Kautský, Jan Václav

Jan Václav
Kautský
14. 9. 1827
Praha
4. 9. 1896
Sankt Gilgen (Rakousko)
Malíř, jevištní výtvarník.

Křtěn Johann Baptist Wenzel. Psán též Kaucký, Koucký, Kautsky, Kautzky, Koutzky. Data narození a úmrtí v dobovém tisku 13. 9. 1827 a 3. 9. 1896. – Otec, pražský měšťan, byl krejčovským mistrem. K. studoval na pražské akademii 1844–50 figurální malbu u Ch. Ru­bena a od 1847 krajinomalbu u M. J. Hausho­fera. 1850 absolvoval kurs u J. W. Schirmera na malířské akademii v Düsseldorfu. Již jeho raná krajinářská tvorba námětově čerpající z jižních Čech a z pražských motivů (např. Pohled na Hradčany za jitra) byla uznale přijímána odbornými kruhy. K. však slibnou malířskou kariéru počátkem šedesátých let definitivně opustil a cele se věnoval divadlu, k němuž tíhl od studentských let. Patrně již tehdy hrával s ochotníky česko-německého Švestkova divadla v bývalém klášteře u sv. Mi­kuláše na Starém Městě, pro něž pak s E. He­roldem vytvořil několik výprav. Poznal zde řadu budoucích osobností českého divadla (P. Švandu st., A. Čecha, K. Čecha, J. Strakaté­ho, E. Peškovou, F. F. Šamberka) a také malíře StD P. A. Jaicha, s jehož herecky a literárně činnou dcerou Minnou (Wilhelmine Eleonora Anna, 11. 7. 1837 Štýrský Hradec – 1912 Ber­lín) se 1854 oženil. 1861 byl angažován do StD, pro něž pracoval již v padesátých letech. 1862–64 pracoval také pro nově otevřené PD, zemským divadelním malířem českým však jmenován nebyl. 1863 získal místo divadelní­ho malíře ve vídeňské dvorní opeře, s níž ex­terně spolupracoval od 1862. Ve Vídni založil s C. Brioschim 1864 dekorační ateliér, dalším společníkem se stal 1874 H. Burghardt. K. řídil podnik (od osmdesátých let prakticky samo­statně) do 1892, kdy ho převzali synové Hans K. (1864 Vídeň – 1937 Vídeň), rovněž diva­delní malíř, a Friedrich K. (*1857 Praha), di­vadelní technik, ve spojení s F. A. Rottonarou. Zemřel na zápal plic během pobytu v St. Gil­genu na Wolfgangsee. Nejstarší syn Karl (1854 Praha – 1938 Amsterdam) se věnoval politi­ce; po názorovém rozchodu s B. Engelsem se stal hlavním ideologem německé sociální de­mokracie.

