Otec byl kupcem. Ch. se v dětství s rodiči přestěhoval do Prahy do domu v dnešní Jungmannově ul., v němž bydlel také J. Mošna a K. Sabina. Vyučil se klempířem (1870). Již od učňovských let ochotničil (poprvé vystoupil 1868 v zábavním spolku Chumáč, 1869 založil s přáteli ochotnický spolek ve Vršovicích, hrál s ochotníky v Karlíně a v žižkovském Pokroku). Od 1872 příležitostně vystupoval v Umělecké besedě, kde se seznámil s V. Hálkem, F. L. Riegrem a J. Barákem, který jej v létě1873 doporučil J. E. Kramuelovi. Po ročním pobytu u jeho společnosti Ch. vystřídal do konce sedmdesátých let několik venkovských družin. Hrál u V. Svobody, T. Knížkové, znovu u Kramuela, u F. Pokorného a V. K. Jelínka. Asi v polovině sedmdesátých let se oženil s Betty Pipkovou, v manželství se narodily tři děti. V březnu 1879 se vrátil ke Svobodovi a v červnu se stal správcem jeho společnosti. T. r. získal koncesi pro Moravu, na přelomu 1879/80 ustavil vlastní společnost, 1891 obdržel koncesi také pro Slezsko. Od 1893 žádal každoročněo koncesi pro Čechy, ale opakovaně byl odmítán. 1911 vážně onemocněl a společnost se rozpadla. 1912 ji obnovil, vedení svěřil dceři Karle (*1876, provd. Vránová), která 1924 podnik oficiálně převzala. Ch. tu příležitostně vystupoval téměř do konce života. Byl činný ve Svazu divadelních ředitelů (1914 místopředseda). Po odchodu na odpočinek žil v hmotném nedostatku. V denním tisku publikoval krátké vzpomínky, knižně vyšly až po jeho smrti. Zemřel v nemocnici v Brně-Králově Poli.
Manželka Betty (1855 – 23. 6. 1895) po sňatku opustila místo v pražském fotografickém ateliéru a doprovázejíc manžela začala také hrát. Zpočátku zastávala obor naivek a milovnic (např. Verunka, Birch-Pfeifferová: Diblík, šotek z hor; Alena, Vrchlický: Noc na Karlštejně), pak přešla k rolím salonních dam (Athénais, Ohnet: Majitel hutí) a heroin (Dolores, Sardou: Vlast; Alžběta, Schiller: Marie Stuartovna).
Ch. začínal jako milovník, ale brzy se stal všestranným činohercem, ztvárňoval charakterní i komické role v klasickém i soudobém repertoáru. Rejstřík jeho rolí vycházel z rozmanitých požadavků publika a potřeb malé kočovné společnosti působící na venkově i ve větších městech s divadelní tradicí a konkurencí. U Kramuela dostával zpravidla malé úlohy, u Svobody už ztělesnil Švandu v Tylově Strakonickém dudáku (1874) a tit. roli Schillerova Viléma Tella (1877). Výbornou hereckou školou prošel během nedlouhého pobytu u Pokorného, kde se v řadě představení potkal na jevišti s mladým E. Vojanem. Ch. tu hrál mj. Ferdinanda (Schiller: Úklady a láska) a tit. roli Nestroyovy frašky Lumpacivagabundus. Dokázal se vyrovnat i s nástupem moderní realistické dramatiky (byl jedním z prvních představitelů Lízala v Maryše). Současníci (K. Želenský) oceňovali jeho univerzálnost a schopnost výstižně charakterizovat a odlišit postavy z různých prostředí. Herectví se nevzdal do sklonku života, příležitostně vystupoval i u jiných společností a s ochotníky. V posledních letech se častěji věnoval režii. Se svou společností cestoval po Moravě, od jihu přes Hanou a Valašsko až po Ostravsko. Zamýšlený zájezd do Vídně 1883 ani cestu do pruského Slezska se nepodařilo uskutečnit. Na jaře 1884 neoficiálně zahájil se svou společností provoz Prozatímního ND v Brně v nové budově na Veveří. Úspěšná byla dvouměsíční stagiona v Kroměříži 1886 s hostujícím E. Vojanema J. Šmahou. Na jaře 1891 Ch. podnikl poprvé cestu do Slezska (Kateřinky /dnes část Opavy/, Kylešovice, Hrabyně, Polská Ostrava, Orlová, Dombrová, Těšín – zde uváděl vůbec první česká představení). 