Narodil se v rodině tesaře, otec později obchodoval s proutěným zbožím a ovocem. K. uvažoval o učitelské dráze, ale vyučil se krejčím a hrál přitom ve vesnické kapele a v kostele, kde též zpíval. Jeho chlapecky jasný diskant dostal po silném nachlazení charakteristické chraplavé zabarvení. Sám si doplňoval vzdělání a nevynechal příležitost navštívit na Zbraslavi jakékoli divadelní představení. 1826 nastoupil do malostranské krejčovské manufaktury. 1828 se připojil k česko-německé skupině ochotníků vedené bratry J. a F. Arbeiterovými, která vystupovala v Kajetánském domě na Malé Straně; uplatňoval se hlavně jako hudebník, ale také si zahrál (Strachota, Macháček: Ženichové). Pak pobýval necelý rok v Karlových Varech, aby se zdokonalil v němčině. Od 1830 statoval a hrál jako volontér drobné role v českých představeních ve StD. 1834 jej Tyl přizval ke spolupráci v Kajetánském divadle, v němž K. působil až do jeho zániku 1837. Souběžně a následně účinkoval v českých představeních StD. 1842 byl angažován ředitelem J. A. Stögerem do českého souboru ustavovaného pro Nové divadlo v Růžové ul. a zanechal řemesla. V první polovině čtyřicátých let vystupoval s Tylem a dalšími herci v ochotnických představeních mimo Prahu (1840 v Plzni, 1841 v Nymburku, 1845 na Zbraslavi, v Sušici, Klatovech, Kolíně, Kutné Hoře, Čáslavi aj.). Za revoluce 1848 byl členem Svornosti, setníkem Národní obrany a Národní gardy, pro jejichž potřeby přeložil příručku A. Mammerta Poučná knížka pro národní gardu o vojenské službě a sepsal instruktivní Cvičení vojenské pro národní gardu (1849), v němž vytvořil české vojenské názvosloví (některé povely převzal tělocvičný spolek Sokol, po 1918 československá armáda). Po zániku Nového divadla v Růžové ul. hrál ve StD, kam se vrátila česká představení. 1850 se oženil s Františkou Vávrovou, sňatkem se stal švagrem herce a pozdějšího divadelního ředitele J. E. Kramuela. V říjnu 1851 dostal ze StD výpověď jako ostatní čeští herci, kteří nebyli členy německého souboru. Na přelomu 1851/52 hrál pohostinsky u počeštěné Kullasovy společnosti vedené J. K. Tylem, poté se stal členem společnosti J. A. Prokopa. Když o Velikonocích 1852 nastoupil J. A. Stöger do StD znovu jako ředitel, přijal K. na místo inspektora divadelní garderoby. Na stavovské scéně působil zejména jako herec v českých představeních do otevření PD v listopadu 1862. Členem souboru PD byl až do své smrti, naposledy vystoupil 6. 7. 1869 v roli Pátera Blažeje v Tylově Janu Husovi. Od 1867 zastával i v PD funkci inspektora garderoby (jmenován byl na přímluvu J. Nerudy). Během léčebného pobytu v lázních Odolenov (u Sušice) zemřel na následky přechozené žloutenky. Byl pohřben v blízkých Svojšicích, při stém výročí narození 1910 byly ostatky přeneseny do rodinné hrobky na pražských Olšanských hřbitovech.
Syn Ladislav K. (1851–1918) se jako jediný z jeho potomků stal hercem; po krátkém angažmá v PD působil u cestujících společností a v divadle Uranie.
