Narodil se jako nejmladší z devíti dětí chudého pekaře a rolníka, původně tkalce. Po ukončení obecné školy v Hronově byl poslán do Velké Vsi [Grossdorf] u Broumova, aby se naučil německy a mohl nastoupit do německého nižšího gymnázia u benediktinského kláštera v Broumově (1863–67). Ve studiích pokračoval na českém vyšším gymnáziu v Hradci Králové, od 1871 na pražské univerzitě (historie). Studoval v nuzných poměrech, přivydělával si kondicemi i písařstvím v advokátní kanceláři. Po absolutoriu (1874) vyučoval čtrnáct let na městské reálce a na gymnáziu v Litomyšli, kde se přátelil se skladatelem R. Nejedlým. 1879 se oženil s Marií Podhajskou; v manželství se narodilo sedm dětí (dcera Marie zemřela v nedožitých čtyřech letech). 1888 získal profesorské místo na gymnáziu v Žitné ul. v Praze, které zastával až do odchodu do výslužby 1909.
Vedle pedagogického zaměstnání a produktivní literární činnosti se věnoval práci redakční. Již za pobytu v Litomyšli redigoval Ottovu lacinou knihovnu národní (1878–80), od 1896 Ottovy Čechy (díl X–XIV, 1896–98), od založení literárního časopisu Zvon byl v redakční radě (1901–21). 1890 byl zvolen členem ČAVU (1917–23 předsedou IV. /literární/ třídy), 1905 starostou Klubu českých dramatiků, 1906 předsedou spolku Svatobor a členem výboru Společnosti ND. Pevné přátelství ho pojilo s M. Alšem (kreslil postavy a kostýmy k jeho dramatům), K. V. Raisem, J. Thomayerem, J. V. Sládkem, K. B. Mádlem a Z. Wintrem, z mladší generace s J. Kvapilem a J. S. Macharem. Po odchodu do výslužby pobýval střídavě v Praze a Hronově a plně se věnoval literární tvorbě. Na sklonku války se z Kvapilova podnětu zapojil do zápasu o státní samostatnost. Jako první podepsal Manifest českých spisovatelů (1917), sepsal a v pražském Obecním domě přednesl před několikatisícovým shromážděním tzv. přísahu národa českého (13. 4. 1918), v panteonu Národního muzea proslovil řeč při oslavě padesátého výročí položení základního kamene ND (16. 5. 1918), jménem českých spisovatelů uvítal T. G. Masaryka při jeho příjezdu do Prahy (21. 12. 1918). Po převratu zasedal v Revolučním národním shromáždění (1918–20) a byl senátorem za Československou národní demokracii (1920–25). Univerzita Karlova mu udělila čestný doktorát (1919) a na sto třicet obcí včetně Prahy čestné občanství. Čtyřikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. 1921 vystoupil z římskokatolické církve. V polovině dvacátých let jej onemocnění vyřadilo z veřejného života a znemožnilo mu psaní, hluboce ho zasáhla manželčina smrt (1927). Zemřel v rodinném kruhu v Praze. Pohřeb nabyl rázu národní manifestace (tryzna u katafalku v panteonu Národního muzea; smuteční slavnost před sochou sv. Václava), urna byla uložena na hronovském hřbitově. Při příležitosti J. nedožitých osmdesátin 1931 byla založena dodnes existující přehlídka ochotnického divadla Jiráskův Hronov, při stém výročí narození 1951 otevřeno v Praze Muzeum Aloise Jiráska v letohrádku Hvězda.
J. zasáhl do literárního vývoje především jako tvůrce realistické historické prózy: Místo romanticky fabulovaných efektních příběhů líčil skutečné historické děje, subjektivní interpretaci nahradil objektivizujícím podáním, založeným na důkladné znalosti dějinných událostí, doby a prostředí.
Jako dramatik debutoval až 1890, byť ho divadlo lákalo od školních let. V Hradci Králové navštěvoval představení kočujících společností a za pražských studií hrál ve dvou inscenacích Akademického čtenářského spolku v Novoměstském divadle (1872). V prvotině Vojnarka zobrazil příběh ovdovělé ženy, jež se pokouší vzkřísit lásku k někdejšímu milému, kterého kdysi na nátlak matky opustila a provdala se za bohatého sedláka. Hra vycházející ze skutečné události přinesla výrazné selské typy, množství věrohodných detailů, autentické prostředí i východočeský dialekt. Vřadila se do realistického proudu české dramatiky a rezonovala i s dobovým zájmem o národopis.
S českou realistickou tvorbou souzněla vesnickou lokalizací pojící se s tématem destruktivnosti peněz, majetku a ziskuchtivosti, odlišovala se od ní moralistní tendencí. Psychologicky prohloubenější realistické drama Otec se silnými naturalistickými rysy, situované rovněž do východních Čech a též inspirované reálným příběhem, zobrazovalo rozpad selské rodiny způsobený bezohledným dobýváním majetku.
