Syn soboteckého měšťana a skláře. Počátek jeho divadelní dráhy se datuje nejpozději 1834: V lednu vystoupil dvakrát jako volontér v českých představeních ve StD. Náležel k mladé ochotnické družině soustředěné kolem J. K. Tyla v Kajetánském divadle. Zde mohl uspokojovat své herecké touhy, ale absence existenční perspektivy zřejmě způsobila, že hledal možnosti uplatnění u divadla německého. Ve čtyřicátých letech byl členem herecké společnosti K. F. Knispela, s jehož dcerou Franziskou (Fanny) se 1843 v Liberci oženil. 1849 byl angažován do českého souboru StD, jemuž speciální subvence od zemského výboru a letní Aréna ve Pštrosce vytvořily poprvé profesionální provozní a existenční podmínky. V ansámblu vedeném Tylem působil po dva roky jeho trvání. Po zastavení subvence 1851 byl ředitelem StD český soubor zrušen, jeho propuštění členové odešli v říjnu do nejisté budoucnosti na venkov, ale J. se k nim nepřipojil. Ještě několikrát vystoupil v českých představeních na stavovské scéně, naposledy 26. 10. 1851. Svou další činnost znovu spojil s německým divadlem: 1852 se vrátil do Knispelovy společnosti. V březnu 1853 žádal o koncesi, avšak neúspěšně. Společnost založil až 1857, první zprávy jsou z října 1857, kdy se objevila v Ústí n. Labem. Společnost několikrát rozpustil a znovu ustavil. Pohyboval se s ní hlavně v severozápadním pásu českého pohraničí (Ústí n. Labem, Děčín, Most, Teplice, Frýdlant ad.), zajížděl i dále na východ (Vrchlabí) a směrem do vnitrozemí (Česká Lípa). Začátkem 1862 je doložen jako herec u německého ředitele L. Feidlera v Chomutově (Neumann: Kartenschläger von Bergamo, benef. 22. 1.), v zimní sez. 1862/63 opět působil s vlastní společností v Děčíně. 1864 získal pronájem zámeckého divadla v Teplicích, kde hrál od prosince do konce dubna 1865. Krátce po zahájení druhé zimní sezony v Teplicích však společnost opustil a s rodinou se vrátil v listopadu 1865 do tchánova podniku. Následujícího roku znovu sestavil soubor, s nímž zahájil v říjnu 1866 v Děčíně, kde příštího roku vybudoval letní arénu. Od 1867 mu byla koncese rozšířena na celé Čechy vyjma Prahy a lázeňských měst, v tomto rozsahu pak do 1870 každoročně obnovována. J. další dráha není známa až do 1885. Herec téhož příjmení, uváděný bez křestního jména na cedulích společností českých ředitelů (Svoboda 1881 a 1882, Kratochvíl 1889 a 1890, Pokorná 1900), mohl být některý z J. synů. Někdy v té době ukončil divadelní podnikání, v němž pokračovali synové Karel a posléze Emil. Zprávy o jimi vedené společnosti dokládají J. hereckou činnost v letech 1885–89. V posledních letech žil s manželkou v Krásné Lípě, kde zemřel a byl pohřben na obecním hřbitově.