První herecké úspěchy zaznamenal K. v Kajetánském divadle pod vedením J. K. Tyla, který objevil jeho silný komický fond. 1834–51 se K. herectví stalo nepostradatelnou oporou Tylova divadelního programu. Nedotčen manýrou vídeňské komiky vžité na profesionálních scénách učil se v Kajetánském divadle na Klicperovi (nikoli na vídeňských a německých fraškách) a tvořil zcela původně, ze svého osobitého talentu a citového fondu. Nespokojil se vnějšími komickými prostředky, ač k tomu sváděl jeho exteriér (vytáhlá, kostnatá, až hřmotná postava, dlouhé ruce a nohy), vzbuzující dojem neobratnosti. Disproporční tělo se všal stávalo překvapivě mrštné, tvárné a působilo elegantně (byl vynikajícím tanečníkem českých bálů a merend, jezdil na koni, cvičil v Sokole). Fyzickými prostředky dokázal tlumočit mnohé sdělení, v davu statistů na sebe někdy upozornil pohybově individualizovanou postavou. Tvář zjizvenou od neštovic a s jasně modrýma očima nepropůjčoval k šaškovskému pitvoření a úšklebkům, šprýmy pronášel suše, se ztrnulým výrazem bohorovné povýšenosti. Byl značně muzikální, dobře zpíval, hrál na housle a flétnu, později na dudy. Pod Tylovým vedením se dovršila K. herecká univerzálnost, rozvinul se pozorovací talent a smysl pro žánrový detail, takže jeho lidové figury byly jakoby přímo vzaty ze života. Dokázal charakterizovat postavu i na malé textové ploše a s minimálními mimickými a gestickými prostředky. Při veškeré diferencovanosti lze vysledovat v jeho kreacích dva základní typy: Jednak směšného omezence – ať dobromyslného, či samolibého nebo potměšilého, až zlého, jednak dobrosrdečného lidového šprýmaře – poctivce, obvykle muzikanta nebo písničkáře, jímž osobitě obohatil galerii evropských komických typů. V první skupině postav vynikl už v Kajetánském divadle ve hrách Klicperových (Pohltoňský, Žižkův meč; Tadyáš Pravdomluva, Lhář a jeho rod; Koliáš, Divotvorný klobouk). Později ji významně rozšířila řada rolí, které pro něho napsal ve svých hrách J. K. Tyl. Zahrnovala hloupé selské synky (Kilián, Paní Marjánka, matka pluku; Honza, Jiříkovo vidění), měšťany (Prokop Kroupa v Kutnohorských havířích) i Pátera Blažeje (Jan Hus), jehož ztělesnění vyneslo K. udání pro znevažování kněžského stavu. Nejpopulárnější K. postavou zůstával po dvacet let Honza (Jiříkovo vidění) pro svůj veselý rozmar. Mnohou vděčnou roli poskytly K. Nestroyovy hry, jejichž ironie mu byla obzvláště blízká. Předpoklady pro druhou skupinu komických rolí projevil nejdříve rovněž v Klicperovi; písničkář Pohořalský z Divotvorného klobouku se stal natolik oblíbeným, že K. vystupoval v jeho masce na merendách a autor postavu znovu uvedl do své pozdější hry Poslední prázdniny (1847). K. charakterizační umění vyvrcholilo i v tomto druhu rolí v tylovské postavě, v šumaři Kalafunovi ze Strakonického dudáka (1847). V padesátých a šedesátých letech byl nejdůstojnějším pokračovatelem tylovské divadelní tradice a jeho uměleckou individualitu plně respektovali i vyznavači nových směrů včetně Tylových kritiků. V té době začal být hojněji využíváni v shakespearovském repertoáru (Šklebílek, Večer svatotříkrálový; Vrátný a Kdoulička, Sen v noci svatojanské; Kalina, Mnoho povyku pro nic za nic; První hrobař, Hamlet aj.), zahrál Fadinara v Labicheově Slaměném klobouku (1851), úspěšně se uplatnil v Molièrovi (Sganarello, Sňatek z násilí; Strohkopf, Ženich z Přelouče). Vedle nových rolí si v PD zopakoval mnoho svých dřívějších zdařilých postav. K. výrazově i ideově zdánlivě jednolitá tvorba zahrnula několik etap vývoje české jevištní komiky. Od standardních komických typů přecházela k individualizovaným postavám, od intelektuálské komedie Klicperovy a satiry Nestroyovy k životným charakterům shakespearovským a k úsporně črtané charakteristice Osipa v Gogolově Revizoru (1865), kterého ztělesnil na české scéně poprvé. K. se stal vzorem pro slavnou generaci komiků PD a jeho arén i pro realisty osmdesátých a devadesátých let.