Méně zdařilé byly hry z měšťanské současnosti, jednoaktovka Zkouška a tříaktové intimní drama Samota, jež konfrontovalo citovou nestálost a svévoli mladého pokolení se starosvětskou věrností a fatalitou. Kritický pohled na mladou generaci a karikovaná postava modernistického básníka vyvolaly silnou negativní odezvu a byly interpretovány jako doklad autorova nepřátelství vůči mladým. Stejně jako v próze i v dramatu J. volil především historické látky. Veselohra Kolébka, idylický žert, se odehrává v křivoklátských lesích za panování Václava IV. a točí se kolem úkladů chystaných rigidními moralisty proti mladému zamilovanému páru; učenecká a archaizující komika apotéčníka Rubína odkazuje ke staročeskému Mastičkáři. Ve druhé verzi J. hru zhustil do jednoho dlouhého dějství (1896), posléze se vrátil k původnímu tříaktovému rozvrhu. V dramatu Emigrant (psáno 1895–96) vyšel ze svého románu Sousedé (1884). Na tragickém osudu evangelíka Peška, vracejícího se do vlasti s nepřátelskými pruskými vojsky, nastoluje neřešitelný rozpor mezi náboženskou vírou a národní identitou. Hra, která náleží k dramaticky nejzdařilejším J. dílům, byla ceněna pro svůj citový zápal, ale její ideový obsah byl přijímán rozporně. Po premiéře v ND se stala první nositelkou štědře dotované velké ruské ceny pro nejlepší historické drama (vypsána 1883). Obrozenská idyla M. D. Rettigová, věnovaná H. Kvapilové, se volně pojí k novele Filosofská historie, ale na rozdíl od ní kreslí poklidný měšťanský život litomyšlské společnosti v polovině třicátých let. V jeho rámci představuje hlavní hrdinku, spisovatelku a vlastenku, jako rozšafnou ženu, převyšující okolí více morálně než intelektuálně.
Monumentální drama Gero z rané éry historie polabských Slovanů výstražně vyzdvihuje tragické důsledky jejich nesvornosti v boji se Sasy v 10. stol. Tragédii plnou dramaticky vypjatých momentů zakončuje dohra s naznačenou perspektivou života v míru a křesťanské lásce.
Dramatickým protějškem románových cyklů a epopeje s husitskou tematikou (Mezi proudy I–III, 1891; Proti všem, 1894; Bratrstvo I–III, 1900, 1905, 1907) je trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč. Trilogie má uvolněnou formu; každá z her o pěti jednáních řetězí dramatické obrazy soustředěné kolem ústřední postavy, jež je pojata více heroicky než dramaticky. Postavy jsou budovány jako ucelené monolity, vnitřně pevné, bez jakéhokoli vnitřního sváru, pochyb či nejistot. Dramatičnost plyne ze střetů a konfliktů hlavních hrdinů s okolím, jež jejich velkému poselství nerozumí a nechápe je. Těžiště her se proto přesouvá k pečlivé malbě prostředí a atmosféry (vybírá a organizuje zdánlivě podružné složky, jež tvoří charakter doby), historická věrnost a dokumentárnost určuje i sebemenší detail. Texty tak nabývají více kronikářský než dramatický charakter, jsou zalidněny početným dramatickým personálem, při zachování kvantity detailů expandují do šíře a utvářejí typ historické fresky. Zvýznamnění faktů a heuristická průprava, jež charakterizovaly J. propojení realismu s historií, sbližovaly jeho dramatickou tvorbu metodologicky rovněž s nastupujícím vědeckým pozitivismem.
První část trilogie, Jan Žižka, pojednávající období klíčových bojů 1421–24, je komponována do osmi obrazů zřetelně inspirovaných plátny V. Brožíka. Napětí plyne z vnějších událostí, nikoli z psychologického vývoje titulní postavy. Premiéra se uskutečnila v rámci slavnosti položení základního kamene Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Druhá část trilogie, Jan Hus, zachycuje období 1410 až 15 a prezentuje monumentalizovaný a idealizovaný obraz Husa jako jedince nejvyšších mravních kvalit. Třetí část líčí události 1434 až 37 se zaměřením na lipanskou katastrofu a vzdor Roháče z Dubé. Ve vykreslení titulní postavy se opět prosazuje sklon k jednoznačnosti a nelomenosti charakteru i tendence k rétorickým deklamačním promluvám nesoucím ideovou výpověď. Hru přijatou v ND 1914 cenzura po celou válku na pražskou scénu nepropustila (hrála se však na venkově), k uvedení v ND do šlo až v popřevratových dnech, 25. 10. 1918.
