluzina] + nesign., Lumír 3, 1853, s. 1028 [Rod Svojanovský]; 5, 1855, s. 237n. [Lazebník frydlandský], 1054n. [Boleslavovci]; 6, 1856, s. 1102n. [Eliška, poslední Přemyslovna]; 7, 1857, s. 500n. [Pražské tetičky], 766 [Bratři v Archangelsku], vše → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; nesign., Zábavné listy [1], 1859, s. 360n.●; nekrology: ρ, Bohemia 17. 9. 1859; nesign., Posel z Prahy 3, 1859, s. 253–256; V. Filípek, Lumír 9, 1859, s. 904; Dalibor 2, 1859, s. 214; [F. B. Mikovec]: Klicpera’s Schriften, Bohemia 20. a 21. 9. 1859, čes. → Pražská Thálie kolem 1850, 2010●; J. A. Gabriel: Zpomínka na V. K., Lumír 10, 1860, s. 903n., 925n.; J. Neruda: Upomínka na V. K. K., Obrazy života [2], 1860, 413n. → Literatura I, 1957; V. Hálek, Národní listy 23. 6. 1861 [odhalení pomníku]; J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 105–124; J. Kaška: Zápisky starého komedianta, Rodinná kronika 4, 1864, s. [13]–15, 26–28, 42–44, 54–56, 78–80, 90–92; nesign.: V. K. K., Světozor 2, 1868, nesign.: O K. Blaníku, Naše listy 23. 2. 1869; nesign. [V. Hálek]: V. K., Květy 7, 1872, 6n.; I. K. [Klicpera], E. S. [Semerád]: V. K. K. Nástin životopisný, Chlumec n. C. 1874; F. Zákrejs: Klicperova slavnost v Chlumci n. C., Osvěta 4, 1874, s. 700–714; J. V. Pelikán: Působení V. K. K. v Hradci Králové, Světozor 10, 1876, s. 497, 509, 522; nesign. [J. Neruda]: V. K. K. jako dramatik, Národní listy 22. 11. 1879 + zn. Δ: J. Pospíšil vypravuje, Národní listy 6. 10. 1880 → České divadlo VI, 1973; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 549–551; J. Arbes: Billance původní dramatické literatury české. 2. V. K. K., Literární listy 10, 1889, s. 65n. → Theatralia I, [1912] + pseud. A. Wimmer: Ein Gedenkblatt, Politik 17. 9. 1889; š. [J. Kuffner], ref. Hadrián z Římsů, Národní listy 1. 12. 1892; J. Klumpar: V. K. K. Nástin životopisný, Ratibor 9, 1892, s. [583n.], [597n.]; J. L. Turnovský: Život a doba J. K. Tyla, 1892, zvl. s. 12–16; J. Máchal: Látka K. frašky Rohovín Čtverrohý, Česká revue 1, 1897/98, s. 1183–1187; J. Arbes: O prvopočátcích dramatické činnosti V. K. K., Národní politika 3. 4. 1898 → Literaria, 1954; F. X. Šalda, Literární listy 19, 1897/98, s. 216n. [Zlý jelen] + Lumír 27, 1898/99, s. 36 [Kytka, Každý něco provlast]; F. A. Šubert: Veselohry K., Rozhledy 7, 1897/98, s. 629n. + K. dramatik. Jeho profil a místo v české dramaturgii, 1898 + in V. K. K.: Výbor dramatických spisů I, 1898 + in V. K. K.: Zlý jelen, 1898; J. E. Kosina: Život starého kantora, Olomouc 1899, s. 95n.; F. A. Šubert: Český dramatik, Illustrovaný svět 3, 1902, s. 73–76; J. Máchal: K rozboru dramat K., Obzor literární a umělecký 3, 1901, s. 65–68; J. Máchal: V. K. K., in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 265–314; F. A. Šubert: Nové práce V. K. K., Lumír 35, 1906/07, s. 95n.; J. Vytiska: W. K. Klicperas Abhängigkeit von A. v. Kotzebues Dramen bei seinen Lustspielen in Bezug auf die Charakteristik, dis., Universität Wien 1908; J. Horáček: Teissingerovo divadlo a V. K. K., Osvěta 40, 1910, s. 309–313; J. Pešek: Královéhradecká vlastenecká družina, Naše doba 17, 1909/10, s. 14–22, 121–126, 195–200, 274–280, 337–344; P. M. Haškovec: K. dramatická báseň Dvojčata a francouzská komedie klasická, Časopis pro moderní filologii 1, 1911, s. 274–251, 334–340; Č. Zíbrt: Nové příspěvky k životopisu dramatika V. K., Divadlo 10, 1911/12, s. 153–155; J. Máchal: Hry K. v německé literatuře, Časopis pro moderní filologii 2, 1912, s. 374n.; J. Pešek: V. K. K. jako politik, Venkov 30. 