Od počátku čtyřicátých let se věnoval překladatelské činnosti. Přeložil a upravil na padesát her, které volil s ohledem na své herecké uplatnění a ve snaze vyvážit úbytek lidového repertoáru. Povětšině to byly veselohry a frašky vídeňských nebo německých autorů (Raupacha, Kaisera, Langera, Flamma, Feldmanna, Hoppeho, Kotzebuea, Nestroye aj.), občas tzv. charakterní obrazy s náznaky sociální problematiky (Pyat, Elmar ad.). Překládal výhradně z němčiny a jejím prostřednictvím hry francouzské. Napsal báchorku Čarodějnice Megera aneb Okouzlený zámek pana z Jednorožce (podle stejnojmenné německé knížky kratochvilného čtení vydané česky 1843), která při provedení ve StD propadla. 1836 se stal prvním českým módním referentem v Květech (Tyl mu vyhradil zvláštní rubriku), později svými příspěvky zaplňoval módní časopis Zlaté dno (1862–69). Těžil nejen ze svého krejčovského řemesla, ale opatřoval si i zahraniční literaturu o soudobé módě a divadelním kostýmu. Své jevištní postavy se snažil oblékat pokud možno dobově věrně a se zřetelem k povahové i sociální charakteristice. Ve funkci inspektora garderoby StD (1852–62) se podílel na kostýmní výpravě uváděných děl jak výběrem kostýmů z divadelního fundu, tak dohledem na zhotovování nových kostýmů. Pro česká představení se pořizovaly jen výjimečně, a K. proto kostýmoval pouze dvě inscenace: Klicperova Lazebníka frýdlandského (1855) a dramatizaci Malé Fadetky G. Sand od Ch. Birch-Pfeifferové Diblík, šotek z hor (1858), na české scéně lokalizovanou do Podkrkonoší (o místním kroji se radil s B. Němcovou). Častěji uplatňoval své odborné znalosti v německém operním provozu StD (J. F. Kittl: Die Bilderstürmer, R. Wagner: Tannhaüser, 1854; týž: Lohengrin, 1856; G. Meyerbeer: Der Nordstern, 1858; G. Verdi: Die Sicilianer Vesper, 1859). Před uvedením Lohengrina byl vyslán do Lipska shlédnout tamní inscenaci. Jako znalec dobových oděvů byl uznáván i mimo divadlo, kupř. česká šlechta se na něho obracela o radu při pořádání maškarních plesů, turnajů apod. Počátkem šedesátých let zřídil ve svém bytě půjčovnu maškarních oděvů. Také v PD působil jako kostýmní poradce a činnost inspektora garderoby prakticky vykonával už předtím, než byl 1867 oficiálně jmenován (28. 3. 1864 na ceduli k Shakespearovu Juliu Caesarovi byl uveden jako inspektor garderoby, který pořídil kostýmy). Při shakespearovských slavnostech v Novoměstském divadle 1864 se postaral o kostýmy podle návrhů K. Purkyně pro defilé dvěstětřiceti postav ze Shakespearových her. Kostýmní výprava Verdiho Nabuchodonozora (1868), v níž poučeně uplatnil židovskou náboženskou symboliku, vzbudila ohlas i v zahraničí. Dvorní opera ve Vídni mu nabídla správu divadelní garderoby, lukrativní nabídku však nepřijal z obavy, že by se jeho děti ve Vídni odnárodnily.
Se zájmem sledoval činnost ochotníků, pro něž sestavil příručku Divadelní ochotník (1845) a napsal stať O mimice (1861). Příručka z větší části napsaná podle německé práce K. Mannsfelda přejímala návody o ustáleném gestickém vyjadřování duševních stavů i o malebném pohybu herce na jevišti, které byly reziduem klasicismu. K. ji rozšířil o romantické požadavky citového prožitku a studia žánrového detailu; jeho základním pravidlem byla „krásou vzdělaná pravdivost“. K. časopisecky publikované vzpomínky na Kajetánské divadlo jsou nejobsáhlejším zdrojem informací o této scéně. Články s nedivadelní tematikou, cestopisnými črtami a povídkami přispíval do České včely (od 1835), Květů (1840–45) a Poutníka (od 1846). Z německých převodů přeložil povídky Ch. Dickense a dvoudílný román A.-R. Lesage Gil Blas de Santillana (1848).