Pro divadlo napsal J. také dvě alegorické pohádky. Obě, Lucerna a Pan Johanes, od kazují k Tylovým báchorkám, ale bezprostředněji souvisejí se soudobým symbolistním dramatem, jmenovitě se žánrem symbolistní pohádky pěstovaným autory domácími i zahraničními. Na rozdíl od nich J. bohatě uplatnil humor, propojil symboličnost s vlasteneckou tendencí a pro chronotop Lucerny využil historicky konkrétní dobu, nikoli myticky rozvolněné bezčasí (pohádkové výjevy se střídají a prostupují s rokokovou realitou). Naopak v Panu Johanesovi je reálná rovina zcela potlačena symbolicko-alegorickým znázorněním česko-německého národnostního zápasu. Když ND hru vrátilo, dotčený autor ji zadal do Plzně V. Budilovi (o první provedení se zasloužila cestující společnost A. Janovského). Pan Johanes se poté stal nejhranějším J. kusem u ochotníků a mnohá divadla jím zahajovala svou popřevratovou éru. Autor pohádku zdařile přepracoval do loutkové verze, v níž poněkud oslabil symbolické významy (1917). Práce pro divadlo doplňuje příležitostný žánrový obrázek Mozart v Praze, napsaný pro mozartovský večer.
J. hry byly až na výjimky poprvé uváděny v ND, kde se po 1900 jejich bezmála výhradním režisérem stal J. Kvapil, inscenoval je s protagonisty činoherního ansámblu (E. Vojanem (Gero, Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Mlynář v Lucerně) a H. Kvapilovou (M. D. Rettigová, Kněžna v Lucerně, Irmingerd v Gerovi). Druhým ohniskem jiráskovských inscenací bylo MD v Plzni, kde je soustavně a s velkým porozuměním uváděl V. Budil (1902–12). Od dob svého vzniku byly J. hry nesčetněkrát inscenovány na profesionálních i ochotnických scénách, do dnešních dnů si však udržela jevištní životnost patrně jen Lucerna.
Prostřednictvím dramatizací se na scénu dostávala i J. díla prozaická. Psohlavce zdramatizoval J. J. Dvořák v Americe (s tit. Chodové vyd. 1897 nákladem krajanského Přítele lidu, Weber, Nebraska), J. B. Kühnl (bez J. souhlasu, prov. 1899 Švandovo div., t. s tit Jan Sladký Kozina), A. Fencl (prov. přírodní divadlo v Šárce). Z pětidílného románu F. L. Věk zdramatizoval jednu kapitolu M. Svoboda (U Butteauů, prov. ND 1918), vybranou část B. Vrbský (Václav Thám, prov. VD 1930). Vlnu dramatizací vyvolala akce Živý Jirásek vyhláše ná 1949 z popudu Z. Nejedlého prezidentem K. Gottwaldem. Podle J. her i románů vznikla libreta operní (Psohlavci, h. K. Kovařovic, libr. K. Šípek pod pseud. Josef Peška, prov. ND 1898; Lucerna, h. V. Novák, libr. H. Jelínek, prov. ND 1923; Jiří z Kunštátu a Poděbrad, h. + libr. O. Chlubna 1941/42, neprov.; Poslední hejtman, h. M. Krejčí, libr. E. Klenová podle Bratrstva, ND 1948, též s tit. Hejtman Talafús; Maryla, h. V. Ambros, libr. E. Hrubanová-Součková, prov. KOD Olomouc 1953; Pan Johanes, h. I. Jirásek, libr. J. Šrámek, prov. DZN Opava 1956) i operetní (Kolébka, h. J. Křička, prov. DZN Opava 1951; Zahořanský hon, h. J. Křička, libr. F. Kožík, prov. Plzeň 1950, nově zprac. s tit. Zastaveníčko aneb Nokturno). Filmového zpracování se dočkala Vojnarka (1936, spolupráce Z. Nejed lý, r. V. Borský) a Jan Roháč (1947, r. V. Borský, první český barevný film).
J. dramatika, tak jako veškerá jeho literární tvorba, má zřetelné realistické rysy a vždy je nesena nadosobní ideou (vlasteneckou, náboženskou či národní). Vychází z obrozenského konceptu umění a dovršuje jeho funkci buditelskou i národně obrannou (probouzet a upevňovat uvědomění a sebevědomí národní komunity). J. osobnost a dílo byly adorovány po vzniku republiky, která se jich chopila z potřeby sebepotvrzující legendy a mýtu; dramata se státní hymnou byla uváděna na počest narozenin prezidenta Masaryka. Po 1948 si autora přivlastnila komunistická ideologie (tlumočníkem a propagátorem byl Z. Nejedlý) a vydávala jeho tvorbu za zosobnění lidového, angažovaného a ideově progresivního umění.