1905 zahajoval provoz nové divadelní budovy v Luhačovicích (letní stagiony zde udržoval do 1908). V národnostně složitých místech pořádal také vlastenecké večírky a výlety, navazoval kontakty s místními spolky apod. (Kroměříž, Přívoz /dnes část Ostravy/, Těšín ad.). Ač neměl hlubší vzdělání, dbal o vybraný činoherní repertoár a snažil se ho uvádět i v menších místech, lec kdy za malého zájmu publika. Imponující u venkovské společnosti bylo zastoupení světové klasiky (Goethe: Faust; Molière: Lakomec; Shakespeare: Hamlet, Othello, Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy). Ch. vytrvale uváděl české autory, od devadesátých let domácí dramatiku realistickou a psychologickou (Mrštíkové: Maryša; Svoboda: Směry života; Šimáček: Svět malých lidí; Kvapil: Princezna Pampeliška) a soudobé autory zahraniční (Csiky: Proletáři; Sudermann: Čest a Domov; Gorkij: Měšťáci; D’Annunzio: Gioconda; Čechov: Strýček Váňa). Pohotová a aktuální dramaturgie patřila k Ch. přednostem; Vrchlického Noc na Karlštejně uvedl rok po jejím vzniku, Hilbertovu Vinu čtyři měsíce po pražské premiéře (26. 9. 1896, Přerov), Tolstého Vládu tmy (5. 12. 1899, Prostějov) krátce po J. Pištěkovi a před provedením v ND. Náročný pořad uskutečňoval s nevelkým souborem, k jehož význačnějším členům patřili v prvních letech R. Mušková, A. Nechvílová (provd. Zelenková), T. Kratochvíl a A. Světelský, později A. Vojta (1883, 1897), J. Auerswald (1898), manželé V. a M. Spurných (1898–1900). Hereckou dráhu u Ch. začínali K. Želenský (1884–87), K. Hašler (1897/98), R. Kafka (1888), později F. Kovářík (1913) a V. Vydra ml. (1919). Počátkem 20. stol. zřejmě repertoárová úroveň společnosti vrcholila. Ch. se však neobešel bez nenáročných, kasovně úspěšných her a k původně ryze činohernímu programu připojil kolem poloviny devadesátých let divácky atraktivní operetu. Již za svého života byl uznáván jako jeden z ředitelů, kteří se zasloužili o české divadlo na Moravě a ve Slezsku.
Role
Kramuelova spol.
Kilián Šípek (J. J. Kolár: Pražský žid), Serapion Bejsárek (J. Štolba: Spiknutí v Podmazově) – 1873; Hrobník (W. Shakespeare: Hamlet), Mars (J. Offenbach: Orfeus v podsvětí), Komisař (F. Kaiser: Na ledě) – 1874.
Svobodova spol.
Karloo van der Noot (V. Sardou: Vlast), Vít (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Švanda (týž: Strakonický dudák) – 1874; Karel (F. Schiller: Loupežníci, i Choděrova spol. 1897) – 1876; Vilém Tell (týž: Vilém Tell) – 1877.
Spol. T. Knížkové
Julius z Hejřilova (F. Raimund: Marnotratník) – 1875.
Kramuelova spol.
Hrabovský (F. F. Šamberk: Osudná kule aneb Amerikánský souboj), Státní zástupce (F. Vratislav: Vrah Francesconi), Důstojník (K. Haffner, ú. J. E. Kramuele: Muž národa) – 1877.
Pokorného spol.