Pseudonymy a šifry
J. K. Zbraslavský, Boz, J. K., J. Ka; K. S., - š -.
Role
StD
Kurt (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Florián (J. Korompay: Rudolf z Felzeku aneb Černodolský mlejn) – 1832; Mládek (J. N. Štěpánek: Čech a Němec aneb Mlejn na hranici) – 1833; Pan Hulínek (J. K. Tyl, h. F. Škroup: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1834.
Kajet. div.
Pohltoňský (V. K. Klicpera: Žižkův meč, i NdR 1842) – 1834; Partes (týž: Každý něco pro vlast, i StD 1850), Tadyáš Pravdomluva (týž: Lhář a jeho rod), Koliáš (týž: Divotvorný klobouk) – 1835; Granátník Richter (týž: Uhlířka), Celní dozorce Janovský (E. Raupach: Pašerové) – 1836; Srpoš (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsu, i NdR 1843, PD 1865) – 1837.
StD
Skořápka (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast), Luděk (J. K. Tyl: Čestmír) – 1835; Pandolfo (C. Goldoni, ú. F. L. Schröder: Trufaldýn, sloužící dvou pánů), Hrobník Jonáš (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě) – 1836; Mistr Blažej (J. L. Deinhardstein: Jan Sachs aneb Švec a zpěvák norimberský), Bukovec (S. K. Macháček: Ženichové, i PD 1863), Hurták (J. N. Štěpánek: Pivovár v Sojkově aneb Jak se sluší a patří) – 1837; Václav Votruba (J. Nestroy: Enšpigl aneb Každou chvílku nějaké čtveráctví, i PD 1864),Pan správce (J. N. Štěpánek: Čech a Němec aneb Mlejn na hranicích), Dutohlav (J. Nestroy: Opice a ženich), Uboháček (týž: Při zemi a v prvním poschodí aneb Rozmary štěstí), Pan Pekárek (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec, i PD 1864), Matěj Křesadlo (J. F. Schink dle W. Shakespeara: Faust druhý aneb Tak se krotějí zlé ženské), Jakub (J. N. Štěpánek: Korytané v Čechách aneb Osvobození vlasti) – 1838; Lancelot Gobbo (W. Shakespeare: Benátský kupec), Urzuka (J. F. Jünger: Do všeho se plete aneb Veverka v almaře) – 1839; Šelm (Ch. Birch-Pfeifferová: Hezká pernikářka aneb Vejroční frankobrodský trh roku 1279) – 1840; Tatoušek (J. Nestroy: Osudná masopustní noc, i PD 1865), Mikuláš Kocourek (T. Kronesová: Silfída, žínka vodní), Libomil (J. N. Štěpánek: Jaroslav a Blažena aneb Hrad Kunětice) – 1841; Ruppert (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Brabantio (W. Shakespeare: Othello, mouřenín benátský) – 1842.
Nové div. v Růžové ul.
Matyáš Lelek (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Pohořalský (týž: Divotvorný klobouk, i PD 1863) – 1842; Hoblík (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Trojlist ludářský), Pytel (V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast), Doktor Podivný (Ch. F. Bretzner: Opička aneb Vínem převrácení tchánové), Učitel (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Bodláček (B. Görnitz: Pytláci aneb Ztracený syn) – 1843; Kašpar Hejbálek (J. Nestroy: Chce mít švandu, i PD 1863) – 1844; Kilian (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce) – 1845; Trumf (F. Rosenau: Bulka aneb Šestadvacet!) – 1846.