Pseudonymy a šifry
A. J., A. J. H., Alois Hronovský, -an, -en, -ík, Jan Pamětný, Josef Horák, J, Jsk.
Hry
Vojnarka, ND 1890, t. in Lumír 18, 1890, s. 145–150, 157–163, 169–174, 182–185, kn. 1891; Kolébka, ND 1891, t. 1892; Otec, ND 1894, t. 1895; Emigrant, ND 1898, i t.; Zkouška, Div. v Národním domě 1894, t. in Lumír 23, 1894/95, s. 61–67; M. D. Rettigová, ND 1901, i t.; Předehra (K divadelní hře začaté r. 1893), t. in Zlatá Praha 19, 1901/02, s. 2n., 6, kn. 1937, ND-StD 1939; Jan Žižka, ND 1903, i t.; Gero, ND 1904, i t.; Lucerna, ND 1905, i t.; Samota, ND 1908, i t.; Pan Johanes, spol. A. Janovského Prostějov 1909, i t., loutková verze, bytové div. u Durdíků 1917, i t.; Jan Hus, ND 1911, i t.; Jan Roháč, Sedláčkova spol. Beroun 1914, i t.; Mozart v Praze, t. in Topičův sborník 3, 1915/16, s. 337–340, ND 1916. ■ Souborně: Divadelní hry I–III (Sebrané spisy) 1898, 1909, 1916.
Teatralia
Ze starého pořádku, Divadelní listy 1, 1899/1900, s. [1n.]; Řeč v panteonu Národního musea v Praze 16. května 1918, Národní divadlo 27, 1951/52, [č. 1], s. 2–5.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → D. Jirásková, 1967. ■ J. Kunc: Soupis díla A. J. a literatury o něm, 1952; V. Vladyková: Bibliografie A. J. 1952 až 1985, in J. Janáčková: J., 1987, s. 537–561; M. Vorlíčková: Výběrová bibliografie k životu a dílu A. J., in Tou cestou jsem šel. Nástin životopisu A. J., Sborník Společnosti A. J. III, 1998, s. 204–209. ■ Vojnarka: A. J., Národní listy 21. 10. 1889; -š. [J. Kuffner], tamtéž 25. 4. 1890; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 25. 4. 1890; J. V. S. [Sládek], Lumír 18, 1890, s. 155n.; M. A. Š. [Šimáček], Světozor 24, 1889/90, s. 287n.; J. Lý. [Ladecký], Česká Thalia 4, 1890, s. 150n.; 287n.; nesign., Čas 4, 1890, s. 409n.; A. Schulzová, Květy 12, 1890, d. 1, s. 748–750; Vavřinec Lebeda [I. Herrmann], Švanda dudák 9, 1890, s. 221–223●; ref. Kolébka: -š. [J. Kuffner], Národní listy 13. 12. 1891, 1. 1. 1892; nesign., Čas 5, 1891, s. 811n.; J. V. [Vrchlický], Hlas národa 13. 12. 1891; α., Zlatá Praha 9, 1891/92, s. 71n.; Vavřinec Lebeda [I. Herrmann], Švanda dudák 11, 1892, s. 38–47●; ref. Otec: -š. [J. Kuffner], Národní listy 29. 11. 1894; nesign., Čas 8, 1894, s. 771–773; Aliquis., Moravská orlice 20. 12. 1894; jv. [Vodák], Literární listy 16, 1894/95, s. 264–267; E., Lumír 23, 1894/95, s. 120; J. Karásek, Niva 5, 1894/95, s. 95n.; F. X. Šalda, Rozhledy 4, 1895, s. 356–362 → Kritické projevy II, 1950; P., Světozor 29, 1894/ /95, s. 36, 46●; ref. Kolébka: P., tamtéž 30, 1895/96, s. 612; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 623; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 29. 10. 1896; -š. [J. Kuffner], Národní listy 29. 10. 1896; F. Zákrejs, Osvěta 26, 1896, s. 1037n., 1123n. [též o Vojnarce a Otci]; -v-, Lumír 25, 1896/97, 60; nesign. [K. Kamínek], Moderní revue 3, 1896/97, sv. 5, s. 64; K., Rozhledy 6, 1896/97, s. 179n.●; ref. Emigrant: F. X. Š. [Šalda], Literární listy 19, 1897/98, s. 162–165 → Kritické projevy IV, 1951; V. D. [Dyk], Moderní revue 4, 1897/98, sv. 7, s. 160; z, Lumír 26, 1897/98, 167n.; K., Rozhledy 7, 1897/98, s. 462–464; P., Světozor 32, 1897/98, s. 154–156; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 15, 1897/98, 154n.; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 1. 2. 1898; -š. [J. Kuffner], Národní listy 1. 2. 1898; nesign., Právo lidu 1. 2. 