Otec rolník se živil i jako švec a kostelník. J. navštěvoval od 1784 piaristickou hlavní školu v Berouně, 1788 byl přijat do 2. třídy piaristického gymnázia v Praze, vystudoval filozofii (1792–95) a následně práva (do 1799). Z učitelů humanitních oborů jej ovlivnili I. Cornova, A. G. Meißner a F. M. Pelcl. Od 1799 působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích. 1800 se oženil s Johanou Světeckou z Černčic, příslušnicí zámožné, plně germanizované šlechtické rodiny. Ze šesti dětí (dvě záhy zemřely) se syn Josef Josefovič (1801–1833) stal J. spolupracovníkem. 1815 J. nastoupil místo profesora na Akademickém gymnáziu v Praze, od 1834 až do odchodu do výslužby 1844 byl jeho ředitelem. 1817 získal doktorát filozofie. Opakovaně zastával akademické funkce na univerzitě: 1827 a 1838 byl zvolen děkanem filozofické fakulty, 1840 rektorem. Jeho úmrtí bylo obecně pociťováno jako národní neštěstí a hrob na pražských Olšanských hřbitovech se stal národním poutním místem.
Již za litoměřického pobytu započal s přípravou svého hlavního životního díla, za něž považoval vytváření jazykovědného základu české kultury, tj. práci na proměně češtiny v jazyk schopný obsáhnout všechna odvětví a všechny vrstvy rozvinuté vědy a kultury. Jazykovědné zaměření nebylo jen J. odbornou specializací, ale zároveň jeho koncepcí vývoje národního života. K tomuto cíli mířil veškerou svou prací lexikografickou, překladatelskou, literárněvědnou i organizátorskou. Při důležitosti, jakou mělo české divadlo v obrozenském procesu, je přirozené, že J. úsilí zasahovalo silně také do tohoto uměleckého odvětví. Jeho pětidílný Slovník česko-německý (1834–39) se stal vlivnou autoritou jazykové správnosti i pro české jeviště (dílo recenzoval též J. K. Chmelenský). J. se o divadelní dění intenzivně zajímal, jak o tom svědčí zejména jeho korespondence. S A. Markem si např. 1811 a 1823 dopisoval o jeho ochotnickém snažení v Turnově, s J. Kollárem 1822 o osudu Šafaříkova překladu Schillerovy Marie Stuartky (na jeviště StD se pro cenzurní obtíže dostal až 1851).
J. překladatelské počiny v oblasti poezie i prózy (Slovo o pluku Igorově; Goethe: Hermann a Dorothea; Milton: Ztracený ráj; Chateaubriand: Atala) působily jako vlivné podněty ke stylové diferenciaci české literatury, prokazovaly schopnost češtiny tlumočit vrcholná díla světové literatury všech stylů a žánrů a vytyčovaly nově i perspektivu domácí literární tvorby. Dramatické texty překládal jen výjimečně. Patrně se synem Josefem Josefovičem, který se věnoval překladu operních textů i teoreticky, přeložil 1824 libreto k Mozartovu Únosu ze serailu (vyd. 1830, prov. StD 1829). Ve druhém a třetím vydání Slovesnosti uveřejnil překlady úryvků ze Shakespearova Hamleta a z Voltairova Tankreda, časopisecky otiskl ukázku z Aristofanových Oblak. Zatímco překlad Únosu ze serailu se až na některé knižní obraty, násilné poetismy a neologismy řadí k časoměrným pokusům S. K. Macháčka a J. K. Chmelenského o zpěvné překlady operních textů, překlady dramat mají povahu experimentů, realizovaných jen na vybraných ukázkách. Jejich význam měl proto menší váhu. Pokus o převod Shakespearova blankversu pětistopým trochejem nenašel pokračovatele, následující překladatelé (J. J. Kolár) však prokazatelně těžili z J. překladu po stránce lexikální. Ani překlad z Voltaira nezaložil tradici českého alexandrinu, nicméně výběr dramatu, neseného patosem osvobozeneckého boje proti tyranovi, upoutává svou odvážností. V dramaticky vypjatých pasážích dosáhl J. mocného účinu, časoměrný jambický šestiměr však realizoval jen s velkými metrickými licencemi. Poměrně zdařilá byla krátká ukázka z Aristofana, jeden z prvních vkladů do české překladatelské tradice v oboru antické dramatiky.