Ve StD je K. poprvé doložen 1854 (podíl na úpravě jeviště pro slavnostní projev na po­čest císaře Františka Josefa I. při jeho návštěvě Prahy 6. 6.). V následujících letech maloval pro stavovskou scénu na objednávku typo­vé dekorace a dekorační prvky (např. 1859 gotické město, obrazárna, jižní krajina, skal­ní oblouk). Pro PD namaloval hlavní oponu (s motivy Pražského hradu, Staroměstského náměstí, Vyšehradu, Karlštejna, Řípu a Blaní­ku), mezi oponu, tři šerpy k oponě, dvě pro­scéniové stěny, portálové sufity a v hledišti nástropní alegorické malby v renesančním sty­lu. Byl spolutvůrcem základního fundu obec­ných dekorací (např. pokoj nádherný, pokoje měšťanské, krajina otevřená, síň, červený sál, středověké a gotické město, černý les, vesni­ce, selský neboli pachtovní dvůr, římský sál) a pro konkrétní inscenace zhotovil šestnáct individuálních dekorací. Ceněn byl obzvláště za technicky náročné výpravy s mnoha efekty a triky pro hry z exotického prostředí (Clair­ville – Vanderburch – Laurencin: Oslí kůže; anon.: Společnost Atlanticko-pacifická). Ty­pové dekorace, které vytvořil pro PD, se staly součástí dekoračního fundu ND, 1886 je od­koupili divadelní ředitelé J. Pištěk a P. Švan­da ze Semčic. Kontakty s divadly v českých zemích K. udržoval i po odchodu do Vídně. Vypravil několik inscenací v tehdy již zcela německém StD. Pro Nové české divadlo, let­ní scénu PD, vytvořil 1876 dekorace a opo­nu, účastnil se soutěže na výzdobu ND, v níž uspěl jen návrhem výtvarného řešení prosce­nia a zdobných částí portálu. Odmítnutou opo­nu s antickým výjevem (Apollon a devět Múz) nabídl ND v Brně, kde byla využívána něko­lik desetiletí. Pro první působiště brněnského ND v Besedním domě navrhl jevištní zařízení a portálovou masku, do adaptované budovy na Veveří přispěl výzdobnými doplňky. Vídeňská firma, kterou založil, se záhy stala renomova­ným výrobcem dekorací a zásobovala divadla po celé Evropě i v zámoří. Pražskému ND do ­dala pět desítek dekorací typových (např. antická ulice, řecký sál, románská síň, čes­ká vesnice, tropický prales) a zhruba stejný počet dekorací individuálních, určených pro výpravné opery (Smetana: Libuše; Meyer­beer: Hugenoti; Dvořák: Dimitrij ad.), balety (např. Manzotti–Marenco: Excelsior), fan­taskní férie, historická dramata (Vlček: Li­pany; Kolár: Smiřičtí; Stroupežnický: Krištof Kolumbus ad.) či Shakespearovy hry. Ateliér veškerou svou dekorační produkci označoval jako společné dílo K., Burghardta a Brioschi­ho, nicméně autorství exteriérových deko­rací českých a exotických krajin a typicky českých, případně slovanských interiérů lze s velkou pravděpodobností přisoudit K. Fir­ma zásobovala dekoracemi i pražské německé divadlo, divadlu v Liberci dodala v roce jeho otevření 1883 fundus třiceti scén s množstvím doplňků, 1884 další dekorace dvou pokojů. Bohatým dekoračním fundem vybavila také nové městské divadlo v Karlových Varech (1886). Sám K. se podílel na výpravách diva­del v Poděbradech (1861) a v Plzni (od šedesá­tých let), pro ochotnické divadlo v Žamberku namaloval oponu.

Jeho scénická tvorba vycházela zvláště na počátku z dobové romanticky orientované konvence. Postupně v ní vlivem historických a etnografických studií sílil zřetel k věrohod­nějšímu znázornění prostředí, korespondující s nastupujícím stylem etnografického rea­lismu, který se v K. dílech pojil s tendencí k velkolepé výpravnosti a efektnosti. K dal­šímu vývoji scénografie přispěl K. důrazem na trojrozměrné, prostorové řešení scény, které dosahoval uplatněním různých prvků (prak­tikábly, můstky, schody, mobiliář). Jeho vý­pravy připravovaly nástup realistické iluzivní scénografie, jak ji rozvinul počátkem 20. stol. K. Štapfer v ND. Jako zakladatel a spolutvůrce předního dekoračního ateliéru, jehož produkce určovala podobu jevištní výpravy v prostoru rakousko-uherské monarchie a expandovala i za její hranice, přispíval K. k upevnění a do značné míry i k unifikaci soudobého divadla tzv. velkého stylu.

Výpravy činoher a her s hudbou

StD

Úprava scény pro slavnostní projev k návštěvě Františka Josefa I. a císařovny Alžběty (s T. Möss­nerem a P. A. Jaichem), F. Raimund: Der Versch­wender, i čes. Marnotratník (Skalnaté údolí s proměnou, Zahradní palác a výhled na romantickou krajinu, též Jaich) – 1854; J. W. Goethe: Faust – 1858; J. B. Zahlhaas: Maria Louise von Orleans (1. jedn.) – 1862; O. Feuillet: Montjoye (1. a 4. jedn., s C. Brioschim a T. Mössnerem) – 1864; J. W. Goethe: Faust, 2. díl – 1881.

PD

A. Decourcelle, Lambert-Thiboust: Obědvám s matkou (Nádherný pokoj), E. Augier: Škaredá sestra (Zahrada) – 1862; W. Shakespeare: Král Lear (4. jedn. Les) – 1863; E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské (Salon) – 1864; Clair­ville, E. Vanderburch, P. Laurencin: Oslí kůže (též C. Brioschi, Novom.) – 1866; A. Dennery, E. Cormon: Dva sirotci (B–B–K) – 1876; J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr, Novom. – 1877; anon.: Mořem, vzduchem aneb Cesta za štěstím (B–B–K), NČD – 1878; anon. [M. Kautská, A. Pulda]: Spo­lečnost Atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř (B–B–K), NČD – 1879; J. Verne, A. Dennery: Ces­ta kolem světa v osmdesáti dnech – 1881.