1898; F. Zákrejs, Osvěta 28, 1898, s. 269–272●; ref. M. D. Rettigová: K. [J. Kamper], Česká revue 4, 1900/01, s. 851–854; K. Kamínek, Moderní revue 7, 1900/ /01, sv. 12, 287; J. Flekáček, Vlasť 17, 1900/01, s. 675–678; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 18, 1900/01, 251n.; K., Zvon 1, 1900/01, s. 323n.; -š. [J. Kuffner], Národní listy 3. 1901; nesign. [J. Vodák], Čas 3. 1901; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 27. 3. 1901, příl., s. 1; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 28. 3. 1901; OVÁ [O. Fastrová], Divadelní listy 2, 1900/01, s. 201–203; F. Zákrejs, Osvěta 31, 1901, s. 463–566; K., Rozhledy 11, 1901, s. 58n.●; k padesátinám: J. Voborník: A. J., 1901; A. Tuček: J., 1901; Zlatá Praha 18, 1900/01, č. 42–43 [přísp. K. V. Rais, G. Schmoranz, J. Šmaha, Z. Nejedlý, J. K. Hraše ad.]; OVÁ [O. Fastrová], Divadelní listy 2, 1900/01, s. 343–348; L., tamtéž, s. 353; J. Osten, Lumír 29, 1900/01, a. 509–513; Vbk. [J. Voborník], Národní listy 23. 8. 1901; Z. Nejedlý, ČČM 75, 1901, s. 305–325, 489–511; 76, 1902, s. 39–53, 186–211, 403–423 → Čtyři studie o A. J., 1949; F. V. Krejčí, Rozhledy 11, 1901, s. 532–535; F. V. Vykoukal, Osvěta 31, 1901, s. 776–789●; J. K. [Kvapil]: J. dramatik, Meziaktí 3, 1902/03, č. 42; Drg.: A. J., jeho dílo a význam, tamtéž; A. Pražák: A. J., Lumír 31, 1902/03, s. 325n., 337n.●; ref. Jan Žižka: -s- [A. B. Dostal], tamtéž 31, 1902/03, s. 340; 32, 1903/04, s. 35, 46n.; ech [V. Štech], Máj 1, 1902/03, s. 644n.; nesign., Přehled 1, 1902/03, s. 538n.; J. K. [Kvapil], Zlatá Praha 20, 1902/03, s. 431; Nemo. [K. B. Mádl], tamtéž, s. 443, 479; P. [J. Pelcl], Rozhledy 13, 1902/03, s. 1001n.; J. Lý. [Ladecký], Zvon 3, 1902/ /03, s. 577; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 5. 7. 1903; -š. [J. Kuffner], Národní listy 7. 7. 1903; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 7. 7. 1903; Ar…ti [A. V. Kraus], Politik 7. 7. 1903; nesign., Čas 7. a 8. 7. 1903; -ý., Lidové noviny 5. a 6. 11. 1903; T-ý, Divadlo 1, 1903, s. 131–133; J. Ladecký, Osvěta 33, 1903, s. 850, 853n.●; ref. Gero: nesign., Čas 5. a 19. 11. 1904; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 18. 11. 1904; š. [J. Kuffner], Národní listy 19. 11. 1904; Ar…ti [A. V. Kraus], Politik 19. 11. 1904; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 19. 11. 1904; nesign., Národní listy 23. 11. 1904; H, Divadlo 3, 1904/05, s. 106; ech. [V. Štech], Máj 3, 1904/05, s. 171n.; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 22, 1904/05, s. 69; P. [J. Pelcl], Rozhledy 15, 1904/05, s. 332n.; J. Lý. [Ladecký], Zvon 5, 1904/05, s. 158, 174 + pod vl. jm., Osvěta 35, 1905, s. 78n.; F. Ilešič: Slovinský Tugomer a český Gero, Slovanský přehled 7, 1905, s. 211–215●; ref. Lucerna: H. [V. Hladík], Národní listy 17. 11. 1905; -š. [J. Kuffner], tamtéž 19. 11. 1905; -r. [R. J. Kronbauer], Hlas národa 19. 11. 1905; Ar…ti [A. V. Kraus], Politik 19. 11. 1905; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 19 11. 1905; nesign., Čas 19. 11. 1905; C. Kredba, Divadlo 4, 1905/06, s. 93n.; O. T. [Theer], Lumír 34, 1905/ /06, s. 139n.; Sirius., Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 20; O. Theer, Lumír 34, 1905/06, s. 139n.; P. [J. Pelcl], Rozhledy 16, 1905/06, s. 125 až 127; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 6, 1905/06, s. 174–176; J. Ladecký, Osvěta 36, 1906, s. 77n.