O J. hereckých začátcích v Kajetánském divadle nejsou bližší informace. U Knispelovy společnosti zastával nejprve obor milovníků, brzy se začal uplatňovat jako představitel usedlých hrdinů a zralých mužů. Tyto role pak dominovaly jeho hereckému repertoáru za působení na pražské scéně, kde během dvou a čtvrt roku vytvořil čtyřiasedmdesát rolí v činohrách a hrách se zpěvy, jednu v opeře. Hned první z nich, Severin v Tylově Jiříkově vidění, v níž se představil při otevření Arény ve Pštrosce, patřila k jeho nejzdařilejším výkonům. Pražská kritika uvítala J. jako velkou posilu českých her [Havlíček: výborná akvizice]. Předchozí profesionální praxí patřil k nejzkušenějším a také k nejlépe honorovaným členům českého souboru (plat 50 zl. pobírali kromě něho jen F. Krumlovský, H. Dolejšová-Wiedermannová a kapelník J. N. Maýr). Jako zástupce českých herců se podílel na akcích za udržení souboru (spolusignoval žádosti adresované zemskému výboru). Tyl jej obsazoval do úloh rytířů (Zdeněk Zásmucký v Klicperově Blaníku), věrných i zrádných českých pánů (Mikuláš ze Štítného, Tyl: Žižka z Trocnova; Bavor Strakonický, Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), panovníků, světských i církevních hodnostářů (Karel VII., Schiller: Panna Orleánská; lord Burleigh, Schiller: Maria Stuartka). Svěřil mu také tit. roli své novinky Petr Veliký, ruský car, jejíž provedení cenzura před ohlášenou premiérou v lednu 1851 zakázala. J. měl pro tyto typy majestátní vzezření a zvučný hlas, kritika však s jeho výkony spokojena nebyla (Mikovec opakovaně vytýkal vedení českých her, že J. chybně obsazuje a stále mu přiděluje role v oboru, v němž se neosvědčil – např. Burleigh, Bavor Strakonický, vévoda Oldřich v Ebertově Břetislavovi a Jitce). Řadu příležitostí vytvořit soudobé figury mu poskytly hry ze současného života (např. Farář, Mosenthal: Debora; August, Tyl: Bankrotář a kramářka). Komický pól jeho herectví našel uplatnění zvláště v Klicperových veselohrách (Lelek v Rohovínu Čterrohém, Lepohlav v Hadriánovi z Římsu), v Macháčkových Ženiších (obstarož ní nápadník Strachota), či v Tylem aktualizované Berlově frašce Venkovský poslanec (Pan z Nemajetína). Během pražského angažmá hrál výlučně v českých představeních. Ač dokonale ovládal němčinu, do německojazyčného provozu StD nepronikl. Po odchodu z Prahy se však od českého divadla odvrátil. Na rozdíl od soudobého trendu počešťování německých kočujících společností soustředil své ředitelské podnikání na německojazyčný provoz (nicméně za pobytu v Turnově 1862 ve spolupráci s tamními ochotníky uvedl česky Tylova Slepého mládence) a zaměstnával pouze německé herce (jedinou známou výjimkou byl K. Polák, který u něho krátce pobyl po odchodu od F. Zöllnera). Hlavním důvodem bylo zřejmě rodinné zázemí, z něhož vybudoval jádro svého souboru; manželka Franziska hrála heroiny a tragické role, herecky se uplatňovali všichni potomci, posléze i manželky obou starších synů Emila a Karla. Jako ředitel si vedl dosti zdatně, postupně se mu dařilo získávat dobré štace ve větších městech a společnost byla řazena mezi lepší cestující družiny. Repertoár sestával z běžných titulů povětšině německé a rakouské provenience (hry Raupachovy, Kotzebuovy, Birch-Pfeifferové, frašky Nestroyovy, kouzelné báchorky Raimundovy, dramata Laubeova, Halmova, Brachvogelova, Mosenthalova). O vyšších uměleckých aspiracích svědčila občas zařazovaná klasická díla (Calderón: Leben ein Traum; Shakespeare: Othello; Schiller: Die Jungfrau von Orleans), zřídka uváděl novější produkci francouzskou (Feuillet: Montjoye). Do převážně činoherního programu zařazoval občas operety (Offenbach: Orpheus in der Unterwelt, Liebeszauber). Jako herec zastával charakterní hrdinský obor (Perzival, Halm: Griseldis, 1866), s postupujícím věkem přebíral role otců, jimiž svou hereckou dráhu ukončil. Po 1885 se více uplatňoval ve zpěvohře (v komických basových partech), kterou ve zvýšené míře pěstovali jeho synové.