Silně na divadlo působila J. programová koncepce „národní klasičnosti“, spojující požadavek umělecké dokonalosti s podporou snah o sepětí slovesné tvorby s národním životem. Teoretické pasáže ve Slovesnosti aneb Sbírce příkladů s krátkým pojednáním o slohu, věnované jednotlivým žánrům dramatu, sice nepřinášely původní myšlenky (J. se opíral o německé literárněvědné příručky Ch. A. Clodia, J. A. Eberharda a K. H. L. Pölitze), ale vnášely do české kultury představu o dramatičnosti odvozenou z vrcholných zjevů světového dramatu (Shakespeare, francouzští klasicisté, Schiller). Tím inspirovaly zejména úsilí o vytvoření původní vysoké básnické tragédie, o niž se pak pokoušeli V. K. Klicpera, F. Turinský, J. Linda a S. K. Macháček, nebo k výjimečnému pokusu o melodram (Štěpánek: Bratrovrah). J. hierarchizace žánrů, vyzdvihující na první místo tragédii (dokonce náboženskou), se dostávala do příkrého rozporu se strukturou repertoáru štěpánkovské éry, vyplněné především rytířskou hrou, veselohrou a fraškou, a byla tak kritickou výzvou k jinému budoucímu utváření repertoáru. Také připojená antologie ukázek byla koncipována se snahou rozšířit žánrové spektrum českého dramatu; od Klicpery zařadil nejen činohru Bratři, ale i jeho první tragédii Svatislav. Ve Slovesnosti J. zároveň vytvářel českou terminologii teorie dramatu. Tyto pozitivní efekty díla vysoce převažovaly nad teoretickými přínosy, mnohde již zaostávajícími za současným vývojem mířícím k romantismu. Jisté změny J. názorů patrné z dalších vydání Slovesnosti dokazují, že se snažil brát na vědomí nové jevy ve vývoji dramatických druhů, ale k překonání celkového příliš školského a normativního teoretického systému to nevedlo. Ve svých žácích (F. L. Čelakovském, J. Kollárovi, F. Palackém, P. J. Šafaříkovi aj.) vychoval skupinu stoupenců, o níž je možno hovořit jako o jungmannovské kritické škole. Rozhodnými stoupenci jeho kulturního programu byli divadelní kritici S. K. Macháček a J. K. Chmelenský, navazovali na něj i J. K. Tyl a K. Havlíček. Zaujímali odmítavý postoj ke Štěpánkově dramaturgii ve StD, která negovala jungmannovský silně klasicisticky orientovaný koncept, byť v evropském smyslu preromantický. Kritickými výpady přispívali jungmannovci ke tříbení kritérií jazykové správnosti i dobrého vkusu na českém jevišti, sledovali dramatickou a překladatelskou tvorbu, zejména Tylovu.
Pro dějiny českého divadla měla zakladatelský význam J. Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, obsahující soupis veškeré české dramatické literatury. Proti těmto částem díla nevznesl žádnou platnou námitku ani J. Dobrovský ve své přísně kritické recenzi. J. zemřel jako celonárodně uznávaná hlava druhé obrozenské generace, která je právem označována jako jungmannovská. Svým jazykovědným a překladatelským dílem vybudoval základ obrozenské koncepce první poloviny 19. stol.