●; ref. Samota: nesign., Divadlo 6, 1907/08, s. 268n.; O. Theer, Česká revue 1, 1907/08, s. 444–446; -si-, Máj 6, 1907/08, s. 360–362; J. Karásek ze Lvovic, Moderní revue 14, 1907/08, sv. 20, s. 430–433; O. F. [Fischer], Přehled 6, 1907/08, s. 409n.; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 25, 1907/08, s. 299n.; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 8, 1907/08, s. 381n.; H. [V. Hladík], Národní listy 3. 1908; nesign. [J. Vodák], Čas 3. 1908; F. X. Šalda, Novina 1, 1908, s. 184n. → Kritické projevy VII, 1953; J. Hilbert, Venkov 4. a 6. 3. 1908 [kritiky a J. odpověď J. Hilbertovi k prvému uvedení Samoty v ND 1. března 1908, Národní divadlo 28, 1952/53, č. 23, s. 16–19]●; ref. Pan Johanes: nesign., Divadlo 8, 1909/10, s. 265n.; O. Theer, Česká revue 3, 1909/10, s. 383n.; K. [K. Kamínek], Lumír 38, 1909/10, s. 470–473; J. H., Máj 8, 1909/10, s. 287n.; J. Karásek ze Lvovic, Moderní revue 16, 1909/10, sv. 22, s. 325; T. [V. Tille], Národní listy 18. 2. 1910; K., Právo lidu 18. 2. 1910; š. [J. Kuffner], Národní listy 22. 2. 1910●; ref. Jan Hus: T. [V. Tille], tamtéž 1. a 2. 11. 1911; K., Právo lidu 2. 11. 1911; K. Kamínek, Divadlo 10, 1911/12, s. 70; E. K. [Konrád], Česká revue [5], 1911/12, s. 317–320; M. Rutte, Moderní revue 18, 1911/12, sv. 24, s. 145–147; J. Kodíček, Přehled 10, 1911/12, s. 125n.; F. Pražák, Vlasť 28, 1911/12, s. 275–277; Nemo. [K. B. Mádl], Zlatá Praha 29, 1911/12, s. 94n.; KMČ. [Čapek Chod], Zvon 12, 1911/12, s. 125n.; W. [Z. Winter], tamtéž, 349n., 382●; k šedesátinám: J. Reichmann, Divadlo 9, 1910/11, 466n.; Zlatá Praha 28, 1910/11, č. 48 [obs. J. Kvapil: J. dramatik, A. Pražák: Pramen J. díla → O národ, 1946]; J. K. [Kamper], Lumír 39, 1910/11, s. 477n.; F. A. Šubert, Osvěta 41, 1911, s. 671–680; Z. Nejedlý: A. J. a jeho Litomyšl, 1911 → Čtyři studie o A. J., 1949●; ref. Jan Roháč: nesign., Právo lidu 19. 6. 1914; nesign., Čas 7. 7. 1914; J. H. [Hilbert], Venkov 27. 10. 1918; Ot. F. [Fischer], Národní listy 27. 10. 1918; K., Právo lidu 27. 10. 1918; jv. [Vodák], Lidové noviny 13. 11. 1918; J. Borecký, Osvěta 48, 1918, s. 702–704; K. Mašek, České divadlo 2, 1918, s. 108; M. Majerová, Ženský svět 22, 1918, s. 321n.; P. M. Haškovec, Nové Čechy 1, 1918, s. 463–466; Ot. F. [Fischer], Cesta 1, 1918/19, s. 607; H. Jelínek, Lumír 47, 1918/19, s. 41n.●; k sedmdesátinám: Světozor 21, 1920/21, č. 22–23, 24 [přísp. J. Voborník, F. Páta, J. B. Zyka]; Jeviště 2, 1921, s. 417–425 [obs. jv /Vodák/: Samota a dramatický vznět J., -tel: Dramatické umělkyně v J. rolích. Rozhovor s M. Hübnerovou]; Zlatá Praha 38, 1921/22, s. 249–268 [přísp. K. Hikl, E. Krásnohorská, A. Zelinka, K. Engelmüller]; nesign. [A. Macek], Rudé právo 8. 1921 → Stati o umění, kultuře a literatuře, 1963; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 21. 8. 1921; A. Novák, Lidové noviny 23. 8. 1921; F. X. Šalda, Tribuna 6. 11. 1921→ Kritické projevy XI, 1959; M. Hýsek, Naše doba 28, 1920/ /21, s. 641–651; K., Červen 3, 1921, s. 279n.; sb. A. J., eds. M. Hýsek, K. B. Mádl, 1921 [obs. J. Máchal: Jurčicův Tugomer a Jiráskův Gero]; J. Frič: Život a dílo A. J., 1921; M. Hýsek: J., 1921; H. Jelínek: A. J., 1921; J. Jirásek: A. J., 1921; H. Nejedlý: J. Studie historická, 1921; F. Sekanina: A. J., 1921●; F. Bredler: A. J., 1922; H. Jelínek: S prvního balkonu, 1924, s. 151–153 [Otec], 202–205 [Vojnarka], 235–240 [Jan Roháč]; F. Wollman: První dramatisace zrady Tugomirovy a Gerovy, Sborník filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě 3, 1925, 229–238●; k pětasedmdesátinám: F. Götz, Národní osvobození 22. 