Byl nejmladším synem z osmi dětí poděbradského hajného Františka K. Vyučil se truhlářem, ale řemeslu se pro oční onemocnění nemohl věnovat. 1875 byl odveden k vojsku, po třech měsících byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Připojil se k loutkáři J. N. Lašťovkovi jako pomocník, po jeho smrti 1877 působil jako loutkoherec u vdovy A. Lašťovkové. Po dvanácti letech pro neshody s jejím příbuzným a společníkem A. Kaiserem odešel. 1890 získal loutkářskou licenci pro celé území Čech s výjimkou Prahy a lázeňských měst. Nejčastěji působil ve středních Čechách, v zimních měsících se často vracel do rodných Poděbrad. Byl dvakrát ženat, poprvé se oženil 1878, podruhé 1886. S hraním loutkového divadla mu pomáhala manželka Barbora (roz. Strauchová) a postupně i devět potomků, ale žádný z nich se v dospělosti loutkářem nestal.
K. představuje typ loutkáře druhé poloviny 19. stol., jehož repertoár a inscenační styl nevycházel z rodinné tradice, ale z reformních snah J. N. Lašťovky. V jeho intencích se snažil oslovit loutkovým divadlem především dospělé diváky. Vedle tradičních her (mj. Faust, Posvícení v Hudlicích, Kmotr Škrhola, Loupežníci na Chlumu, Marcelli a Boloneri benátští loupežníci), které nechyběly v repertoáru žádného loutkáře, uváděl s oblibou hry s historickými náměty, jež byly povětšině úpravami známých činoherních kusů (např. Záhuba rodu Přemyslovců, Poslední Táborita, Kolda z Náchoda čili soud Jiřího, Zapálení Bělehradu, Růže Lužanská). S největší pravděpodobností hrál i Lašťovkovy hry (Jan Žižka u hradu Rabí, Žižkova smrt, Jiří Poděbradský). Druhou skupinu her pro dospělé tvořily komedie a frašky (mj. Proměněné ženy, Veselý příběh v Kocourkově, Jarmark v Pivoňkově, Sedlák, šelma veliká). Údajně napsal hru Kmotr Vomáčka za noc hrabětem. Kladl důraz na hlasovou interpretaci a jako Lašťovka nemluvil sám za všechny postavy, ale rozdělil je několika interpretům. Zřejmě dokázal vyhovět obecnému očekávání i vkusu diváků; v době začínající stagnace tradičního loutkářství, kdy mnozí lidoví loutkáři hráli pouze pro děti, navštěvovali jeho vystoupení v hojném počtu úředníci, živnostníci a místní inteligence (např. v Poděbradech).
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, Poděbrady 26, matrika narozených 1851–1857, s. 100. ■ Nesign: České prostonárodní divadlo loutkové..., Jičínský obzor 15, 1894, č. 15; J. Hellich: Loutkář V. K., Loutkář 18, 1931/32, s. 60n.; G. Stíbalová: Vzpomínka na V. K., tamtéž 19, 1932/33, s. 132; J. Bartoš: Loutkářská kronika, 1963, s. 228.
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 400