Role
StD
Laminský (J. A. Törring: Kaspar Torinský aneb Výstraha ducha strážného v kamenné chodbě), Potulák (F. Raimund: Dívka z čarovných krajů aneb Sedlský milionář) – 1834; Severin (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Winter (Ch. Birch-Pfeifferová dle H. F. Möllera: Hrabě Waltron aneb Stanné právo), Kounic (A. Varry: Císař Josef aneb Oběť synovské lásky), Zdeněk Zásmucký (V. K. Klicpera: Blaník aneb Rytíř Zdeněk Zásmucký), August (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka aneb Zkouška o slavnosti ve Hvězdě), Petr I. (Ch. Birch-Pfeifferová: Štefek Langer z Hlohova aneb Holandský komín), Dragutin Kuljevič (L. Angely: Řemeslnická merenda), Karel VII. (F. Schiller: Panna Orleanská), Hanuš (F. Hebbel, ú. J. K. Tyl: Genovefa, žena nejctnostnější), Borovský (C. M. v. Weber: Střelec kouzedlník), Mikuláš ze Štítného (K. V. Kopecký [J. K. Tyl]: Žižka z Trocnova a bitva u Sudoměřic), Hronov (V. K. Klicpera: Izraelitka aneb Staročeský soud) – 1849; Strachota (S. K. Macháček: Ženichové), Slavnický (A. Fredro: Pan Čapek aneb Cožpak mě ni kdo nezná?), Don Baltazar (J. Korzeniowski: Rodrigo a Isabella), Hrdina (F. Kaiser: Kněz a voják aneb Bitva u kláštera skalického), Farář (S. H. Mosenthal: Debora), Podhajský (J. K. Tyl: Čert na zemi), Oldřich (K. E. Ebert: Břetislav a Jitka), Závora (J. K. Tyl: Lesní panna nebo Cesta do Ameriky), Roller (F. Schiller: Loupežníci), Dědřich Odvalský (J. K. Tyl: Měšťané a študenti čili DobýváníPrahy od Švédů), Lelek (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Bavor Strakonický (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Hilario (E. Raupach: Robert ďábel), Pavel Walter (J.-B. Rosier: Víra, naděje a láska), Gracian (A. Klingemann: Věčný žid, bludič bez míru a pokoje), Fernando, papežský legát (J. J. Kolár: Smrt Žižkova), Don Riccardo (V. Hugo: Loupežník z hor aragonských čili Španělská čest) – 1850; Pravdomil (F. Raimund: Diamant krále duchů), Burleigh (F. Schiller: Maria Stuartka), Tourville (A. Anicet-Bourgeois, M. Masson: Markytánka), Pan z Nemajetína (A. Berla: Venkovský poslanec aneb Jen s pravdou ven!), Lepohlav (V. K. Klicpera: Hadrian z Římsu), Honza (F. v. Holbein: Frydolín aneb Cesta do železných hutí), Ivan (V. K. Klicpera: Žižkův meč), Vlk (F. Raimund: Marnotratník aneb Boháč a žebrák), Straženský (J. N. Štěpánek: Korytané v Čechách), Starý invalida (K. Blum dle J.-F. A. Bayarda: Děti druhého pluku) – 1851.
Prameny a literatura
SOA Zámrsk: Sbírka matrik, 5227 Sobotka, matrika narozených 1802–1827, fol. 96. SOA Litoměřice: Sbírka matrik, L18/11 Čes. Lípa, matrika narozených 1842–1852, fol. 156, obr. 157 [syn Emilian *10. 10. 1848]; L73/28 Krásná Lípa, matrika zemřelých 1893–1906, fol. 164. NA: fond PM 1850–1854, kart. 158–160, sign. 8/6/601/1853/3279 [žádost o koncesi, zamítnutí]; 1855–1859, kart. 539, sign. 8/6/20/2; 1861–1870, kart. 862, sign. 8/6/7/5 [koncese]. ■ X [P. Švanda st.]: Pražský večerní list 13. 8. 1849 [Severin, Jiříkovo vidění]; nesign. [K. Havlíček], Národní noviny 10. 1849 [Dragutin Kuljevič, Řemeslnická merenda]; M. [F. B. Mikovec], Lumír 1, 1851, s. 118 [Tourville, Markytánka], 212 [Burleigh, Maria Stuartka], 597 [Oldřich, Břetislav a Jitka], 646 [Starý invalida, Děti druhého pluku] vše → F. B. Mikovec: Pražská Thálie kolem 1850, 2010; Aussiger Anzeiger 14. 1. 1858, 16. 2. a 7. 9. 1861, 15. 6. 1867; H-k: Z Turnova, Lumír 10, 1860, s. 840 [Slepý mládenec]; Teplitz-Schönauer Anzeiger 26. 8. 1864, 3. 11. 1865; Tetschner Anzeiger 20. 10. 1866; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] 1866, s. 315; 1886, s. 556; 1890, s. 39n.; Tetschen-Bodenbacher Anzeiger 13. 7. a 20. 7. 1867; Friedländer Wochenblatt 10. 6. 1893 [50. výročí sňatku]; J. Vondráček: Počátky českých kočovných divadelních společností, Budivoj 21. 7. 1914; Česká Thalie před sto lety, usp. J. Vondráček, 1950, s. 14, 28, 32, 48n., 51n., 56; J. Knap: Zöllnerové, 1958, 93; DČD II ■ Laiske
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 373–376