Claude Ruper (A. Dumas ml.: Žena Claudova), Oscar de Villecresnes (E. Gondinet: Pan prefekt) – 1876; Anatol (Ch. Birch-Pfeifferová: Miláček Štěstěny), Pán z Hazardu (F. Kaiser: Na kluzišti), Václav IV. (J. Mikuláš Boleslavský: Katovo poslední dílo), Baron Kovanský (F. Kaiser: Darebák aneb Dobré jádro ve špatné skořápce), Johanes Pěnkava (J. K. Tyl: Rybrcoul), Henry de Sartoris (H. Meilhac, L. Halévy: Frou-Frou, dcera velké Paříže), Petr Spurný (A. L’Arronge: Můj Vojtíšek), Ferdinand (F. Schiller: Ouklady a láska), Jakub (L. Anzengruber: Sedlák křivopřísežník), Vévoda z Mirandalu (T. Barrière, A. Regnault de Pre bois: Hraběnka Somerive), Lumpacivagabundus (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus), Kudrna (V. P. Stěžerský [Pázdral]: Proklatec) – 1878.
Spol. V. K. Jelínka
Vilém Cecil, lord Burleigh (F. Schiller: Maria Stuart) – 1878.
Svobodova spol.
Rafael de Petruci (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl), Karel Svoboda (A. L’Arronge: Dcery pana Zajíčka), Hrabě d’Armont (K. Elmar, ú. J. H. Böhm: Šantala. Všude dobře doma nejlíp), Konrád (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Jiří Sokol (K. Costa: Zuzančin pan kaprál), Desaunais (Mélesville, Ch. Duveyrier: Tajné spiknutí za času republiky), Vilém Slavinský (A. Elz: Novověký Othello aneb On nežárlí), Viktor Sukdolský (G. v. Moser: Zlatohlávek aneb Lehká kavalerie), Armand Duval (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi) – 1879; Šimon Moreles (J. K. Tyl: Lesní panna), Komerciální rada Sádlo (J. Rosen: Anděl aneb Parádní kytka na vandru) – b. d.
Choděrova spol.
Pavel (Ch. Birch-Pfeifferová dle G. Sand: Diblík) – 1882; Filip Derblay (G. Ohnet: Majitel hutí), Hrabě Rysoor (V. Sardou: Vlasť), Karel IV. (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1883; Master Nelson (K. Costa: Zuzančin reservník aneb Dobytí Sarajeva), Pëti (A. Berla: Cikán), Sáva Ilič (V. St. [Pázdral]: Černohorci) – 1885; Vocilka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Karel Havlíček Borovský (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Doktor Kalous (A. L’Arronge: Doktor Kalous), Petřík (R. Kneisel: Chudý písničkář), Krupička (H. J. Byron: To znáte špatně Krupičku) – 1886; Bartoloměj Bábovka (F. F. Šamberk: Rodinná vojna), Emanuel Střela (týž: Jedenácté přikázání), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová) – 1887; Sedlák Vrba (týž: Václav Hrobčický z Hrobčic) – 1891; Josef (V. P. Stěžerský [Pázdral]: Lucifer čili Zázračný elixír) – 1892; První dráb (E. Bozděch: Světa pán v županu) – 1894; Lord Trevellian (E. Grangé, Lambert-Thiboust: Zlodějka dětí), Kos starší (A. Anno: Kosové), Pagatovič (M. Bałucki: Těžké ryby), Lízal (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1895; Armand Desroches (E. Labiche, E. Martin: Dobrodiní souží aneb Nehody pana Perichona), Anselm (Molière: Lakomec) – 1896; Menhart Mosolygó (G. Csiky: Proletáři aneb Vdova mučedníkova) – 1897; Schrumm (K. Laufs: Blázinec na cestách aneb Schoellerova pense) – 1901; Jiří Talbot, hrabě Shrewsbury (F. Schiller: Marie Stuartovna), Dr. Bermúdez (J. Echegaray: Světec či blázen?) – 1902; Piorunovič (M. Bałucki: Klub mládenců) – 1903; Donati (F. X. Told dle E. Scribea: Ďáblův podíl), Ředitel věznice v Marshalsee (F. v. Schönthan dle Ch. Dickense: Malá Dorritová) – 1904; Pumperlini (O. Faster: Krásná Lída), Theudas (týž: Živé pochodně Neronovy) – 1905; Arnošt Leopold, vévoda z Falkenburka (F. v. Schön than: Cornelius Voss aneb Princ Motýlek) – 1906; Myrtil Dufre (P. Gavault, R. Charvey: Josefínka, moje žínka), Lambert (J. J. Kolár: Monika aneb Po bitvě na Bílé hoře), Hovora (J. K. Tyl: Slepý mládenec) – 1909; Doktor Jestřáb (K. Costa, ú. J. Polabský: Zuzančin pan kaprál) – 1911; Hoblík (J. Nestroy: Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlist), Doktor (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Abbé Copin (S. Michaëlis: Revoluční svatba) – b. d.