8. 1926; -FR- [J. Frejka], tamtéž 22. 8. 1926; A. N. [Novák], Lidové noviny 22. 8. 1926; A. Chaloupka, Venkov 22. 8. 1926; J. P. [Petr], Československé divadlo 4 (9), 1926, s. 211n.; jv. [Vodák], Národní a Stavovské divad lo 4, 1926/27, č. 1, s. 2–4; Z. Nejedlý: A. J., 1926 → Velké osobnosti, 1948 + J. a Náchodsko, 1926, oboje → Čtyři studie o A. J., 1949; nekrology: F. Götz, Národní a Stavovské divadlo 7, 1929/30, č. 31, s. 2n.; K. H. Hilar, tamtéž, s. 3n.; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 291; A. Grund, tamtéž, s. 291n.; V. Dyk, Lumír 56, 1929/30, s. 281–287; F. X. Šalda, Šaldův zápisník 2, 1929/30, s. 243–252; A. Novák, Lidové noviny 3. 1930; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 3. 1930; Rudé právo 13. 3. 1930; Národní listy 16. 3. 1930; Šk [Ševčík], Dělnické divadlo 10, 1930, č. 5, s. 7; J. Fučík, Tvorba 5, 1930, 164n., 187n., 222; J. B. Čapek, Naše doba 37, 1929/30, s. 394–401 → Záření ducha a slova, 1948; J. Kvapil: Nad rakví A. J., Kroměříž 1930; J. Borecký, Almanach ČAVU 41, 1931, d. 2, s. 201–865 → A. J., 1933●; H. Jelínek: A. J., 1930; nesign.: J. obrozenská dramatická idyla, Národní a Stavovské divadlo 7, 1929/30, č. 38, s. 2; J. Rydvan: Dramaturgie her J., Československé divadlo 14 (9), 1931, s. 199; J. Kvapil: J. dramatik, Lidové noviny 8. 1931, s tit. Čtyřicet let s J. → O čem vím, 1932; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900 (Dějiny ND IV), 1933, s. 40, 148–150, 190n., 235; A. Wenig: F. A. Šubert a A. J., Československé divadlo 16 (11), 1933, s. 210–212; J. Kvapil: Z historie Lucerny, Národní divadlo 12, 1934/35, [č. 10], s. 2n.; B. Horská: A. J. – svědomí národa, Československé divadlo 17, 1934, s. 194n.; J. Rydvan: Přežil se A. J.?, tamtéž, s. 205; Československé divadlo 18, 1935, s. 114–119 [přísp. K. V. Rais, R. Jesenská, M. Lederer, B. Horská, J. Frič]; -rm- [V. Müller]: Rettigová u J., Národní divadlo 15, 1937/38, [č. 12], 8; M. Rutte: Dramatik – buditel, Mohyly s vavřínem, 1939, 53–62; F. Götz: A. J., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 167–179; M. Michálková: Od Tyla k J., 1941; K. Engelmüller: J. dramatik, Z letopisů českého divadelnictví, 1946, s. 215–226; Ročenka J. Hronova, 1946 [obs. V. Kolátor: Historické drama, F. Smažík, B. Kavan: K inspiraci J. Gera]; Ročenka J. Hronova, 1947 [obs. J. Kvapil: J. Samota, A. Chaloupka: Nad J. hudební scénou, V. Kolátor: Dvě J. selanky, F. Strejček: Dvě vzpomínky na A. J.]; J. Port: A. J.: Lucerna (přehled pražských inscenací 1905–1940, včetně obsazení), Národní divadlo 24, 1948/49, [č. 18], s. 12n.; L. Veselý: Díla A. J. na scénách Národního divadla, tamtéž 25, 1949/50, [č. 23], s. 10–16; J. Pokorný, Z. Nejedlý: Tyl, Hálek, J., 1950; A. Dvořák doslov k A. J.: Jan Žižka, 1950, s. 169–197; F. Černý: J. Lucerna, in A.J.: Lucerna, 1950, s. 155–169 + doslov k A. J.: M. D. Rettigová, 1951, s. 144–156; Z korespondence J. dramatika. Příspěvky k historii jeho divadelních her v letech 1890–1930, ed. V. Müller, 1951; V. Cach: A. J. dramatik, Nový život [3], 1951, s. 1213–1223; V. Semrád doslov k A. J.: Vojnarka, 1951, s. 147–165 + doslov k A. J.: Otec, 1951, s. 95–103; J. Hájek: Příklad A. J., dramatika českého lidu, Divadlo 2, 1951, s. 564–575; V. Jílek: A. J. a Eduard Vojan, tamtéž, s. 