Práce týkající se divadla
Slovesnost aneb Zbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu..., 1820, opr. a rozš. vyd. s tit. Slovesnost aneb Náuka o výmluvnosti prosaické, básnické i řečnické se sbírkou příkladů v nevázané i vázané řeči, 1845; Historie literatury české neb Soustavný přehled spisůčeských, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, 1825, přeprac. vyd. posmrtně 1849; O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české, ČČM 1, 1827, č. 1, s. 29–39 → Vybrané spisy původní i přeložené, ed. K. Hikl, 1918; Dopisy J. J. k Janu Kollárovi, ed. A. J. Vrťátko, ČČM 54, 1889, s. 44, 46–49, 52n., 55, 203; Listy J. J. k Antonínu Markovi, ed. J. Emler, ČČM 55, 1881, s. 519n., 525; 56, 1882, s. 161, 463, 476; 57, 1883, s. 47n., 346; 58, 1884, s. 57; Ještě několik listů J. J. k Antonínu Markovi, ed. J. Emler, ČČM 60, 1886, s. 438, 440.
Překlady
Ch. F. Bretzner, G. Stephanie ml.: Únos ze serailu, t. 1830 [anon., s Josefem Josefovičem J.]; Aristofanes: Oblaka, úryvek t. in Česká včela 6, 1839, s. 113 [III/4]; W. Shakespeare: Hamlet, ukázky t. in Slovesnost 2, 1845, s. 661–667 [III/1]; Voltaire: Tankred, ukázky t. tamtéž s. 667–679 [V/1–6]; Molière: Lakomec, ukázka t. tamtéž, s. 694–699 [I/3–5]. ■ Souborně: Překlady II, eds. J. Dvořák, M. Komárek, L. Pallas a kol., 1958.
Prameny a literatura
M. Laiske: Hlavní literatura o životě a díle J. J., Česká literatura 21, 1973, s. 351–364 + Bibliografie J. J. Dílo – korespondence – hlavní literatura, Literární archiv 8–9, 1974. ■ nesign. [J. Dobrovský]: Historie literatury české etc. (Geschichte der böhmischen Literatur), von J. J., Jahrbücher der Literatur [Wien], sv. 37, Januar. Februar. März 1827, s. 28–41, čes. → Výbor z díla, ed. B. Jedlička, 1953, a Literární a prozodická bohemika, 1974; J. K. Chmelenský: Slovník česko-německý J. J., ČČM 10, 1836, s. 370; nesign. [J. K. Tyl]: J. J., Pražský posel 2, 1847/48, d. 2, s. 573n. → Čtení pro lid (Spisy XII), 1986; J. E. Sojka: Naši mužové, 1862, s. 44–67; V. Zelený: Život J. J., 1873, 2. vyd. 1881; K. Hikl: J. Slovesnost a její předlohy, Listy filologické 38, 1911, s. 207–219, 346–353, 416–448; M. Hýsek: J. škola kritická, Listy filologické 41, 1914, s. 230–270, 350–372, 442–450; 46, 1919, s. 189–222; J. Šimek: J. J. Život, dílo, bibliografie jeho spisů a ukázky tvorby, 1922; J. Král: O prosodii české I, 1924, s. 305, 313; B. Rak: J. a Voltaire, Časopis pro moderní filologii 13, 1926/27, 263–268; A. Bejblík: Poznámka k Shakespearovi v Čechách, Slovesná věda 4, 1950/51, s. 91–93; O. Králík, J. Dvořák: Překlad Hamleta v Slovesnosti, Česká literatura 5, 1957, s. 484–488; Vondráček I; J. Levý: České teorie překladu, 1957, 2. vyd. 1996, zvl. sv. II, s. 115–123; J. Patočka: Dilema v našem národním programu: J. a Bolzano, Divadlo 20, 1969, č. 1, s. 1–8; J. Dolanský: Příklad J. Slovesnosti, Česká literatura 21, 1973, s. 305–320; M. Krbec: Soud Dobrovského o J. Historii, tamtéž 27, 1979, s. 97–101; V. Macura: Paradox obrozenského divadla, in sb. Divadlo v české kultuře 19. století, 1985, s. 36–43; T. Hlobil: Pražské univerzitní přednášky z estetiky a poetiky A. G. Meißnera podle zápisků J. J., Česká literatura 52, 2004, s. 466–484. ■ LČL, Masaryk, Otto, Rieger; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 391–393