10. 1913; J. L. Seifert: K. Popelka varšavská, Listy filologické 40, 1913, s. 129–131; J. Pešek: Několik kapitol z divadelní činnosti V. K. K. v Hradci Králové, Osvěta 46, 1916, s. 535–543, 589–601 + Z divadelní činnosti V. K. K., Česká revue 10, 1916/17, s. 251–256, 329–337, 394–402; J. Máchal: Dějiny českého dramata, 1917, s. 89–93; O. Fischer: Reliefy českých dramatiků, Lumír 46, 1917/18, s. 302–304 → K dramatu, 1919; V. T. [Tille]: O Zlém jelenu, Jeviště 2, 1921, s. 315n.; M. Hýsek: Kdy napsal K. Zlého jelena, Zvon 24, 1923/24, s. 228–230, 244n.; V. Müller: Spolek divadelních ochotníků v Žebráce od svého založení v roce 1812 do konce roku 1924, Žebrák–Hořovice 1925, s. 9, 13, 94–101 + Molière a K., Československé divadlo 12 (7), 1929, s. 210–212, 230n.; A. M. Brousil: Látky u K. a Tyla, Venkov 6. 10. 1933; J. Jakubec: Dějiny literatury české II, 1934, s. 702n.; E. F. Burian: V. K. K., Program D 37, 1936/37, s. 57–62; F. Baťha: Dva příspěvky k životopisu V. K. K., ČNM 110, 1936, s. 136–141 + K. Tataři u Holomouce, Listy filologické 64, 1937, s. 4n., 285n.; J. Honzl: Hadrián z Římsů na moderním jevišti, Sláva a bída divadel, 1937, s. 142–144; F. X. Šalda: O naší moderní kultuře divadelně dramatické, 1937, s. 12n.; V. Jirát: K. aneb o divadelníkovi, Program D 40, 1939/40, č. 1, s. 30–32; V. Müller: Podobizny divadelních spisovatelů, České divadlo 22, 1939, s. 85n., 95–97; sb. Vzpomínáme buditele, dramatika, básníka, profesora a čestného měšťana Hradce Králové V. K. K., Hradec Králové 1939; G. [F. Götz]: V. K. K. + Lhář a jeho rod, Národní divadlo 17, 1939/40, č. 1; F. Tetauer: V. K. K., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 24–34; V. Kolátor, in V. K. K.: Divotvorný klobouk, 1942; F. Strejček: Poznámky k 150. narozeninám V. K. K., Rozpravy o literatuře a umění 3, 1942, č. 1, 5n., č. 2, s. 6; sb. Od Klicpery k Stroupežnickému, usp. A. M. Brousil, 1942 [přísp. J. Frejka, M. Hlávka, V. Horyna, M. Hýsek, V. Müller, J. Sajíc, F. Tetauer]; G. [F. Götz]: Svět V. K. K., Národní divadlo 20, 1942/43, č. 4; J. Frejka, in V. K: Zlý jelen, 1943; V. Kovářík: Rohovín Čtverrohý V. K. K., 1946; F. Tetauer: Músičnost i skladba u K. a Stroupežnického, Sedmero zástav, 1947, 21–30; Národní divadlo 24, 1948/49, č. 4 [přísp. J. Pokorný: Zakladatel novočeského dramatu, J. Port: Divadelní historie Hadriána z Římsů, nesign.: Nejstarší pražské inscenace Hadriána z Římsů]; V. Müller: V. K. K., 1949; J. Vorel: K úpravám K. her, Divadlo 1, 1949/50, s. 592–595; J. Honzl: K. a české národní obrození, tamtéž, s. 764–771; M. Kačer, in V. K. K: Divotvorný klobouk, 1952; V. K. K., pamětní spisek k 160. výročí narození, usp. J. Valenta, 1952 [přísp. F. Černý, V. Horyna, K. Michl]; M. Obst: Příspěvky k problematice Klicperova dramatu, dis., FF UK 1952; E. Konrád: Drama dramatikovo, Lidová demokracie 9. 