Choděrova spol.
Školní inspektor Svoboda (V. Štech: Habada a Jordán) – 1912; Václav Moučný (R. Kneisel: Anděl míru na cestách) – 1913.
Sedláčkova spol.
Ondřej Jammerweil (J. K. Tyl, h. F. Škroup: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1923.
Choděrova spol.
Harpagon (Molière: Lakomec) – 1924; Oskar Chapelovec (E. Blum, R. Toché: Nervosní ženy) – 1927.
Moravské Budějovice (ochotníci)
Vavřinec (E. Erckmann, A. Chatrian: Tvrdohlavci) – 1927.
Režie
Choděrova spol.
O. Faster: Krásná Lída, týž: Živé pochodně Neronovy – 1905; J. K. Tyl: Slepý mládenec, J. J. Kolár: Monika aneb po bitvě na Bílé hoře – 1909; J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludrácký trojlístek – 1910/11; V. Baldessari Plumlovská: Krakonoš – 1911; M. A. Šimáček: Svět malých lidí – b. d.; Molière: Lakomec – 1924; E. Blum, R. Toché: Nervosní ženy – 1927.
Teatralia
Vzpomínky divadelního ředitele Václava Choděry, Slavkov 1931.
Prameny a literatura
SOA Praha: Sbírka matrik, 13 Čelákovice, matrika narozených 1821–1866, s. 483, obr. 238. NA: fond PM 1891–1900, kart. 2540, sign. 8/6/3/5 [koncese]; fond Policejní ředitelství I, konskripce, kart. 214, obr. 815 [Chodera Wenzl, 1855]. NMd: pozůstalost, inv. č. 2299, 2327; cedule spol. Kramuelovy, Pokorného, Svobodovy. ■ Nesign.: Z Prostějova, Moravská orlice 23. 1. 1884; Ze Vsetína, tamtéž 12. 3. 1885; JUC J. J.: Z Olomouce, Česká Thalia 1891, s. 70; nesign.: V. Ch., Divadelní listy 4, 1902/03, s. 91; Rydv. [J. Rydvan]: Jubilea, České divadlo 2, 1918, s. 93n.; nesign.: V. Ch., nejstarší divadelní ředitel, Národní listy 11. 2. 1922; K. Želenský: V. Ch., Komedia 1, 1925, s. 124; nesign.: V. Ch., Divadlo 6, 1926/27, s. 92; nesign.: Jubileum V. Ch., Československé divadlo 5 (10), 1927, s. 57; M. K. Robuš: Mistr V. Ch., Moravská orlice 25. 9. 1927; Lidové noviny 10. 4. 1928 [nekrolog]; J. Burda: Aby se ne zapomnělo..., 1958, s. 337n., 530n., 543, 620; J. Knap: Umělcové na pouti, 1961, zvl. s. 114–121, 217–219 + Čtyři herečky, 1967, s. 61n.; B. Havlíček: První česká divadelní představení v Těšíně v roce 1891, Zprávy Okresního muzea v Českém Těšíně, leden 1962, s. 29; P. Marek: Prostějovská divadelní kultura 19. století, rozmn., Prostějov 1990, s. 41 + „Tak trochu blouznivý idealista“, Vlastivědný věstník moravský 51, 1999, č. 2, s. 135–141; D. Šťastná: Divadelní ředitel a herec V. Ch., dipl., FF UP 2003 + Činnnost divadelní společnosti V. Ch. na Moravě a ve Slezsku, in sb. O divadle na Moravě a ve Slezsku II, Olomouc 2004, s. 147 až 152. ■ EDS; Buchner
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, I. A–M, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 329–333