StD
Ryšvik (F. J. Holzapfel: Lisardo s ohnivou larvou) – 1844; Jahoda (J. J. Šantl: Kouzedlnice Černoborka a kutnohorský kat), Pan Hejl (J. Nestroy: Děvče z Karlína čili Všecko přijde najevo) – 1846; Grumio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, i PD 1863), Martin Toužimský (J. K. Tyl: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, i PD 1863), Jeremiáš Kolčava (G. Raeder: Skalní duch aneb Podzemní cesta do Afriky), Václav Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen, i PD 1863), Pohořalský (V. K. Klicpera: Posvícení v Krkonošských horách aneb Poslední prázdniny) – 1847; Tomáš Kartáček (J. K. Tyl: Zkouška o slavnosti ve Hvězdě aneb Bankrotář a kramářka, i PD 1864), Vojtěch (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského, i PD 1863), Prokop Kroupa (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, i PD 1864), Ajaxiček (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Selský milionář), Páter Blažej (J. K. Tyl: Jan Hus, kazatel betlemský, i PD 1866) – 1848; Kuba (týž: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec), Honza Kalous (týž: Jiříkovo vidění, i PD 1863), Jan Fousek (F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě) – 1849; Ploutvička (L. Mayer dle E. Suea: Panský syn a děti z národu), Kapoun (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky), Sudí (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Zeman Ondřej Šklebílek (W. Shakespeare: Večer svatotříkrálový aneb Cokoli chcete) – 1850; Babieça (E. Scribe, E. Legouvé: Povídky královny navarské aneb Oplátka za porážku u Pavie), Flamberk (K. Blum dle J.-F.-A. Bayarda: Děti druhého pluku aneb Vysloužilec staré gardy), Podnožka (F. Raimund: Marnotratník aneb Boháč a žebrák, i PD 1863), Fadinard (E. Labiche, M. Michel: Co z toho pojde, když se kůň do slaměného klobouku dá) – 1851; Vrátný (W. Shakespeare: Makbeth aneb Proroctví třech čarodějných sester, i PD 1864), Markýz de Montefiore (Dumanoir, A. Dennery: Král, hrabě a zpěvkyněčili Zasnoubení před popravou, i PD 1866), Pšenička (J. Korzeniowski: Obžinky, i PD 1864) – 1852; Martin (F. Kaiser: Chyba lávky aneb Žebrákův dědic, i PD 1867), Pan Jakub Zrnko (K. Elmar: Děvče z přádelny), Pleticha (A. v. Kotzebue: Roztržití), Vojtěch Dvořák (L. Feldmann: Po svatbě aneb Nehody nového manžela), Šebastián Špakát (J. Nestroy: Bludní provazníci aneb Živí duchové, i PD 1863) – 1853; Písař Cyprian (K. Elmar: Pod zemí aneb Boháč v železných dolích), Sir James Tyrel (W. Shakespeare: Život a smrt krále Richarda Třetího), Vojtěch Bílý (F. Kaiser: Fraška je dobrá medicina), Potěh (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist, i PD 1864), Desátník městské stráže (W. A. Gerle: Noc před novým rokem aneb Ponocný na redutě) – 1854; Václav Závora (A. Langer: Vrátný z Karlína), Vobrouček (F. Kaiser: Darebák aneb Dobré jádro v špatné skořápce), Kdoulička (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské) – 1855; Poctiva (A. Berla: Venkovský poslanec aneb Jen s pravdou ven!, i PD 1863), Hron (K. Töpfer: Pěnkava a Čížek), Hospodský Od Podvazku (W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské aneb Potrestaný starý nezbeda) – 1856; Zachystal (F. Kaiser: Paní hospodská aneb Železnice v horách, i PD 1864), Zakroutihuba (J. V. Frič dle N. V. Gogola: Taras Bulba, ataman kozácký), Pan Kudláček (L. Lefèvre, Varin: Dvě postele v jednom pokoji, i PD 1863), Kajetán (V. K. Klicpera: Pražské tetičky a zbraslavští strýčkové na Závisti), Matěj Koudelák (K. Haffner: Pražské kuchařky a panské aneb Merenda v ševcovské dílně), Starý Gobbo (W. Shakespeare: Benátský kupec, i PD 1863) – 1857; Čípek (J. Nestroy: Zrzavé vlasy aneb Divotvorná paruka, i PD 1863), Melichar Vokrouhlík (T. Flamm: Čísla 9, 12, 45 aneb Rekrutýrka v Kocourkově, i PD 1863), Jetter (J. W. Gothe: Egmont, i PD 1863) – 1858; Kalina (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic za nic, i PD 1862), Rohovín Čtverrohý (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý, i PD 1863), Ivan Včelák (J. Neruda: Prodaná láska, i PD 1863) – 1859; Švihlík (W. Shakespeare: Sen v noci svatojanské, i PD 1866) – 1860; Sganarello (Molière: Sňatek z násilí, i PD 1866), První hrobař (W. Shakespeare: Hamlet, kralevic dánský, i PD 1863) – 1861; Brkálek (R. Benedix: Loupežníci aneb Maškary v nesnázích) – 1862.