MD Brno

G. Sand: Der Marquis von Villemer (B–B–K, Po­koj), J. Verne, A. Dennery: Die Reise um die Erde in achtzig Tagen (B–B–K) – 1875; M. Jókai: Der Goldmensch (B–B–K) – 1885.

MD Teplice

J. Verne, A. Dennery: Die Reise um die Erde in acht­zig Tagen (B–B–K) – 1875; F. v. Suppé Die Reise nach dem Mond und unter’s Meer (B–B–K) – 1876.

ND

V. Vlček: Lipany (B–B–K), J. J. Kolár: Smiřičtí (B–B–K) – 1881; B. Adámek: Salomena (B––B–K, též R. Holzer), F. A. Šubert: Probuzenci (B–B–K, též bratři Brücknerové, R. Holzer) – 1883; W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské (B–B–K, též A. Quaglio), týž: Makbeth (B–B–K, též bratři Brücknerové, R. Holzer, A. Quaglio), P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba čili Bláznovský den (B–B–K, též R. Holzer, A. Quag­lio) – 1884; J. Vrchlický: Julian Apostata (B–B–K, též A. Quaglio), W. Shakespeare: Julius Caesar (B–B–K, též A. Quaglio) – 1885; L. Stroupežnic­ký: Krištof Kolumbus (též R. Holzer, Alhambra s pohledem na Granadu, Přístav v Palosu, První pohled na americkou pevninu, Espaňola) – 1886; F. A. Šubert: Láska Raffaelova – 1888; J. Vrch­lický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie (Palác) – 1891.

Prameny a literatura

AMP: Sbírka matrik, JCH O13, matrika oddaných fary u sv. Jindřicha 1850–1863, fol. 108. Scénické návrhy v Archivu ND a NMd. NA: fond ZV 1791– 1873, kart. 1210 [písemná dokumentace, smlouvy apod.]. ■ Nesign.: Vlastenský malíř p. Koucký, Lu­mír 2, 1852, s. 1174; nesign.: Z umělecké výstavy, tamtéž 6, 1856, s. 548; Č.: Chvalně známý český ma­líř…, tamtéž 7, 1857, s. 1005; J. A. K.: Chvalně zná­mý malíř…, tamtéž 8, 1858, s. 69; M. H.: Výborný malíř pan K., tamtéž, s. 980; Theateralmanach [Prag] 1861, s. 18; 1863, s. 18; J.: Prozatímní diva­dlo české, Lumír 12, 1862, s. 1124 [opona]; J. Neruda: Škaredá sestra, Hlas 3. 5. 1862 → České divadlo I, 1959 + České prozatímní divadlo, Hlas  19. 11. 1862 → České divadlo III, 1954; F. G.: Dekorační malíř p. K., Lumír 13, 1863, s. 69; J. Neru­da: Společnost Atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř, Národní listy 13. 5. 1879 → České divadlo V, 1966●; nekrology: Národní politika 5. 9. 1896; Prager Tagblatt 5. 9. 1896; Dalibor 18, 1896, s. 306; F. X. Jiřík: Vývoj malířství českého ve stole­tí XIX., Dílo 6, 1908/09, s. 128; Z. Nejedlý: Opera Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND III), 1935, s. 137; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 308; Z. Wirth: Od Kotců k Národ­nímu divadlu, Umění 11, 1938, s. 219–236; J. Port: Národní divadlo – klenotnice českého výtvarného umění, Národní divadlo 29, 1953, č. 4, s. 20; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 18831900, 1955, passim; A. Javorin: Pražské arény, 1958, s. 192; DČD III; E. Reitharová: Malířství, in Praha národního pro­buzení, 1980, s. 400; B. Srba: Der Bühnenbild­ner J. V. K. und seine Arbeit für die tschechische Bühne, SPFF BU 41–42, 1992/93, ř. H – hu­debněvědná 27–28, s. 69–96 + Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Pro­zatímním divadle a na jeho filiálních scé­nách 1862–1883, SPFF BU 49, 2000, ř. Q – teatrologická a filmologická 3, zvl. s. 14n., 32n., 39n.; J. Hilmera: Česká divadelní architektura, 1999, s. 31, 41, 70; DČVU III/1; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 94; B. Srba: V zahradách Thespidových, Brno 2009, zvl. s. 188, 190, 193, 196, 199, 206, 208n., 213–215. ■ HD, Kosch, NDp, ÖBL, Otto, PBJ II, Thieme-Becker, Toman, Ulrich; PD-rep

 

Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav  –  Academia 2015, s. 422–425

Autor: Velemanová, Věra