592–595; J. Císařov ský: A. J. a boj o české národní a realistické umění, tamtéž, s. 625–641; V. Palivec: Poznámky. První provedení Jana Roháče, tamtéž, s. 931n.; K. Tauš: Hudba, zpěv a tanec v díle A. J., rkp., [1951]●; 100.výr. narození: zvl. čísla čas. Slovesná věda, Divadlo, Československo, Národní divadlo; Z. Nejedlý: A. J. a společenský význam jeho díla, 1951; M. Kaňák: Husitství v díle A. J. K stoletému výročí J. narození, Náboženská revue 22, 1951, č. 3, s. 153–161; J. Pokorný: J. – dramatik, Národní divadlo 27, 1951/52, [č. 1], s. 7–13; A. J. Jaroslavu Kvapilovi, tamtéž, [č. 13], s. 10●; V. Čejchan: J. Samota, Divadlo 3, 1952, s. 243–250; M. Kačer: J. Pan Johanes, in A. J.: Pan Johanes, 1952, s. 5–26; Z. Nejedlý: Samota A. J., Národní divadlo 28, 1952/53, [č. 23], s. 3n.; J. Hraše: A. J. a česká buržoasie 1908, tamtéž, s. 4–8; J. Filip: Bratří Janové. K J. dramatické trilogii Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Náboženská revue 24, 1953, č. 4, s. 35–47; A. Dvořák: J. Jan Žižka, 1953; J. Kopecký: J. Jan Roháč, 1953; J. Träger: J. Lucerna, 1953; M. Pohorský: Zapomenutá J. hra, in A. J.: Samota, 1953, s. 93–106; E. Turnovský: Triptych hrdosti a síly, Divadlo 4, 1953, s. 270–277; O. Krejča: Jedno poučení z díla E. Vojana, tamtéž, s. 512–521 + J. husitské hry na scéně Národního divadla v předmnichovské republice, tamtéž, s. 1028–1035 + Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč ve skutečnosti, v dramatech A. J. a ve ztělesnění E. Vojana, in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 151–216; K. Klusák, O. Zukal: Nářeční prvky v J. Lucerně, Český jazyk 5, 1955, s. 31–34; J. Štěpánková: Doslov k A. J.: Jan Žižka, 1955, s. 111–122; J. Kopecký: Doslov k A. J.: Vojnarka, Otec, Lucerna, 1955, s. 247–257; Z. Pešat: Proměny osudu J. díla, Dějiny a současnost 2, 1960, č. 9, s. 22n.; J. Kopecký: Otec aneb o naturalismu v dramatu, in A. J.: Otec, 1961, s. 57–68 → Tvrdohlavá knížka, 1963; A. Závodský: A. J.: Vojnarka, Drama jako struktura, 1971, s. 83–100; R. Šťastný: Jubileum J. Roháče, Český jazyk a literatura 25, 1974/75, s. 179–181; J. Císař: Takové tajné sny, Amatérská scéna 13, 1976, č. 3, s. 5n.; V. Lacina: Návraty k A. J., Náchod [1976]; DČD III; Z. Nejedlý: A. J., Osudová setkání, Hradec Králové 1978, s. 99–176; M. Toušek: Tři kapitoly k českému baroku. I. K Jiráskovu pojetí českého baroka, Wiener slawistischer Almanach, Bd. 8, 1981, s. 187–244 [Emigrant]; M. Pokorný, M. Zelenka: K J. Lucerně, Český jazyk a literatura 34, 1983/84, s. 312–316; J. Janáčková: A. J., 1987; V. Lebr: J. Pan Johanes, Sborník Společnosti A. J. I, 1995, s. 117–134; A. Stich: Kopací míč J., tamtéž II, 1996, s. 123–132; R. Ferklová, Y. Dörflová: Činnost českých spisovatelů a česká politika v roce 1917, Literární archiv 30, 1998, s. 69–237 [J. korespondence s J. Kvapilem ad.]; D. Tureček: Historický kontext, žánrová charakteristika pohádkového dramatu + Lucerna. Povaha a souvislosti textu, in Pohádkové drama, 1999, s. 333–348, 386–398; sb. Alois Jirásek dnes, ed. A. Fetters, Hronov 2000 [přísp. Z. Pešat, F. Kautman, J. Rodr, S. Máslo, F. Černý, J. Janáčková]; E. Koudelková: K dramatickým báchorkám A. J., Výroční sborník Společnosti A. J. IV, 2001, s. 71–85; sb. 100 let od uvedení hry A. J. Lucerna, ed. A. Fetters, Hronov 2005. ■ ČHS, LČL, Masaryk, Otto, Otto-dod; NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 376–382