PD
Košík (G. Freytag: Den před volbou aneb Journalisté), Pan z Ťulpasovic (D. Kalisch: Doktor Žvanil aneb Malé panstvo) – 1863; Pan von Strohkopf (Molière: Ženich z Přelouče), Ondřej Krása (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Čertova bařina) – 1864; Osip (N. V. Gogol: Revisor) – 1865; Bucek (F. F. Šamberk: Jen žádný sněm!) – 1866; Starý pastýř (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera) – 1867; Skyba (F. F. Šamberk: Svatojanská pouť) – 1868; Kilian (T. Megerleová: Sněhule aneb Srdce ledové) – 1869.
Překlady a adaptace
T. Kronesová: Silfida, žínka vodní, StD 1841 (šifra J. K.); A. v. Kotzebue: Zlé rozmary aneb Otec a syn ženichem [Ueble Laune], NdR 1842, t. 1845; Ch. F. Bretzner: Opička aneb Vínem převrácení tchánové [Das Räuschgen], NdR 1843, t. 1845; M. Stegmayer: Albrecht Bojovný, lankrabě turinský aneb Veselý uhlíř, NdR 1843; Ch. A. Vulpius: Rinaldo Rinaldini, hlava loupežníků, NdR 1843; F. J. Holzapfel: Lisardo s ohnivou larvou, StD 1844; J. Feilitzer: Prichta, bílá paní z Jindřichova Hradce aneb Bloudící ochránkyně po smrti, StD 1844; F. Kaiser: Večer, noc a jitro v Paříži, NdR 1845; H. Börnstein: Zámecké schody a Ostruhová ulice aneb O jedno patro níž, NdR 1845; K. Haffner dle M. G. Saphira: Prodané spaní aneb Výstražným zjevením napravený nešlechetník, StD 1845; J. Franulová v. Weißenthurn: Sedm let vězení aneb Zločin, lítost a pokání [Versöhnung], StD 1845; A. Varry, J. Schick: Křížkový král aneb Hrobař a karbaník, StD 1845; F. Rosenau: Bulka aneb Šestadvacet!, NdR 1846; F. Kaiser: Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě [Stadt und Land oderDer Viehhändler aus Ober-Österreich], StD 1846, t. 1867; dle pověsti: Soběhrd Medvědický, nazván Ukrutný, purkrabí v Loktě, StD 1846; E. Raupach: I mrtví nedají pokoje! [Laßt die Todten ruhen!], StD 1848; J. Anzengruber: Františkán Bertold Švarc, vynálezce prachu aneb Záhubné pálení zbouřených měst [Berthold Schwarz], StD 1848; Ch. Birch-Pfeifferová dle H. F. Möllera: Hrabě Waltron aneb Stanné právo, StD 1849, t. 1840; K. Holtei dle franc.: Píše sama sobě, StD 1849; K. Elmar: Ďáblovy námluvy aneb Zlý nepřítel a dobrý přítel [Des Teufels Brautfahrt], StD 1849; K. Blum dle J.