1954; J. Mukařovský: Lidovost jako základní činitel literárního vývoje, Česká literatura 2, 1954, s. 195; V. Justl: V. K. K., Divadlo 5, 1954, 947–949; F. Černý: Nástin dějin českého divadla III, Národní obrození, 1955, 77–102; O. Králík, in V. K. K.: Výbor z díla, 1955, s. 533–552; O. Endlicher: Der tschechische Dramatiker V. K. K. und das Wiener Theater, in Festschrift zum hundertjährigen Bestehen der Wiener Stadtbibliotek 1856–1956, Wien 1956, s. 82–97; Vondráček I, II; K. Dvořák: V. K. K. a vídeňské divadlo, Česká literatura 5, 1957, s. 222–224; J. Černý, in V. K. K.: Tři hrabata najednou, 1958; V. Válek: V. K. K. a Morava, in sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, 1958, s. 586–592; V. Justl: Jednoaktová veselohra V. K. K., Divadlo 9, 1958, s. 579–595, 697–707 + in V. K. K.: Rohovín Čtverrohý, 1959; V. Procházka: První klasik českého divadla, Rudé právo 15. 9. 1959; V. Štěpánek: Počátky velkého národního dramatu v obrozenské literatuře, 1959, s. 91–103; F. Cuřín: Vývoj jazyka V. K. K., in sb. Studie o jazyce a literatuře národního obrození, 1959, s. 82n.; K. Vetter, in V. K. K.: Potopa světa, 1959; V. Justl: K. Zlý jelen v podání J. Frejky, in V. K. K.: Zlý jelen, 1960 + V. K. K., 1960; V. Kovářík: Otec české Thalie, 1960; A. Stich: Klicperovské jubilejní publikace, Divadlo 11, 1960, s. 386n.; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, zvl. s. 71n., 75, 188, 194; V. Justl, in V. K. K.: Hadrián z Římsů a jiné veselohry, 1966; E. Stehlíková: Trojí setkání české dramatické tvorby s Plautem. Amfitryonský motiv, AUC. Philosophica et Historica 5, Graeco-latina pragensia 3, 1966, s. 95–115 + Několik poznámek k úloze antiky jako inspiračního zdroje K. her, Zprávy Jednoty klasických filologů 9, 1967, s. 145–160; L. Engelová: Klicperovské balábile, Amatérská scéna 4, 1967, č. 3; DČD II; M. Obst: V. K. K. a česká avantgarda, Amatérská scéna 9, 1972, č. 12; R. Šťastný: V. K. K., Český jazyk a literatura 23, 1972/73, s. 131–134; R. Lošťák: Stromy, proudící voda a oblaka, Scéna 6, 1981, č. 1; V. Horyna: Důvěrné listy V. K. K., Hradec Králové 1982 [fiktivní dopisy]; V. Kovářík: Šťastný život pana profesora K., Slavní a zapomenutí, 1983, s. 9–28; K. Tachovský: Historické drama a historická skutečnost, Program SD Brno 57, 1985/86, s. 233–235 [Soběslav]; A. Stich: Máchův Vilém a soudobá česká literatura, in sb. Prostor Máchova díla, ed. P. Vašák, 1986, s. 155–186 [Loupež]; V. Königsmark: Zapomínané dědictví. Nepochopený otec české Thálie?, Literární měsíčník 18, 1989, č. 7; J. Kopecký: Náš největší divadelník, Scéna 15, 1990, č. 7; K. [K. Kraus]: Opatovický poklad. Drama, in program insc. Div. za branou II, 1993, s. [6–7] → Divadlo ve službách dramatu, 2001; AUC. Philosophica et Historica 2–1993, Theatralia 9, 1994 [sb. z konference 1992, přísp. V. Justl, F. Černý, V. Válek, L. Čavojský, J. Hyvnar, R. Hrdinová, J. Mihule, V. Ron]; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, zvl. s. 28–36, 81–84; Hadrián z Římsů, program insc. ND Praha, 2001 [obs. P. Štefanová: Od lyriky k dramatičnosti]; J. Císař: Jistoty tichého domova, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice–Plzeň 2005, s. 23–28; J. Hyvnar: K. neúspěšné pokusy o tragédii, tamtéž, s. 91–97; J. Ludvová: K překladům her V. K. Klicpery, Divadelní revue 20, 2009, č. 1, s. 84–88. ■ Jungmann, Kosch, LČL, Masaryk, Meyer, Otto, Rieger, TE, Wurzbach; NAlb, Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 426–435