-F. A. Bayarda: Děti druhého pluku aneb Vysloužilec staré gardy, Pštroska 1851; F. Hopp: Kožíšek, perle a kamna aneb Jarmark v Pivoňkově [Der Pelzpalatin und der Kachelofen oder Der Jahrmarkt zu Rautenbrunn], StD 1851 (pseud. J. Zbraslavský); F. Pyat: Hadrník pařížský, StD 1852, t. 1854; F. Kaiser: Kdo bude správcem? aneb Otcův hrob [Wer wird Amtmann? oder Des Vaters Grab], StD 1852; týž: Chyba lávky aneb Žebrákův dědic [Verrechnet!], StD 1853; K. Elmar: Děvče z přádelny [Das Mädchen von der Spule], StD 1853; T. Megerleová dle H. Beecher-Stoweové: Strejček Tom, StD 1853; W. Friedrich: Truhlář a jeho synové, StD 1853; L. Feldmann: Po svatbě aneb Nehody nového manžela [Die Heimkehr von der Hoch zeit], StD 1853; J. Böhm dle A. Bäuerleho: Nepravá Pepita [Die falsche Pepita], StD 1853; J. Nestroy: Bludní provazníci aneb Živí duchové, StD 1853; K. Elmar: Pod zemí aneb Boháč v železných dolích [Unter der Erde oder Freiheit und Arbeit], StD 1854, t. [1879]; A. Anicet-Bourgeois, M. Masson: Sirotčí dům v Paříži roku 1638 aneb Nalezenec, StD 1854; F. Kaiser: Fraška je dobrá medicina [Eine Posse als Medizin], StD 1854; A. Langer: Vrátný z Karlína [Ein Hausmeister aus der Vorstadt], StD 1855; F. Halm: Syn pouště [Der Sohn der Wildnis], StD 1856 (šifra J. K.); L. Lefèvre, Varin: Dvě postele v jednom pokoji, StD 1857, t. 1858; J. Nestroy: Zrzavé vlasy aneb Divotvorná paruka, StD 1858, i t.; J. Findeisen: Jak si kdo ustele, tak lehne [Wie man’s treibt so geht’s], StD 1858; T. Flamm: Čísla 9, 12, 45 aneb Rekrutýrka v Kocourkově, Pštroska 1858, t. 1859; [Morvel]: Jenom pět zlatých aneb Mnoho lásky a málo peněz, StD 1859, t. 1862; F. Hopp: Čtyři páni na jednom statku aneb Husaři a dětská punčoška [Das Gut Waldegg, die Husaren und der Kinderstrumpf], StD 1859, t. [1880] s tit. Statek Záhvozd aneb Husaři, stará věž a dětská punčoška (šifra J. Z. K.); dle anon.: Turek Vokurka z Kozího plácku, StD 1859, t. [1878]; J. Nestroy: Svatby na železnici, StD 1860; A. Bergen: Vražda na Uhelném trhu [Der Mord in der Kohlmessergasse], StD 1860; D. Kalisch: Doktor Žvanil aneb Malé panstvo [Doktor Peschke], PD 1863, t. 1865 (pseud. J. K. Zbraslavský); Morländer: Mlýn na ženy, Švandova spol. Plzeň 1867, též s tit. Šotek filuta; J. Nestroy: Popelka, tamtéž 1867; T. Megerleová: Sněhule aneb Srdce ledové, PD 1869; J. Nestroy: Netušený syn aneb Nehody starého mládence, PD 1871.
Hra
Čarodějnice Megera aneb Okouzlený zámek pána z Jednorožce, StD 1847.
Teatralia
Divadelní ochotník, dle K. Mannsfeld: Taschenbuch für Freunde des Privattstheaters, Weimar 1843, 1845; O mimice, in Divadelní ochotník. Repertoirum pro milovníky soukromých divadel. Stručná pokynutí pro ochotníky, 1861, s. 63–70; Zápisky starého komedianta, Rodinná kronika 4, 1864, s. 13–15, 26–28, 42–44, 54–56, 63n., 66n., 78–80, 90–92 → Kajetánské divadlo, ed. A. M. Píša, 1937.
Prameny a literatura
SOA Plzeň: Sbírka matrik, 13 Svojšice, matrika zemřelých 1855–1911, s. 188, obr. 190. NMd: K. pozůstalost. ■ F. Klutschak, Bohemia 18. 12. 1842 [Pohořalský, Divotvorný klobouk]; Břetislav [F. B. Mikovec], tamtéž 19. 11. 1847 [Kalafuna, Strakonický dudák], 9. 12. 1847 [Pohořalský, Posvícení v krkonošských horách], 7. 1. 1848 [Kartáček, Bankrotář a kramářka] + šifra Fd, Union 5. 11. 1850 [Ondřej, Večer svatotříkrálový] + šifra M., Lumír 1, 1851, s. 646 [Flamberk, Děti druhého pluku], s. 1198 [Lourdois, Hadrník pařížský] + nesign., tamtéž 4, 1854, s. 1007 [Potěh, Lumpacivagabundus]; 6, 1856, s. 381n. [Hospodský, Veselé ženy windsorské]; 7, 1857, s. 738n. [Matěj Koudelák, Pražské kuchařky], vše → F. B. Mikovec: Pražská Thálie kolem 1850, 2012; ∆ [J. Neruda]: Jubilant na českém divadle, Hlas 17. 11. 1863 → České divadlo II, 1951●; nekrology: Zlaté dno 8, 1869, č. 4, s. 4; Česká Thalia 3, 1869, s. 116●; Δ [J. Neruda]: Frašky, Národní listy 5. 10. 1869; J. A. Gabriel: Vzpomínka na J. K., Obrazy života 2, 1872, s. 214–216; Iv. Kl. [Klicpera]: Od hrobu „starého komedianta“, Světozor 12, 1878, s. 359; Δ [J. Neruda]: Také osada dušiček II, Národní listy 2. 11. 1878 →České divadlo V, 1966 + nesign.: J. K., Humoristické listy 21, 1879, s. 153n. →Podobizny I, 1951; J. L. T. [Turnovský]: J. K. (Zbraslavský), Divadelní listy 2, 1881, s. 37n., 49n. → Z naší doby, 1888; E. Pešková: Zápisky české herečky, 1886, zvl. s. 57, 71n.; J. Arbes: Ze života českého komika, Česká Thalia 1, 1887, s. 176–178, 206n. → Ze zákulisí, 1888; Teuber III, s. 468; Dr K.: J. K. a osud jeho Čarodějnice Megery, Divadelní list Máje 3, 1906/07, s. 257; K. Janouš: J. K., 1810–1869, Máj 8, 1909/10, s. 207; O. Sklenářová-Malá: Z mých vzpomínek, 1912, s. 47n.; Jan Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho činohra, 1937, s. 216n.; A. M. Píša in Kajetánské divadlo, 1937, s. 5–11; K. P. [Polák]: Vzpomínky na obrozenského herce, Právo lidu 16. 12. 1937; Vý.: Herec J. K., Divadlo 26, 1939/40, s. 218; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 28–32; Tylův herec, buditel a spisovatel J. K. Z. a jeho doba (1810–1869), usp. J. Švehla, 1952, kat. výstavy [obs. soupis překladů a rolí]; M. Kačer: K repertoáru Kajetánského divadla, Divadlo 3, 1952, s. 1121; J. Kopecký: J. K., tamtéž 4, 1953, s. 191 + J. K., in Mistři českého jeviště I, 1953, s. 4–24; V. Procházka: Od improvizace k Tylovi, in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, 37–39, 50; J. K. Tyl: Divadelní referáty a stati, 1960, zvl. s. 78, 189, 205, 216, 220, 223; J. Švehla: První český kostýmář – herec J. K., Acta scaenographica 1, 1960/61, 59n., 79n., 99n. + Starý komediant, 1983; J. Vodák: Tváře českých herců, 1967, 226–238; DČD II; DČD III; Z. Sílová: Komedianti na českém jevišti, Disk č. 28, 2009, s. 34–36. ■ LČL, Masaryk, NDp, Otto, Rieger, Wurzbach [jako Zbraslawski Johann]; Laiske, NAlb, PD-rep, Plzeň
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 416–422
